Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 21. kapitola

01.09.2012 (12:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3845×

Mel

„Pro tebe je tohle asi normální, že?“ obrátila jsem se na Spikea a zjistila, že stojí těsně za mnou. Vyčítat jsem mu to nemohla – větev, na které jsme se zrovna nacházeli, nás sice bez problémů unesla, ale moc široká nebyla. A říct mu, ať mi poskytne nějaký osobní prostor, jsem se bála – co kdyby ho napadlo nechat mě trčet pětatřicet metrů nad zemí a odejít si? Sama bych se dolů nedostala.

„Co přesně?“ zajímal se.

Odvážila jsem se jednou rukou pustit podstatně tenčí větve nad našimi hlavami a neurčitě máchla rukou.

„Tohle všechno. Běhání nadzvukovou rychlostí, lození a skákání po stromech…“

K mému úžasu se zasmál. „Nadzvuková rychlost vypadá jinak, ale jo. Připadá mi to normální, přirozené. Ale nikdy by mě nenapadlo, že o tom budu mluvit s člověkem.“

 „Je to zvláštní,“ uznala jsem zamyšleně.

Na chvíli se mi zase rozutekly myšlenky. Co by lidé dělali, kdyby se dozvěděli o existenci upírů? Někteří by začali určitě toužit po nesmrtelnosti, jiní by se báli a možná se i snažili přijít na způsob, jak se před nadpřirozenými bytostmi chránit. Jaký by to mělo vliv na lidi celkově? Nezměnila by se Země na temný, nebezpečný svět jako z nějakého apokalyptického filmu? 

„Proboha, nenasazuj zase ten výraz.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. „Jaký výraz?“

„Tváříš se jako nějaký filozof. Jako kdybys vůbec nevnímala svět kolem. Je to docela znepokojující,“ objasnil mi.

„Bojíš se, že se zamyslím a pustím?“ utahovala jsem si z něj. Ve skutečnosti mě překvapilo, s jakou jistotou mluvil o mých výrazech. Jeden by řekl, že takhle může mluvit někdo, kdo mě zná už celé roky, ne upír, se kterým se znám sotva měsíc a většinu té doby se jej snažím ignorovat, zatímco v duchu jej posílám co nejdál od sebe.

Očividně ho moje otázka pobavila, rty se mu zkroutily do úsměvu. „Viděla jsi, jak rychlý a silný jsem, a nenapadlo tě, že bych tě bez problémů chytil ještě, než by sis uvědomila, že padáš?“

Aha. Tohle mi fakt mohlo dojít.

Spike naklonil hlavu na stranu a skoro až s akademickým zájmem si prohlížel můj obličej.

„Jsem červená, že?“ odtušila jsem celkem zbytečně, protože jsem víc než jasně cítila, jak mi hoří tváře.

Přikývl a já si frustrovaně povzdechla. Jakýkoli projev lidskosti mi vedle něj připadal neskutečně stupidní. On byl upír a teoreticky tím pádem úplně bez chyby. O vzhled si starosti dělat nemusel, lidi a především ženy by to k němu táhlo, i kdyby nenosil nic jiného než tepláky a volné triko. A z takových prkotin jako rudnutí si těžkou hlavu už vůbec nemusel dělat.

„Nevrátíme se? Tipuju, že už Bannera shodili někde ze skály a teď se ve skvělé náladě vracejí do chaty,“ zamluvila jsem to a vrhla pohled pod sebe.

Spike přikývl a beze slova mi jednu ruku omotal kolem pasu. Pověsila jsem se mu kolem krku a tentokrát pevně zavřela oči.

Cítila jsem, jak udělal krok do prázdného prostoru, a svištění větru kolem mi napovědělo, že padáme. Podvědomě jsem se napjala a očekávala tvrdý náraz na zem. Místo něj ale přišlo pouze tiché žuchnutí, sotva hlasitější než zaklapnutí knížky, a skoro neznatelné trhnutí.

Ulevilo se mi, když mě Spike postavil na nohy a já pod sebou ucítila pevnou zem. Odvážila jsem se otevřít oči a první, co jsem uviděla, byl Spikeův úšklebek. Až teď jsem si uvědomila, že se pořád pevně držím trička na jeho zádech, a okamžitě zmačkanou látku pustila.

„Chceš jít pěšky?“ divil se Spike, když jsem vykročila směrem, kterým jsem tušila naši chatu.

„Proč ne? Můžou to být tak… dva kiláky?“ odhadovala jsem. „To snad ujdu.“

„Jak chceš.“ Sice lhostejně pokrčil rameny a šel vedle mě, ale bylo na něm vidět, že mnohem raději by se pohyboval svou přirozenou rychlostí. Lidské tempo ho očividně popuzovalo.

„Pospícháš někam?“ dobírala jsem si ho. Zvláštní, jak lehké najednou je normálně se s ním bavit. Když jsem žila v domnění, že je to člověk a neskutečný idiot, se kterým jsem se v opilosti vyspala, snažila jsem se mu vyhýbat. Ale teď? Asi to opravdu v hlavě nemám úplně v pořádku.

„Kam? Zpátky pod učitelský dozor? Jo, úplně hořím nedočkavostí.“

„Myslela jsem spíš za Lauren.“ Ještě, než jsem to vyslovila, mi bylo jasné, že si za to budu chtít ukousnout jazyk. Ale nemohla jsem si pomoct.

„Snad moji nepřítomnost nějak přežije,“ odtušil bez nějakého zájmu o svou přítelkyni (pokud se tomu tak dalo říkat).

Nastalo ticho narušované jenom křupáním větviček pod našima nohama. Šli jsme lesem mlčky a mně to po chvíli začalo vadit.

„To s ní byl opravdu blbý nápad,“ prohlásil zničehonic a nakopnul kámen o velikosti fotbalového míče, který musel vážit nejméně pět kilo. Balvan vystřelil vysokým obloukem do vzduchu a narazil do tenkého modřínu, který se pod tím nárazem roztřásl, až to vypadalo, že se vyvrátí.  

Nevěděla jsem, co na to odpovědět, jestli mám vůbec něco říkat. Změnu tématu bych v té chvíli vděčně uvítala.

„Hele, já asi nejsem ten správný člověk, co by ti na to měl něco říkat,“ pokusila jsem se z toho vybruslit. „V těchhle… Do prdele!“ Noha se mi smekla na bezpečně vypadajícím kameni trčícím ze svahu, jež jsem zrovna scházela, a následoval přirozeně pád přímo na držku.      

Nebo by následoval, kdyby můj doprovod nebyl superrychlý upír, který mě bez problémů chytil, než jsem sebou stihla plácnout na zem. Viděla jsem jenom rozmazanou šmouhu a vzápětí už mě Spike držel v náruči. Zvedat mě ze země bylo přehnané, ale právě jsem mu ukázala, jak velké problémy s rovnováhou mám.   

Na rtech mu pohrával pobavený úšklebek. „Ty se opravdu dokážeš přizabít sama – upíry k tomu nepotřebuješ.“  

Nepostavil mě na nohy, jak jsem čekala, ale i se mnou na rukách suverénně vyrazil k chatě.

„Pusť mě,“ vybídla jsem ho. 

„A ty zakopneš o kořen, uklouzneš na kameni, vrazíš do stromu…“ vymýšlel různé scénáře.

„Hele! Nejsem slepá, do stromu jsem v životě nevrazila a ani nevrazím!“ protestovala jsem nad tím, jakého blbce ze mě dělá těmi svými teoriemi.

Jenom se uchechtl a nezdálo se, že by mě hodlal nechat jít dál po svých. Kromě toho, jak to působilo na moje ego, jsem si nemohla na nic stěžovat. Až moc rychle jsem rezignovala a odevzdaně se nechala nést jako v nějakém romantickém filmu.

Strašně hezky voní, uznala jsem v duchu po chvíli, když to mé čichové buňky zaznamenaly. Podvědomí je opravdu svině.

„Máš ze mě srandu, co?“ zeptala jsem se ho po chvíli.

„Občas jsi nechtěně… zábavná,“ připustil na svůj styl podezřele diplomaticky a poté se zastavil.

„Počkat… to už jsme v areálu?“ žasla jsem, když jsem se rozhlédla a uvědomila si, že to velké, dřevěné „něco“ prosvítající mezi stromy je naše chata.

„Jo,“ přisvědčil Spike prostě a postavil mě na zem.

Vypadalo to, že naše třída tady ještě nebyla – na to tu panovala až moc hluboké ticho.

„Půjdeš zítra večer k tomu táboráku?“ zajímal se Spike, když jsme vyšli z lesa a přecházeli přes travnatou louku k chatě.

Pokrčila jsem rameny. „Ještě uvidím. Ale marshmallow se jenom těžko odolává.“

Spike nakrčil znechuceně nos při zmínce o mojí oblíbené dobrotě a já se musela usmát.

„Jsi na mě naštvaná?“ zeptal se mě najednou a já jenom vytřeštila oči. To mají všichni upíři sklony skákat od jednoho tématu k druhému? Zmateně jsem se na něj podívala – vždyť jsem mu nic v tom smyslu neřekla ani nenaznačovala. Tak co to sem plete?

„N-ne. Proč?“  

Spike se polovičatě ušklíbnul. „Tak to asi brzo budeš.“

Asi jsem se tvářila jako vyoraná myš, ale na tom zas tak moc nezáleželo, protože o chvíli později jsem se (zase) ocitla natisknutá těsně k němu. Byl to bezpochyby ten nejjemnější polibek, jaký mi kdy dal. Hlavně to asi mohlo za to, že tentokrát se žádné fackování ani kopání nekonalo.

Racionální část mého já na mě řvala, ať mu okamžitě přestanu oplácet polibky a vypletu mu ruku z vlasů, ale stejně jako obvykle, ani tentokrát jsem neposlechla. K čemu mi je ten varující hlas, když ho stejně ignoruju?

Vyrušil nás až příchod někoho třetího.

„Spikeu?“ ozvalo se napůl ublíženě, napůl zlostně několik kroků od nás.    

Laurenin hlas na mě zapůsobil jako ledová sprcha. Během vteřiny jsem si uvědomila, co se vlastně stalo, a rychle se odtrhla od Spikea.

Sakra, sakra, sakra! znělo mi v hlavě, když mi docházela vážnost situace. Lauren si to nenechá pro sebe. Praskne to a já budu za další z těch ubožaček, které Spike zblbnul a pak odkopnul.  

Až o vteřinu později mi došlo, že je to ještě horší. Za podvedenou přítelkyní totiž postával i zbytek třídy s vytřeštěnýma očima. Při tom pohledu jsem měla na chvíli pocit, že to se mnou šlehne.

„Lauren,“ pozdravil ji Spike, jako kdyby se právě potkali na ulici.

V ten okamžik mi došlo, jak může být tak ledově klidný – on to věděl! Slyšel, že se naše třída vrací a dokonce musel slyšet i Lauren, jak se k nám blíží. Došlo mi, proč říkal, že na něj budu naštvaná.

„Vztek“ byl hodně slabý výraz pro to, co jsem v ten okamžik cítila. Zuřila jsem a neměla daleko k tomu, abych Spikea praštila. Bylo mi jedno, že bych mu tím vůbec neublížila. Stejně bych do té rány vložila všechnu sílu, i kdybych si tím měla rozdrtit všechny kosti v ruce. Bylo mi to upřímně jedno.

„Jak jsi mohl?“ vykvíkla Lauren ublíženě po několika vteřinách trapného ticha. „S touhle… děvkou!“ Zdálo se, že měla na jazyku něco o hodně ostřejšího, ale můj výraz, když svůj vztek obrátila na mě, ji zarazil. Opravdu jsem se musela tvářit, jako kdybych byla připravená začít rozdávat rány.  

Aby toho nebylo málo, v ten okamžik na scénu nastoupil i profesor Banner. Naštěstí se nějak nezajímal o to, z jakého důvodu jeho svěřenci stojí jako opaření na místě. „Co má znamenat tady ten dav? Jděte na své pokoje!“

Chtěla jsem jako jedna z prvních zmizet v chatě, ale zadržela mě Spikeova ruka, která se mi sevřela kolem zápěstí a zadržela mě na místě. Lauren už dávno zmizela v davu svých kamarádek, které ji jedna přes druhou utěšovaly a po nás dvou (hlavně po mně) vrhaly vražedné pohledy.

„Mel, počk-,“ začal, ale já ho nenechala domluvit.

„Okamžitě mě pusť! S tebou už nechci mít nic společného!“ zařvala jsem na něj, až se několik spolužáků otočilo a s jakýmsi škodolibým nadšením čekalo na hádku. „Jsi ještě větší idiot, než jsem si myslela,“ zasyčela jsem na něj a samotnou mě překvapilo, jak moc emocí v tom bylo.

Vteřinu zaváhal, ale potom pustil moji ruku a nechal mě jít - nebo spíš běžet - do bezpečí mého pokoje.

Zvědavé pohledy spolužáků mě přiměly cítit se jako první den na nové škole. Pomyslné reflektory opět ozařovaly jenom mě a dělaly ze mě ohromnou atrakci.

Po cestě do pokoje už jsem nepotlačila slzy bezmocného vzteku a úplného ponížení. 

Ceola, misqwa, tess, Naťule, Niki, simik, Rena 16, NessieCullenBlack, Angie, Fayee, Cora, Jess a můj milovaný Rendlík... třináct úžasných lidí, kterým patří tato kapitola a moje díky za povzbudivé komenty. Užijte si ji.

Jen tak na okraj: 3.9. pro nás chudáky školou povinné začíná desítiměsíční organizovaný chaos, tak počítejte s tím, že kapitoly nebudou přibývat tak často. Pokusím se dodržet pravidlo 1x týdně nová kapitola, ale kdyby to nešlo, mějte se mnou prosím trpělivost. ;-)  

A na závěr menší dobrovolná anketa: Vyhovuje vám délka kapitol?

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 21. kapitola: