Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 12. kapitola

31.07.2012 (11:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3826×

Spike

Ještě žádný člověk nikdy nepokoušel moje sebeovládání tolik, jako ta holka. Jako kdyby nestačilo, jak moc úsilí mě stálo nemyslet na horkou krev pulzující jí pod kůži, teď se rozhodla, že mě rozzuří k nepříčetnosti. A povedlo se jí to.

Trhaně jsem dýchal, potlačoval v sobě zuřivé vrčení a touhu zlomit jí krk. Stačil by jeden jediný pohyb… naaranžoval bych to tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda. Lidé měli tak křehké kosti, že si při spoustě smůly mohli srazit vaz i při pádu ze schodů.

Nikoho by nenapadlo nic jiného než to, jakou měla chudák holka smůlu, že tak nešikovně spadla. Nikdy by se nedozvěděli, že si jenom s mými emocemi zahrávala víc, než měla.

Snad jenom Cullenovi by znali pravdu. Možná by ji unesli, ale stejně bych asi odešel. Už teď jsem tady byl přesčas a ta hra na lidi už neměla to samé kouzlo jako na začátku. Edel na mě čekala, mohl jsem se vrátit ke svému původnímu životu.

Byl bych zase lovec. Bojovník. Nomád.

Nebo bych mohl začít od nuly. Protloukal bych se světem sám, na vlastní pěst. Ta představa mě uchvátila natolik, že zchladila alespoň trochu vztek, který mnou lomcoval.

Všechny ty úvahy o budoucnosti se mi hlavou prohnaly během několika setin vteřiny a já se obrátil zpět k Mel.

Sledovala mě vytřeštěnýma hnědýma očima a vztek, který mnou cloumal, pomalu chladl. Spolu s ním se začaly vytrácet i myšlenky na odchod a její vraždu. Přece se nenechám vyprovokovat nějakým lidským pískletem. Navíc kvůli takové hlouposti.

Pomalu jsem ruce zaťaté do pěstí povolil a o krok od ní ustoupil. I když to na sobě nedávala znát, vyděsil jsem ji. Srdce jí tlouklo rychle a nevyrovnaně a v obličeji se jí mihla jasná úleva, když jsem se odtáhl.

„S Dannym mám už delší dobu problém a věř mi, že tebe se to netýká.“ Dával jsem si záležet na klidném tónu, snažil jsem se napravit svůj výpadek, během kterého jsem si musel vysloužit nálepku agresivního magora. „Promiň, že jsem tě zklamal, ale zase tak žhavý zboží, abych kvůli tobě někomu lámal končetiny, nejsi.“

„Milý jako vždy,“ utrousila sarkasticky a zdálo se, že jí až podezřele rychle otrnulo, ale musela by být Moodyová, aby se jí něco takového ani trochu nedotklo. Na to jsem znal holčičí uvažování dost dobře.

„Asi jsem tady zbytečně. Ale pamatuj si – Dannyho nechej na pokoji, jasný?“ varovala mě vážně.

„Protože bys mi připravila tu nejkrutější a nejbolestivější pomstu v dějinách světa?“ hádal jsem.  

„Přesně.“ Otočila se zpátky ke dveřím a stiskla kliku. Problém byl v tom, že to jsem nechtěl. V ten okamžik jsem se nevyznal sám v sobě, stejně jako když jsem poslouchal jejich rozhovor a potom tak nějak instinktivně poslal míč přes celou místnost rovnou na Dannyho.

„Počkej,“ vyhrkl jsem a nedokázal uvěřit, že jsem to opravdu řekl. Neměl jsem jí co říct, jenom jsem nechtěl, aby odešla. Sakra, proč? Co to se mnou je?

Pomalu se otočila zpátky ke mně a zdálo se, že je stejně překvapená jako já. „Ještě něco?“

Zaváhal jsem a rychle hledal nějakou výmluvu, proč ji tady ještě zdržet. Napadaly mě desítky možností, ale všechny jsem okamžitě zavrhl.

Až na jednu, která se tím, čím déle tam stála, jevila lepší a lepší.

„N-,“ zaprotestovala, když pochopila, co se chystám udělat, ale nedořekla to. Spíše jsem jí k tomu nedal možnost a rychle ji políbil.

Bylo to jiné, než páteční noc, tentokrát mi polibky neoplácela, nejdřív se pokusila odtáhnout, ale narazila zády do dveří. Jednou rukou jsem ji objal kolem pasu a přitáhl blíž k sobě, druhou jí zajel do vlasů a sevřel ji do pěsti.

Oběma rukama se mi opřela o hrudník a pokusila se mě odstrčit. Mělo to stejný účinek, jako kdyby se pokoušela pohnout s betonovou zdí. Pro mě to byl jenom nepatrný tlak, ale přimělo mě to se odtáhnout.   

„Ale no tak… nebraň se,“ zašeptal jsem, vypletl jí ruku z vlasů a pohladil ji po tváři. Jako ve zpomaleném záběru jsem viděl její pravou ruku, jak opustila můj hrudník a vzápětí mi vrazila na tvář facku. Samozřejmě jsem mohl uhnout, ale neudělal jsem to.

Užasle jsem se na ni podíval. Něco takového jsem nečekal, ani se mi to ještě nestalo. V boji jsem už párkrát dostal ránu do obličeje, ale člověk mě opravdu ještě neuhodil. Natož holka.

Mel rychle stáhla ruku zpátky a podle bolestného zasyknutí do té rány dala velkou sílu. Já to taky cítil, ale bolelo to asi stejně jako pohlazení peříčkem.

Zaregistroval jsem prudký pohyb jedné její nohy a vzápětí přišla další rána – tentokrát kolenem do rozkroku. Výsledek byl opět stejný, ale dost dobře jsem věděl, že žádný člověk po takové zákeřné ráně jen tak nezůstane stát a ani se nepohne.

S teatrálním zaúpěním jsem se zlomil v pase, pustil Mel a oběma rukama raději ochranářsky bránil „zraněnou“ část těla před dalším poškozením.        

Mel tu chvíli využila k útěku a rychle vyklouzla na chodbu. Zaslechl jsem bouchnutí dveří dívčí šatny a následné cvaknutí zámku. To se mi zdálo trochu přehnané, ale zjevně se jí události posledních několika minut dotkly.

Klapnutí dveří pro mě byl povel, abych se napřímil a spustil ruce podél těla. Trochu překvapeně jsem si sáhl na tvář, kam mě praštila.

Její snahy mě odstrčit dávaly jasně najevo, že páteční noc se opakovat nebude, ale očekával jsem spíše nadávky a obvinění. Mel mě ale zase dost překvapila – ani ve snu by mě nenapadlo, že by byla schopná vrazit skoro o hlavu vyššímu a podstatně silnějšímu člověku.

Natáhl jsem se po triku a přetáhl si ho přes hlavu. S batohem přehozeným přes jedno rameno jsem zamířil vycházkovou chůzí do ředitelny.

Nebyl jsem přijat s nějakým nadšením, ředitel mě chladně vyzval, ať se posadím a poté začal dlouhý monolog o mém násilném chování, úmyslném ublížení na zdraví spolužákovi, vyřazení nejlepšího nadhazovače baseballového týmu z nejdůležitějšího zápasu, podkopávání morálky celé školy a spoustě dalších pohrom, které jsem způsobil, když jsem po tom blbci hodil míč.

Znuděně jsem přikyvoval a snažil se tvářit, jako že svého činu hluboce lituju (po padesáti dvou vteřinách přetvařování se jsem se na to vykašlal a nasadil samolibý úšklebek, který se mi dral na rty od okamžiku, kdy jsem zaslechl, jak zápěstí toho floutka při setkání s míčem prasklo).

„Chcete k tomu něco říct?“ obrátil se na mě na konci svého moralizujícího poslovu ředitel a já se rozhodl poškádlit štěstí.

„Nemám, protože toho ani v nejmenším nelituju.“

V první okamžik mě napadlo, jestli jsem tím prohlášením řediteli náhodou nezpůsobil infarkt, protože tak rychle jsem někoho zblednout a vzápětí zrudnout opravdu ještě za celých dvě stě šedesát sedm let neviděl.

„Chtěl jsem k vám být shovívavý už jenom proto, že váš otec sponzoruje veškeré přestavby na této škole a také školní akce, ale řekl jste si o to sám. Počítejte s tím, že až do prázdnin budete třikrát týdně v areálu školy a okolí vykonávat veřejně prospěšné práce.“

Tentokrát jsem to byl já, kdo měl právo prodělat srdeční zástavu.

Veřejně prospěšné práce? Já mám makat? A zadarmo? Mě nikdo nikdy neuvidí vzít do ruky lopatu, smeták nebo něco podobného!  

„Něco se vám nelíbí?“ 

„Ne, všechno je v pořádku,“ vypravil jsem ze sebe se stěží potlačovanou nechutí v hlase.

„Skvěle. Můžete jít.“ Mávnul rukou ke dveřím a já ani na vteřinu neváhal, popadl ze země batoh a zamířil dlouhými kroky pryč.

„A pane Cullene,“ oslovil mě ještě, když jsem už byl jednou nohou ze dveří. Zdálo se, že Carlisleovy prachy přece jenom měly nějaký účinek, ale jeho další slova zhatila moje naděje. „Zavřete za sebou, prosím.“

Křečovitě jsem přikývl a musel se ovládat, abych ty zpropadené dveře nevysadil z pantů. Až přehnaně opatrně jsem zavřel a poté chodbou rozhodně zamířil pryč. Měl jsem mít ještě několik hodin, ale na ty jsem kašlal. Vřelo to ve mně a hrozilo, že kdyby mě někdo požádal, abych „ za sebou zavřel dveře, prosím“ urazil bych mu s pološíleným úsměvem na tváři hlavu.

Dost mě překvapilo, že se o moje auto ledabyle opírá Jasperova vysoká postava v šedém kabátě, který mu určitě vnutila Alice.

„Co tady děláš?“ vyštěkl jsem na něj místo pozdravu.

Odpovědí mi byla vlna klidu, kterou na mě seslal. Věděl jsem, že bych měl být naštvaný, když se mnou takhle manipuluje, měl bych zuřit kvůli rozhodnutí toho dědka vysedávajícího v ředitelně a spoustě dalších věcí, které jsem pořádně ani nechápal, ale nedokázal jsem to, moje zlostné pocity byly úplně otupené.

„Nedělej to!“ okřikl jsem ho, ale nedokázal do hlasu dostat žádnou výhružku nebo vztek. Jako kdybych se ptal prodavače v obchodě, kolik stojí nové cédéčko Linkinů.

Zvedl ruce na znamení, že se vzdává, ale jeho dar na mě působil dál. „Potřeboval jsi to.“

Zhluboka jsem se nadechl a zase vypustil vzduch z plic. „Neměl bys být na hodině?“

„Ty snad ne? Mně je strašně špatně, ale jakou máš výmluvu ty?“

„Já mířím přímo do nejbližšího baru a nevrátím se, dokud nebudu vidět rozmazaně,“ odpověděl jsem mu zcela upřímně.

„Hele, já tohle znám a věř mi, že alkohol to za tebe nevyřeší.“

„Jo, ty taky musíš dva měsíce makat, protože jeden blbec nedokáže chytit míč, který mu letí přímo do ksichtu?“ 

Jasper se uchechtl, což byl zvuk, jaký jsem od něj ještě neslyšel. „Stalo se mu něco?“ zajímal se.

Protočil jsem oči k těžkým dešťovým mrakům. „Trochu mu křuplo v ruce, ale válel se po zemi, jako kdybych ho polil kyselinou.“ 

„Nezdáš se. Všem tvrdíš, jak je ti všechno jedno, o nikoho se nezajímáš, ale když ti někdo začne balit holku, přizabiješ ho.“

„Jakou holku? To nebylo kvůli nějaké holky, ale protože to je strašný pitomec!“ zaúpěl jsem. Proč si všichni myslí, že žárlím?

„Alice mi něco naznačovala. Která to je?“

„Víš o tom kulový, žádnou holku nemám a ani nechci mít. A teď laskavě uhni, než tě nakopu do tvého důležitého upířího zadku!“ Stále na mě působil jeho dar, takže to neznělo zdaleka jako výhružka, ale Jazz jenom pokrčil rameny a ustoupil. 

„Užij si to.“

„Neboj, ožeru se i za tebe,“ slíbil jsem mu a rychle startoval auto. Sotva jsem se ocitl na hlavní silnici a dostal se z dosahu jeho daru, všechno to na mě zase spadlo.

Mířil jsem přímo do Port Angeles a tam smykem zastavil před prvním barem, který jsem zahlédl. Bar bylo sice silné slovo, byla to spíš taková zaplivaná putyka, ale ochotně mi tam nalili a o občanku se vůbec nezajímali. Na obsluhu se stěžovat nedalo – postarší barmanka vycítila, že na mně může dost vydělat, tak mi pohotově dolévala a na nic se neptala.

„Zapíjíš žal?“ ozval se mi za zády známý zvonivý soprán.

Kdykoli jindy bych Edel poslal už jenom z principu do háje, ale dnes jsem už neměl sílu ani chuť na nějaké slovní přestřelky. „Tak nějak. Přidáš se?“ 

Tak snad se vám kapča líbila a necháte nějaký ten koment... 

Asi jste si všimli, že poslední dobou přibývají kapitoly rychleji než obvykle. Je to proto, že následujících 14 dní jsem pryč a je možné, že nebudu moct přidávat. Počítač sice budu mít k dispozici, ale jestli se připojím na internet, to je ve hvězdách. Psát dál ale určitě budu a jakmile se vrátím, začnu zase přidávat. ;-)  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 12. kapitola: