Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 68

31.05.2010 (17:15) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4174×

Vrátila jsem se tedy po boku Newtona zpátky do výslechové místnosti a sedla si zpátky na své místo.

„Tak Isabello, nechcete mi něco říct?“ zeptal se trochu mileji, poté co si stoupnul k oné skleněné stěně a díval se na svůj odlesk. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem tiše odpověděla.

„Ne.“ Aniž by se na mě podíval, tak se otočil čelem ke mně a začal se procházet po místnosti.

„Takže, ten den, kdy Mike Newton byl zabit, jste byla doma se svým přítelem?“ zeptal se mě a já si v rukách pohrávala s lahví od vody, kterou jsem si přinesla sebou.

„Ano,“ odpověděla jsem prostě a upřeně sledovala své hrající si ruce. Newton mezitím došel ke stolu, posadil se a otevřel složku.

„Takže mi chcete říct,“ začal a vytáhl ze složky nějaké papíry a hodil je přede mě, „že tyhle záběry jste nikdy v životě neviděla?“ položil mi další otázku a já na něj zůstala nechápavě hledět.

„No jen se podívejte na ty fotky,“ vybídl mě a já sklonila pohled k oněm obrázkům. Newton mezitím zase vstal. Podívala jsem se na první obrázek a nechápavě hleděla na jednu z Mikeových školních fotek, ale jakmile jsem se podívala na další, kde ležely jen kusy Mikeova těla, tak se můj žaludek okamžitě převrátil. Newton mi pohotově přisunul odpadkový koš a já do něj začala zvracet.

„To beru jako ne,“ řekl a poté, co jsem se vyzvracela, koš odnesl a já zůstala v té místnosti zase sama. Roztřeseným rukama jsem otevřela tu láhev s vodou a celou ji vypila, abych se zbavila oné pachuti v ústech. Ještě štěstí, že jsem toho za celý den moc nesnědla. Tiše jsem se rozvzlykala a doufala, že celé tohle peklo končí, jenže to jsem se mýlila.

Po pěti minutách se Newton vrátil a postavil přede mě novou láhev s vodou.

„Pijte, jinak se té pachutě nezbavíte,“ doporučil mi a já ho s radostí poslechla a hned začala pít.

„Takže jste to nikdy neviděla?“ zeptal se tiše a já jen záporně zavrtěla hlavou. Chvíli jsme seděli v tichu, při kterém mě úpěnlivě pozoroval, než promluvil.

„Tak běžte, věřím tomu, že počkáte na Cullena, ale už můžete jít,“ řekl Newton a já se pomalu sebrala od stolu a cítila, jak mi ze srdce spadl velmi těžký kámen. Opatrnými, ale zároveň rychlými kroky, s tvářemi od slz, jsem se dostala z oné místnosti a hned padla do Edwardova objetí, ve kterém mě pevně sevřel, až jsem téměř nemohla dýchat, ale v ten moment mi to bylo jedno. Tiskli jsme se k sobě a po tvářích mi kanuly slzy úlevy a neskonalého štěstí.

„Už je to v pořádku. Všechno už je pryč,“ opakoval stále tiše Edward do mého ucha svým melodickým hlasem a já si plně uvědomovala jeho slova. Měl pravdu, všechno bylo v ten moment pryč. V ten moment jsem věděla, že už se nám nic nestane, že už zůstaneme na vždy spolu. Nebo jsem v to aspoň doufala.

Pohled nikoho:

Po dlouhých dohadách a celodenním sezení na policejní stanici, z toho přeci jen Bella a Edward vyvázli. Sophie za pomoci Edwarda změnila Newtonovi myšlenky, i když to téměř nebylo potřeba, ale aspoň ho navedli na stopu masového vraha, který byl po pěti měsících Newtonovi ustavičné práce dopaden a odsouzen i za vraždu jeho syna. Bella, i když věděla, jaká byla pravda, už o tom nikdy nepromluvila. Sophie po odvedení své práce zmizela, tak jak slíbila a všichni mohli žít svým spokojeným životem. Charlie a René Swanovi se vrátili do New Yorku, kde si užívali své znovu nalezené lásky za přispěním jejich syna Emmetta. Emmett totálně poblouzněn do Rosalie se vzdal všech možných představ na úlet a věrně a oddaně, jako poslušný pejsek, miloval svou krásku z módních časopisů. Jeho sestra Alice byla mírně znepokojena svými sny, avšak její znepokojení se nedokázalo plně projevit za přítomnosti jejího přítele Jaspera, který ji bezmezně miloval a neustále jí byl po boku. A co Edward a Bella? Ti si svou lásku plně užívali a veškeré pomluvy na téma Mikeova smrt odešly do ztracena, kde také zůstaly. Nezapomínejme také na Carlislea a Esme, avšak u nich bylo vše, tak jako dřív.

A jak to bylo dál? Všichni žili šťastně až do chvíle, než Swanovi zemřeli.

Vlastně počkat, takhle to končit nemá.

30. června dalšího roku

Bella:

„Už máš sbaleno?“ ozvalo se těsně u mého ucha a kolem pasu mě objaly dvě chladné ruce. Lehce jsem je chytla a podívala se na kufr přímo před sebou.

„Téměř,“ odpověděla jsem a Edward mě pustil a stoupnul si k mé skříni.

„Já ti zabalím,“ prohlásil a začal se prohrabovat mým šatníkem. Nejistě jsem ho pozorovala.

„Myslíš, že je to nejlepší nápad?“ zeptala jsem se skepticky a on se na mě se zářivým úsměvem otočil.

„Ten nejlepší,“ odpověděl a dál se věnoval probíráním mého šatníku. Během dvaceti minut měl všechno sbaleno a s úsměvem pozoroval již zavřený kufr.

„Radši si to zkontroluju, aby to nedopadlo jako posledně,“ pronesla jsem a sedla si na zem vedle svého kufru, který jsem zase otevřela a začala se probírat oblečením.

„Nevím, co se ti na tom spodním prádle minule nelíbilo?“ zeptal se mě dotčeně a já k němu otočila svůj pohled. Rozvaloval se na mé posteli a s úsměvem mě pozoroval.

„Zkus třeba to, že to bylo to jediné, co jsi mi zabalil. Vždyť tam nebylo nic jiného, kromě toho spodního prádla,“ odpověděla jsem mu a on se jako vždy zasmál.

„Jen malý detail,“ odpověděl, otočil se na záda a začal se dívat do stropu. Já jsem se tedy půl hodiny prohrabovala v dokonale zabaleném kufru, až jsem se nakonec plně ujistila, že je všechno, tak jak má být. Pracně jsem tedy kufr zase zavřela a přesunula se k Edwardovi na postel, který mě hned objal a přitáhl těsně k sobě.

„Ty už máš sbaleno?“ zeptala jsem se ho a dívala se s ním do stropu. Sice nevím, co na něm viděl, ale musím přiznat, že to bylo celkem uklidňující.

„Téměř,“ odpověděl a otočil svůj pohled na mě, tak jsem mu jej též opětovala.

„Téměř? To znamená co?“ zeptala jsem se zděšeně a on se na mě usmál.

„Hm… Že jsem ještě nezačal?“ nadhodil, a jakmile uviděl můj skeptický pohled, tak mě políbil.

„Až budeš upírka, tak taky budeš balit na poslední chvíli,“ zašeptal a já se spokojeně usmála. Budu upírka. Přesně tak stačí, jen jeden celý den cestování, kdy bychom měli zítřejší večer dorazit na nějaký ostrov, a pak už jen den zabydlování a stane se ze mě upírka. Právoplatná upírka, která bude rovna svou silou, rychlostí a možná i trochu vzhledem svému příteli.

„Bojíš se?“ zeptal se a já hned záporně zavrtěla hlavou.

„A ty?“ nadhodila jsem a všimla si jeho chvilkového zamyšleného výrazu, než odpověděl stejně jako já. Nejen, že se měla konat moje, Alicina a Emmettova přeměna, ale také hned po příjezdu měl být přeměněn Edward z polovičního upíra na úplného. Nelíbí se mu totiž myšlenka, že já bych měla být upírka a on by byl neúplný. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle leželi, ale Edward se po nějaké době náhle trochu pohnul a pohladil mě po vlasech.

„Měli bychom už vyrazit,“ šeptl a já jen přikývla. Náhle se mi odsud nějak nechtělo, přeci jen je to rozloučení s celým tímhle městem, domem a pravděpodobně i s rodiči, které jsem viděla naposledy před měsícem, když se tu zastavili a ukazovali nám svou zamilovanost. Měla jsem z nich ohromnou radost a nejen já, ale i Alice a Emmett, který se ještě cítil mírně provinile, za to jak tátu zmlátil, ale ten na to vždy jen s úsměvem vzpomíná a chválí svého syna za tu ránu, kterou mu dal. Jsme to ale zvláštní rodina.

„Bude mi to tu všechno chybět,“ šeptla jsem a tiché slzy se rozutekly po mých tvářích. Edward si stoupnul přede mě a vzal můj obličej do dlaní.

„Bello, nemusíš to dělat. Já, ačkoli se to zdá nepravděpodobné, to pochopím. Ještě stále si to můžeš rozmyslet a vrátit se ke své rodině,“ šeptnul bolestným hlasem a já si tiše nadávala, že mu způsobuji jakoukoli bolest.

„Ne,“ řekla jsem hlasitě a razantně si setřela slzy z tváří. „Už jsem se rozhodla!“

„Počkám s Jasperem a Rosalie dole. Klidně si dejte na čas,“ šeptnul, lehce mě políbil na rty a pak i s mým kufrem zmizel. Rozhlédla jsem se po svém pokoji a zaujalo mě CD, které leželo na mém nočním stolku. Došla jsem k němu a zvedla ho z něj. Bylo to, to CD, které mi Angela dala k narozeninám. Vzpomínka na můj lidský život, který zůstane v zapomnění. Edward říkal, že lidské vzpomínky se časem ztratí v neznámu a že už zůstanou jenom ty z nového života, tedy aspoň jak viděl u své rodiny. Ale já na to nechci zapomenout. Rosalie zas říkala, že po své přeměně se na své lidské myšlenky upnula a ony jí zůstaly, tak doufám, že nezapomenu a tohle CD mi bude připomínat mou nejlepší kamarádku ze střední školy.

Zhluboka jsem se nadechla a znovu se rozhlédla po celém pokoji. Ještě něco mi chybí. Něco, co by mi připomnělo mé rodiče, ale kde mám najít něco, co by mi je připomínalo. V ten moment vešli Alice s Emmettem tiše do pokoje, a přesto že byli obvyklé rozjaření a plní elánu, tak i teď byli smutní jako já. Alice mi beze slov jen podala nějakou knihu a já jí automaticky otevřela a uviděla naše rodinné album. Časy, kdy jsme byli malí a hráli jsme si na zahradě u našeho Vancouverského domu, fotky společné s rodinou, fotka s Marcem mým prvním přítelem, fotka Emmetta s celou jeho bandou a dokonce i fotka Alice, když byla poprvé v obchoďáku a snažila si vydupat koupi kabelky od Gucciho.

Zvedla jsem pohled směrem k nim a Alici jen tiše kanuly slzy po tvářích stejně tak jako mně a poprvé ve svém životě jsem viděla brečícího Emmetta, který se to však snažil zakrývat, aby si udržel svou úctu. Jenže tohle nešlo. Připadala jsem si, jako kdybych měla zítra stát na pohřbu svých rodičů, když to mělo být obráceně, protože oni budou stát na mém pohřbu a na pohřbu svých dalších dvou dětí, o kterých si budou myslet, že zemřeli při letecké nehodě, či něčem podobném.

„Já o ně nechci přijít,“ šeptla jsem a plně se rozvzlykala. Emmett se na mě nechápavě podíval a Alice mě okamžitě pevně objala.

„Já taky ne, ale už jsme si vybrali,“ šeptla a měla pravdu, ale přeci tu musí být nějaká možnost, něco, co bychom mohli udělat, abychom mohli mít oboje. Já vím, jsem hrozně sobecká, ale nechci přijít o to nejcennější, co ve svém životě mám a to je rodina, do které řadím i Edwarda.

„A co kdybychom jim to řekli?“ řekl Emmett a podrbal se za uchem, tak jako dělá vždycky, když si myslí, že plácá nějakou kravinu.

„A proč vlastně ne?“ šeptla jsem tiše a Alice se na Emmetta zářivě usmála.

„Hochu, tobě to někdy pálí,“ řekla s úsměvem a natáhla ladně svou ručku, aby ho mohla poplácat po rameni, ale Emmett, zvyklý, že ho vždycky uhodí, automaticky uskočil. Všichni jsme se tomu uvolněně zasmáli, jenže pak znovu přišlo ono tíživé ticho.

„Měli bychom jít,“ řekla jsem a po posledním rozhlédnutí po mém pokoji z něj odešla následována Emmettem a Alicí. Jenže jakmile jsme přišli do obýváku, tak jsme se museli znovu zastavit. Vypadalo to tu, tak prázdně, jako by se tu každou chvílí měli objevit máma s tátou a říct nám, že zrovna přijeli z práce. Máma by se jako vždy zeptala, co chceme k večeři a táta s Emmettem by si sedli před televizi a dívali se na nějaký baseballový zápas, jenže to už se nejspíš nestane.

Emmett, odešel jako první, nejspíš by se jinak rozbrečel a nechal tam mě a Alici samotné, abychom si mohly užívat poslední chvilky místa, kterému jsme říkaly domov. Alice ještě urovnala kytky ve váze, které byly poležené na konferenčním stolku a poté jsme ruku v ruce vyšly z domu a s tvářemi plných slz hodily veškeré špatné vzpomínky na Forks za hlavu. Teď už nás jen čeká dlouhá věčnost po boku našich milovaných a možná i za přispění našich rodičů.

Omlouvám se, že přidání trvalo tak dlouho, ale mám toho teď hodně. Doufám, že se kapitola líbila a čekají nás už jen poslední dvě. Tak doufám, že jste si vychutnali jedny z posledních řádků a že se vám to líbilo.

Co ještě dodat? Snad jen, že byste mohli na mě být aspoň trochu hodní a zanechat komentář.

Adis

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 68: