Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jade - Prolog

28.01.2010 (10:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2011×

Prolog

Nechci to udělat, ale udělám. Bude to pro všechny lepší, pro Rose a Emmetta.

Pro všechny ženy je jejich svatební den, to nejlepší co je mohlo za celý život potkat ale pro mě je to trest, který si musím vytrpět až do konce své existence, zasloužím si ho. Po tom všem co jsem udělala, jsem ochotná za to vzít odpovědnost. 

Vztekle jsem si odhrnula své svatební šaty, aby mi nepřekážely pod nohama a dál chodila po kulaté místnosti. Nejradši bych ze sebe všechno strhla a jela do Forks. Jsem to ale sobec. To bych Rose nemohla udělat, už ne. Nesmí se o ničem dozvědět. Bylo správné odjet, už kvůli tomu, aby naše malé tajemství, zůstalo tajemstvím.  

„Jsi připravená?“ Aro strčil hlavu mezi dveře a futra.

Nebyla jsem připravená ale to bych nebyla nikdy. Nemůžu zklamat, Demetri na mě čeká, alespoň on bude šťastný. Však o mě se to říct nedá ale já si to nezasloužím. Nesmím zklamat Volterru a hlavně Ara, těšil se na mou svatbu jako tříleté děcko, které se těší na Vánoce a nemůže se dočkat.  

„Jo, můžeme.“ Snažila jsem se o veselý a nadšený tón hlasu ale myslím, že se mi to moc nepovedlo. Nastavil mi rámě a já ho poslušně přijala, i když mi to trhalo srdce.  

Vyšli jsme z pokoje a procházeli dlouhou chodbou. Chtěla jsem Ara zpomalit natolik, že by jsme tam nepřišli včas ale naštěstí jsem se ovládla. Nevím, jak bych mu tohle vysvětlila.  

„Nemám nic modrého,“ vypískla jsem nadšeně, rychle jsem se musela zklidnit. Aro se otočil a pohleděl na mě zamyšleně.  

„Promiň, zapomněl jsem,“ zašeptal a rozběhl se pryč ale během vteřiny byl zase zpátky.

Natáhl ruce a připnul mi na krk modré srdce. Sakra! To mu to nemohlo trvat déle?! Vzal si mnou ruku a odváděl mě do hlavního sálu. Kde na mě všichni čekají.  

Aro otevřel hlavní dveře a já jsem se zhluboka nadechla, tak a je to tady. Poslední vteřiny mé svobody, která se pomalu chýlí ke konci. Pak už navždy budu patřit Demetrimu. Všichni upíři se jako na povel zvedli a sálem se začala rozeznívat skladba ,Svatební pochod‘.  

Pátrala jsem po jeho zlatých očích, ale ani za nic jsem je nemohla najít. Ze všech stran na mě koukaly jen karmínové oči. Nevím, co od něj čekám. Vím, že nepřijde, ale pokud mu alespoň trošku na mě záleží, měl by přijít. Tolik bych si to přála, vidět ho alespoň malinkou chviličku, naposledy.

Prošli jsme uličkou, na mě až strašně rychle a už mě předával Demetrimu.  

„Děkuji, Aro,“ poděkoval mu Demetri a převzal si mě.  

„Moc ti to sluší,“ pošeptal mi do ucha.  

„Děkuju.“ Na nic víc jsem se nezmohla – měla jsem v hrdle knedlík, se kterým se špatně mluvilo. Oddávající se na nás podíval a jen jsem přikývla, že jsme připraveni a můžeme začít.

Nevnímala jsem jeho slova, stále jsem po očku nakukovala ke dveřím, doufající, že přijde, což vím, že není možné. Z mého bloumání mě vytrhlo až Demetriho jasné ,Ano‘. Tak to není ani malinká šance, že by se svatba zrušila. Jeho ,Ano‘ shodilo i mé malé naděje.

„Táži se Vás Isabello Marie Swan Volturi. Berete si zde přítomného Demetriho Josepha Volturi. Budete ho milovat a ctít po zbytek Vaší věčnosti?“  

Co mám odpověď? Možná, že kdyby se tu objevil, byla bych schopná zrušit svatbu ale on nepřicházel. Odpovím ,Ano‘, ale nejdříve si chci připomenout nejlepší dny mého života ve Forks…