Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 24. kapitola

20.06.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4078×

Odpoledne bylo dokonalé. I když vysvitlo sluníčko, bylo mi to jedno. S Taavettim jsme si zalezli do jednoho lesa za Seattlem, kterého jsem si všimla večer, když jsem se dívala ze svého nového pokoje. Malá vykácená mýtinka se nám momentálně neuvěřitelně hodila. Obklopeni stromy jsme mohli nepozorovaně „zářit“ celý den. Já, na rozdíl od něj, jsem zářila doslovně. Zpočátku zvažoval, jestli není riskantní fotit mě.

„Praskne mi čočka,“ brblal.

„Proč by to dělala?“ nechápala jsem.

„Už takhle má co dělat, aby nepukla závistí a teď, když se třpytíš… Nevím, jestli tu nádheru překousne. Je hrozně domýšlivá a závistivá,“ vysvětloval. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Nakonec zmáčkl spoušť a spokojeně se zakřenil.

„Budou nepřekonatelné,“ vzdychl a zahleděl se do prázdna.

„Vyfoť mi sebe,“ vybídla jsem ho.

„Ne, to ne. To nejde. Nejsem fotogenický,“ bránil se.

„Tak společnou. Prosím. Nemám s tebou žádnou fotku,“ škemrala jsem.

„Nemám samospoušť a máme krátké ruce, abychom to drželi,“ vymlouval se. Přimhouřila jsem podezíravě oči a on se jen křenil.

„Máme sice krátké ruce, ale taky jednoho rychlého wolpira,“ vydechla jsem.

„K čemu nám to je? To chceš zmáčknout spoušť a mezitím doběhnout ke mně?“ smál se.

„Proč ne?“

„Vážně?“ divil se.

„Zkusit se to může. Jen se nesmíš leknout, až to udělám. Bylo by to komické,“ smála jsem se.

„Tak to zkus,“ vybídl mě a podal mi zrcadlovku.

Postavila jsem ji na jeden pařez a v hledáčku našla jeho tvář. Sledoval mě, co dělám. Neodolala jsem a zmáčkla spoušť.

„Hej!“ bránil se.

„Zkouška,“ vyprskla jsem smíchy. Upřímně jsem doufala, že má domýšlivost nepřesáhla hranice. Co když to vážně nestihnu?

„Připraven?“

„Ne,“ odsekl.

„Smůla, úsměv a nezapomeň, že se nesmíš leknout.“

„Já vím,“ vzdychl.

Ve chvíli, kdy jsem mačkala spoušť, byla jsem teoreticky na půli cesty k němu. Jakmile jsem se mu vtiskla do náruče a usmála se, zaslechla jsem jemné cvaknutí fotoaparátu.

„Hotovo,“ culila jsem se.

„Ehm.“

„Co? Hele, že ty ses lekl?“

„Neřekla si, kam se uvelebíš,“ brblal a mě došlo, že mu ležím v klíně a dlaní se opírám o…

„Ups, omlouvám se,“ vyhrkla jsem a odtáhla ruku.

„Já… Víš, hodně jsem o tom… No, prostě jsem přemýšlel, jak…“ blekotal jedno přes druhé a já ztrácela pointu.

„Vyžvýkni se, prosím,“ vybídla jsem ho.

„Jak je to s tebou a sexem?“ vyhrkl. Spadla mi brada.

„Sex?“

„To je kravina, neměl jsem se ptát. Promiň. Jsem hrozný,“ omlouval se.

„Ne, počkej, to je v pořádku. Po pravdě nevím. Já nad tím taky přemýšlela, jenže pak se mi táta zakousl do krku a…“

„Co?“ přerušil mě.

„Bylo to tehdy, když jsi přišel na seznamovací odpoledne. Jak jsem se přeměnila. Táta říkal, že spouštěč můžou být silné emoce. Nejen vztek, nebo zloba. Napadlo mě tenkrát, jestli i vášeň, nebo láska. Potom jsem si představila naše poprvé no a táta se mi zakousl do krku. Možná proto má vůči tobě takovou averzi,“ napadlo mě. Jenže ani tohle jej neospravedlňovalo k tomu, aby ho málem přizabil. Pak mi došlo, proč preferuje Setha. Seth stále patřil do Jacobovy smečky. Tudíž byl táta jeho alfou a mohl mu dát jasný příkaz. Dokázala jsem si představit, jak by zněl: Žádný sex s mou dcerou, nikdy!

Do hlavy se mi vetřela myšlenka na to, jaké by bylo milování se Sethem. S vysokým, urostlým indiánem, který by ve mně rozproudil krev, až bych měla vyschnuto v krku.

„To si děláš legraci,“ vyhrkl Taavetti a vytrhl mě z úvah. Zhrozila jsem se, že jsem něco řekla nahlas. „Tys na to myslela, když jsi byla vlk? Jak to táta věděl?“ vyzvídal. Ulevilo se mi, že to je jen reakce na má slova.

„Víš, když jsi vlkodlak, můžeš si s jiným vlkodlakem telepaticky povídat. Jen když chceš, pokud nejsi ve smečce a ten druhý není alfa.“

„Alfa?“

„Dominantní samec. Vůdce smečky. Mění se, jako první a stará se o ostatní. Je to dědičné.“

„Kdo je váš alfa?“

„My nemáme alfu. Tedy já nemám. Táta měl a byl.“

„Nechápu. To nedává smysl.“

„Jo, dává. On měl být alfou, ale Sam se proměnil dřív. Jenže podle rodových linií to měl být táta. Ten mu to milerád nechal do chvíle, než se Sam rozhodl jít proti Belle. Chtěl zabít mámu a to se tátovi nelíbilo, tak se trhl. K němu se přidal Seth,“ vysvětlovala jsem a v žaludku se mi cosi hnulo, když jsem vyslovila Sethovo jméno.

„Takže Seth je s tvým tátou od počátku? Vážně? Nedivím se, že by ho po tvém boku viděl radši.“

„Tak to nejspíš není. Jenže táta je paličák, nevysvětlí ti to.“

„To je ten otisk?“

„Co?“

„No to právě nevím,“ vzdychl a poškrábal se zmateně na hlavě. Musela jsem se usmát.

„Víš, otisk je něco jiného. Podle legend, které se vyprávějí u táborových ohňů v rezervaci, to je… Jak to říct? Co nejvíc miluješ?“ zkusila jsem to jinak.

„Tebe,“ vzdychl.

„Ou… Ehm a kromě mě?“ špitla jsem rozhozená jeho odpovědí.

„Kytaru,“ zasnil se.

„Ty hraješ?“ vyhrkla jsem.

„Moc se tím nechlubím. Jednou jsem to udělal a potom jsem nedělal nic jiného, než hrál pro lidi. Málem mě to přestalo bavit. Ale miluju to pořád.“

„Tak si představ, že bys v obchodě viděl tu nejlepší kytaru, která existuje,“ nabídla jsem.

„Vraždil bych pro ni,“ vydechl.

„To je otisk,“ usmála jsem se smutně.

„Takže ty bys pro Setha vraždila?“ zeptal se. Nadechovala jsem se k odpovědi, jenže najednou jsem si nebyla svým rozhodným „ne“ jistá. Seth byl přítel. Hodně jsme se sblížili od Vánoc. Volali jsme si každý den. Znal má trápení, znal mě a já jeho. Věděla jsem, co jí, co má rád. Co se mu nelíbí. Jaké pije kafe. S Taavettim jsem byla déle a ani jsem nevěděla, že hraje na kytaru. Co to se mnou je?

„Nechceš ještě zkusit tu fotku? Slibuju, že si dám pozor, kam sahám,“ měnila jsem téma, abych nemusela odpovídat, jenže to bych si nesměla ze všech Finů vybrat toho nejvnímavějšího.

„Rory, já to chápu. Vlastně ne, ale snažím se. Víš, já bych pro kytaru byl schopný všeho, ale pro tebe bych překonal i otisk. Jsem schopný akceptovat tvou volbu, když se budeš chtít podřídit té vražedné chuti, ale dokud nejsi rozhodnutá, budu bojovat. Do poslední kapky krve, přísahám, nevzdám se tě.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.

„Nemusíš s ničím bojovat. Nebyl to otisk. Myslím. Víš, Sam tvrdí, že je možné, že můj otisk je jiný stejně, jako já. Že se prostě podřídil mé upíří části. Alespoň tak jsem to pochopila, když mi to tlumočil Seth.“

„Podřídil?“

„No, podle mého názoru to bylo: Kdo z koho. Kdybych dřív potkala Setha, nejspíš by byl otisk silnější. Jenže jsem potkala prvního tebe a zamilovala se svou upíří částí, tudíž navěky a nezvratně. Proto ten otisk byl jiný, jestli to byl otisk.“

„Pořád o tom pochybuješ, ale uvnitř sebe víš, že to tak bylo. Spíš jen sebe samu přemlouváš. Vidím to na tobě,“ usmíval se smutně.

„Hele, neměl bys mě podporovat v tom, že to otisk nebyl? Vždyť to jsou body pro tebe,“ panikařila jsem nad jeho přístupem.

„Nechci body. Chci tebe. Jenže tě nechci, když si budeš lhát. Protože potom si nemůžu být jistý ani já sám. Chápeš mě?“ Jeho oči prosily o pochopení a moje srdce se propadalo do prázdna. Jeho vstřícnost mě děsila stejně, jako udivovala. Místo odpovědi jsem se po něm natáhla a sevřela jeho tvář v dlaních. Přitiskla jsem rty k těm jeho a vychutnávala si dotek našich kůží. Konečky prstů mi přejel po páteři a pod tričkem mi zůstala jen husí kůže v místech, kde se mě dotkl. Slastně jsem vzdychla, což jej vyburcovalo a pevně si mě přitáhl do náruče. Zulíbal mi celou tvář. Čelo, víčka, nos, tváře. Blaženě jsem se v jeho objetí třásla a hltavě vychutnávala to, co mi dával.

Moment!

Třásla?

Vyskočila jsem ve chvíli, kdy se mi po zádech rozeběhl mráz značící jen jedno.

„Uteč dál!“ křikla jsem. Taavetti se vymrštil na nohy a já děkovala jeho hbitosti, když odskočil kus ode mě. Periferním viděním jsem sledovala odletující cáry oblečení.

O ne! Zaskučela jsem v duchu a dopadla na všechny čtyři. Stála jsem k Taavettimu zády. Ani za nic bych se teď neotočila. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Co bych v nich viděla? Znechucení? Strach?

„Tohle už asi nesešijeme, co myslíš?“ smál se za mými zády, jako kdyby se nic nestalo. Jeho reakce byly vážně nepřiměřené. Přemítala jsem, jestli se vůbec někdy bál.

Zavrtěla jsem hlavou. „Myslel jsem si to,“ smál se dál. „Nechám ti tu mojí košili, jestli chceš.“ Kývla jsem. „Možná bych měl jít o kus dál. Nebo se otočit, co říkáš?“ Opět jsem pohodila hlavou na znamení souhlasu. „Fajn, ehm… Tady to máš. Nedívám se, tak můžeš,“ vybídl mě. Jenže to nešlo. Měla jsem takový vztek, že se mě Bílá vlčice neboli Sněhurka, jak říkal Seth, držela zuby nehty. Otočila jsem hlavu, abych na něj konečně viděla. Tentokrát byl ke mně zády on.

Promiň. Pomyslela jsem si a Sněhurka to přeložila, jako zakňučení. Taavetti se vyplašeně za tím zvukem otočil. Díval se mi do očí a já v těch jeho viděla pochopení a smutek.

„Uvidíme se zítra, Polárko,“ zašeptal rezignovaně, sebral batoh a zmizel mezi stromy. Jeho košile zůstala ležet na zemi.

Nikdy to nepůjde. Nikdy nebudu moct být úplně šťastná. To poznání mě srazilo na kolena. Propadla jsem se úplně na dno. Sněhurka se svalila do trávy a tiše vstřebávala svůj osud.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 23. kapitola

Jahodové nebe - 25. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 24. kapitola: