Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jacob trochu jinak - 6. díl

14.09.2010 (20:45) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1431×

Edward Cullen

„Tak co, Edí? Jdeš k Bellince?“ rýpal si Emmett. Rýpal celý večer a z jeho myšlenek na mě křičelo, jak ho to baví. Dokonce se ani nešel věnovat Rose. Z její mysli na mě křičelo, jak moc Emmetta chce. Emmett to viděl, ale říkal si, že na ni bude mít dost času, až odejdu. Byl jsem rád. Musel jsem jedním uchem poslouchat už i Alici a Jaspera. Pomalu jsem se zvedl z pohovky. Začal jsem přecházet po obývacím pokoji a čekal jsem, až se setmí. Emmett se díval na nějaký zápas v televizi, ale vůbec mu nevěnoval pozornost. Daleko víc ho bavilo mě prudit. Docela se mu to dařilo. Byl jsem vzteklý až do morku kostí. Snažil jsem se, aby to vypadalo, že mě jeho poznámky vůbec nedráždí. Ze zkušeností jsem věděl, že ho to brzo přestane bavit.
„A nebo jdeš za Bellem?“ zeptal se po pár minutách. Slyšel jsem jeho tichý smích. Snažil se nesmát. Myslel si, že mě tak naštve víc. 
Nevydržel jsem to. Vyhrál. Došel jsem k velkému oknu a otevřel jsem ho. Skočil jsem z něj. Dokonale jsem se na skok soustředil a snažil jsem se ignorovat Emmettovy rýpavé poznámky. Rozběhl jsem se do jednoho lesa poblíž Olympie. Poslední dobou jsem se tam chodil odreagovávat. 
Miloval jsem rychlý běh. Nemusel jsem na nic myslet. Myslel jsem jen na to, abych co nejvíc kmital nohama. Tímto tempem jsem tam byl za chviličku. Došel jsem do lesa a začichal jsem. Pár kilometrů napravo ode mě bylo přesně to, co jsem hledal. Vyběhl jsem tím směrem. U malé mýtinky jsem se zastavil. Pomalu jsem se odplížil do kapradí. Koukal jsem přímo před sebe. Soustředil jsem se na svou kořist. Přede mnou bylo stádo divokých vlků. Soustředil jsem se na vlka, který měl vzdáleně rudo-hnědou barvu. Představoval jsem si, že je o dva metry větší a že je svalnatější. Vyrazil jsem. Skočil jsem po vlkovi. Kousl jsem ho a pil jsem jeho krev. Byl jsem spokojený. Neuspokojovala mě jen chuť krve. Uspokojoval mě i pohled na umírajícího vlka, který byl tak podobný Jacobu Blackovi.

Konečně se setmělo. Potom, co jsem zabil asi pět rudo-hnědých vlků, jsem běžel k Belle. Už jsem se na ni těšil. Poslední dobou byla taková odtažitá. Jako by věděla něco, co ovlivňuje její vztah ke mně. Zase mě zamrzelo, že jí nemůžu číst myšlenky. 
Náhle jsem uslyšel jiné myšlenky. Uslyšel jsem je hlavně kvůli tomu, na co myslely.
„Nemůžu tu na tu rudovlasou pijavici zaútočit. Prozradil bych se. Ale co Charlie? A co Bella? Bella, kterou tolik miluju? No tak se prozradím. Bellu nedostane,“ panikařily myšlenky toho hnusného štěněte. Štěněte, které mi chtělo vyfouknout moji Bellu. To já jsem ji miloval. On neměl právo ji milovat. Bella patřila ke mně, byli jsme si souzení. Jemu nebyla souzena. Patřila mně a on mi ji chtěl vzít. 
„Jacobe, uklidni se. Jdi domů.“ 
„Ty mi nemáš co poroučet.“ Pokrčil jsem rameny a vyskočil jsem do okna. Podíval jsem se na Bellu. Krásně spala. Spala tvrdým spánkem. Potom jsem ji uviděl jinak. Trpěla. Plakala. A měla strach. Byla v náručí toho psa. Psa, který byl všech psů král. Nevnímala a byla samé bahno. Pořád opakovala: „Je pryč, je pryč.“ Uvědomil jsem si, že to dělá ten pes.
„Jacobe, mně večer nezkazíš. Já jsem tady a objímám se s ní, zatímco ty mokneš tam venku.“ Přešel jsem k oknu. 
Vzduch prořízlo vytí podbarvené takovou bolestí, že kdybych tomu psovi nečetl myšlenky, uvěřil bych, že opravdu trpí. 
„Edwarde, co mu to děláš?“ zeptala se Bella. Začala se hrabat z postele a očividně něco hledala. Potom popadla boty a na posteli si je zašněrovala.
Za chvíli už seděla tomu zvířeti na zádech. Nepříčetně jsem zavrčel.
Rozběhl jsem se domů.


***

Vztekle jsem popadl svůj mobil a vytočil jsem číslo na které jsem ještě nikdy nevolal.
„Blackovi,“ řekl.
„Jestli Belle ještě někdy něco uděláš, pse, tak ti urvu všechny čtyři nohy. Nejseš nic jinýho než plesnivej, zablešenej pes. Co si o sobě myslíš?“ ječel jsem na něj.
„A co si o sobě myslíš ty? Voláš mi a pak mi nadáváš. Já tě nehodlám poslouchat. A moje číslo koukej zapomenout. Jseš jen namyšlená pijavice,“ říkal.
„Jak ty se opovažuješ mě urážet?“ řekl jsem mu výhružně.
„Normálně,“ odpověděl drze.
„Co takhle souboj? Jen ty a já,“ řekl jsem. 
„Kdy a kde,“ řekl.
„Dneska v osm hodin večer. Na hranici s Kanadou. Tam, jak utekla Viktorie,“ odpověděl jsem
„Budu tam,“ řekl a zavěsil.

Rozběhl jsem se na mé obvyklé místo. Do lesa plného vlků. Nechtěl jsem je zabít. Jen jsem si s nimi chtěl pohrát. Vybral jsem si jednoho šedého vlka a honil jsem ho po celém lese. Běžel jsem normální rychlostí. Vlk uháněl co nejvíc mohl. Po tom co do mě kousl a málem si zlomil čelist. Byl zmatený a udýchaný.
Náhle jsem se podíval na hodinky. Bylo za dvě osm. Vlka jsem nechal jít. Prudce jsem se otočil a uháněl jsem na souboj.
Když jsem tam přišel, tak už tam stál. Četl jsem mu myšlenky, byla v nich jen nenávist. Hrozná nenávist. Ani to v duchu neuměl pojmenovat.  Ale pořád se to nevyrovnalo mojí nenávisti. Já ho nenáviděl ještě víc. 
Uslyšel jsem něco, co sem nepatří.
„Riley nám říkal, že budou tady... Ten upír tu je... Cítím jeho pach...“ Upíři... Mnoho upírů. Otočil jsem hlavu za tím zvukem. Slyšel jsem vzdálené kroky.
„Utíkej! Na přeměnu není čas. Naši. Je jich hodně. Slyším jejich myšlenky,“ zaječel jsem na Jacoba. Nemohl jsem Belle ublížit tímhle způsobem. Nepřežila by to. Nechtěl jsem si to přiznat, ale ona ho opravdu milovala. Milovala ho, ale on neměl šanci. Mě milovala víc a navíc jsem věděl, jak na ni. Stejně by ji jeho smrt zasáhla. Zasáhla by ji takovým způsobem, že by byla jako tenkrát, když jsem ji opustil. Prázdná schránka. Tohle by ale bylo na pořád. Nechtěla si to přiznat, ale milovala ho víc než si myslela.

Dal jsem se na útěk. Jacobovi to trvalo, než se vzpamatoval. Nakonec se rozběhl. Běžel jinou cestou, ale sledoval jsem proud jeho myšlenek. Běžel, co mu síly stačily, ale pořád to bylo málo. Rychleji běžet nemohl. Novorození se vydali jeho směrem. Běželi těsně za ním. Ten debil.
Proměnil se. Jasně jsem mu říkal, že se nemá měnit. Potom ale spadl. Proud ho táhl po kamenitém dně a smýkal jím na všechny strany. Bolest ho ochromovala natolik, že byl v mysli němý. Povedlo se mu kontaktovat smečku. Poté mu vyhaslo vědomí. Možná to bylo navždy...
Dal jsem se na cestu. Upíři mě stratili, byli moc nezkušení. Utíkal jsem domů. Smečka se o Jacoba postará. A tohle znamená válku. Někdo nás chce zabít.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jacob trochu jinak - 6. díl: