Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 32. kapitola

08.11.2012 (15:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3381×

Spike

Naléhavě jsem zabušil na dveře a znovu nevraživým pohledem sjel auto Moodyové stojící na příjezdové cestě. Právě kvůli ní jsem teď jako normální člověk stál přede dveřmi, místo abych byl už díky oknu v prvním patře dávno uvnitř.

V chodbě se ozvaly kroky a vzápětí mi dveře otevřela právě Melina černovlasá kamarádka. Tentokrát mě ale nesjela nepřátelským pohledem, ani mě s ironickým nadšením nepozdravila. Beze slova ustoupila ode dveří, abych mohl vejít dovnitř.

„Jak jí je?“ zajímal jsem se polohlasně, než jsem zamířil přímo do obýváku, odkud se ozýval zrychlený tlukot srdce a přerývané nádechy.  

„Jak asi?“ otázala se Moodyová bez obvyklého sarkasmu v hlase „Hrozně. Je zničená.“

Přikývl jsem a poté vešel do pokoje připravený Mel utěšit, i když jsem vlastně pořádně nevěděl, jak se v takové situaci chovat. Ale něco jsem zkusit musel. Stát za dveřmi a poslouchat její vzlyky bylo dost zničující samo o sobě.

Mel seděla v koutku pohovky s koleny pod bradou a zírala na zeď před sebou. Tváře měla mokré od slz, které jí tekly z očí a máčely lem trička.

Automaticky jsem zamířil k ní bez nějakého plánu, co říct nebo udělat. Hodně mi to usnadnila, když vyskočila na nohy, sotva si mě všimla a s tichým: „Spikeu!“ se mi pověsila kolem krku.

Přitáhl jsem si ji k sobě a jemně ji pohladil po vlasech, když se nekontrolovatelně roztřásla a rozbečela mi do ramene.

„To je dobrý, lásko,“ uklidňoval jsem ji potichu, i když mi bylo jasné, že je to dost hloupá fráze. Jak by to mohlo být v pořádku, když jí právě umřel blízký člen rodiny? Někdo, kdo pro ni byl poslední týdny jako rodič. Někdo, na kom jí záleželo tolik, že se přestěhovala sem, i když to tady nesnášela. Někdo, s kým tady žila, koho moc dobře znala. Lidi jsou fakt někdy pitomí.

„Tys přišel,“ hlesla skoro neslyšně mezi přerývanými nádechy a vzlyky.

„Jasně, že jsem přišel,“ opáčil jsem ne tak otráveně, jak bych to kdykoli jindy udělal a opatrně ji přiměl se spolu se mnou posadit. „Vždycky přijdu, když to budeš potřebovat.“

Nedočkal jsem se žádné jiné reakce než dalšího přívalu slz a tlumených vzlyků. Chlácholivě jsem ji hladil po zádech a rozpuštěných vlasech a doufal, že to bude účinnější než nějaké povzbuzující řeči.

„Ehm, já uvařím čaj,“ narušila ticho Moodyová v zoufale průhledné snaze nechat nás o samotě a neplést se tady.

„Díky,“ kníkla mi Mel do košile tak potichu, že to její kamarádka nemohla přes celou místnost slyšet, protože už dávno mizela v kuchyni. Nepochyboval jsem o tom, že příprava pití jí zabere tak půl hodinu, ale byl jsem jí za to docela vděčný.

„P-promiň, já prostě nemůžu přestat brečet. Carlisle říkal… říkal, že se to nedalo ovlivnit. Selhalo jí srdce,“ vykoktávala ze sebe to, co jsem já už věděl přímo od svého „otce“.

„Pšt,“ tišil jsem ji, protože to vypadalo, že s každým slovem je blíž k hysterickému záchvatu. „Dýchej, zlato. Uklidni se, ano?“

Roztřeseně přikývla a pokusila se mě poslechnout, ale o nějakém úspěchu se mluvit nedalo. Otíral jsem jí z tváře slzy a bezradně uvažoval, jestli není čas přece jen se uchýlit k lidským povzbuzovacím kecům.

Viděl jsem takové věci stokrát – ve filmech i v reálném životě, dokonce jsem o nich i četl, ale i tak na mě něčí ztráta nikdy neudělala přílišný dojem. Lidé přece umírali pořád. Každou minutu na světě několik lidí zemřelo, tomu nešlo zabránit. Ale po nějaké době smutnění se i pozůstalí oklepali a život šel zase dál.

Nikdy to na mě nemělo tak silný dopad jako právě teď, když jsem viděl trpět někoho, na kom mi opravdu záleželo. Když jsem viděl jindy optimistickou a silnou Mel ležet mi v náručí a brečet nad ztrátou své tety. A když jsem jí chtěl zoufale pomoct, ale netušil jsem, jak.

„Potřebuješ něco? Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal jsem se jí nakonec.

„Ne… já to zvládnu,“ hlesla nepříliš přesvědčivě.

Opatrně jsem jí vsunul ruce pod záda a kolena, přičemž jsem se modlil, aby se nevzbudila. Naštěstí se jí jenom nepatrně zachvěla víčka a ze spaní neurčitě zabručela. Když už jsem se v utěšování nějak nevyznamenal, to nejmenší, co jsem mohl udělat, bylo zajistit jí alespoň probuzení ve vlastní posteli a ne v křesle, ze kterého by ji maximálně bolela záda.

„Už můžeš jít. Já to tady zvládnu,“ pobídl jsem Moodyovou, když jsem se i s Mel v náručí otočil ke schodům a zjistil, že tam pořád ještě stojí.

„Jo, jasně. Já jenom…“ začala, ale potom se zarazila. Ne proto, že nevěděla, co říct. Spíše nevěděla, jak to říct.

Tázavě jsem zvedl jedno obočí a čekal, jestli to dopoví.

Nadechla se a přes sklíčka brýlí mě probodla zvláštním pohledem. „Když se nechováš jako namyšlený kretén, umíš být docela milý.“

„No teda!“ protáhl jsem uznale a ztišil hlas, když se Mel neklidně zavrtěla. „Mohla bys mi to dát i písemně?“

V zoufalém gestu zavrtěla hlavou a otočila se k odchodu. „Zabouchni za sebou dveře, až půjdeš pryč.“

„Ty jsi taky docela fajn,“ připustil jsem, než zmizela v chodbě.

Na vteřinku se zarazila, ale pak pokračovala ke dveřím, jako kdyby to nezaslechla.

Počkal jsem, dokud za sebou nezavřela vchodové dveře a potom zamířil s Mel na rukách do patra. Když Moodyová startovala auto, Mel už ležela v posteli bez bot a s dekou přitaženou až pod bradu.   

Po vteřině váhání jsem se posadil na druhou polovinu postele a ještě jednou se podíval na spící Mel. Doufal jsem, že alespoň ve spánku se netrápí. Ale neutrální výraz v obličeji a pravidelné dýchání naznačovaly, že nejspíš ne.

Vzhledem k lavině otázek, které by mě čekaly doma spolu s ustaranými výrazy mé rodiny, jsem nemusel dvakrát přemýšlet nad tím, jestli mám zůstat. A možná, že jsem to nechtěl přiznávat, ale nechtěl jsem nechávat Mel samotnou. Ne teď.

„Spikeu,“ zamumlala z ničeho nic do polštáře a já se na ni překvapeně podíval. V prvním okamžiku jsem si myslel, že se musela probudit, ale stačil mi jediný pohled, aby mě ujistil, že tvrdě spí. Zdá se jí o mně?    

Těžko říct, proč mě to potěšilo. Nikdy jsem nevěděl, jestli se lidem smát za čas, který promrhají spánkem, nebo jim tu možnost tiše závidět. Ale teď jsem si byl skoro jistý, že zažít to znovu by nemuselo být zas tak hrozné.  

Opatrně jsem k ní natáhl ruku a zastrčil jí za ucho vlasy, které jí popadaly do obličeje. Dokonce i ve spánku reagovala na to, když jsem ji prsty pohladil po tváři, a lehce se pohnula a vzápětí usmála.

A já se jako idiot usmál taky. Ale pokud jsem věděl, tak tohle dělali všichni zamilovaní idioti, ať už to byli upíři nebo ne.

Několik dalších dní bylo – na moje poměry – dost hektických a psychicky vyčerpávajících.

Hned druhý den ve škole ti pitomci dohnali Mel k slzám, když se na ni doslova sesypali a začali o tom, jak je jim to strašně líto, a že to bude dobrý. Musel jsem spolknout „Já ti to říkal.“ adresované Mel a místo toho ji poslat domů s tím, že ji omluvím, protože to vypadalo, že toho na ni je moc.

Nejvíc mě podráždil Jasper, když mě poté, co sledoval, jak Mel dávám klíčky od auta a říkám jí, aby jela domů, poplácal po rameni a prohlásil: „Zlom vaz.“

Odsekl jsem mu, že ten jeho bych zlomil ihned, a doprovázen jeho pobaveným pohledem zmizel ve škole. Už tehdy mi bylo jasné, že minimálně půlka dne bude úplně na nic.

A nemýlil jsem se. Kradmé pohledy, šeptavé poznámky a několik přání upřímné soustrasti, které jsem měl vyřídit své holce… chtěl bych vidět osobu, kterou by to neotrávilo a nepřimělo představovat si, jak určité lidi práská baseballovou pálkou do hlavy.

I tak se to ale zdálo jako procházka růžovou zahradou oproti tomu, jak nesnesitelné bylo sledovat viditelně nešťastnou Mel a nevědět, co udělat.

Situaci mi nějak nezlehčovala ani přítomnost Moodyové a taky Meliny matky, která ještě ten den dopoledne přijela. Od Robin byla diametrálně odlišná – měla dlouhé tmavě hnědé vlasy, tmavé oči a zvláštní přízvuk, který byl zvláštní směsí všech možných jižanských dialektů. Kupodivu fakt, že její dcera má přítele, nějak nekomentovala a po několika zdvořilostních otázkách si začala Mel uzurpovat pro sebe a mě více méně ignorovala. Z toho jsem jenom usoudil, že ji její sestra už stihla informovat a možná i varovat.

Nakonec jsme přes celý večer a část noci uspořádali něco jako filmový maraton, který navrhla sama Mel.

Kelly – ano, světe div se, snažím se tu podivínku oslovovat křestním jménem a snad ji i začínám mít rád. Budiž, „rád“ je silné slovo, ale za to, jak pomáhá Mel, u mě má body k dobru – odešla ještě v polovině filmu po krátkém telefonátu z domu.

Musel jsem se chválit za výběr filmů – úmyslně jsem všechny, ve kterých jsem věděl, že končí katastroficky nebo v nich kdokoli umře, zastrčil zpátky do skříňky pod televizí.

I přesto, že se při několika scénách Mel pousmála a při jedné dokonce uchechtla nahlas, pochyboval jsem, že dění na obrazovce nějak zvlášť vnímá. Ale pořád to bylo alespoň nějaké rozptýlení. 

Dost krátká, ale pro mě hodně emotivní kapitola. Snažila jsem se na to dívat nejenom z pohledu upíra, ale hlavně Spikea jakožto zvláštní osobnosti. Snad se mi to povedlo napsat dost "spikeovsky", jak říká ségra. Ten zvrat - smrt Robin - byla bohužel naplánovaná už od okamžiku, kdy se mi v hlavě zformuloval nápad na tuto povídku, takže bohužel pro všechny, které to zklamalo nebo rozesmutnilo. 

To mě přivádí k otázce od Terky pod minulým článkem - Kapitol plánuju něco kolem 40, ale jistá si nejsem. Časy, kdy jsem měla napsaných několik kapitol dopředu a tím jasně daný děj, jsou pryč, povídku píšu "za pochodu", ale jistou představu mám. Snad taková odpověď stačí. ;)   

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 32. kapitola: