Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 34. kapitola

23.11.2012 (07:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3625×

Spike

Podrážděně jsem zavrčel, když černé Porsche s geometrickou přesností projelo další zatáčkou a můj plán rychle se kolem něj prosmýknout a dostat se do čela, se ocitl v troskách.

Sakra!

Ve zpětném zrcátku auta jedoucího přede mnou jsem viděl Jasperův obličej roztažený do triumfálního úsměvu.

Ten tě brzo přejde, hochu. Já ždímal z aut co nejvyšší rychlosti už v době, kdy ty jsi neměl o jejich existenci ani tušení.  

Ocitli jsme se na rovince, ze které vedla jedna úzká odbočka na jih – to se výborně hodilo, cesta díky tomu byla širší. Bez váhání jsem zařadil rychlost a ještě více sešlápl plyn, když jsem auto nasměroval lehce doprava.

Jazz se tomu manévru přizpůsobil ve snaze mě zablokovat, ale to už jsem strhl volant doleva a s plynovým pedálem natlačeným až k podlaze jej hladce předjel.

Jo!

Ručička tachometru už byla za hranicí dvou set kilometrů v hodině, ale díky upířímu zraku mi všechno nesplývalo do rozmazané šmouhy, ale zůstávalo jasné a ostré. A hlavně pohled na Jasperův nasupený obličej, když ztratil svou vedoucí pozici, byl k nezaplacení.

Minul jsem uvítací ceduli „Vítejte ve Forks“ a ve vítězném gestu zvedl ruku zaťatou v pěst, protože jsem projel pomyslným cílem našeho více než šesti set kilometrového závodu.

Bez váhání jsem vytáhnul z kapsy telefon a naťukal Jasperovi krátkou zprávu.

Úžasná, sladká výhra.

Odpověď mi přišla obratem, chvíli poté, co jsme se rozdělili – on jel přímo domů, já se ještě stavoval za Mel kvůli té nejasné esemesce z dnešního dopoledne.

Měl jsi štěstí. Jsem z Texasu, na to nezapomínej. Umím vyrovnávat účty.

Potlačil jsem chuť připomenout mu, že v občanské válce se příliš nevytáhli, ale místo toho jsem se jenom ušklíbnul a schoval telefon zase do kapsy.

Zaparkoval jsem před jejím domem a otráveně zjistil, že auto její matky stále ještě zdobí příjezdovou cestu. Mel sice její přítomnost pomáhala, ale mně se nelíbily ty pohledy, které po mně vrhala, kdykoli jsem se ocitl méně než na dva metry od její dcery.

Ještě jsem ani nevystoupil a už se otevřely dveře a na prahu se objevila Mel v tmavých džínách a světle fialové mikině.

Byla tma, tak jsem zariskoval a použil svou přirozenou rychlost, abych se s ní mohl přivítat. Naléhavě jsem ji políbil, než stihla říct třeba jenom „ahoj“, a za pas si ji přitáhl těsně k sobě. Bez váhání mě objala kolem krku a jednou rukou mi zajela do vlasů, zatímco se nechala lehce přitlačit ke zdi.

Netušil jsem, kde se v ní bere taková odvaha, když se ode mě obvykle odtahovala už jenom proto, že jsme ve stejném domě jako její matka. Ta teď byla v kuchyni, relativně blízko, ale nezdálo se, že by to Mel nějak rozhodilo. A mně to rozhodně nevadilo.

Po chvíli, kdy jí začal docházet vzduch a hrozil infarkt, jsem ji nechal se odklonit a trochu uklidnit.

„Budeš mě takhle vždycky vítat?“ zajímal jsem se.

Usmála se, ale z nějakého důvodu mi připadalo, že se tím snaží zakrýt nervozitu. Srdce jí splašeně bilo, i když už by se mělo pomalu vracet do normálu, stejně tak tváře měla pořád stejně rudé.

„To záleží na tobě.“

„Věř mi, že něco takového bych bral pořád,“ ujistil jsem ji a znovu krátce políbil na rty. „Ale teď by mě zajímalo, co je tak důležitého, že to nemohlo počkat do rána.“      

Poznal jsem, že jsem narazil na kámen úrazu, když se ode mě odtáhla a rukama si nervózně přejela po kapsách džínů.

„Já… mám takovou novinku a asi tě moc nepotěší,“ začala pomalu a znělo to, jako kdyby už si předem připravovala, co řekne.

Povzdechl jsem si. Proč se pořád musí něco dít? A proč se to pořád musí týkat nás dvou?

„O co se jedná?“

„O tohle všechno. Teď, když teta umřela, se věci mění.“

Nespokojeně jsem naklonil hlavu na stranu. „Opravdu miluju, když mluvíš tak, že z toho nejde vůbec nic pochopit. Jak dlouho mě hodláš napínat?“ 

„Máma mi nabídla, že teď, když už tady v podstatě nemám co dělat, se můžu vrátit domů.“

Tak tohle jsem nečekal. Popravdě jsem nějak zvlášť nepřemýšlel nad tím, co se asi tak může dít. Čekal jsem, že další špatná zpráva už po událostech posledních dnů přijít nemůže. Ale očividně jsem se pěkně pletl.

„A tys souhlasila,“ domyslel jsem si hravě z jejího chování a udělal bezděčně krok vzad, jak se mě zmocnila chuť do něčeho pořádně praštit.

„Jo,“ přisvědčila a nejistě mě sledovala. „Pochop, tady už je pro mě nemožné zůstat.“

„Já to chápu,“ zalhal jsem. „Je čas přesunout se.“

Zamračila se. „Nemluv o mně, jako kdybych byla nějaký upír pochodující z města do města, když se začne nudit. Tohle nemusí být žádný problém, pro tebe ne. Jak dlouho ti trvá, se dostat odtud do Seattlu? Pár minut? Deset?“

Ta slova byla jako rána do obličeje, i když ona to tak asi nezamýšlela.

„Tak tohle čekáš? Že prostě pískneš a já přiběhnu jako nějaký zatracený pes?“ zeptal jsem se tvrdě, když nechtěně ťala do živého. Já nebyl ničí poskok ani „ochočený pes“, jak mě nazvala Edel.    

Teď byla ona ten, kdo dostal verbální facku. „Takhle jsem to nemysl… vlastně asi jo. Počítala jsem s tím, že to pro tebe bude mít cenu.“

„Lásko,“ přecedil jsem skrze zaťaté zuby, takže to znělo spíše jako urážka. „Zapomínáš na to, že já jsem tady ten, kdo pořád dělá kompromisy. To já mám pořád problémy, které kvůli tobě musím řešit. Chovám se jako člověk, jako idiot se snažím chovat tak, jak to ode mě chceš!“ zavrčel jsem a pravou ruku zaťal do pěsti, abych opravdu netřísknul do fasády domu.

„Uklidni se.“

„To mi přikazuješ?“ optal jsem se ironicky.

Zamračila se a probodla mě nasupeným pohledem, jaký jsem u ní ještě neviděl. „Já ti nikdy nerozkazovala, a pokud máš dojem, že jo, tak to bude tvůj problém.“ 

Zhluboka jsem se nadechl a nutil se ke klidnému tónu. „Takže takhle to skončí?“

Bojová nálada byla ta tam, nahradila ji opět nejistota a snad i strach. „Nemusí. Já to tak nechtěla.“

Nevesele jsem se ušklíbl. „Vypadám, že já jo?“

„A co vlastně chceš, Spikeu? Protože - popravdě - já už se v tobě nevyznám.“

Na několik setin vteřiny jsem se zarazil, jak jsem uvažoval nad odpovědí. Takovou podpásovku jsem nečekal, a i když jsem měl v hlavě milion nebo dva různých odpovědí, připadalo mi, že nic z toho není správně. Jako kdyby se na to nedalo odpovědět.

Zatracené ženské. S nimi se hádat je ztráta času a zdravého rozumu. 

„To s tím nesouvisí,“ odbyl jsem ji raději. „Teď jde spíš o to, že se chováš jako sobec.“

„Nechovám!“

Skepticky jsem se na ni podíval. „Neříkej. Ode mě toho chceš tolik a sama ani nejsi schopná zůstat na místě, kde máš dům, chodíš tam do školy, máš přátele a já nevím, co dalšího?“

„Už jsem ti říkala, že jsem to takhle nechtěla,“ připomněla mi, jako kdybych ji snad neposlouchal.

„Kdybys to tak nechtěla, neodjíždíš,“ namítl jsem. „A navíc… celá tahle hádka je postavená na hlavu, nemáš ten dojem?“

Na chvíli to vypadalo, že se hodlá dál hádat, potom ale rezignovaně zavřela oči a rukou si přejela po obličeji. „Takže já odjedu a ty zůstaneš tady? Konec příběhu?“

Další otázka, na kterou bych mohl říct tak milion věcí. A možná jsem měl říct, ale já v tomhle nechtěl pokračovat. Jediné, co jsem si opravdu přál, bylo mít tohle za sebou a ocitnout se někde, kde nebude vadit, když zničím vše kolem sebe.

Netušil jsem, kde se ve mně bere ten vztek a snad i něco jako ublíženost bere, ale potlačovat oba pocity bylo čím dál tím těžší.

Moje odpověď zněla jako od robota. Krátce, stroze, účelně. „Už to tak vypadá.“

Překvapeně zamrkala, zjevně jsem se jí tím dotknul. Skvělý.

„Tak v tom případě asi už půjdeš, ne?“

„Mel,“ oslovil jsem ji a potlačil touhu protočit oči v sloup nad její uražeností. „Já se opravdu nechci hádat. Ale tohle prostě nevyšlo. Já už dál nebudu dělat kompromisy, těch mám dost na příštích pár století.“

„Nebojíš se, že vaše tajemství prozradím jiným lidem?“ zajímala se.

„Netušil jsem, že toužíš strávit zbytek svého života ve vypolstrované cele navlečená ve svěrací kazajce.“ Její pohled mi naznačil, že na tohle náladu opravdu nemá. „Znám tě. Tohle bys neudělala.“

V chodbě se začaly ozývat kroky a o chvíli později se k nám připojila Caroline.

„Nechci vás dva rušit, ale už je nejvyšší čas vyjet.“ Neušlo mi, že mluví jenom na svoji dceru. Já jako bych pro ni byl neviditelný a popravdě jsem toho nějak nelitoval.

„Jasně,“ přikývla Mel okamžitě a ještě se obrátila na mě. „Takže…“

„Takže se měj dobře,“ dořekl jsem za ni rychle.

„Jo,“ hlesla. „Ty taky.“

Váhavě ke mně přistoupila, jako kdyby čekala, že snad ucuknu, a potom se mi krátce pověsila kolem krku. Přitáhl jsem si ji k sobě a nenápadně se zhluboka nadechl její vůně. Dokonale jsem si ji pamatoval, ale v ten okamžik jsem si připadal jako člověk, který se snaží prostě nahrabat co nejvíce vzpomínek.

Po několika vteřinách se ode mě odtáhla a s posledním nesmělým úsměvem se vydala k autu, ve kterém už seděla její máti a prsty do volantu vyťukávala netrpělivé staccato.

Sledoval jsem ji, jak nastoupila do auta, a v duchu se tituloval nadávkami ve všech světových jazycích, které jsem alespoň trochu ovládal, protože jsem se absolutně na nic nezmohl.

Za tři století upír zažije leccos – dokonce i sílu daru nejmenované volterrské mrchy, který v něm vyvolá dojem té nejhorší fyzické agonie. A pak zjistí, že stačí pár slov od obyčejné lidské holky, a s radostí by se otočil na podpatku a to mučení si zopakoval. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 34. kapitola: