Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak jsem se zamiloval VII.

03.09.2011 (07:30) • Teginka • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1130×

Šel jsem rovnou domů. Šel jsem přímo, nekoukal se na nic kolem. Cítil jsem se trochu jako robot. Nebo necítil? Vlastně myslím, že jsem necítil v podstatě nic. Moje myšlení bylo dost zpomalený a emoce taky. Mamka si myslela, že mám horečku, a i když jsem ji samozřejmě neměl, poslala mě spát. Ani jsem neprotestoval. Automaticky jsem se umyl a převlékl. Lehl si a zavřel oči. V tichu mého pokoje jsem si konečně začal uvědomovat, co se stalo. Co jsem se dozvěděl. Omílal jsem si dnešní odpoledne pořád dokola a dokola. Sám sebe ujišťoval, že to vážně celé nebyl jen sen, ale realita. Podivná neexistující realita.

Oči jsem zavřené mít moc dlouho nevydržel. Vlastně jsem většinu noci strávil zíráním do stropu. Myslím, že jsem usnul až někdy kolem půl šesté ráno, přemožen vyčerpáním. Mamka ke mně potichu přišla a šáhla mi na čelo. Víc si nepamatuju, pořádně jsem vytuhnul a probudil se až po době oběda. Zmeškal jsem školu, ale co? Stejně nevím, jak bych to zvládnul. Nedával bych pozor tak jak tak. Snažil jsem se o té „upíří věci" nepřemýšlet, a tak jsem o ní samozřejmě přemýšlel pořád. Po pár hodinách nekonečného opakování jsem to uznal za fakt. Prostě mám holku poloupírku, no tak ať! Vlastně... není to skvělý? No, řekněte? Sice je to trošku jak z filmu, ale komu to vadí.

Celý zbytek dne jsem strávil ve svém pokoji. Né, že bych se tak bál vrátit do světa, spíš jsem měl pocit, že bych o tom měl ještě nějaký čas přemýšlet, než se vrhnu na denní světlo.

Ležel jsem v posteli a najednou mi někdo zaťukal na okno. Hrozně jsem se lekl! Vyskočil jsem z postele a rychle se šel podívat, co se to děje. Na okenní římse seděla Nessie. V šoku jsem otevřel okno a pustil ji dovnitř.

„Nessie, co to má znamenat?"

„Promiň, vždycky jsem to chtěla udělat... vlézt ke klukovi oknem, víš?" usmála se šibalsky, ale pak se zvážněla.

„Matte, jak jsi na tom? Chceš, abych tu s tebou byla? Jsi ochoten přijmout... „tu věc"? Chyběl jsi mi ve škole..." Rezignovaně jsem padl zpátky do peřin.

„Jo. Myslím, že už jsem to za dnešek docela vstřebal... "

„Víš, zvládnul jsi to vážně hrozně skvěle. Vůbec jsem nečekala, že to půjde takhle hladce," prohlásila zamyšleně. Pak, když viděla, že jsem to asi fakt myslel vážně, se zeptala:

„Mám pokračovat v povídání? Je tu ještě pár věcí, které stojí za zmínku... " Nebyl jsem si úplně jistý, jestli chci nebo nechci znát další podrobnosti, ale došel jsem k závěru, že jim stejně neujdu. Dříve nebo později bych se to asi stejně dozvěděl, takže nemám doopravdy na vybranou...

„Dobře... stejně by moje protesty nezabraly."

„Ale to ne!" ohradila se, „nechci tě do toho tlačit. Jestli potřebuješ ještě čas, já počkám. Já ho mám spoustu, víš?" Tahle věta mi připomněla něco z mého dnešního rozjímání a vlastně to byla zatím jediná věc, na kterou jsem byl přece jen zvědavý...

„Mhmm... spoustu času. Myslím, že přece jenom chci pár dalších věcí vědět... Nessie... Já sice nevím, jak to mezi vámi chodí. Jestli to třeba není neslušný, se na to ptát, ale... "

„Chceš vědět, kolik mi je?" zeptala se zamračeně.

„No, ano," přiznal jsem rozpačitě.

„Víš, nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad." Začervenala se! Ona se začervenala! Snad není někde ze středověku, nebo jo?

„Doopravdy mě to zajímá."

„A je to pro tebe důležité? Myslím... Je to jen zvědavost? Bojím se, že tě to nějak ovlivní... vůči mě. Musíš pochopit, že u poloupírů všechno funguje úplně jinak. Dospívala jsem úplně jinak, a to jak fyzicky, tak mentálně... Je to prostě úplně jiné."

„Myslím, že větší šok než to, že jsi z poloviny upír to asi být nemůže."

„Tak dobrá," povzdychla si, „Mně... je mi deset," vypravila ze sebe nakonec. Tak tohle snad i bylo horší. Čekal jsem stovky let! Čekal jsem, že by měla být podle lidí mrtvá nebo minimálně babička a ona je... dítě. Pořádnou chvíli jsem se neměl k odpovědi. Tohle je přece tak... tak divné!

Podíval jsem se na ni. Nevypadala jako dítě. Vůbec ne. Vypadala jako dospělá, a to ne jen postavou ale i smýšlením, vyjadřováním a chováním. Jak mohla dospět tak brzy?!

„Nedívej se na mě tak! Neměla jsem nic říkat! Připadáš si teď jako uchyl, že mě máš rád? Vyčítáš si to? Líbal jsi školačku! Tak řekni něco!" Já ale neměl co. Ne, já si to nevyčítal, ale rozhodně se ve mně vynořily silné pochybnosti o tomhle vztahu. Copak tohle může fungovat? Desetiletá poloupírka a já... Tomu přece ona sama nevěří. Neměl jsem chuť se s ní teď o tom bavit, ale taky jsem ji nechtěl posílat pryč. Vzal jsem ji za ruku a přitáhl si k sobě. Radši se už na nic neptala. Schoulila se u mě v náručí a ani nepípla.

A já přemýšlel... Snažil jsem se vzpomenout na naše společné chvíle. Ne, ona mi nikdy nepřipadala jako dítě. Možná občas to její nadšení nebo to, jak se směje, ale to je vše. Ona není dítě. Není. Sklonil jsem hlavu, abych jí viděl do očí. Měla je zavřené. Na dlouhých řasách se jí skvěly kapičky slz. Píchlo mě z toho pohledu u srdce. Políbil jsem ji jemně do vlasů a přivinul si ji blíž k sobě. No tak je mladá... V jejím světě to prostě funguje jinak. Já to zvládnu. My to zvládneme.

Chtěl jsem jí tohle všechno říct. To, že je to v pořádku. Že ji mám rád. Už už jsem otevíral pusu, když jí poslední slza sklouzla na tvář a já si uvědomil, že se nepohnula už pěknou chvíli. Usnula. Nejsem tady asi jediný, kdo si prochází něčím těžkým... Vůbec jsem nepomyslel na to, jak je to asi složité pro ni. Jistě z toho všeho musela mít strach...

Pro jistotu jsem vstal a zamknul. Lehce zabroukala ze spaní, když jsem se vymaňoval z jejího objetí. Byla hrozne roztomilá, když spala. Slunce pomalu zapadalo. Lehl jsem si a pozoroval, jak se majestátně ztrácí za obzorem a nechává zasebou zbytky svých rudých paprsků. Když mě ucítila vedle sebe, přitulila se v polospánku ke mně a začala měkce oddychovat.

Přestože jsem věděl, že jí není zima, zachumlal jsem ji do deky. Vypadala tak bezbranně. Políbil jsem ji na čelo a sám se ponořil do říše snů, plných jejích čokoládových očí, bronzových vlasů a horkých rtů.

Když jsem se ráno probudil, byl jsem poněkud zmatený. Promnul jsem si oči a rozhlédnul se kolem. Nessie seděla v nohách postele a zvláštně si mě prohlížela.

„Nessie? Už jsi vzhůru... Jak dlouho? Měla jsi mě vzbudit..." Odmítavě zakroutila hlavou.

„To je v pořádku, nenudila jsem se," zašeptala a dál na mě zírala. Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem věděl, že tohle je ta prává chvíle...

„Renesmé?"

„Ano?"

„Miluji tě."

Ticho, co nastalo bylo tíživé i úlevné zároveň. Cítil jsem se dobře, že jsem to konečně řekl nahlas, ale ona.. nic. Chvíli byla jako v transu. Stále se na mě dívala, oči vykulené. Pak se ke mně pomaličku přisunula. Srdce mi začalo bít jako splašené. Netušil jsem, co má v plánu. Opatrně natáhla ruku a položila mi ji na tvář. To, co jsem uviděl mi vyrazilo dech. Obrazy. Obrazy tak plné emocí, plné lásky, jako jsem nezažil. Snad jedině moje city k Nessie se tomu mohly rovnat. A pak jsem si uvědomil, že to mi do hlavy posílá ona. Nežně se na mě dívala, ale neměl jsem čas to vnímat. Najednou jsem věděl, co to znamená. Viděl jsem sebe jejíma očima. Viděl jsem, že mě miluje.

Autor: Teginka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak jsem se zamiloval VII.: