Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 22. kapitola

05.09.2012 (19:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3721×

Spike

Dveře mého a Jasperova pokoje se rozletěly, jako kdyby za nimi vybuchla menší jaderná elektrárna. Signalizovalo to jediné – do pěti setin vteřiny do místnosti vletí jako neřízená střela moje milovaná sestra. Nepletl jsem se, Alice se vřítila do pokoje stylem jí vlastním.

„Mluvil jsi s Mel?“ vypálila na mě okamžitě.

„Napsal jsem jí esemesku,“ odpověděl jsem prostě.

„Esemesku? Ty si myslíš, že to spravíš esemeskou?“ vybuchla nevěřícně Alice. „Ty jí dlužíš upřímnou omluvu a ne pár slov poslaných na mobil!“

„Nebylo to pár slov… delší zprávu jsem ještě nikomu nepsal,“ namítnul jsem. „Navíc na snídani ani obědu jsem ji neviděl. Když se mi vyhýbá, tak mě asi těžko chce vidět. A tobě do toho – jen tak mimochodem – vůbec nic není.“

Vytřeštila oči. „Mně do toho nic není? Mám jenom sledovat, jak to celé kazíš? Ta holka je to nejlepší, co tě kdy potkalo!“

„Trochu přeháníš, nezdá se ti?“ ušklíbnul jsem se. „Pokud tě to uklidní, tak si s ní promluvím u táboráku.“       

„Pokud tam přijde,“ zabrblala stále ještě nespokojená Alice.

Zpozorněl jsem a konečně jsem se zvedl z postele, na které jsem se doteď povaloval s mobilem v ruce – odepsat by mi přece mohla, je to slušnost…

„Měla jsi vizi?“

„Sama ještě neví. Příště se víc starej, jestli na sobě má alespoň teplou mikinu, když už ji půl dne taháš po lese.“

„Promluvím si s ní, dobře? Pokud nebude u táboráku, najdu si jinou příležitost,“ ujistil jsem ji.

Alice chvíli stála na prahu a propalovala mě zkoumavým pohledem. Potom přikývla a s tichým povzdechnutím zmizela na chodbě.

„Moodyová! Hej!“

Volaná se neochotně otočila na patě a zatvářila se, jako kdyby měla chuť mi ostrý klacek, který jí sloužil jako opékací prut, zabodnout do břicha. „No ne, Spike Cullen se mnou mluví! Jaká pocta!“

Doklusal jsem k ní a ušklíbnul se na ni. „Strašně rád bych se s tebou bavil, ale hledám Mel.“

Pokrčila rameny a nabodla na ostrou špičku větve tu nechutnou lepkavou hmotu, kterou se všichni spokojeně cpali. „Tak hledej dál.“

Zamířila k ohni a já šel za ní.

„Přijde?“ zajímal jsem se.

„Pokud jo, tak kvůli tobě to nebude.“ Bez nějakého rozmyšlení si sedla na zem, nohy v kotníkových teniskách natáhla k ohni a začala opékat.

Dřepl jsem si vedle ní a naklonil se jí k uchu. „Ale no tak, lásko. Kde je? Na pokoji? Ožírá se v jídelně s Dannym a dalšími blby?“

Odsunula se z mého dosahu a nevraživě na mě pohlédla. „Uvědomuješ si, že ti do toho vůbec nic není?“

Začala mi docházet trpělivost a nadechoval jsem se k protestu, ale přerušil mě Danny, který se nad námi dvěma zastavil. „Nějaký problém?“

„Vůbec,“ usmál jsem se na něj zářivě, jako kdybych neslyšel ten ostrý podtón v jeho hlase a nevšiml si pohledu, kterým mě probodával. „Co dělá ruka?“

Oči mu ještě víc potemněly a druhou rukou bezděčně přejel po sádře. „Dobrý, už je to skoro v pořádku.“

„Tak to rád slyším,“ ušklíbnul jsem se a nějaká malá část mě to možná i myslela upřímně.

Bez nějakých dalších slov jsem se otočil a zamířil po pachu Moodyové přímo na její a Melin pokoj. Pokud měla Alice pravdu a opravdu je Mel nemocná, těžko bude někde jinde než v posteli.

Na chodbě jsem potkal pár lidí, ale nepozorovaně vyklusat do nejvyššího patra, kde měly pokoje holky, bylo až směšně lehké. Zastavil jsem se u dveří s mosazným číslem 53 a po vteřině zaváhání se vykašlal na klepání a vešel dovnitř.  

Mel seděla na posteli s dekou přitáhnutou k pasu a tlustou knížkou v ruce.

No, ta teda fakt vypadá, že každou chvílí umře, blesklo mi hlavou ironicky.

„Co sis zapomněla tentokrát?“ houkla, když zaslechla vrzání dveří.

Nepatrný úsměv z její tváře úplně zmizel, když vzhlédla a místo Moodyové uviděla na prahu stát mě. I úplný ignorant by si všimnul, že tady nejsem zrovna vítaný.

„Ty,“ zasyčela a rázně zaklapla Šifru mistra Leonarda. Vybavil jsem si, že o té knize mluvila už na první hodině literatury. „Okamžitě vypadni.“

Zvedl jsem ruce, jako kdyby na mě mířila pistolí. „Přišel jsem se ti omluvit.“

Unaveně si povzdechla a položila knížku na zem k nohám postele. „Hele, na nějaké důležité rozhovory teď fakt nemám náladu ani sílu. Navíc já o omluvu nestojím, tak si ji strč d… někam a nech mě tady umřít.“ A sesunula se na matraci, aby dala jasně najevo, že se se mnou nehodlá bavit.

Udělal jsem několik kroků blíž k ní. „Alice říkala, že ti není dobře.“

Zamračila se na strop. „Jak… aha, ty její vize.“

„Nevypadáš nemocně,“ namítnul jsem a doufal, že to nezní jako obvinění.

„Řekl upír, který o nemocech a podobných věcech ví kulový,“ okomentovala to kysele. „Bolí mě v krku a mám teplotu, tak raději nebudu riskovat, že nakazím zbytek třídy. Co kdyby to byla cholera? Nebo mor?“

„Velmi pozitivní přístup,“ neodpustil jsem si a pozorněji si ji prohlížel. Vypadala unaveně a tričko měla vepředu trochu zpocené, ale jinak vypadala docela dobře. Všiml jsem si poloprázdného hrnku s čajem stojícího na zemi vedle knihy a v příštím okamžiku mi hlavou probleskl nápad, který se mi nanejvýš zamlouval.

Bez rozmýšlení jsem si svlékl bundu a přehodil ji přes opěradlo židle zasunuté k malému stolu.

Viděl jsem, jak Mel vytřeštila oči, když jsem přešel k posteli, a sám pro sebe se ušklíbnul. Bylo mi jasné, jak to asi vypadá, ale i tak jsem se nezdržoval s nějakým vysvětlováním a sedl si na kraj postele.

„Posuň se,“ pobídnul jsem ji.

„Ty jsi fakt idiot! Padej!“ I přes ten ostrý tón jsem slyšel, jak se jí zrychlil tep… a vztekem to nebylo.

S povzdechem jsem jí položil dlaň na čelo. Teplotní rozdíl mezi námi byl vždycky výrazný, ale teď mi připadalo, že doslova hoří. Její tichý povzdech mi prozradil, že mám vyhráno.

„Lepší než nějaký obklad, ne?“ ušklíbnul jsem se, ale pak zvážněl. „Proč myslíš, že mám vždycky jenom ty nejhorší úmysly?“

„Protože je míváš,“ zamumlala umíněně, ale vzápětí se opravdu na posteli posunula blíž ke stěně, aby mi udělala místo. „A nemysli si, že na tebe už nejsem naštvaná.“        

„To je mi jasné,“ přisvědčil jsem s úsměvem a natáhl se na postel vedle ní. Jednou rukou jsem ji objal, druhou jí držel na čele, což šlo dost těžko, protože se ode mě snažila držet co nejdál. Mohla se snažit, jak chtěla, aby to vypadalo, že jí není moje blízkost příjemná – tep i dech ji prozradily. 

„Můžeš začít s tou omluvou.“    

A sakra… kde mám asi začít? U toho, že to byl fakt blbý nápad? Nebo jí mám vyprávět, jak jsem se dal dohromady s Lauren jenom proto, abych si něco dokázal, a tak nějak doufal, že na to nějak zareaguje?

„Promiň. Vím, jak to vypadalo, ale tak jsem to rozhodně neplánoval. Jenom jsem chtěl skončit to s Lauren a v ten okamžik mi připadalo jako super nápad se od tebe neodtahovat. Která holka by taky nebouchla, když načapá přítele s jinou?“

Nezdálo se, že by byla spokojená. Měřila si mě přimhouřenýma světle hnědýma očima a nic neříkala.

„Bylo to sobecké, uznávám,“ dodal jsem rychle. Co víc ode mě chce slyšet?

„Co čekáš, že teď udělám?“ obrátila se na mě po chvíli napjatého ticha.

„Odpustíš mi a přestaneš se tlačit na stěnu, jako kdybych měl lepru.“ Dlaní jsem jí sjel z čela přes tvář a zastavil se na boční straně krku. Cítil jsem, jak ztuhla, ale po chvíli se zase uvolnila a položila hlavu na polštář.

„Uvědomuješ si, jak jsou všechny naše rozhovory - hlavně hádky - divné?“ Pokud narážela na to, že místo abychom se hádali, teď spolu ležíme v posteli a snaží se ze mě dostat nějakou přijatelnou omluvu, tak to opravdu bylo zvláštní. Stejně jako fakt, že snad každá naše hádka končila líbáním (na to bych si ale v životě nestěžoval).

S nevinným výrazem jsem pokrčil rameny. „Nemůžu za to, že jsem tak úžasný, že se na mě nedokážeš zlobit a pak začneme mluvit o blbostech.“

Protočila oči a koutky jí zacukaly. „Já mluvím vážně.“

„Já taky.“

„Tohle nezkoušej,“ varovala mě.

Tentokrát jsem nechápavost nemusel hrát. „Co nemám zkoušet?“

„Utíkat od tématu. Snažit se mě pobavit, abych zapomněla, že po tobě mám chuť házet všechno v dosahu,“ vysvětlila mi.

„Tak moc naštvaná být nemůžeš.“

V očích se jí zablýsklo, naráz setřásla z krku moji ruku a levačky, která ji držela kolem pasu, se zbavila taky, když se posadila na posteli.

„Myslíš, že to Lauren nechá jenom tak? Ve škole už mi nikdo neřekne jinak než ´děvka´, tím si jsem jistá. Další holka, co spala s Cullenem, i když byl jasně zadaný.“

Když to říkala, znělo to ještě hůře než ve skutečnosti. Měl jsem chuť říct něco utěšujícího, co by ji alespoň na chvilku vytrhlo z uvažování nad názory druhých. Něco mi říkalo, že to – jako tradičně – zmrvím, ale musel jsem to alespoň zkusit.

„Mel, uklidni se. Postarám se o to, že o tobě nikdo neřekne nic špatného.“

„Jo? Mrštíš po každém, kdo se na mě křivě podívá, míč a přerazíš mu zápěstí?“ hádala sarkasticky.

Vzpomínka na nedávné události s Dannym se znovu objevila a spolu s ní i potřeba konečně říct nahlas věci, které se mi sice podařilo si ujasnit, ale pořád to na věci nic neměnilo, když jsem byl jediný, kdo měl jasno.

„Alespoň v jedné věci jsi měla a máš pořád pravdu – Dannyho jsem měl chuť zabít. A ano, žárlil jsem. Ale to snad není tak těžko pochopitelné, když tě balil.“

Asi to bylo přece jenom těžko pochopitelné, protože Mel se na mě podívala, jako kdyby mě považovala za blázna.

„Líbíš se mi, fascinuje mě tvoje lidskost, uvažování a chápání všech těch nadpřirozených věcí kolem tebe. Nebojíš se a připadá mi, že ke mně máš blíž než kdokoli z těch, co mě už znají celá desetiletí,“ chrlil jsem ze sebe. „Tak se potom nediv, že když s tebou začne nějaký idiot flirtovat, naštve mě to do nepříčetnosti!“        

Třeštila oči čím dál tím víc a já si připadal jako větší a větší magor. O co se tady sakra snažím? 

Následovala skoro minuta ticha, ve kterém jsem se soustředil jenom na její tlukot srdce a držení svých emocí na uzdě. Nevýhoda upírství byla intenzita všeho – myšlenky mi vířily hlavou neskutečnou rychlostí a emoce se nedaly skoro vůbec rozeznat od sebe, natož nějak zmírnit.

Dlouhou dobu se mi dařilo je potlačovat, vypěstovat si jakousi hranici, za kterou jsem je nepouštěl. Ale pak pro mě důvod, proč se začínám zase cítit jako člověk, přijede do Vegas a bez nějakých problémů tu mentální hradbu rozkope.

Moji pozornost upoutal její hluboký nádech.

„Spikeu,“ oslovila mě nejistě, jako kdyby chtěla odhadnout, jak moc dobře se ovládám. „Myslím, že bys měl jít.“

„Jasně,“ přikývl jsem s nuceným klidem a vstal. Z opěradla židle jsem strhnul bundu a zamířil ke dveřím. „Jasně,“ zopakoval jsem si pro sebe, když jsem vcházel na chodbu a vzápětí za sebou zabouchl dveře, divže jsem je nevysadil z pantů. 

Tak co říkáte na Spikeovo chaotické vyznání? Ano, mohl si to načasovat mnohem líp a taky to lépe formulovat, ale je to prostě Spike. Pro ty, kteří shlédli Buffy, přemožitelku upírů jenom kvůli němu - jako já- , by to mělo být dostatečné vysvětlení.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 22. kapitola: