Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 8

13.12.2009 (12:30) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4585×

A musel to být zrovna on, tak to je super.  Člověk, u kterýho jsem nechtěla, aby mě takhle viděl.  Poprvý za celý svůj život si zajdu do baru, abych se opila, protože chci přijít na jiný myšlenky, tak se tu ukáže někdo takový.

„Myslím si, že už máš pro dnešek dost.“ řekl mi a já se na něj zamračila, protože jsem si to nemyslela. Dnešek pro mě není dobrým dnem, tak proč bych měla mít dost. To snad poznám sama ne? Ale místo toho, abych tohle všechno na něj vychrlila, tak jsem se zeptala na něco jinýho.

„Co tady děláš, Edwarde?“ vysoukala jsem s námahou ze sebe a on se na mě zamračil.

„To teď není podstatný. Pojď, odvezu tě domů“ řekl mi, ale pořád se mračil.

„Ale já nechci jít domů. Mně se tady líbí a jak se zdá tak i Josh je spokojený s mojí společností, že jo Joshi?“ ale když jsem se otočila zpátky k němu, tak už byl pryč. Nevěděla jsem, co mám v tu chvíli říct, tak jsem se zase otočila směrem k němu a uvědomila si, že má pořád ruce kolem mého pasu. Na tváři měl vítězoslavný úsměv, protože věděl, že jsem v koncích.

„Pusť mě!“ řekla jsem mu nabroušeně a dost hlasitě natolik, aby se po nás pár nejbližších lidí otočilo.

„Dobrá, pouštím tě.“ řekl a stáhl pracky pryč. Já si sebrala svoje věci, zaplatila účet a zamířila k autu, ale cestou jsem zakopla o své vlastní nohy. Došlo mi, že pít už asi radši nebudu, s mojí smůlou se mi nejspíš vždycky něco stane. Ale než jsem stihla dopadnout na zem, tak mě něčí ruce chytili a vzali do náruče. Podívala jsem se zase na něj naštvaně, protože to nebyl nikdo jiný, než on.

„Odvezu tě!“ řekl rozhodně a mně došlo, že hádat se s ním nemá cenu. V náručí mě odnesl z baru a donesl ke svému autu.

„Já tu mám auto a dojedu sama.“ řekla jsem mu, a když mě postavil na zem, tak jsem zamířila pryč. Bohužel, ale na druhou stranu, než moje auto stálo.

„Na to zapomeň.“ řekl mi a zase mě postavil ke svsýmu autu a v kapse něco hledal.

„Ale co s ním bude?“ zeptala jsem se.

„Přece ho tady jen tak nenechám stát ne?“ ptala jsem se ho, ale to už vytáhl z kapsy telefon a někomu volal.

„Ahoj Jazzi, sorry asi ruším co?“ pozdravil Jazze do telefonu a já nechápala, co dělá.

„Prokaž mi prosímtě laskavost. U Joshe ti nechám klíčky od Bellinýho auta a ty se tu pro něj stav a odvez jí ho domů. Ona je totiž namol.“ vysvětloval mu a tak jsem se na něj zamračila, protože já jsem namol nebyla. No tak jo dobře, zakopla jsem o svoje vlastní nohy a zamířila na druhou stranu, než jsem měla, ale to přece není nic tak hroznýho ne? Uvažovala jsem si pro sebe v duchu.

„Díky máš to u mě, čau a užijte si s Alicí kino.“ rozloučil se a položil telefon. Já se rozhodla, že mu klíčky od svého auta nedám a nehnu se odsud.

„Tak mi dej ty klíčky. Jazz ti ho odveze domů, až půjde s Alicí z kina, dobrá?“ zeptal se, ale já jen zavrtěla hlavou.

„Já ti ty klíčky nedám. Na to zapomeň.“ řekla jsem a pevně sevřela klíčky, které jsem měla v ruce.

„Bello, vyber si buď to, to půjde po dobrým, a nebo po zlým, ale já vždycky vyhraju.“ vyhrožoval, ale já se rozhodla, že mu je prostě nedám. Co mi tak může udělat. Ulíbat mě k smrti? No dobře, ne že bych si nadtím stěžovala, ale prostě tentokrát to po jeho nebude.

„Postarám se o sebe sama. Takže čau uvidíme se zítra.“ zamířila jsem konečně správným směrem ke svému autu a nehodlala s ním o tom dál diskutovat. Ale udělala jsem jenom dva kroky a on už mě pevně chytil za ruku.

„Já… Tě... Takhle… Nenechám… Odjet…“ zdůrazňoval mi každé slovo, abych to pořádně pochopila, ale já jen zakroutila nesouhlasně hlavou. Než jsem stihla cokoliv říct, tak si mě přehodil přes rameno a nesl mě pryč.

„Edwarde, nech toho!“ začala jsem tam křičet na celou ulici a začala ho mlátit do zad, ale jak se zdálo, tak mu to nic nedělalo. Když už jsem to vzdala, tak mě u jeho auta postavil na zem. Já se na něj naštvaně koukala a on ke mně natáhl ruku.

„Dej mi ty klíčky.“ řekl a já věděla, že je to jasně prohranej boj, tak jsem mu je radši dala.

„Konečně se začínáš chovat rozumně.“ řekl mi a otočil se ke mně zády. Až teprve teď jsem si všimla, že tam stojí Josh. Musím přiznat, že mi tohle celkem pomohlo vystřízlivět a začala jsem pořádně vnímat okolí. Na druhý straně silnice stála skupinka mladých lidí, asi tak starých jako já a vyjeveně na nás koukali. Když Edward dal Joshovi klíčky od mého auta a vysvětlil mu, že se pro ně staví Jasper, tak mi otevřel dveře a čekal, až nastoupím. Ještě chvíli jsem trucovala a mračila se na něj, ale když jsem viděla jeho neoblomný výraz, tak jsem radši nastoupila. Rychle obešel auto, a když nastoupil, tak hnedka nastartoval a vyjel pryč.

„Odvezu tě k nám a omluvím tě zítra ve škole.“ řekl mi a já se na něj okamžitě rozkřičela.

„Edwarde Cullene, na to zapomeň. Já u vás spát nebudu. Odvez mě ke mně domů.“ ale on jen zakroutil hlavou. Naštvaně jsem se tedy k němu natočila zády a začla se dívat z okýnka. Jak mi tak všechno běhalo před očima, tak se mi začal zvedat žalůdek. Tak jsem radši zavřela oči, abych to nemusela vnímat. Jenže nějakoou divnou shodou náhod jsem usla. Takže když jsme byli u nich v garáži, tak mě začal budit.

„Bello, vstávej. Už jsme tady.“ šeptal mi do ucha a jemně mi cloumal s ramenem. Pomalu jsem otevřela oči a trochu zakroutila hlavou.

„Eh?“ dostala jsem ze sebe jen a snažila se rozkoukat kolem sebe, když pochopil, že nejspíš nechápu, kde to jsem, tak se usmál a začal vysvětlovat.

„Jsi u mě doma. Auto ti přiveze Jasper a ty budeš spát u nás.“ i když jsem si vzpomněla na to, jak jsem předtím dělal tu scénu, tak jsem jen přikývla hlavou. Nebylo mi moc do mluvení. Edward rychle vystoupil z auta a oběhl ho, aby mi otevřel dveře, ale byla jsem o trochu rychlejší, protože jsem je stihla aspoň pootevřít, zbytek už zvládl sám. Pomohl mi vystoupit, a když viděl, že se pěkně motám, tak mě radši zase vzal do náruče a odnesl k nim do domu.

„Edwarde, co se to…“ začal se někdo vyptávat a nejspíš to byl Carlisle, protože měl ustaraný hlas.

„Jel jsem pro ni do baru. Je celkem opilá, takže ji odnesu k sobě, aby se mohla vyspat.“ vysvětlil, žádná odpověď nepřišla, ale pořád jsme stáli na místě.

„Jo to by si byl docela hodnej. Myslím si, že ráno, jí moc dobře nebude.“ řekl a já vůbec nechápala, na co odpovídá. Ale to už jsem nějak nevnímala, protože pak už jsem jen cítila, jak mě nese nejspíš po schodech s ohromnou lehkostí, jako kdybych byla lehká jak peříčko. Posadil mě na svojí postel a rozsvítil jen lampičku, nějaký větší světlo by moje oči nejspíš nepřežili. Pomalu jsem otevřela oči a viděla jsem jak přede mnou klečí, aby byl ve stejný úrovni, jako já.

„Chvilku tě tu nechám, aby ses mohla převlíknout a osprchovat. Támhle mám skříň, vem si z ní na sebe cokoliv chceš. A v tý koupelně buď prosím opatrná. Dobře?“ ujistil se, jestli jsem ho pochopila a já jen přikývla, jako že chápu. Nakonec mě políbil na čelo a odešel.

Chvilku jsem se rozhlížela kolem sebe. Byla jsem v jeho pokoji úplně poprvé. Teda vlastně v celém jejich domě jsem byla poprvé. Měl jednu stěnu skoro celou pokrytou poličkama s cédéčkama a uprostřed mezi nima hi-fi věž. Byli tam i dveře, které pravděpodobně vedli do koupelny. K druhé stěně pokoje byla přiražená velká manželská postel a za ní bylo velké okno, kterým bylo vidět na příjezdovou cestu k domu. A u stěny naproti dveřím do pokoje byly dveře na větší balkon, vedle kterého stály dvě skříně. Hádala jsem, že s oblečením. Když jsem si to tady tak prohlédla, tak jsem musela uznat, že to tu má moc pěkný a takový útulný. Opatrně jsem vstala a pomalými kroky jsem šla k jeho skříni, aby se mi nezamotala hlava. Otevřela jsem tu skříň a nevěděla co si vzít, měl tam spoustu oblečení a já váhala mezi košilí a tričkem. Nakonec jsem se rozhodla pro bílou košili a zamířila jsem do koupelny. Když už jsem byla jen v kalhotkách a tričku, tak někdo zaklepal.

„Kdo je?“ zeptala jsem se a přemýšlela, jak dlouho mi to trvalo, než jsem se vůbec pohla.

„Tady Esme, přinesla jsem ti jen kartáček na zuby.“ řekla mi a já tedy zamířila ke dveřím. S poděkováním jsem si vzala ten kartáček a zase zalezla zpátky. Když už jsem se teda vysvlékla, tak jsem zalezla pod sprchu. Ta sprcha byla velmi příjemná, ani jsem nevnímala, jak dlouho tam jsem, ale když mě začla zase přepadat únava, tak jsem se rozhodla, že vylezu. Oblékla jsem si kalhotky a Edwardovu košili, vyčistila si zuby a vylezla z koupelny, když jsem tam přišla, tak tam nikdo nebyl. V koutku duše jsem doufala, že tam třeba Edward bude, ale ono nic. Nevěděla jsem co mám dělat, jestli si mám lehnout do jeho postele, a nebo jestli mi třeba neustlali někde jinde, jestli třeba nemají pokoj pro hosty, nebo něco podobnýho. Nakonec jsem se rozhodla, že si zalezu do jeho postele. Takže jsem si lehla a přikryla se dekou, asi za deseti minut se ozvalo tiché klepání na dveře.

„Dále.“ řekla jsem, ale přišlo mi divný zvát někoho do cizího pokoje, ale když tam opatrnně nakoukl Edward, tak mi došlo, že nejspíš zkouší, jestli jsem oblečená, když zjitil, že už ležím, tak se na mě usmál a přišel za mnou. Sednul si na kraj postel a pořád se usmíval.

„Tak co jak je?“ zeptal se mě a já jen pokrčila rameny.

„No… Eh… Tak já se jdu taky vysprchovat.“ řekl, vzal si nějaké věci a zmizel v koupelně. Já jsem furt přemýšlela o tom, jestli budeme spát spolu, a nebo jak to vlastně bude. Dlouho jsem nad tím přemýšlet nemohla, protože Edward vylezl ze sprchy jen ve volných teplácích s odhalenou hrudí. Myslela jsem, že se zblázním. Srdce se mi rozběhlo stokrát větší rychlostí. On se na mě usmál, snad jako kdyby tušil co se děje.

„No nevím jestli ti to nebude vadit, ale tak nějak si nemám kam lehnout...“ začal a já věděla, kam tím mířím, tak jsem mu hned řekla.

„Klidně můžeš ležet se mnou tady.“ a abych potvrdila svá slova, tak jsem se podívala na místo, které je v posteli. Zase se na mě usmál a šel ke mně. Lehl si obličejem kousek ode mě a usmál se.

„Chtěla jsem se ti omluvit, za to jak jsem se tam chovala, ale prostě mi to vadilo. Nevěděla jsem, že by mě tam mohl někdo najít.“ začala jsem se omlouvat, ale on se na mě pořád usmíval.

„Proč se tak usmíváš?“ zeptala jsem se a on místo odpovědi mě letmo políbil na rty.

„Vypadala si šíleně roztomile, když ses mi snažila bránit a já věděl, že se prostě neubráníš, protože jsem tě tam nechtěl nechat. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo, víš Bells?“ řekl mi a zase mě letmo políbil. Teď jsem to zase nechápala já.

„Ale, jak to že si mě tam našel? Jak to že si věděl, že jsem tam?“ zeptala jsem se.

„No, volala mi Emmett, že si se někam vypařila a že neví, kde jseš, tak jsem se rozhodl jet se po tobě podívat, protože jsem nechtěl, aby se ti něco stalo. Volal jsem Joshovi, jestli ses tam náhodou neobjevila a on řekl, že nějaká holka sedí na baru a háže tam do sebe jednoho panáka za druhým. Tak jsem se rozhodl, že se tam musim jet podívat, jestli to jseš ty.“ vysvětlil a pořád se usmíval.

„Když jsem tě tam uviděl, jak do sebe hážeš panáky, tak jsem myslel, že tě snad zaškrtím. Všiml jsem, ale že už tam je Josh a snaží se to mít nějak pod kontorlou. No a pak, ten zbytek už znáš. Nechceš mi říct, proč jsi tam jela?“ zeptal se a já nevěděla, co mu mám říct, tak jsem jen zakroutila hlavou a on zas pro změnu přikývl.

„Dobrá, radši by si už měla spát.“ upozornil mě a tak jsem se k němu otočila zády a zavřela oči, protože jsem věděla, že kdybych se na něj dívala, tak neusnu. Opatrně se ke mně přisunul, a rukou mě objal kolem pasu, aby si mě mohl přitáhnout blíž. Nic jsem nenamítala naopak, jsem si o něj, opřela hlavu. Bylo mi to příjemné.

„Dobrou.“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na tvář.

„Dobrou.“ šeptla jsem mu v odpověď a pokoušela se usnout. Ale moc mi to nešlo, tak jsem se pomalu otočila směrem k němu. Všimla jsem si, že on taky ještě nespí, tak jsem ho zkusmo políbila, nenechal se dvakrát pobízet a polibek mi oplácel. Přitáhl si mě ještě blíž a já mu rukama opatrně přejížděla po hrudi. Pomalu polibek ukončil a dal mi zase pusu na čelo.

„Radši už fakt spi. Ráno nebude nejmilejší.“ šeptl mi, letmo mě políbil a sám zavřel oči. Uznala jsem, že má nejspíš pravdu, tak jsem se schoulila v jeho náručí a do deseti vteřin jsem byla naprosto tuhá.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 8: