Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak jsem se zamiloval VIII.

11.09.2011 (09:30) • Teginka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1851×

„Nessie, jak to děláš?" zašeptal jsem ohromeně. Bylo to úžasné! Tak krásné a živé. Tak kouzelné. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Doopravdy nevím. Nebyl jsem vyděšený, to vůbec ne, jen jsem cítil, jak mi tahle andělská potvůrka zase učarovala.

„To je můj dar. Tohle je jedna z našich dalších zvláštností."

„Je to neuvěřitelné," vydechl jsem se skoro posvátnou úctou v hlase. Potěšeně se usmála.

„Takhle já vlastně obvykle komunikuju. Ale věř mi, kdybys viděl, co dokáží ostatní, to bys teprve koukal!"

„A povíš mi o tom?"

„To víš, že ano!" ujistila mě překvapeně a potěšeně zároveň.

„Víš, u mě je to tedy přece jen malinko jiného rázu, ale jinak každý z nás si do svého upířího života přináší něco z toho lidského. Často jsou to jen běžné vlastnosti, které se nějak rozvinou, ale občas se objeví někdo talentovanější. Můj tatínek například umí číst myšlenky a..."

„Číst myšlenky?! To je úžasné! Pana bože... No, a musím říct, že to asi hodně vysvětluje...," zamyšleně jsem se odmlčel.

„...A maminka je štít," pokračovala Nessie, „to znamená, že na ni nefungují dary ostatních upírů. Může to znít docela obyčejně, ale není. Jednou nám to všem zachránilo život... Ale o tom později. Teta Alice vidí budoucnost a strejda Jazzy umí korigovat tvoje nálady a emoce."

„Páni... No, ale to zní, jako by dary měla většina upírů."

„Ne, to rozhodně ne. Dá se říct, že jsme vcelku ojedinělá rodina. Už jenom proto, že nepijeme krev lidí a nezabíjíme je. Nikdy. Navíc, málokdo je schopen žít v tak velkém klanu, jako máme my."

„A je vás hodně. Jako upírů celkově."

„Těžko říct. Je nás dost, ale lidé většinou nemají šanci se o nás dozvědět. A když ano, obvykle to pro ně neskončí dobře..." Cítil jsem, jak se mi zježily vlasy na zátylku. Představa, že se moje dívka živí krví, je sama o sobě dost děsivá, ale zdá se to jako nic oproti tomu, co se děje někde tam venku. Je zvláštní, kolik neprobádaných věcí svět skrývá. Kolik neuvěřitelných - úžasných i strašlivých - věcí ma zůstat lidem uzavřené.

„Tvůj život je jako kniha, Renesmé. A i když se se vším doopravdy začínám srovnávat, prostě mám pocit, že do něho nepatřím. Vůbec se k tobě nehodím."

„Matte," podívala se na mě láskyplně a pohladila mě po tváři, „ty se do mého světa hodíš přímo dokonale. Copak to nevidíš? Tohle není pohádka. Tohle klidně fungovat může. Vždyť jsem napůl člověk. Moje maminka byla člověk, když si tatínka brala a zvládli to."

„Jenže teď je z ní upír."

„Ano... Ale ne proto, že by ji do toho někdo nutil. Ona chtěla."

„Ale já... Já přece nechci. Copak to jde? Nessie, ty jsi ta neúžasnější, nejkrásnější a nejhodnější bytost, jakou jsem měl tu čest potkat, ale já dospěju. A pak budu stárnout.... Upíří život vypadá neuvěřitelně, ale já bych do toho nikdy nešel. Copak ty vážně věříš, že je tohle navěky?"

„Nevím, Matte, to neví nikdo. Proč to vlastně pořád řešíme? Copak nemůžeme žít chvilku přítomností? Teď jsem s tebou. Proč ti to nestačí?"

„Protože se bojím okamžiku, kdy mi řekneš své sbohem."

„Neměj strach," zašeptala a pomalu se přisunula blíž ke mně, „můžeme žít tímto okamžikem. Jako by neměl přijít žádný zítřek. Dokážeš to, Matte?" Její výraz mě děsil a vzrušoval zároveň. Takovou jsem ji neznal. Byla jiná. Snad ještě děsivěji krásnější, než dřív. Topil jsem se v jejích čokoládových očích, a když mě začala líbat, věděl jsem, že jednou utonu. Cítil jsem to ohromné napětí, které mezi námi panovalo a pak... Pak si začala rozepínat halenku.

Seběhlo se to tak nečekaně. Ani jsem nestihl být nervózní. No... Tomu říkám žít přítomným okamžikem. Když to skončilo, nebylo žádné trapné ticho ani další citové výlevy. My věděli, že se navzájem milujeme. Nemělo smysl se stále ujišťovat. Ztratilo by to kouzlo. Leželi jsme si v náručí a začali si povídat... A tak jsme povídali a povídali...

„...Pověz mi, co se stalo. Jak vám tvá maminka zachránila život," poprosil jsem ji. Po celou dobu měla dlaň na mé tváři a doplňovala příběhy o své vzpomínky a obrázky. Bylo to, jako bych tam všude byl... Ve Forks, na návštěvě u klanu v Denali, ve Volteře...

„Když jsem byla úplně malá, Volturiovi se o mně dozvěděli a mysleli si, že jsem byla přeměněna. To je zakázané, víš? Měnit malé děti. Zaseknou se totiž ve stádiu, kdy byly přeměněny a přitom jsou krásné, neuvěřitelně silné a žíznivé. Jinak řečeno jsou to takoví malí a rozkošní andílci zkázy. Naprosto nezvladatelní. A Volturiovi si mysleli, že jsem jedna z nich. Alice to, díky bohu, uviděla, a tak jsme měli možnost se připravit. Shromáždili jsme všechny naše přátele a známé z celého světa a všechny jsme museli přesvědčit, že jsem napůl člověk." Ukázala mi divoké ženy z Amazonie, známé z Denali i podivné upíry se skoro průhlednou a na pohled křehkou pletí a rudýma očima...

„Všechno bylo připraveno. Nebylo nás víc, jak jich. To ne. Nechtěli jsme boj, i když mnozí byli ochotni se za pravdu bít. Jak jsem ti před chvílí vyprávěla, největší zbraní Volturiových jsou dvojčata Jane a Alec. Chtěli nás ochromit, ale maminka roztáhla svůj štít na všechny své milé a díky tomu se neodvážili na nás zaútočit, i když velký podíl na tom měla rozhodně i Alice, která přivedla muže z jihu, který je jako já, a tak všichni viděli, že ode mě nehrozí žádné nebezpečí, a pak samozřejmě v neposlední řadě vlci, kteří nám stáli po boku..." Oba jsme najednou zalapali po dechu.

„Vlci...?! Jak to myslíš? Vlci? Jako vlkodlaci?!"

„No... Víš... Tedy... Ano, dá se to tak říct, jo."

Naráz mi svitlo, „takže ta fotka u tebe v pokoji? To je vlkodlak? Moment! To je Jacob! Věděl jsem, že je jiný! Vůbec jsi o něm poslední dobou nemluvila a nikdy jsi ani neřekla, že by měl nějaký dar a podobně. Navíc vůbec nevypadá jako vy. Mělo mě napadnout, že je v tom ještě něco jiného."

„Jo... No, jo. Jake doopravdy je vlkodlak... "

„A neměli by upíři a vlkodlaci být úhlavní nepřátelé?"

„To... To měli."

„Tak proč vám pomáhali? Proč je Jacob s vámi?"

„No... To je vážně složité, víš? Jacob byl před lety zamilovaný do maminky a... A snažil se ji chránit."

„Ale po tom, co se vdala a navíc přeměnila? Co pak? Přece s vámi není jen kvůli tvé mamce."

„Matte, já o tom teď nechci mluvit. Je to divné."

„Nessie, tohle není fér. Když už jsi o tom začala, tak mi to vysvětli."

„Dobře, ale prosím, prosííím, nevyšiluj, ano? Když jsem se narodila... Jacob se do mě otisknul." Neměl jsem sebemenší ponětí, co to je, ale znělo to hrozně vážně.

„A to znamená?"

„To je taková vlčí věc... Je to něco jako celoživotní výběr partnera. Nejsilnější pouto na světě. Když najdou někoho, kdo je pro ně určený... Otisknou se a je jedno, kolik tomu dotyčnému - nebo spíš té dotyčné, je. Oni jsou té osobě to, co ona chce, ať je to chůva, přítel, bratr nebo manžel." Věděl jsem, že pohádka jednou skončí, ale rozhodně jsem netušil, že to bude takhle...

„Máš na výběr?" hlesl jsem.

„Ale ano, jistě," ujistila mě, ale moc jistě nezněla.

„Proto si řekla, žijme přítomností? Protože jsi věděla, že to, že odejdeš není jen pravděpodobnost, ale jistota? Chtěla jsi něco zažít, než se na celý zbytek svého nekonečného života připoutáš k vlkodlakovi?! Máš mě vůbec ráda? Nebo sis se mnou jen celou dobu hrála? Bavila se..." Po tvářích se jí začaly valit potoky slz, ale já je neviděl. Vzlykala, vysvětlovala a ujišťovala, ale já ji neslyšel. A necítil jsem vůbec nic.

Naráz se ozvala rána jak z děla. Otevřely se dveře a na prahu stál Jacob. Vypadal jako rozzuřený býk. Podíval se na polonahou a hysterickou Renesmé v posteli a na mě, člověka bez výrazu. Vůbec mě nenapadlo, jak si tuhle situaci vyloží...

„Cos jí udělal?! Cos jí, probůh, udělal? Ty jsi ji znásilnil? Já tě zabiju! Přísahám, že tě zabiju!" Skočil ke mně, chytnul mě pod krkem a přitisknul ke stěně. Mezitím se na něj vrhla Renesmé.

„Jacobe! Jacobe, pusť ho! Nech ho být! Tak, slyšíš mě? Jak by mi asi člověk mohl ublížit?! No tak, přemýšlej! Ublížíš mu!" Jacob se na ni podíval a najednou se zatvářil, jakoby dostal políček. Jako bez ducha mě pustil na zem a zmateně se podíval na Nessie.

„...Nepřišla jsi včera domů... Měl jsem o tebe strach," zašeptal a naráz vypadal jako malý kluk. Sice to byl chlap jak hora. Samý sval a šlacha. Ale přišlo mi ho líto. Věděl jsem už, jak takové zklamání člověka ochromí, a když si představím, že on ji má snad ještě radši než já...

„Jak vidíš, byla jsem tady. Nic se mi nestalo. Všechno je-," zajíkla se, „v pořádku." Po tvářích se jí stále kutálely slzy a oči bezradně těkaly mezi Jacobem a mnou. Jake odmítavě zakroutil hlavou, jakoby nebyl ochotný tomu uvěřit.

„Měla bys s ním jít domů, Nessie," ozval jsem se, už zase na nohou, „tam patříš."

Autor: Teginka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak jsem se zamiloval VIII.: