Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 26. kapitola

29.09.2012 (19:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3679×

Spike

„Mel, mohla bys na chvilku?“ Zarazil jsem se v okně, když jsem zaslechl hlas Robin Strokeové. Po chvíli váhání jsem se opřel o zeď a rozhodl počkat, co se z toho vyvine. Moc dobře jsem věděl, že Mel by nebyla nadšená, kdyby tušila, že ještě nejsem pryč, ale zvědavost mi nedala.

„Určitě. Děje se něco?“ zajímala se okamžitě Mel a slyšel jsem, jak sbíhá několik posledních schodů do obýváku.  

„Chtěla jsem s tebou promluvit o tvém… příteli.“

I přes zavřené dveře ke mně dolehl slabý zoufalý povzdech. „No?“

„Jsem ráda, že sis někoho našla, to rozhodně,“ ujišťovala ji překotně teta. „Přece jenom už je ti osmnáct, máš svůj rozum…“

„Nelíbí se ti, že chodím se Spikem, že?“ přerušila její bezcílné plácání Mel. Zarazilo mě, s jakou samozřejmostí prohlásila, že spolu chodíme, ale podstatnější bylo, že měla pravdu.

„Tady ve městě je opravdu populární. Dost jsem toho o něm slyšela,“ připustila neochotně Robin. „Není to nějak dobrý kluk, obzvláště ne pro tebe.“

Trhaně jsem nasál vzduch a ruce zaťal do pěstí. Bylo mi jasné, že bych měl odejít, než toho uslyším víc a ještě víc mě to naštve, ale nemohl jsem se přimět k odchodu.

Jsem ten špatný… jako vždycky.  

„Nic o něm nevíš,“ namítla Mel a mě překvapil skrytý nebezpečný podtón v jejím hlase. „Já sama dokážu posoudit, kdo je pro mě dobrý kluk a kdo ne.“

Melina teta se pružně přizpůsobila jejímu nepřátelskému tónu a autoritativně zvýšila hlas. „Vím toho dost na to, abych ti mohla říct, že bys ho měla nechat být.“

„Díky za varování, ale já ho být nenechám,“ odpověděla po několika vteřinách ticha přesvědčeně Mel.

Nebyl jsem si jistý, kdy se mě naposledy někdo takhle zastával. Cullenovi mě nikdy z ničeho nevinili, a když už měla Rose nebo Jasper nějakou škodolibou poznámku, stačil jediný Carlisleův výstražný pohled a ihned bylo po problému. Každopádně to ale bylo příjemné. Líbil se mi pocit, že alespoň pro ni nejsem ztracený.

Sakra, mně na ní fakt záleží víc, než by mělo.

„Miluješ ho?“

„Co?“ zajíkla se Mel a já se v duchu ptal na to samé. Poprvé za svou existenci jsem měl dojem, že mě musel můj nadlidský sluch zradit.

Dokázal jsem si představit, jak se Robin při nechápavém pohledu své neteře usmála. „Chci vědět, jestli má cenu snažit se ti v tom bránit, nebo s tím prostě nic nenadělám.“

Nastalo ticho a já si uvědomil, že aniž bych si to uvědomil, přešel jsem až těsně ke dveřím a špicoval uši, aby mi neunikl ani jediný její nádech, natož odpověď. A zřejmě aby toho nebylo málo, cítil jsem něco, co už se mi delší dobu vyhýbalo – nervozitu.

To nedává smysl… nemám důvod se stresovat. V nejhorším řekne ne.  

„Já… to přece nejde jen tak říct?“ namítla Mel.

„Ano nebo ne?“ neuznala její námitku teta.

Další zoufalý povzdech. „Ano,“ přiznala skoro neslyšně. „Vím, není to chytré, ale já si nemůžu pomoct. Tak mi prosím zkus věřit, když ti říkám, že není tak špatný, jak se o něm říká. Znám ho.“

Odstoupil jsem od dveří a přistihl se, že se usmívám jako idiot. Nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy cítil takový nával štěstí, kdy jsem vlastně naposledy něco cítil tak intenzivně. Carlisle mi při jedné ze svých moralizujících přednášek řekl, že dokud cítím nějaké emoce, nejsem ztracený. Dokud dokážu vnímat a prožívat věci jako člověk, mám naději.

V tom případě ze mě asi tahle holka udělala znovu člověka.     

„Dobře. Promluvíme si o tom ještě později, ano?“

„Určitě,“ vydechla s nemalou úlevou Mel. „Já… dnes asi vynechám snídani. Pospíchám do školy.“ Fakt, že už chce mít celý rozhovor za sebou, byl nápadný jako pěst na oko, ale vyšlo jí to. Rozběhla se po schodech zpět do svého pokoje, nejspíše pro školní batoh hozený v koutě – jasný signál k tomu, abych urychleně vypadl. Problém byl v jediném… já tam zůstal stát.

Dveře se prudce otevřely a Mel do mě skoro narazila, jak vběhla do pokoje.  

„Co tady… Proboha, tys to slyšel!“ došlo jí a její překvapený výraz se změnil na zobrazení krajní paniky.

Zhluboka se nadechla a zjevně se chystala ke kratšímu proslovu, ale to jsem jí nedovolil. Spěšně jsem se k ní naklonil, aby nestihla začít se zmateným vysvětlováním toho, jak to tak nemyslela a mám na to zapomenout. Políbil jsem ji a cítil, jak ztuhla jako solný sloup. Takovou odpověď asi nečekala.

Po několika vteřinách jsem se od ní odklonil. „Počkám na tebe před domem… nebo raději na rohu, pro případ, že by tvoje teta měla chuť po mně na výstrahu střílet. V takovémto zapadákově má spousta lidí ve skříni schovanou brokovnici po dědovi.“

V příštím okamžiku jsem vyskočil z okna a hladce dopadl na dlouho nesečený trávník pod oknem. Boty se mi zmáčely ještě, než jsem stihl přejít na chodník před domem a zamířit k rohu ulice. Za chůze jsem vytáhl mobil a napsal Alice stručnou SMS.

Vezmi mi batoh. Jdu do školy s Mel.

Chvíli poté, co jsem zastrčil mobil zpět do kapsy džínů, se otevřely vchodové dveře domku Meliny tety a do podmračeného rána vyšla Mel zachumlaná v dlouhém světle šedém kabátu a rudými tvářemi, které neměly co dělat s chladem okolo.

Pomalu ulicí kráčela ke mně a z jejího výrazu by si jeden myslel, že právě vstupuje do válečné zóny a doufá, že ji nezasáhne žádná z kulek svištících kolem. Kde je ta důvěra, o kterou jsem ji prosil?

„Netvař se tak tragicky. Nesluší ti to,“ napomenul jsem ji, když přišla až ke mně.

Nejistý pohled, kterým mě doteď sledovala, se změnil na překvapený. „Nechtěj, abych ti předvedla, jak se občas ksichtíš ty.“

Usmál jsem se. „Půjdeme? Škola čeká jenom na nás.“

Neznatelně se usmála. „Půjdeme? Není to trochu pod tvoji úroveň chodit do školy pěšky?“

„Pro jednou to snad přežiju,“ odpověděl jsem podobným pošťuchujícím tónem, ale i ta trocha empatie, kterou jsem měl, mi stačila k tomu, abych poznal, že není tak v pohodě, jak se snaží vypadat.

Kráčeli jsme vedle sebe mlčky a já to po chvíli už nevydržel. Dlužil jsem jí pravdu.

„Vím, že jsi tetě nelhala,“ začal jsem a viděl, jak sebou trhla, jako kdybych ji praštil. „A řekl bych ti to samé, kdybych si tím byl alespoň trochu jistý. A taky bych musel být o hodně větší romantik.“

Za chůze zaklonila hlavu a několik vteřin hleděla na nebe, jako kdyby odtamtud čekala nějakou pomoc. „Já to chápu, Spikeu,“ hlesla potom a posunula si na rameni popruh batohu.

„Teď lžeš. Je ti to líto,“ zkonstatoval jsem a asi o setinu vteřiny později mi došlo, že jsem měl raději být zticha a všechno jí odkývat.

Mrskla po mně naštvaným pohledem a podle toho, jak prudce dupla do kaluže uprostřed cesty, jsem usoudil, že tohle jsem fakt říkat neměl. „Tak co po mně chceš? Zrovna ty mě nemáš co poučovat o lžích. O něčem, v čem zrovna ty vynikáš!“

Potlačil jsem chuť protočit oči a místo toho jsem ji hladce předběhl a přiměl ji zastavit.

„Promiň,“ omluvil jsem se a sám byl překvapený tím, jak automaticky jsem to jedno slovo řekl. „Nechci ti prostě nic slibovat. A ani nemůžu. Opravdu mi na tobě záleží, Mel, a nerad bych ti sliboval něco, co nedokážu splnit.“  

Nečitelně se na mě dívala a já opravdu litoval, že jí toho nemám víc co říct. Měl jsem ji rád, chtěl jsem se s ní dívat na bezduché akční filmy, popichovat se s ní, moct ji beztrestně políbit, kdykoli budu chtít, dát dalším klukům najevo, že od téhle holky mají dát ruce pryč, protože je moje… ale kdybych jí tvrdil, že ji miluju, možná bych lhal. A to jsem pro jednou nechtěl. Vnímal jsem, kolik toho pro mě (i když často nevědomky) udělala a nechtěl jí dávat plané sliby.

„Mluvím pravdu,“ ujistil jsem ji po chvíli ticha.

„A já ti věřím,“ přikývla. „Jenom se snažím si představit, co bude dál.“

„To já vím naprosto přesně. Přijdeme ke škole a všichni budou úplně mimo z toho, že my dva spolu chodíme. Kluci mi budou závidět jednu z nejhezčích a nejchytřejších holek na škole, tobě budou holky závidět pochopitelně nejúžasnějšího kluka pod Sluncem…“

„Hele, nefandi si tolik,“ napomenula mě, ale zdálo se, že nějaká hádka je zapomenuta.

„To je zdravé sebevědomí, lásko,“ pokrčil jsem rameny nevinně a jednou rukou ji objal kolem pasu a trochu si ji přitáhl k sobě. Neprotestovala, spokojeně šla vedle mě až do chvíle, než jsme se přiblížili k na dohled ke školnímu parkovišti. Srdce jí zrychlilo a bylo na ní vidět, že znervózněla.

„V pohodě?“ zeptal jsem se raději.

Zhluboka se nadechla. „Jo, přežiju to.“

Zakřenil jsem se na ni a lehce ji políbil na nos. „Správný přístup, krásko.“

Tak odhodlaná přece jenom nebyla, připadalo mi, že ji ke škole musím více méně táhnout, ale za zlé jsem jí to nemohl mít. Ona nebyla zvyklá pohybovat se v záři reflektorů a ani o to nějak zvlášť nestála.

Reakce byly přesně takové, jaké jsem čekal – hovor naráz utichl a všichni na nás dva zírali jako na zjevení. Měl jsem dojem, že i míček, se kterým si pohazoval Fred Peters, zůstal viset ve vzduchu a jako všichni ostatní nestydatě čuměl.

Po několika vteřinách ke mně začaly doléhat poznámky a komentáře přítomných, kteří samozřejmě nemohli tušit, že je více než dobře slyším. A právě díky tomu si vůbec nebrali servítky.

„Co na ní sakra vidí?“

„Se mnou do školy nikdy nechodil.“

„Ti dva spolu? To už se celý svět zbláznil?“

„Děvka blbá.“

„Drž hubu, ještě tě uslyší.“

„Myslíš, že to s ní myslí vážně?“

„To se tady musí tak naparovat?“

„Hajzl.“

Zastavil jsem se a zadržel Mel, která vypadala, že by se nejraději okamžitě otočila na patě a utekla.

„Ať mají na co zírat,“ pošeptal jsem jí do ucha na vysvětlenou a před parkovištěm plným lidí si ji přitáhl co nejtěsněji k sobě a naléhavě ji políbil.       

Trochu kratší a po delší době, ale snad se bude líbit...  Komenty potěší, jak píšu snad vždycky.   

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 26. kapitola: