Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 70 + Epilog

28.08.2010 (12:15) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4979×

Mezitím co Edwardova proměna probíhala, já nervózně přecházela po obývacím pokoji. Nevím, co mě to popadlo, ale nedokázala jsem dělat nic jiného. Ostatní mě jen pozorovali a pokoušeli nějak utěšit a ujistit, že vše bude v pořádku, ale nebyly to jejich drahé polovičky, které tam trpěly v nepopsatelných bolestech. Byla to má část, která to tam trpěla, jenom ta má a ne ta jejich!

„Carlisle, jak dlouho to bude trvat?“ zeptala jsem se netrpělivě a dál přecházela po místnosti.

„Bello, to nemůžu říci přesně. U normální přeměny to jsou až tři dny, ale tady prostě nevím. Edward je jediný svého druhu. Nebo aspoň je jediný, koho znám za tu dlouhou dobu, co žiji a jsem upírem. Nikdy jsem se s někým takovým nesetkal, nikdy jsem o nikom takovém neslyšel a nevím, že by někdo udělal to co Edward. Takže, promiň Bello, ale mohu jen odhadovat, že to bude trvat tak den nanejvýš dva, ale více ti neřeknu,“ pokoušel se mi vysvětlit, ale já věděla, že to mi nepomůže. Potřebovala bych to vědět přesně. Potřebovala jsem vědět, že se vůbec probudí, ale to mi nikdo nedokázal potvrdit. Neustále jsem přecházela z místa na místo za dozoru 12ti očí.

Všichni se postupně začali vytrácet, až na Carlislea s Esme, kteří tu neustále zůstávali a pokoušeli se mě nějak podpořit.

„Bello? Nechtěla by si něco k snědku?“ zeptala se mě Esme a já jen záporně zavrtěla hlavou. „No tak, miláčku, musíš něco dělat. Tohle přecházení tě vyčerpává. Buď by si měla jít spát, nebo se aspoň najíst, ale jestli neuděláš ani jedno, tak tě k tomu budu muset donutit a věř tomu, že dokážu být opravdu, ale opravdu velmi zlá,“ pohrozila mi Esme a ačkoli jsem si byla jistá, že by mi neublížila, tak jsem tušila, že má pravdu.

„Dobrá, možná bych něco málo snědla,“ přiznala jsem a uvědomila si, že opravdu začínám pociťovat hlad, nebo spíš chuť a dokonce i ta únava mě začala pomalu a jistě pronásledovat.

„A co by sis dala, drahoušku?“ zeptala se mě Esme a hned vyskočila na nohy. Jen jsem pokrčila rameny a sedla si na sedačku vedle Carlislea. Esme zmizela v kuchyni a začala mi připravovat něco k jídlu a Carlisle mě otcovsky objal kolem ramen.

„Bello, mrzí mě, že ti nemohu říct nic bližšího,“ omluvil se mi a já si opřela hlavu o jeho rameno.

„To je v pořádku,“ šeptla jsem a zavřela oči. Jakmile jsem se uklidnila, tak to netrvalo ani patnáct minut a já začala usínat.

„Zlato, myslím si, že v tom vaření již nemusíš pokračovat,“ slyšela jsem tichá Carlisleova slova.

„Vezmi ji nahoru do pokoje pro hosty,“ broukla tiše Esme a to bylo to poslední, co jsem slyšela, pak už jsem se jen ponořila do tiché nevědomosti. Má mysl si mohla konečně odpočinout a s tím i mé lidské tělo, které brzy již lidské nebude.

*****

Probrala jsem se do velmi slunného dne, jakmile jsem si pořádně protáhla své tělo, tak se hned ozvalo klepání na dveře.

„Dále,“ pronesla jsem rozespale a dovnitř vešly Alice s Rose a Esme.

„Přinesly jsme ti nějaké oblečení na převlečení, tak se převlíkni a sejdeme se všichni potom dole v kuchyni,“ řekla Esme a já nechápala, proč přišly všechny tři a vzápětí hned zase odešly. Raději jsem to neřešila, vstala z postele a zamířila do koupelny, kde jsem se osprchovala a oblékla do modrého tílka a bílých minikraťásků. To určitě vybíraly Alice s Rosalie, pomyslela jsem si, ale dál jsem to již radši neřešila. Na nohy jsem si navlékla žabky a zamířila ven z pokoje. Jakmile jsem však vyšla z pokoje, tak jsem na druhém konci chodby viděla dveře do mého a Edwardova pokoje.

Uvažovala jsem nad tím, jak nejspíš musí trpět, jak ho musí celé tělo bolet, a aniž bych si to uvědomovala, tak mě mé nohy automaticky vedly k těm dveřím. Přeci jen to byly dveře, za kterými se skrýval můj osud, má budoucnost a láska mého celého zpropadeného života, který určitě nikdy nebyl dokonalý a bezchybný.

„Bello, stůj!“ zakřičel na mě Jasper ve chvíli, kdy se má ruka dotkla kliky dveří. V setině vteřiny stál vedle mě a stáhl mou ruku z kliky. Nechápavě jsem se na něj podívala s otázkou v očích.

„Je v pořádku, jen proměna ještě stále probíhá, nebylo by zrovna nejlepší, kdyby si tam teď šla. Nebylo by to dobré pro vás pro oba. Edward by jen šílel žízní a ty… No, to je jedno. Prostě tam teď nemůžeš chodit, chápeš?“ zeptal se mě a mně chvíli trvalo, než můj mozek dokázal pořádně pobrat jeho slova a uvědomit si, kde to vlastně stojím.

„Trpí?“ zeptala jsem se jen smutně Jaspera a on se chvilku zadíval na dveře, po obličeji mu projelo snad milion emocí, avšak co já vím, třeba to bylo jen soustředění. Když si to teď tak uvědomuji, tak já jej ani tolik neznám. Upřímně a dlouze se mi podíval do očí, než odpověděl.

„Ne víc, než kdokoli při přeměně,“ odpověděl, chytl mě za ruku a vedl ke schodišti. Nic jsem nenamítala, radši mlčela a nechala se vést. On si tím určitě prošel a nechce o tom mluvit, asi tak jako všichni ostatní. Jasper mě dovedl do kuchyně, kde už všichni seděli a čekali jen na nás dva.

„Bello, tady máš snídani,“ řekla Esme a položila na barový stolek čerstvé vafle s jahodami a šlehačkou, jen jsem se na ni vděčně usmála, přisedla k barovému pultu a hladově se do té dobroty pustila.

„Jestli chcete, mohli bychom vám dneska ukázat aspoň část ostrova,“ navrhl Carlisle a Emmett hned nadšeně přikyvoval.

„No, jasně. To by bylo super, aspoň poznám pravou divočinu,“ řekl nadšeně a skákal radostí snad dvacet metrů do vzduchu. Alice se na něj jen skepticky podívala a pak se otočila na Carlislea.

„Jsou ještě nějaké jiné návrhy?“ zeptala se ho a Carlisle se na vteřinku zamyslel.

„No, část se může vydat na prohlídku ostrova, část může zůstat tady na pláži a někdo bude muset zůstat v domě,“ řekl Carlisle a já při zaznění jeho posledního nápadu hned zvedla hlavu a zbystřila. Hned jsem se chtěla přihlásit k těm, kteří zůstanou v domě, jenže to Jasper nejspíš vycítil ve změně mé nálady a tak promluvil také on.

„No, pokud se tedy rozdělíme, tak si myslím, že Bella by rozhodně neměla být ta, co zůstane v domě. Myslím si, že v domě by neměl zůstávat žádný člověk, pokud tu nebudeme všichni. Takže by bylo nejlepší, kdyby Rosalie s Emmettem vyrazili na procházku ostrovem, myslím, že sami si ji užijou mnohem více, co říkáte?“ nadhodil směrem k nim Jasper a oni hned přikývli, mého nesouhlasného pohledu si tu samozřejmě nikdo nevšímal, proč taky, když evidentně nemám žádná práva. „No a ostatní by se měli přesunout na pláž s tím, že já s Carlislem bychom se střídali v domě a kontrolovali Edwarda…“ zakončil svůj nápad Jasper a upřeně se podíval na Carlislea, který samozřejmě hned souhlasil. Vlastně souhlasili všichni, až na mě. Jenže v tento den mě tu samozřejmě nikdo neposlouchal. Takže ačkoliv nerada, tak jsem musela vyrazit spolu s Jasperem, Esme a Alicí na pláž. Emmett s Rosalie šli na obhlídku ostrova a Carlisle si vzal první hlídku v domě u Edwarda.

Jakmile jsme došli na pláž, tak se Alice s Jasperem hned rozběhli do vody, Esme se začala procházet po kraji a prostě si jen tak máčela nohy ve vodě a já si sedla do písku a koukala se přímo před sebe. V dálce jsem matně rozeznávala pobřeží Brazílie, ale nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec můžu vidět a nezdá se mi to. Ale i když byly mé oči zaměstnány tímto možným, nemožným úkazem, tak má mysl byla stále u Edwarda a uvažovala, jak moc asi trpí. Stále jsem se nemohla zbavit toho pocitu, že zažívá neuvěřitelné muka, o kterých tu nikdo nechce mluvit.

Všichni nám vyprávěli o své historii, o tom jak byl Carlisle přeměněn, když ve své době narazil na stopu pravého upíra, jak Esme umírala, když ji Carlisle přeměnil, poté co Esme skočila z útesu a pokoušela se zabít, jak Rosalie znásilnil její snoubenec a v domnění, že umírá, ji nechal pohozenou na ulici. Všichni nám vyprávěli svůj příběh. Všichni až na Jaspera. Stočila jsem své oči k němu a chvilku ho pozorovala, jak dovádí s Alicí ve vodě a oba dva se od srdce smějí a baví. Copak asi Jasper skrývá ve své minulosti, že o ní nic nevím? Neustále jsem ho pozorovala a doufala, že ty slova a jeho vzpomínky na mě vyskáčou úplně samy, ale to se nedělo. Bůh ví, jestli se to vůbec někdy stane.

„Nad čím přemýšlíš, zlatíčko?“ ozvalo se náhle vedle mě a já sebou trhla i přesto, že jsem poznala Esmein hlas.

„Jak to bylo s Jasperem?“ zeptala jsem se jí a Jasper k nám v ten moment otočil hlavu a podíval se na nás.

„Co myslíš, Bello?“ zeptala se Esme, já se zhluboka nadechla a s pohledem upřeným na Jaspera odpověděla.

„Myslím jeho minulost. Jak se z něho stal Cullen a co dělal předtím, kdy se narodil a tak…“ Doufala jsem, že mi to Esme řekne.

„Promiň, Bello, ale nejsem oprávněná k tomu, abych ti něco takového mohla říct. To je vše na Jasperovi, až se rozhodne vám to říct. Nemysli si prosím, že by to bylo něco hrozného, to rozhodně ne, jen Jasper nerad mluví o své minulosti, stydí se za to, čím dříve byl,“ řekla Esme smutně a já chápavě přikývla. Prostě si budu muset počkat, třeba se jednou dozvím, jak to s ním bylo.

„Esme? Jaký byl Edward dřív, když byl se Sophií?“ zeptala jsem se jí, a když Jasper slyšel, že jsme odvedly řeč jinam, tak se zas plně věnoval Alici.

„Máš ráda pokládání zapeklitých otázek?“ zeptala se mě Esme a já se na ni jen lehce pousmála. „No, myslím, že když ti to řeknu, tak nic nezkazím. Když se Edward seznámil se Sophií, tak jí ani nebyl nějak příliš uchvácen. Spíš to vše přicházelo postupně, tak jako ve vlnách. Nejdřív ji nenáviděl, za to co dělá, pak ji zase obdivoval, za její schopnost, pak jí zas nenáviděl, když viděl, jak dokáže ovládat lidi, ale pak ji zase obdivoval, když zjistil, že ona v něm má zalíbení, a že ji dokáže polepšit, aby nebyla zlá a používala svou schopnost, jen když to bylo nezbytně nutné. Pak přišlo to poblouznění, prostě ona byla jeho první láska.

V téhle době poznáš svou první lásku nejpozději ve čtvrté třídě a je to taková ta dětská láska, na kterou nikdy nezapomeneš a i po dvaceti letech si vzpomeneš na toho malého klučinu, který tě tahal za copánky, který se po tobě pitvořil, který se tě snažil napodobovat. Tak Edward měl svou dětskou lásku právě v ní. Předtím nikdy nevěděl, co to láska je, necítil ani nejmenší náznak citu ze strany svého otce, tedy Ara. Svou matku nikdy nepotkal, protože při porodu zemřela. Nikdy nepoznal dětskou lásku, protože nikdy nemohl žít normální životem a chodit do školy. Aro ho naučil to nejpodstatnější, co Edward do života potřeboval. Pár let poté co Edward dospěl, opustil sídlo svého otce natrvalo a hledal štěstí ve svém životě. Našel jiný způsob života, když narazil na nás. Byl to jiný způsob, než jaký ho naučil Aro. Jenže poté se seznámil se Sophií a poté, co se do ní zamiloval, nás opustil a začali spolu žít na vlastní pěst. Že se vzali před upírskými zákony, jsme se dozvěděli jen náhodou, když se u nás zastavil starý přítel.

O tom, co se dělo, když byli spolu nic nevím a myslím si, že pokud ti to Edward ještě neřekl, tak ti to určitě někdy řekne. My jsme všichni žili v domnění, že je Edward s ní šťastný, než se po pár letech vrátil zpátky k nám se slovy, že Sophie již jeho manželkou není. Nejdříve jsem si myslela, že Sophie zemřela a on je z toho smutný, tak jsem se ptala, co se stalo. Nejen já, ale i všichni ostatní, hlavně jsme toužili, abychom mu mohli od trápení jakkoli pomoc, jenže on se netrápil. Naopak nám připadalo, že je šťastný a spokojený. Všichni jsme tedy žili v domnění, že je Sophie mrtvá do toho dne, než stanula před dveřmi našeho domu no a zbytek již víš od Edwarda a Rosalie,“ dovyprávěla Esme a nepřítomně hleděla před sebe do vln. Následovala jsem její pohled a uvědomila si, že začínám Edwarda více chápat. Konečně jsem chápala to všechno, co se tedy tehdy stalo. Jak jsem také věděla, tak Edward je pokrevním synem jednoho ze tří králů upírů a tím je tedy i následníkem na trůně, jen o tom všem ví jen malá hrstka lidí.

Edward mi jednou vyprávěl, že kdyby mělo dojít k tomu, že by musel nastoupit na trůn, takže by to odmítl. Nechce vládnout. Chce jen poklidně žít svůj život, svou věčnost za jediné podmínky a tou je, že budu po zbytek té věčnosti po jeho boku.

„Jaspere!“ křikl Carlisle, který se náhle objevil vedle mě a Esme, a Jasper začal pomalu vycházet z vody spolu s mou sestřičkou.

„Už?“ zeptal se Jasper a já s očekáváním, že už je přeměna u konce, vyskočila na nohy.

„Jo, už mě to tam nebaví a chci si taky užít dovolenou se svou ženou,“ řekl Carlisle a mně došlo, že se jim jedná jen o to střídání v domě, tak jsem s sebou zase sekla zpátky do písku. Jasper se rozloučil s Alicí a vydal se do domu místo Carlislea, který si sedl k Esme z druhé strany než já.

„Bello, nechceš se jít projít po pláži?“ zeptala se mě Alice a já neochotně přikývla na souhlas. Přeci jen si Esme s Carlislem zaslouží taky trochu soukromí. Tak jsem tedy vstala, vyzula si žabky a šla s Alicí směrem k moři, po jehož břehu jsme se procházely. Nijak daleko, tak aby nás Esme s Carlislem měli stále na očích, ale dostatečně daleko, aby jim nepřipadalo, že je snad okukujeme.

„Líbí se ti tu?“ zeptala se mě Alice a já němě přikývla.

„Asi si nechceš povídat, co?“ optala se mě a já se na ní omluvně usmála. „To je dobrý, nemusíme mluvit, hlavní je, že tu jsme spolu,“ řekla s úsměvem, objala mě rukou kolem pasu a prostě jsme se v tichosti dále procházely.

Čas plynul a já ani nevěděla, jak dlouho už jsme venku z domu, když jsem viděla, jak se k nám z dálky blíží dvě lidské postavy, po pár metrech, kterými se přiblížili k nám, jsem poznala, že se jedná o Emmetta s Rosalie. Šly jsme jim s Alicí naproti, a když jsme se setkali, tak mě Emmett sevřel v tom svém medvědím objetí.

„Tak co, sestřičko?“ optal se mě s povzbuzujícím úsměvem, když jsme všichni společně zamířili zpátky do domu.

„Pořád nic,“ odpověděla jsem tiše a Emmett mě objal rukou kolem ramen a přitáhl ke svému boku, jako by mi bylo deset a on byl ten velký brácha, který se o mě musí starat. Jen jsem se nad tím pousmála a dál v tichosti mířila k domu. Esme s Carlislem již byli vevnitř a Esme nám zrovna připravovala jídlo. No, připravovala, dalo by se říct, že už ho měla skoro hotové, když jsme přišli.

„Žádná změna?“ zeptala se Rosalie a Carlisle jí odpověděl.

„Pořád nic extrémního, ale řekl bych, že večer bude dokonáno.“ Nechápavě jsem se na něj podívala, tak mi to dovysvětlil. „Večer se už nejspíš probudí, takže si budeme muset dávat moc velký pozor, aby vám neublížil, než se rozhodneme, jak to nakonec tedy bude s vaší proměnou.“ Podívala jsem se na Emmetta a Alici a oba dva se na mě povzbudivě usmáli. Pokusila jsem se jim ten úsměv oplatit, ale spíš jsem hořela nedočkavostí na chvíli, kdy se Edward konečně probudí, i kdyby mě měl zabít, tak se nemohu dočkat, až jej znovu obejmu a políbím ty jeho úžasné rty.

„Oběd,“ řekla Esme a na jídelní stůl položila tři talíře s úžasně vypadajícím jídlem. Já, Alice i Emmett jsme se do toho hned hladově pustili, protože to skvěle vypadalo a ještě mnohem lépe chutnalo.

„Co budeme dělat odpoledne?“ zeptal se Emmett hned poté, co to všechno do sebe naházel, zatímco já a Alice jsme v klidu jedly a nikam nepospíchaly.

„Nechceš ještě něco, Emmette?“ zeptala se ho Esme a já bych se nedivila, kdyby řekl, že by si ještě něco dal, ale to se tentokrát nekonalo.

„Ne, Esme, děkuji, bylo to výborný. Jen by mě zajímalo, co budeme dělat odpoledne, protože já se chci taky vykoupat,“ řekl a Rosalie se potutelně usmívala.

„Rose, prosím, sice nečtu myšlenky jako Edward, ale cítím to,“ řekl Jasper a Rose se na něj omluvně ušklíbla a otočila se radši na Carlislea a čekala, jak rozhodne. Přeci jen on tu byl ten vůdce, který rozhoduje za celou rodinu, klan, smečku, nebo jak se tak velkému uskupení upírů vlastně říká.

„No, pokud se chce jít Emmett koupat, tak Emmett s Rosalie můžou zůstat na pláži a zbytek by mohl vyrazit na obhlídku ostrova? Teď zase obráceně? Co myslíš, Jaspere,“ zeptal se ho Carlisle a mě přišlo zvláštní, že se na všechno, co se týče rozhodování, ptá Jaspera.

„Klidně by to tak mohlo být, ale stále tu musí být někdo, kdo by kontroloval Edwarda a jeho stav,“ řekl Jasper a pohledy všech se stočili směrem ke schodišti.

„Alice, Bello, chcete se jít projít kolem ostrova?“ zeptal se nás Carlisle a já hned záporně zakroutila hlavou, abych mohla zůstat tady v blízkosti Edwarda. Nechci jít od něj daleko. Alice překvapivě opakovala stejný pohyb hlavou jako já, avšak ne tak zbrkle jako já.

„Takže, pokud to nikomu nebude vadit, tak na obhlídku ostrova vyrazíme, jen já a Esme a vy ostatní zůstanete na pláži?“ navrhl Carlisle a všichni jsme samozřejmě souhlasili. A já hned začala rychle v hlavě spřádat plán na to, jak se dostat k Edwardovi. Vyšli jsme zase všichni před dům až na Jaspera, který se rozhodl, že vezme první hlídku. Emmett s Rosalie hned zamířili do vody, stejně tak jako Alice s Jasperem předtím a já si sedla zase zpátky na pláž, tak jako předtím, tentokrát ve společnosti Alice, která mi dopřávala klid a neměla potřebu si povídat.

Asi po čtyřech hodinách jsem vyskočila na nohy s jasným plánem.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě Alice, když jsem se otočila směrem k domu.

„Potřebuju si odskočit na záchod,“ vysvětlila jsem a zamířila si to v klidu do domu. Celou cestu jsem se modlila, aby mi to vyšlo, jenže jakmile jsem vešla dovnitř a objevil se vedle mě Jasper, tak mi bylo jasné, že mi to nevyjde, ale za zkoušku snad nic nedám.

„Co tady děláš? Máš snad být na pláži, ne?“ zeptal se mě, jakmile jsem za sebou zavřela vchodové dveře. Musel mě určitě celou dobu slyšet, co jsem sem mířila, ale nechal mě dojít až sem.

„Mám být na pláži, ale potřebuju si odskočit na záchod,“ řekla jsem a doufala, že záchody jsou jen v patře, jenže Jasper mě vzápětí vyvedl z omylu.

„Pojď, zavedu tě tady na ten v přízemí,“ řekl a rozešel se dovnitř do domu a já jej sklesle následovala. Zavedl mě tedy k záchodu, který byl hned vedle schodiště, tak jsem tedy použila ten. Když jsem z něj vyšla, tak Jasper čekal téměř hned za dveřmi.

„Měla by si zase jít,“ řekl, ale já se tam chtěla zdržet co nejdéle. Zrak mi padl na televizi, kterou měl Jasper puštěnou a poté hned na kuchyň.

„Mám žízeň a něco málo bych i snědla,“ pronesla jsem a čekala, jak na to zareaguje Jasper, ten mi však jen ustoupil z cesty a pokynul rukou směrem ke kuchyni. Nic jsem nenamítala a zamířila do ní pod Jasperovým ostřížím pohledem. Připadala jsem si jak oko v jeho hlavě, kterého se prostě nepustí.

„Tobě asi nic nabídnout nemůžu, co?“ zeptala jsem se zdvořile, když jsem stála u otevřené lednice, ale odpověď už jsem dávno znala.

„Ne, to je dobrý, mně nic nabízet nemusíš. Rád to vynechám,“ řekl a sedl si k barovému pultu. Vytáhla jsem si z lednice džus a nějaké kousky ovoce. Sedla jsem si vedle Jaspera a pustila se do toho. Jasper jen v tichosti seděl a ubíral se svými myšlenkami. Nechtěla jsem ho vyrušit, ale neviděla jsem jinou možnost, jak se dostat nahoru.

„Jaspere?“ Hned ke mně otočil svůj pohled, ale já se radši zarytě dívala před sebe. „Mohla bych se jít za ním nahoru podívat?“ vyřkla jsem otázku, která mě již nějakou dobu pálila v puse a konečně jsem řekla to, proč jsem sem vlastně přišla.

„Bello, to nejde. Nevíme, kdy přesně se probudí, takže tě tam pustit nemůžu, promiň,“ zamítl můj návrh a já se na něj smutně podívala. Opravu jsem toužila jít se za ním podívat.

„Jaspere, prosím. Ani nevíš, jak mě to ubíjí, že tu jsem a nevím, co se s ním děje, nevím, jestli ho to bolí. A on neví, že tu pro něj sem. Neví, že jsem v pořádku a že na něj čekám,“ pokoušela jsem se ho obměkčit, ale evidentně se nedařilo.

„Ne, Bello, promiň, ale opravdu to nejde, promiň,“ řekl a lehce natočil svůj pohled směrem na mě. Jen jsem smutně pokrčila rameny, zvedla se od pultu a zamířila zase směrem ven.

„Bello, počkej,“ křikl za mnou Jasper a já se zastavila a otočila směrem k němu. „Dobrá, ale jen na minutu a budu tam pořád s tebou, ano?“ navrhl a já k němu došla a pevně ho objala.

„Děkuji,“ špitla jsem a poté za Jasperem zamířila do mého a Edwardova pokoje. První dovnitř vešel Jasper, obhlédl situaci a poté mě vyzval, abych tam také vešla.

Nejdříve mi padl pohled na Edwarda, který ležel na posteli a měl pevně zavřené oči a ruce zatnuté do pěstí. Pomalu jsem přešla až k posteli, na které ležel, a dlouze jsem jej pozorovala. Asi musel trpět ohromnou bolestí a snažil se s ní nějak vypořádat.

„Už bychom měli jít, Bello. Proměna už se blíží ke konci,“ řekl Jasper a já v jeho hlase poznala mírnou nervozitu.

„Ještě vteřinku,“ šeptla jsem, sedla si na kraj postele a jemně pohladila Edwarda po ruce. Bylo to bez žádné reakce. Doufala jsem, že aspoň nějak zareaguje, ale prostě nic. Tak jsem se sehnula a políbila jej na tvář. V ten moment se však odehrálo snad milion věcí na jednou. Jasper mě popadl a rychlostí blesku odnesl na druhou stranu pokoje, v ten moment dovnitř vběhli Carlisle s Esme a to nejpodstatnější. Edward otevřel oči!

„Edwarde? Jak se cítíš?“ ptal se hned Carlisle a Esme s Jasperem mě zaštiťovali svými těly, takže jsem na Edwarda téměř vůbec neviděla, ale když jsem se pokrčila v kolenech, tak jsem pod Jasperovou rukou aspoň kousek zahlédla.

„Nech mě o tom popřemýšlet,“ řekl Edward a já téměř roztála pod sametovostí jeho hlasu. Celý den jsem jej neslyšela a teď je to ten nejúžasnější hlas, který jsem musela slyšet.

„Cítím se celkem fajn, lépe vidím, lépe slyším, připadám si silnější, připadám si rychlejší, ale mám dotaz. Opravdu támhle za Jasperem a Esme stojí Bella?“ zeptal se a já se lehce usmála.

„Ano, Edwarde, je to Bella, ale na ni teď nemysli, přece by si jí nechtěl ublížit. Nejdříve by ses měl nakrmit. Když půjdeš se mnou, tak v ložnici mám jednu láhev krve schovanou pro tebe,“ řekl Carlisle a já se při té představě mírně otřásla znechucením. Krev schovávaná v láhvi? Blé.

„Belle bych rozhodně neublížil a radši bych šel na lov, proběhnout se. Po tak dlouhé době ležení si chci protáhnout nohy,“ navrhl Edward a Carlisle jen přikývl.

„Já, půjdu s tebou,“ přihlásil se hned Jasper a udělal pár kroku k Edwardovi, takže jsem již nebyla tolik chráněná a konečně na něj mohla vidět. Přišlo mi, že je o trochu bledší, než byl předtím, možná i trochu svalnatější, tedy mužnější, ale nejvíce mě zaujaly jeho oči. Nebyly již krásně zlaté, medové, ale byly rudé. Krvavě rudé, rudé jak kdyby měl místo očí dva rubíny. Jen jsem lehce pootevřela ústa a dívala se přímo do těch rudých očí, které se dívaly do těch mých.

„Rád tě vidím, Bells,“ řekl Edward a usmál se na mě. Nesměle jsem mu ten úsměv oplatila, ale neustále jsem však byla uchvácena tím rudým pohledem, který mi viděl až do duše.

„Taky tě ráda vidím,“ špitla jsem.

„Edwarde? Vidíš do Belliny mysli?“ zajímal se Carlisle a Edward se mi ještě usilovněji podíval do očí. Myslela jsem na to, jak moc jej miluji a jak jsem ráda, že je v pořádku.

„Pokud na nic nemyslí, což je nemožné, tak ne, nevidím. Z toho máš určitě radost, že?“ zeptal se s úsměvem a já mu ho s radostí oplatila.

„Zajímavé,“ pronesl Carlisle, „ale teď už byste měli vyrazit na ten lov,“ řekl a Edward mi věnoval ještě jeden pohled, než s Jasperem zmizeli.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se Esme, když ode mě pár kroků ustoupila a dala mi konečně prostor k pohybu.

„V tom nejlepším,“ řekla jsem a usmála se na ni. Zatím co byli Edward s Jasprem na lovu, tak jsme se všichni ostatní sešli v domě a zabavili se díváním na film, avšak já jsem neustále vyhlížela, jestli neuvidím Edwarda, jak se vrací, ale bylo to dlouho nic. Až když se začínalo stmívat, tak se konečně vrátili do domu. Edward se zastavil mezi dveřmi a čekal. Nevěděla jsem sice na co, ale čekal.

„Edwarde, jestli si myslíš, že dokážeš být ve společnosti lidí, tak pojď dovnitř, jestli si však myslíš, že to nezvládneš a že tě honí upíří žízeň, tak radši zůstaň venku,“ pronesl Carlisle a já se otočila pohledem na Edwarda a čekala, co udělá. On se mi podíval do očí a udělal pár váhavých kroků směrem ke mně. Pobídla jsem jej úsměvem a on se náhle objevil vedle mě. Překvapeně jsem na něj vyvalila oči, ale on se ke mně sehnul a políbil mě lehce na čelo.

„Mnohem lehčí, než jsem si myslel,“ šeptl a já se na něj usmála. Posadil se vedle mě na sedačku a přitáhl si mě do náruče. Všichni ostatní nás pozorovali a čekali na chvíli, kdy budou muset zasáhnout, ta se však nekonala. Já si jen s radostí užívala Edwardovu přítomnost a jeho ledové tělo, které mě na tomto horkém ostrově jen příjemně chladilo.

Myslela jsem si, že si užijeme ničím nerušený příjemný večer. Avšak Carlisle s Jasperem začínali být z Edwarda nervózní a tak svolali válečnou poradu a téměř po deseti minutách bylo rozhodnuto. Naše proměna se bude konat dnes večer.

Poslední chvíle svého života jsem si užívala v Edwardově přítomnosti. Neustále jsem mu hleděla do očí, než jsme dostali od Carlislea příkaz, abychom já a mí sourozenci odešli do svých pokojů. Doprovázená Edwardem jsem došla do našeho pokoje a nervózně se posadila na postel. Edward si přede mě klekl a vzal mé ruce do svých.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zeptal se a já se na něj zamračila.

„Ne, už jsem se rozhodla. Chci strávit svůj život dlouho, a pokud na to budu mít celou věčnost, tak tím lépe,“ řekla jsem, on se zvedl a opatrně mě políbil na rty. Ozvalo se klepání na dveře a vzápětí vešel Carlisle.

„Můžeme začít?“ zeptal se a já rozhodně přikývla. Edward pustil mé ruce a já se posunula po posteli a lehla si.

„Carlisle? Můžu to udělat sám?“ zeptal se Edward a Carlisle se na něj skepticky podíval.

„Edwarde, není to nejlepší nápad. Jsi novorozený a mohlo by se stát, že by ses neudržel,“ vysvětlil Carlisle a poté se podíval na mě. „Bello, nejlepší bude, když rozhodneš ty. Přeci jen je to tvá přeměna, ale nemohu zaručit, že to proběhne lehce.“ Dostala jsem šanci rozhodnout. Podívala jsem se na Carlislea a vzápětí hned na Edwarda, který jen pilně vyčkával na moje rozhodnutí.

„Byla bych radši, kdyby… kdyby to udělal Edward,“ šeptla jsem a Edward se na mě zářivě usmál.

„Dobře, Esme, prosím připoj se k nám. Jen pro jistotu,“ řekl Carlisle a Esme se hned objevila po jeho boku. Edward se posadil na postel vedle mě. Lehce se usmál, sklonil ke mně a políbil mě dlouze na rty. Postupně mířil na tvář, bradu až dolu na krk. Lehce jsem natočila hlavu, abych mu udělala prostor, zhluboka jsem se nadechla a v ten moment Edwardovi ostré upíří zuby projely kůží na mém krku a Edward se zakousl. Pevně jsem zavřela oči a zatnula ruce do pěstí, abych nevydala ani jednu hlásku plné bolesti, kterou jsem pociťovala po celém těle, avšak v zápětí jsem začínala velmi rychle slábnout.

„Edwarde, přestaň. Zabíjíš ji,“ vykřikl Carlisle, ale Edward nepřestával. Stále byl přisátý na mém krku a já ve svých uších slyšela, jak z mého těla vysává krev. Z posledních sil jsem se nadechla a zvedla svou ruku k Edwardovi a položila ji na jeho vlasy.

„Miluji tě…“ hlesla jsem a pak přestala vnímat okolí.

Vypravěč

Trvalo to dlouhé tři dny. Tři dny bolesti, jak fyzické, tak psychické. Tři dny plné výčitek. Tři dny plné tichého řevu. Tři dny naprosté strnulosti tří upírů, kteří seděli u svých drahých poloviček. Byly to tři dlouhé dny, po kterých se otevřely pouze jen dva páry očí.

V jednom pokoji otevřela oči, drobná dívka, která nedokázala uvěřit tomu, že tu bolest přežila. Byla to dívka, která i přes svou drobnou postavu náhle pocítila tu nepopsatelnou sílu vlévající se do jejích žil místo krve. Ano, krev jí již v žilách netepala, i když po ní toužila a měla žízeň, tak očima hned hledala svou lásku, která strnule seděla vedle její postele. Dokonalý obličej, dokonalý úsměv. Rysy jeho obličeje pro ni byly mnohem zřetelnější a jeho zlatá lví hřívá zářila do všech stran. Pro ni neuvěřitelnou rychlostí vyskočila z postele a v objetí povalila Jaspera na zem. Byla to novorozená upírka Alice, jejíž druhem byl Jasper Cullen.

V druhém pokoji se o pár vteřin později otevřely oči mladého silného chlapce, který aniž by v ten moment věděl, byl mnohem silnější, než jeho sestra ve vedlejším pokoji. Sice je to muž a je novorozený upír, ale jeho síla byla neobvyklá. Prohlížel si celý pokoj, než se střetl s pohledem své životní lásky, která jej starostlivě pozorovala a čekala na jeho reakci. Chlapec si nejdříve pořádně protáhl ruce a prohlédl si svaly na nich. Dříve se bál, že bude taky tak hubený a bezsvalový jako ostatní, ale teď s radostí zjistil, že všechny svaly zůstaly tam, kde by měly být. Lehce se pro sebe usmál a pak se podíval na tu svou krásku, která jej stále úpěnlivě pozorovala a čekala na jeho reakci. Emmett tedy seskočil z postele a podíval se na ni.

„Je to paráda,“ řekl a vzápětí se hned plácl přes pusu, protože se divil svému hlasu. Rosalie však k němu přistoupila, objala jej a schovala se v jeho medvědím objetí.

V posledním pokoji seděl chlapec u postele, na níž ležela dívka, které srdce již netlouklo. Chlapec měl hlavu složenou ve svých dlaních a neustále zpytoval své svědomí a nedokázal uvěřit tomu, co to udělal. Jak se to pro Kristovy rány vůbec mohlo stát? Neustále nad tím myslel a nehnul se od těla své životní lásky ani na krok.

„Co jsem to provedl?“ šeptl a jen zarmouceně zakroutil svou hlavu, než na jeho hlavu náhle dopadla něčí ruka.

Epilog

Mladý muž ležel na posteli a poslouchal, co se děje v domě okolo něj. Je to již rok, co se celá jeho rodina vrátila z ostrova Esme. Poslouchal, co vše se kolem něj děje a nepotřeboval k tomu ani svou schopnost čtení myšlenek. Emmett s Rosalie si zas a znovu užívali své neutuchající vášně, která je nejspíš pohltí každý den jejich věčnosti. Ačkoli se to snažil z hlavy vypudit, musím vám říct, že to rozhodně nebylo jednoduché. Slyšel i Jaspera a Alici, jak seděli v obývacím pokoji domu jeho rodiny, a s úsměvem poslouchal Alici, jak plánuje nový výlet na módní přehlídku, a jak ji Jasper, i když nerad, bude doprovázet na každém kroku. Slyšel Esme, jak se před domem starala o svou zahrádku, které by se v tomto deštivém počasí moc nedařilo, ale Esme s ní dokázala udělat zázraky. Zaslechl i šustění knihy v Carlisleově pracovně, který studoval nový způsob léčby rakoviny, který se nedávno objevil.

Zhluboka se nadechl a nadále s úsměvem poslouchal ten bezstarostný život v jejich domě, který mu dodával energii do každého dne. Přemýšlel, jak by to tu bez nich všech vypadalo, ale nedokázal si to představit. Jeho úsměv se však ještě více rozzářil, když ucítil ve svém pokoji onu známou vůni, kterou nade vše miloval.

„Jsem doma, miláčku,“ šeptla jeho láska, která si lehla vedle něj, poté co dovnitř skočila otevřeným oknem.

„Chyběla jsi mi,“ šeptl, otevřel oči a podíval se do jejích zlatých očí. V tento den se rozhodl udělat v jejich životě zásadní rozhodnutí, i když mu jeho nová sestra Alice, která měla schopnost vidět do budoucnosti, řekla, jak to dopadne, tak i tak se stále bál.

Zvedl se z postele, vytáhl z nočního stolku malou saténovou krabičku a podíval se na svou lásku, která ho nechápavě pozorovala. Přešel k její straně postele, poklekl na jedno koleno a vyřkl ta osudová slova, která ho již dlouho pálila na jazyku.

„Vezmeš si mě, Isabello Swanová?“ zeptal se, ona se podívala na rozevřenou krabičku v jeho ruce, pak do jeho očí a znovu na prsten, který se v krabičce ukrýval. Nevěděla, co má odpověď. Normálně se snad vždycky říká ano, ale jak udělat tuto chvíli ještě mnohem více nezapomenutelnou? Uvažovala si sama pro sebe, zatímco její vyvolený stále napjatě a nervózně čekal na odpověď.

„Ano!“ vykřikla náhle a vrhla se mu kolem krku, až jej srazila na zem.

**KONEC**

Poslední slova etapy mého života dozněla do ztracena a já doufám, že tato povídka neupadne v zapomnění. Poslední písmenka se ztratila a já doufám, že mě každý, kdo povídku přečetl až dokonce, poctí aspoň jedním krátkým komentářem, i když by mi i dlouhý nevadil a s radostí bych jej uvítala. Poslední tečka byla vyryta na papír mého bloku a já doufám, že vám udělala radost, a že autorka jménem Adis bude jedna z těch, ke které se s radostí vrátíte a přečtete si i jinou její tvorbu.

Nezbývá mi nic jiného, než vám všem, kteří kdy vůbec otevřeli tuto povídku a narazili na má slova, poděkovat že jste byli těmi nejúžasnějšími čtenáři, kteří mě popoháněli ve psaní nových a nových kapitol. A ještě jednou vám děkuji, že jste mi pomáhali tvořit ta slova, která vám snad způsobovala radost a pomáhala vám zapomenout na strasti života.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 70 + Epilog: