Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 24. kapitola

17.09.2012 (20:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4400×

Spike

Dění na plátně bylo čím dál tím absurdnější a já si raději v přítmí začal prohlížet Mel. Ta se snažila film vnímat, ale vypadalo to, že kbelík popcornu na jejím klíně je pro ni hlavní důvod, proč si ještě nestěžovala.     

„Stůj, nebo tě zastřelím!“ zahulákal vojenský ostřelovač na prchajícího mladíka, který naráz strnul několik kroků od vysokého ostnatého plotu.

Blbec, to by doběhl, konstatoval jsem v duchu. Vzápětí si to kluk asi taky uvědomil a pokusil se utéct, ale to už práskl výstřel a uprchlík se složil na zem. Vše bylo přirozeně doprovázeno hlasitým výkřikem a vodotryskem krve. Dobře mu tak.

„Proč ho nenechal utéct?“ zeptal jsem se šeptem Mel, protože jsem se v tom začal ztrácet – lidi a to, co se jim honilo hlavou, pro mě byli vždycky záhada.  

Odpověděla mi, aniž by odvrátila pohled od dění na plátně. „Protože měl tu flashku.“

„A oni na to přišli jak? V té pracovně byl úplně sám.“  

Na chvíli zauvažovala a z její odpovědi jsem slyšel, že jí se mnou dochází trpělivost. „Asi už se probral ten chlap, kterého omráčil.“

„Když člověka praštíš hasičákem to hlavy, je tuhý o dost déle,“ namítnul jsem, nutno poznamenat, že jsem to věděl z vlastní zkušenosti.

„Spikeu…“ zavrčela varovně.

„Ale vždyť to nedává smysl,“ bránil jsem se dotčeně.  

„Děláš z toho frašku,“ obvinila mě. „Ty bys fakt dokázal udělat thriller i z jízdního řádu. Prostě to je, jak to je. Konec diskuze.“

„Frašku z toho udělal ten režisér,“ zamumlal jsem jenom pro sebe a byl docela spokojený, že mám poslední slovo.

Posledních deset minut filmu plných rvaček, střílení a nezajímavých rozhovorů jsem nějak přežil, a když se začala rozsvěcet světla a na plátně se objevily titulky, byl jsem jeden z prvních, kdo se zvedl ze sedadla.

„Tobě se to líbilo?“ zajímal jsem se, když jsme s Mel scházeli po schodech z poslední řady, kde jsme seděli.

Pokrčila rameny. „Nebylo to špatné. Hlavně ta scéna v nemocnici byla dobrá – ta, u které ses tak šíleně smál.“          

Vzpomněl jsem si na dojemné vylévání si srdcí hlavních hrdinů a uchechtl se. „To nemyslíš vážně.“

Neodpovídala a já z toho usoudil, že myslí. Bezva.

Vyšli jsme z kina a ona automaticky zamířila přes parkoviště k mojí motorce - jasný signál toho, že naše naprosto normální a striktně lidské rande se chýlí ke konci.  

„Jak rychle to vlastně může jet?“ zajímala se Mel a v přítmí si prohlížela nablýskaný černý stroj.

„Tak dvoustovkou. Víc jsem zatím nezkoušel,“ odpověděl jsem a usmál se nad jejím výrazem. Asi se bála, že na vlastní kůži zažije názornou ukázku.

Podal jsem jí helmu a přehodil nohu přes sedadlo. „Nasedej.“

Slyšel jsem, jak si s cvaknutím zapnula helmu pod bradou, vzápětí se posadila za mě a ruce mi obtočila kolem pasu. Tohle je mnohem lepší než auto…

Kopnutím jsem nastartoval a hladce vyjel z parkoviště na hlavní cestu. Jak jsem postupně zrychloval, vnímal jsem, že se ke mně Mel tiskne čím dál pevněji. Za to mi stál i Jasperův hněv, až zjistí, že jsem mu ukradl motorku, protože ta moje byla momentálně nepojízdná. U ní jsem totiž zkoušel jet i více než dvoustovkou a celý experiment skončil přehřátým motorem, který vzápětí úplně vypověděl službu. Mohl jsem jenom doufat, že jej Rose – nejlepší automechanik v celé rodině – dá do kupy, až s Emmem přijedou na prodloužený víkend.

„Víš určitě, že se nemůžeš vybourat?“ křikla mi do ucha Mel.

Zasmál jsem se. „Ještě jsem ani nedostal pokutu.“

Znal jsem ji dost dobře na to, abych věděl, že mi to neuvěřila. A asi jsem se jí nemohl divit, když jsme po dálnici letěli sto sedmdesátkou. Když jsem si vzpomněl, jak vyšilovala Jessica a několik dalších holek, které jsem svezl, musel jsem uznat, že se drží docela dobře.

Z dálnice jsem sjel na hlavní cestu a potom začal kličkovat uličkami tichého města k jejímu domu. Maloměsto jako Forks bylo už od devíti víceméně mrtvé. A v deset večer už na ulicích nebyl snad nikdo kromě několika teenagerů načichlých alkoholem, kteří se plížili domů z mejdanu.

Zastavil jsem u chodníku přímo před jejím domem.

„To se mnou půjdeš až ke dveřím?“ zeptala se mě překvapeně, když jsem vypnul motor a seskočil z motorky.

„Jistěže,“ odpověděl jsem. „To se většinou na rande dělá, víš?“

Ušklíbla se a pomalu vyšla ke dveřím. „Asi tě to bude šokovat, ale já už pár rande měla.“

„Určitě ne tak dobrých,“ namítnul jsem suverénně.

Podívala se na mě s tajemným úsměvem. „No… nevím,“ protahovala zamyšleně a ani netušila, jak mě tím dráždí. Zatímco ostatní holky mi padaly k nohám, ona si ze mě dokonce dělala srandu a rýpala do mě. Buď to myslela vážně, nebo jsem tragicky podcenil její herecký talent.

Zastavili jsme se u vchodových dveří.

„Tak… vypadá to, že hra na lidi končí,“ promluvila po chvilce ticha.

„Uvědomuješ si, že tohle celé pro mě bylo… zvláštní? Já prostě nejsem člověk, Mel. A ani nebudu,“ připomněl jsem jí.

Povzdechla si. „Jo, já vím. Ale asi jsem potřebovala vidět, že se umíš chovat slušně.“

„Já se jindy nechovám slušně?“

„Občas ne,“ usmála se.

„A teď jsem prošel?“ zajímal jsem se.

Po tváři se jí zase mihnul ten záhadný úsměv, ale pak se ke mně naklonila a já už víc nepotřeboval. Zastavil jsem se s obličejem kousek od toho jejího, chtěl jsem, aby alespoň jednou byla ona, ten kdo si začne. Aby mě sama od sebe políbila.

Jako kdyby mi četla myšlenky, lehce mě políbila na rty a ruce mi omotala kolem krku. S úsměvem jsem si ji přitáhl blíž k sobě a ochotně jí polibky oplácel. Jednou rukou jsem ji držel kolem pasu, druhou jsem jí rozpustil vlasy a spokojeně si do nich zapletl ruku. V ten okamžik jsem měl dojem, že mi ke štěstí absolutně nic nechybí.

Celé to vypadalo jako scény ze slaďáků, které jsem musel s Alicí shlédnout, když jsem prohrál sázku s Jazzem. Možná jsem opravdu začínal chápat ty zamilované blázny, jimž stačila ke spokojenosti skoro bratrská pusa od holky, kterou tak šíleně milovali.

Jedním jsem si byl jistý – Alice měla pravdu. Zase. Mel byla asi opravdu ta nejlepší věc, co mě mohla potkat. Mohl jsem jenom litovat, že mě nepotkala už před více než dvěma sty lety v Londýně jako člověka. Tehdy bych na ni asi udělal větší dojem.

Až se zpožděním jsem si uvědomil, že kroky znějící z předsíně se přibližují. Odtrhl jsem se od překvapené Mel právě v okamžiku, kdy se otevřely dveře a v nich se objevila její teta v tmavě modrém županu.

„Ach… pardon. Nechtěla jsem vás rušit.“

Mně i Mel bylo jasné, že sem vtrhla úmyslně, ale oba dva jsme se zatvářili, jako kdybychom jí to věřili.  

„Jistě. Já už půjdu. Dobrou noc,“ rozloučil jsem se spěšně a zamířil zpět k motorce, na kterou vrhala Robin popuzené pohledy. Zjevně se jí zamlouvala o hodně méně než její neteři.

Sakra, to nemůže v noci spát jako každý normální člověk?

„Dobrou,“ šeptla Mel, abych to slyšel jenom já.

Nasedl jsem na motorku a v tomtéž okamžiku se za Mel zabouchly vchodové dveře. S povzdechem jsem nastartoval a zamířil nejkratší cestou rovnou domů.

Nevěřícně jsem zíral na ta čtyři slova svítící na displeji mého mobilu.

Přijď. Nechám otevřené okno.

„To si ze mě děláš srandu,“ zamumlal jsem si pro sebe.

„Nevypadá to tak,“ konstatoval moudře Jasper poté, co mi zvědavě nahlédl přes rameno.

„Hej!“ Bleskově jsem zavřel zprávu, i když to bylo zbytečné. „To bylo soukromý!“

„To mi došlo,“ přitakal se smíchem Jazz a já měl chuť po něm něco hodit. Musel jsem dát za pravdu Alice – Emmett na něho má vyloženě špatný vliv.

„Jaspere!“ okřikla jej Alice sbíhající ze schodů s povědomým bílým tričkem. Jazz se na ni provinile zazubil, na mě teatrálně mrknul a zmizel do pokoje.

„Zase ses mi hrabala v pokoji?“ zeptal jsem se celkem zbytečně toho malého skřeta.

„Neremcej a obleč si to. Mel se bílá líbí a tobě prospěje, když jednou nebudeš oblečený jako funebrák,“ přikázala rázně a vrazila mi tričko do ruky. 

„Díky,“ houknul jsem na ni, když se ke mně otočila zády a odhopkala za Jasperem. Rozhodl jsem se zařídit podle ní, svlékl si šedou košili a místo ní se nasoukal do trika, které mi opravdu hodně těsně obepínalo hrudník a břicho. Přes ramena jsem si přehodil bundu a zamířil ven.

„Na moji motorku ani nesahej!“ zahulákal na mě z obýváku Jasper, když jsem otevřel dveře. Pochopitelně bych ho slyšel, i kdyby to řekl normálně, ale to by zkazilo celý efekt.

„Ten krám už je stejně nepojízdný!“ zařval jsem místo odpovědi.

V příštím okamžiku se pokojem prohnal Jasper a pochopitelně mířil přímo do garáže. Se smíchem jsem za sebou zabouchnul dveře a upíří rychlostí se rozběhl zpět k Melinu domu. 

Ulice byly liduprázdné, ale já se stále držel ve stínech a ani na vteřinu nezastavoval. I kdyby někdo náhodou zrovna hleděl z okna, neviděl by nic než rozmazanou šmouhu a poté usoudil, že by už měl jít spát, když se mu dělají před očima mžitky.

Nebylo těžké určit, že otevřené okno v patře, ze kterého vyzařovalo tlumené světlo, bude vést do Melina pokoje. Ještě jednodušší bylo vyšplhat po zdi a protáhnout se dovnitř.

Pokoj byl prázdný, jenom z chodby ke mně doléhal zvuk tekoucí vody. Zdálo se, že nepočítala s tím, jak brzo přijdu.

Zvědavě jsem se rozhlédl po jejím pokoji, kde jsem ještě nebyl. Bylo docela poznat, že tady nebydlí dlouho a původně to asi byla nepoužívaná místnost. Stěny byly bílé a podlaha ze světlých parket – bylo mi jasné, že Esmé by se okamžitě pustila do rekonstrukce, kdyby to viděla. Postel stála asi tak v polovině, čelo měla přiražené ke zdi a dalo se kolem ní procházet jak k oknu, tak ke dveřím. Pod oknem bylo několik nízkých skříněk s fotkami, které jsem raději přeskočil, než abych na ně stoupal. Pracovní stůl byl docela pokrytý učebnicemi a školními sešity, přes židli bylo přehozených hned několik kusů oblečení, ze skříně vedle něj jsem cítil denim a ještě nějaké látky.

Svlékl jsem si bundu, přehodil ji přes opěradlo židle a svalil se na postel, přičemž jsem přilehl cosi pod peřinou. Překvapeně jsem si sáhl pod záda a pobaveně se zadíval na splácnutého plyšového medvěda.

Vzápětí se na chodbě ozvaly kroky a ve dveřích se objevila Mel v tmavých kraťasech a světle modrém tričku.

„Hezké pyžamo,“ zhodnotil jsem to, když se bez jediného pohledu na postel začala přehrabovat ve skříni.

Zalapala po dechu a prudce se ke mně otočila. Pochopil jsem, že jsem ji asi dost vylekal, tak jsem se pomalu posadil na postel a plyšáka posadil k lampě na noční stolek.      

„A ty mi kážeš o tom, že na esemesky se má odpovídat,“ vydechla po několika vteřinách překvapeného ticha.

„Nějak mě nenapadlo, co ti na to odpovědět.“

„Ale převléct ses stihnul,“ konstatovala a pohledem přejela po mém triku. Zřetelně jsem slyšel, jak se jí zrychlil tep a v mysli děkoval Alici. Možná bych jí měl dovolit, ať se mi prohrabuje šatníkem častěji.

Tahle kapitola je pro všechny, kteří mou povídku stále ještě čtou a dokonce si najdou i čas na napsání komentu. Moc si toho cením a dává mi to sílu do dalšího psaní. Děkuju vám. :-) Pro info - opět jste trhli rekord, takže gratuluji a moc děkuji.

Co se týče minulé barevné poznámky na konec - nebylo to myšleno tak, že pokud nenapíšete 15 komentů, můžete se s další kapitolou rozloučit. Vím, že to tak mohlo vyznít, a děkuju proto Nel, že mě na to upozornila. Takového „vydírání" se ode mě nejspíš ani nedočkáte, protože období, kdy jsem to praktivkovala, je už dávno za mnou (nebylo to u téhle povídky, ale mé dřívější tvorby, kdy se objevovalo 5 komentů včetně mého).  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 24. kapitola: