Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 28. kapitola

11.10.2012 (19:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3660×

Spike

Opět jsem vyťukal číslo, na které jsem se poslední čtyři hodiny zkoušel už několikrát dovolat, a v duchu nadával nad tím, že se chovám jako nějaký žárlivý magor.

Po sedmi zazvoněních hovor ale sklouznul do hlasové schránky. Odtáhl jsem telefon od ucha a měl chuť s ním mrštit o nejbližší o strom.

Mel, proč mi tohle děláš?

„Zase jsme se snažili dovolat přítelkyni?“ ozval se mi za zády Emmettův protivný hlas.

„Ne,“ popřel jsem to ihned a rychle strčil mobil do kapsy, i když Emm už nejspíš číslo i jméno svítící na displeji viděl.

V mžiku byl u mě a svoji medvědí pracku mi položil na ramena. To se bojí, že mu uteču?

„Ale no tak, já jsem rád, že sis někoho našel. Ale svému nejoblíbenějšímu bratrovi ses mohl zmínit.“   

„Není to nějak vážné. Jenom spolu chodíme,“ bránil jsem se.

„Jo, a ona čirou náhodou ví o upírech, představil jsi ji Esmé a Carlisleovi a jsi jí úplně načichlý… mimochodem, co to je? Nějaké ovoce?“ zajímal se, a buď netušil, jak mi hraje na nervy, nebo hrál blbce až moc přesvědčivě.

„Není to náhodou definice chození?“ zavrčel jsem a jeho poznámku o Melině vůni úplně ignoroval. „A sundej ze mě tu ruku, než ti ji utrhnu.“

„Já se ti snažím pomoct… víš přece, jak to u nás chodí. Milujeme jenom jednou.“

Poraženecky jsem zasténal. „Prosím, žádné přednášky o věčné upíří lásce. Jako by mi nestačilo to cukrování Edwarda a Belly. Z těch dvou je mi špatně a je úplně jedno, že to je fyzicky nemožné.“

„Tak to je mi opravdu líto, ale asi tě s tím budu muset otravovat, protože to očividně nechápeš.“

Měl jsem chuť protestovat, ale můj velectěný bratr mě nepustil ke slovu (jako obvykle) a začal s proslovem, který si nejspíš připravoval od okamžiku, kdy mu Alice sdělila tu ohromující skutečnost, že i poslední Cullen se spároval. A s lidskou holkou.

„Už se z toho stává tradice,“ poznamenal k tomu Carlisle a vůbec si nevšímal toho, že nad srovnáním s rodinným telepatem skřípu zuby.

„Už jsem tě viděl dělat hodně blbostí jenom proto, že sis něco nechtěl přiznat. A podle ostatních to teď děláš znov-.“

„Já žádnou chybu nedělám!“ štěkl jsem podrážděně a prudce se vyškubl z jeho sevření. Rázným krokem hraničícím s upíří rychlostí jsem zamířil hlouběji do lesa. Marně jsem doufal, že si to Emmett vyloží jako konec rozhovoru a nechá mě na pokoji.

„Tak tím bych si nebyl tak jistý,“ poznamenal a bez nějakých problémů se mnou srovnal krok. Co sakra nechápe na tom, že já s ním mluvit nechci?

„Nech mě na pokoji, Emmette, varuju tě.“ Teď už jsem na něj nepokrytě vrčel, aby si už uvědomil, že mi nemá co kecat do života.

„Uvědomuješ si, že ta tvoje kráska je člověk? Že bys jí možná měl říct, že ji miluješ, než ji jednou až moc vyděsíš a ona se tě začne bát… nebo si třeba najde někoho jiného. Někoho víc-“

Nenechal jsem jej dál rozvíjet jeho šílené teorie a vší silou jej praštil zespodu do čelisti. Vzhledem k jeho výšce jsem ani výš mířit nemohl, ale překvapil jsem jej. Dost na to, abych mu mohl bez problémů podrazit nohy a srazit ho na zem.

V ten okamžik ale jeho prvotní šok pominul a on mě nakopnul do nohy s takovou silou, že jsem se zapotácel o několik kroků dozadu. Ten úder doprovázela rána, jako kdyby se spustila lavina, takže bylo jasné, že je jen otázka necelé minuty, než se celá zalarmovaná rodina seběhne a odtrhne nás od sebe. Ale i toho času jsem chtěl využít.

Emmett si se mnou neměl začínat. To, co on zjevně považoval za dobrou zábavu, mě vyprovokovalo na nejvyšší míru a já už nebyl schopný myslet na nic jiného než na to, jak mu co nejvíc ublížit.

Nějak jsem netaktizoval, což přesně odpovídalo Emmovu stylu. Kdybych se pokusil o nějaký manévr a nečekaně zaútočil, dostal bych jej zpátky na zem během vteřiny. Ale na vymýšlení strategií jsem až moc zuřil. On měl svoji šílenou sílu, já zase rychlost.

Zasazoval jsem mu rány i kopy se slepou zuřivostí, on je jenom odrážel - příležitostně i schytával - a občas se po mně taky rozmáchl, aby si mě udržel od těla.

„Bojuj,“ zavrčel jsem naštvaně, když už mi jeho pasivita začínala vadit. Chtěl jsem, aby se se mnou doopravdy pral a ne aby čekal, až se uklidním.

„Ale no tak, brácho, přece bych ti neublížil,“ ušklíbnul se a rozhodil rukama.

Chyba.

Dvoumetrový rozběh mi stačil k tomu, abych jej srazil na zem. Neztrácel jsem čas, rychle jsem mu znehybnil ruce a ustál všechny jeho pokusy setřást mě.

„Opovážíš se ještě jednou rýpat do mě nebo Mel…“ Nemusel jsem dokončovat větu, výhružka byla víc než jasná.

„Jenom se ti snažím ukázat, že ji miluješ. Měl bys jí to říct,“ doporučil mi a jediným prudkým pohybem mě odhodil několik metrů dozadu.

Dopadl jsem na nohy a chystal se k dalšímu útoku, ale to se mezi nás vřítila Rosalie. Trvalo jí asi pětinu vteřiny, než pochopila, co se děje, a stoupla si před Emmetta v obranném postoji a s výhružně ohrnutými rty.

O celé dvě vteřiny později se k nám připojil obezřetný Jasper, který mě okamžitě eliminoval jako hrozbu a přiměl jej postavit se vedle Emma s Rose. Sice na mě nevrčel, ale jeho pohled mě nenechával na pochybách, že by byl schopný mi bez váhání ukopnout hlavu.

Emmett na sebe vzal roli smírčího. „Uklidněte se, lidi. Nic se neděje.“

„Nevypadalo to tak,“ odporovala Rosalie a nevraživě mě sledovala přimhouřenýma očima.

Emm jí chlácholivě položil ruku na rameno. „Jenom jsme měli menší výměnu názorů. Nic víc, nic míň.“

Stále jsem si všechny tři měřil nepřátelským pohledem, ale vztek s každou vteřinou slábl. Po několika chvílích ticha jsem se narovnal z přikrčeného postoje a zřetelně viděl, jak se ostatním ulevilo.

„Týkalo se to jí?“ chtěla vědět Rosalie a ani se neobtěžovala říct „Mel“.

Ze rtů mi uniklo tiché zavrčení, ale znovu jsem se vyprovokovat nenechal, i když její tón se mi ani trochu nelíbil. Mluvila o Mel jako o nějaké podřazené bytosti – věděl jsem, že na Bellu reagovala stejně a ani její přeměna vztah těch dvou nějak závratně nezlepšila. Ledová královna nám žárlí…

Nepotřebovala odpověď, můj výraz zjevně prozradil víc, než bych chtěl. „No jistěže. To jsem si mohla myslet.“

„Rose,“ napomenul ji hodně mírně Emmett a potom se obrátil na mě. „Jestli chceš, tak jdi. Tady už se nic dít nebude.“   

Bez váhání jsem přikývl, ale po několika metrech uběhnutých upíří rychlostí se zastavil a ohlédl přes rameno. „Promiň, brácho.“

Emm se široce ušklíbnul. „Nemáš za co… vždyť jsem to byl já, kdo ti skoro nakopal zadek, ne?“

„Jak jinak,“ souhlasil jsem a jenom žasl nad tím, jak rychle to přešel. Bohužel to nevypadalo, že by to i Rose vzala tak sportovně…

Rozeběhl jsem se lesem a i přes své předchozí zařeknutí, že s rodinou strávím celý víkend, jsem už v neděli dopoledne mířil zpět do Forks.

Opravdu by mě zajímalo, co se stalo s mou – ještě nedávno dost silnou – vůlí.

Každopádně jsem ale za necelých dvacet minut kráčel lidským tempem dobře známou ulicí k ještě známějšímu domu a řešil, jestli se mám i tentokrát plížit dovnitř oknem, nebo jít hrdinně dveřmi a riskovat tak setkání s Melinou tetou.

Nakonec mi ale pohled padl na pootevřené okno a bylo rozhodnuto – po krátkém rozhlédnutí a prohlídce všech oken v ulici jsem vyšplhal po fasádě a otevřeným oknem vklouzl do pokoje.

Naskytl se mi opravdu… překvapivý výjev. Na posteli ležela s obličejem zabořeným do polštáře Mel a z hlubokého spánku ji nevzbudilo ani tlumené denní světlo. Na sobě měla džíny a bundu, vlasy měla stáhnuté do drdolu, boty se povalovaly v rohu, kam je nejspíš odkopla, když přišla domů.

Nejistě jsem udělal několik kroků k posteli a ucítil závan alkoholu – dost slabý, ale byl tam. U spousty jiných lidí by mě nepřekvapilo, kdybych je našel v takovém stavu někde vyspávat, ale u Mel?  

Co proboha vyváděla?     

„Mel?“ oslovil jsem ji opatrně a lehce jí zatřásl ramenem. Bylo mi jasné, že bych ji raději měl nechat vyspat se, ale nechtěl jsem ji tu nechat ležet v takovém stavu. A taky by mě nesměla sžírat šílená zvědavost a obavy z toho, co vyváděla včera v noci nebo možná i dnes ráno. 

„…a ona se tě začne bát… nebo si třeba najde někoho jiného.“

„Melanie!“ zasyčel jsem a rázněji se ji pokusil vzbudit.

Vydala ze sebe nesrozumitelné, ospalé zamručení a namáhavě se zvedla na loktech. Přimhouřenýma očima zmateně bloudila po místnosti, dokud jí pohled nepadl na mě.

„Spikeu?“ zachraptěla rozespale a já se cítil opravdu provinile za to, že jsem ji vzbudil. „Co tady…?“

„Pst, lásko,“ přerušil jsem její nesouvislé mumlání a posadil se k ní na kraj postele. Opatrně jsem ji vzal kolem ramena a vytáhl do sedu, zatímco jsem uvažoval, jak ji alespoň trochu probrat.

Zdálo se, že to ale nebylo potřeba, protože se jí z ničeho nic na tváři roztáhl široký úsměv. „Mám sestřičku!“

„Jako sourozence?“ ujišťoval jsem se, že jsem její vypísknutí správně pochopil.

Nadšeně přikývla. „Narodila se v noci… kolem čtvrté, ale my v porodnici trčeli už od půl třetí. Tři kila dvacet, třiapadesát centimetrů,“ informovala mě.

Přešel jsem fakt, že až doteď jsem vlastně nevěděl, že má mít sourozence, a moc jsem nedokázal pochopit její nadšení. „Tak to je skvělé, ale myslím, že by ses měla převléct do něčeho jiného. Potom mi to všechno můžeš říct.“ 

Přikývla a trochu malátně vstala. „Raději si dám i sprchu.“

„Kde ses takhle zřídila?“ zeptal jsem se jí, když nejistě přešla ke dveřím na chodbu.

„Nový přírůstek do rodiny se musí zapít,“ poučila mě, aniž by se otočila, a vyšla z pokoje.  

Tahle kapitola je pro všechny, kteří zanechali svůj názor u minulé kapitoly. Děláte mi strašnou radost, lidi. ;-)   

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 28. kapitola: