Seznamte se s Rory..., zvláštním dítkem zvláštních rodičů, Renesmee a Jacoba. Její osud se ubírá prapodivně točitou cestou a mnohdy zakopne o kámen nebo o drn plevele. Přes to všechno věří, že i ona jednou uvidí jahodově zbarvené nebe z náruče své lásky. 31. kapitola - Příště
27.06.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3941×
Když mě pustil, stála jsem stále se zavřenými víčky a od koutka oka se mi kutálela slza.
„Sněhurko, jsi v pořádku?“ panikařil. V krku jsem měla knedlík a doufala, že až otevřu oči, bude to jen hloupý sen. Budu sama a spokojeně si vydechnu. Jenže ten hlas. Mluvil na mě. Nemohlo se mi to jen zdát.
„Rory, lásko… Dýchej,“ prosil. Uvědomila jsem si, že se můj tep utlumil. Celá jsem byla vyhořelá. Bez jediné emoce, pocitu, citu a zároveň to bylo všechno. Víc, než jsem si namlouvala. Méně, než si myslel on.
„Jsem člověk, jaký jiný důkaz chceš,“ vydechla jsem a otevřela oči. Seth byl překvapený a já se snažila svůj výraz tváře držet co nejdéle kamenný.
„Co to je za důkaz?“
„Nic jsem necítila. To je ten důkaz,“ vyhrkla jsem.
„Tohle byl náš první polibek, Sněhurko. Příště to bude lepší,“ culil se.
„Příště? Ne, žádné příště nebude, jestli jo, kopnu tě, přísahám. S Taavettim jsem se přeměnila pokaždé, protože mě přemohly city.“
„I poprvé?“ rýpl si a vyčkával. Vzpomněla jsem si na tu chvíli…
Něco vlhkého se mi přitisklo na tvář. Trhla jsem sebou ve chvíli, kdy se Taavetti hroutil zpět do polštářů.
„Dal si mi…“
„Ne!“ přerušil mě.
Držela jsem si tvář a byla si jistá, že mi dal pusu.
„Jo, dal,“ vzdychla jsem. Taavetti zavrčel, vstal a než jsem se stihla rozkoukat, co se děje, vzal mojí hlavu do dlaní a spojil naše rty.
Srdce se mi zastavilo…
„Jo, i poprvé,“ lhala jsem.
„Podvodnice, kecáš. Lžeš mi tu do očí a ani se nezačervenáš. Proč? To ti jsem vážně tak odporný? To se ti tolik hnusí ta představa, že bys měla být se mnou a ne s ním? Vždyť se ztrácí před očima. Jeho nálady jsou jak aprílové počasí a kdybych do něj dloubl, zlomím mu ruku. Vždyť má modřinu z malého šťouchnutí! V čem je on lepší, než já?“
„Jeho jsem si vybrala já.“
„To můžeš i mě!“
„Ne, nemůžu. Tebe mi vybral otisk. Ta vlčí stupidita, která jen ničí životy. Chápeš? Ještě o Vánocích si byl zasnoubený s Elenou. Teď mě tu naháníš a vyznáváš lásku. Já vím, že bude věčná a nekonečná, ale není pravá. Je to jen tvůj otisk, což já nechci. Taavetti mě miluje sám od sebe. Nenutí ho k tomu žádné vlčí woodoo, jasné?“
„Protest proti otisku? Proti tradicím tvého kmene? Spíš kmene tvého otce? Chápu. Jen je mi líto, že jsem nepřišel dřív, než Taavetti. Možná bych vyhrál.“
„Jsem o tom přesvědčena,“ povzbudila jsem ho. Nemělo cenu se s ním přít. Bylo to tam. Cítila jsem to. Probudil se můj vnitřní následek rány od elektrického napětí. Jenže to všechno bylo uvnitř, a když budu mít štěstí, nikdo to neuvidí.
Věděla jsem, s kým z těch dvou se dokážu vznést a s kým jen proplouvat životem. Možná, že kdyby jeden z nich neexistoval, dokázala bych s tím druhým mít nádherný život. Ať už by to byl veslař, nebo letec. Jenže kdyby mi ze života teď zmizel jeden z nich, odešel by kus mého já s ním. I s tímhle domýšlivým sobeckým vlkem, co si nedal pokoj, dokud mi nenavrtal rozhodnost.
Seth mě pohladil po tváři a v očích měl smutek z té pravdy.
„Proč jsme se nesetkali před rokem,“ vzdychl zoufale. Neměla jsem pro tohle žádnou odpověď.
„Myslela jsem, že randíš s tím hubeným a ty se tu olizuješ s tímhle,“ vysmál se hlas od brány.
„Co to je?“ vyhrkl vztekle Seth a postavil se mezi mě a Raquel.
„Moje noční můra,“ vydechla jsem.
„To se dělá? Zlobivá, ošklivá holka,“ hubovala mi pobaveně.
„Jdi k šípku, pijavice,“ vrčel Seth a celý se třásl.
„Nech ji být. Klid,“ pokoušela jsem se ho uklidnit.
„Je fakt, že sis polepšila. Tohle je očividně víc in. Nejsi zase tak pitomá.“
„Jdi do háje, Raquel. Nech nás být.“
„Auroro, schválně. Kdo z nich líbá líp?“ ryla dál.
„Starej se o sebe, nebo za reakci neručím,“ štěkal Seth a nepřestával se třást. Preventivně jsem od něj odstoupila. Hodně daleko. Nikdy jsem nebyla při přeměně blízko. Byla jsem sice z upířího materiálu, ale pokoušet štěstí, že mě nezraní ani vlk, jsem nehodlala. Svůj úhybný manévr jsem udělala právě včas.
„Musíš být skvělá bokovka, když tu jsi,“ vysmála se a Seth bouchl. Do tváře mě udeřil kus jeho oblečení a Raquel s vytřeštěným pohledem zmizela mezi stromy. Seth se za ní vydal, nedbaje toho, kde jsem a jestli mi nic není.
„Jsem v pohodě,“ křikla jsem ironicky do stromků a vydala se do domu. Hrát si na kočku s myší se mi nechtělo. Raquel o vlcích nejspíš slyšela, ale asi ji nenapadlo, jak vypadají. Co čekala? Malá klubíčka?
V pokoji jsem vytáhla mobil, zapnula jej a preventivně dala na nabíječku. Dobrých patnáct minut mi chodily zprávy o zmeškaných hovorech.
Rodina se činila. V seznamu jsem měla pětkrát Edwarda s Alicí, třikrát mámu s Bellou, šestkrát tátu, dvakrát Jazzyho s Emmettem. Minimálně patnáct zpráv typu: Kde jsi? Proč nebereš telefon? Proč máš vypnutý mobil? Vezmi to! Jestli to nevezmeš, jedeme tam! Auroro Blacková, zavolej nám!
Když jsem se chystala vytočit telefonní číslo domů, mobil se rozkřičel.
„Právě jsem chtěla odepsat,“ vymlouvala jsem se.
„Díky bohu,“ vydechl úlevně táta.
„Omlouvám se, vybil se mi a já si toho nevšimla,“ lhala jsem.
„Už jsme chtěli sedat do letadla. Mimochodem – volal jsem Sethovi. Nejspíš se tam objeví, aby tě zkontroloval.“
„Jo, byl tu. Teď si hraje s Raquel,“ ušklíbla jsem se.
„S tou upírkou? Co tam dělá?“
„Prý ji vylili ze školy a byla na mě zvědavá. Seth ji honí po lese, protože měla blbý kecy.“
„Už ví, kdo je tvůj děda?“
„Ne, zatím ne. Neví ani o strýčkovi.“
„To je dobře. Hodně jsme o tom mluvili a nemyslíme si, že je potřeba, aby to věděli. Souhlasíš?“
„Ty se mě ptáš na názor?“ vyhrkla jsem šokovaně.
„Rory, změnil jsem se, víš? Říkal jsem ti, že se budu snažit.“
„Já vím a jsem moc ráda. Souhlasím s vámi. Není to nutné. Co doma?“ změnila jsem téma, aby se náhodou neptal na setkání se Sethem.
„Doma? Alice šílí, že tě pořád ztrácí. Nejspíš se Sethem trávíš hodně času, že?“
„Moc ne. Když už jsme u toho, jak je možné, že ho viděla v úterý? Seth je vlkodlak, no ne?“ vzpomněla jsem si na její zprávu.
„No, víš… V tom mám nejspíš prsty já. Když jsem tě předal, volal jsem mu. Chtěl jsem ho upozornit, aby to nepřeháněl a on, že si stejně nemyslí, že bys přišla. Že je už v kavárně a ty nikde. Bál se. Proto ti Alice psala. Požádal jsem ji o to, jenže ona to napsala stylem, že je to z její vidiny. Čekal jsem, že ti to dojde,“ omlouval se svým způsobem táta.
„Co ještě víš?“
„Vím? No, vím vše, zlato.“
„Jak jinak. Nejnovější novinky nevíš, co?“ pronesla jsem vztekle. Bylo mi jasné, že se to dozví a trnulo mi z toho v zádech.
Nadskočila jsem, když se v pokoji rozrazily dveře.
„Odcházíš,“ štěkl Seth.
„To je Seth?“ vyzvídal táta.
„Jo,“ odpověděla jsem tátovi, ale Seth se zarazil. Možná si myslel, že se budu víc prát.
„Tak jdeme,“ vyhrkl Seth.
„Pozdravuj ho,“ rozplýval se táta.
„Chceš si pokecat s tátou? Ještě neví novinky od brány,“ sykla jsem.
„Rory!“ okřikli mě oba stejně, ale Seth se natáhl po mobilu.
„Jakeu? Čau.. Jo, v pohodě… Je až moc živá… Ne, zmizela… Přesně… Chci ji vzít do La Push… Já vím, ale ta pijavice je podle mého nebezpečná… Jakeu… Jakeu… Jacobe, klid!“
Rozhlížela jsem se po pokoji a počítala obrázky na zdi, očka na záclonách a letokruhy na dřevěném stolku. Uši jsem měla ale jako netopýr.
Že by problémy v ráji? Co to říkal o La Push? Já? Ne! Nikam nejdu!
„Cože viděla? Jo jasně… Jo… Nemůžu! Neví! Řeknu jí to… Měj se,“ vyhrkl a zavěsil.
„Sbal se, odcházíme.“
„No to zapomeň. Nejdu!“ bránila jsem se.
„Jdeš a bez řečí.“
„Ne!“
„Rory, Raquel ti jde po krku, chápeš to?“
„Kdyby mě chtěla, dostala by mě už ráno.“
„Ona nechce tebe, chce tě jen jako rukojmí. Proto tu jsi, chápeš? Chce královské, ne tebe. Chtějí je sesadit.“
„Oni? Kdo je to - oni? Je jich víc? Proč je chtějí sesadit? Vždyť náš svět nikdy nebyl krásnější! Jak ty to víš?“ Seth se jen ošil.
„Kdo ti to řekl? Kde si to vzal?“
„Jacob. Alice to viděla. Nesledovala tě, ale tohle jí naskočilo samo. Domysleli jsme si to. Nebo spíš oni. Přijedou. V týdnu. Zatím je klid, není se čeho bát, protože Raquel chybí dva společníci, kteří ji do toho s Claudií uvrtali.“ Ztuhla jsem. Seattle bude přelidněný.
„Kdo?“
„Vladimír a Stefan,“ zašeptal a s napětím očekával mou reakci. Děda mi vyprávěl o velké akci, když se narodila máma. O pomoci spousty upírů, mezi nimiž byli dva, kteří se nezajímali o Nessie, ale o sesazení královských, aby mohli vládnout oni. Bylo to tu zase?
„Rumuni?“ vydechla jsem šokovaně.
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Jahodové nebe - 31. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!