Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 39. kapitola

01.01.2013 (07:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3151×

Mel

„Hele, nechci být otravná, ale mohli byste trochu zrychlit tempo?“ obrátila jsem se na Iana s Alexem tónem, který ale rozhodně otravný byl.

Na rozdíl ode mě, oni ještě jedli a popravdě s tím nějak nepospíchali. Já zhltla svoje dva kousky pizzy v rekordní rychlosti a bleskově je zapila i lahví minerálky, připravená okamžitě potom vystartovat na parkoviště, kde mě měl čekat Spike. Alespoň mi to slíbil, než jsem ráno odešla z domu.

„Pospícháš?“ zajímal se Ian a nadzvedl jedno obočí, až se mu na čele objevilo několik nepatrných vrásek.

Zavrtěla jsem se na židli a přitáhla si pod stolem batoh blíže k noze. „Tak trochu.“

„Co je s tebou? Celý den se chováš, jako kdybys po vyučování mířila na audienci do Bílého domu,“ chtěl vědět pro změnu Alex.

Zarazila jsem se. To je to na mně tak vidět? Ano, byla jsem netrpělivá a chtěla se s ním zase co nejdříve setkat, ale nedávala jsem to nějak najevo… nebo jsem si to alespoň myslela.

Dobře, asi je načase vyjít s pravdou ven.  

„Vzpomínáte, jak jsem vám říkala o Spikeovi?“ začala jsem a viděla, jak oba dva naráz zpozorněli. „Tak on je tady, v Seattlu.“ Když jsem viděla, jak mizerný efekt to na ně má, dodala jsem: „Přijel za mnou a prostě jsme teď zase spolu.“

Oba dva se na mě dívali, Ian spíše skepticky, z Alexova výrazu nebylo jasné vůbec nic, snad jenom to, že to nebude komentovat. Jako obvykle.

Povzdechla jsem si. „No tak, řekněte něco. Zkuste projevit trochu nadšení z toho, že jsem si konečně taky někoho našla.“

„Hele, já ti nechci nic rozmlouvat,“ promluvil konečně Ian.

„No super,“ zabručela jsem a protočila oči, když opět padla jeho oblíbená fáze, kterou jsem ale měla čekat, když jsem ji od něj už několik dní neslyšela. On mi opravdu nechtěl nutit svůj názor a nějak mě ovlivňovat, ale nemohl si pomoct a pokaždé se ozval, když se mu něco nepozdávalo.

„Ten kluk… byl to on, kdo se s tebou rozešel, ne? A teď se vrátí a ty mu skočíš kolem krku? To se ti nepodobá. Ty lidem nevěříš, když už tě jednou podrazili.“

Že jsem jim vůbec něco říkala…    

„On se se mnou nerozešel. My jsme prostě... neměli moc na výběr. Jinak to ani nešlo, když já nechtěla zůstat tam a on tam trvale žil,“ obhajovala jsem Spikea a snad i sebe.

Ian měl pravdu… opravdu jsem byla člověk, který jenom těžko a nerad odpouštěl jiným. A když už jsem odpustila, nezapomněla jsem. Byla to jedna z mých nejvýraznějších negativních vlastností, ale já si nemohla pomoct. Nechápala jsem, jak může někdo věřit osobě, která už jej zradila. Vždyť to přece nevyhnutelně směřovalo přímo k další zradě. Alespoň to jsem si myslela a dávala to dost najevo.     

Ale tohle byl jiný případ a nevěděla, jak to svým dvěma kamarádům podat, aby to pochopili a já se vyhnula jakémukoli náznaku na Spikeovo upírství nebo tomu, že jsem do něj zamilovaná, až to odporuje zdravému rozumu a cítím, že my dva k sobě patříme. A že já s ním chci strávit více než nějakých padesát, šedesát let, které mi nabízel lidský život. Mnohonásobně více.

„Hele, já vím, že to bude znít, jako kdybych se plně zbláznila, ale já prostě vím, že tentokrát to už vyjde.“ 

„Ještě, že jsi neřekla slovo „spřízněná duše“ nebo „ten pravý“, to bych ti už asi jednu střelil, abych ti dostal takové kecy z hlavy, Strokeová,“ varoval mě Ian a zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale přeběhl jej Alex.

„Jaké kecy? Já myslel, že jsem tvoje spřízněná duše,“ ohradil se naoko dotčeně a definitivně tím odvrátil výchovné proslovy ze strany mého nejlepšího přítele.

„Jistěže jsi. Ale my jsme zvláštní případy,“ objasnil mu Ian. „U někoho, kdo si myslí, že Craig je dobrý Bond, je něco takového nemožné. Už jenom proto, že na světě neexistuje žádný další šílenec, který by si to myslel.“

Nadzvedla jsem obočí. „Takže moje spřízněná duše musí mít ráda Daniela Craiga?“

„Ne, musí si myslet, že Craig se hodí na roli Jamese Bonda,“ opravil mě Ian. „A věř mi, že nikdo takový neexistuje.“

„Tak to mám dost mizerné vyhlídky,“ konstatovala jsem s předstíranou skleslostí a potřásla hlavou, až mi vlasy spadly do očí.

Alex se jenom tiše uchechtl, a když jsem vzhlédla, viděla jsem, že Ianovi cukají koutky. Jedno mi bylo jasné – on si ze mě nikdy nepřestane utahovat kvůli mému strašnému filmovému vkusu. Strašný byl pochopitelně pouze podle něj, protože mu vévodily béčkové filmy a do pomyslného žebříčku oblíbenosti se nedostal ani jeden z jeho oblíbených titulů. Alespoň do první desítky ne. 

„Tak padej,“ vybídl mě po chvíli ticha, během kterého ti dva spořádali další dva kousky šunkové pizzy.

„Kam?“ zeptala jsem se, vytržená z bezcílného rozhlížení se po jídelně.

Ian protočil oči. „Kam asi? Za tím svým blonďákem, nad kterým v duchu celý den slintáš.“

„Můžu vás tady nechat a riskovat, že se stane nějaká pohroma?“ pochybovala jsem.

„Máš přesně pět vteřin na to, aby ses rozběhla za svým panem Perfektním, jinak po době něco hodím,“ vyhrožoval mi Ian.

Usmála jsem se, zvedla tašku ze země a vstala. „Tak zítra. A díky, že jste to nějak… prostě díky.“

„Už opravdu jdi,“ pobídl mě Alex s úsměvem.

Poslechla jsem ho a zamířila z jídelny ke skříňkám, vytáhla z ní tenkou mikinu, ve které jsem ráno šla do školy a přehodila si ji přes tašku.

I když jsem se snažila nevyřítit se ze školy na parkoviště jako tornádo, přece jenom to mělo k mému obvyklému loudavému kroku hodně daleko.

Během těch hodin ve škole jsem měla čas přemýšlet a spolu s úvahami o nás dvou přišly i pochyby. Co když se neobjeví? Co když to, co mi řekl, nebyla pravda? Co když…

Ale vyloučila jsem všechny pochyby, když jsem vyšla ze školy a zahlédla jej sedět na zábradlí ohraničující školní parkoviště přímo naproti vchodu. Cítila jsem, jak se mi po tváři roztahuje široký úsměv prezentující moje pocity.

Ten trochu povadl, když jsem si všimla, kolik holek na něj zírá. Kolik hezkých holek na něj nepokrytě zírá a horečně si něco šeptá se svými kamarádkami.

Ty pohledy se ale daly snadno ignorovat, když seskočil ze zábradlí a vydal se mi naproti s tím svým rebelským úsměvem. Jemu nešlo o tu spoustu holek zírajících na něj jako na boha. Díval se na mě a já si alespoň na chvilku připadala jako nějaká superstar.

„Ten samolibý úsměv se mi nechce líbit,“ zkonstatovala jsem pobaveně místo pozdravu. Popravdě mi to připadalo dokonce originálnější než „ahoj“.

Neplánovala jsem nějaké bouřlivé vítání se, zvláště před zvědavýma očima poloviny školy, ale když se ten jeho samolibý úsměv ještě rozšířil, pochopila jsem, že se tomu nevyhnu. A vlastně mi to vůbec nevadilo.

Periferním viděním jsem zahlédla několik šokovaných pohledů od studentek, které na mého upíra tak zbožně zíraly, když si mě Spike za pas přitáhl k sobě a políbil mě místo nějakých řečí na přivítanou.

I když ten polibek nebyl nic mládeži nepřístupného, i tak jsem se brzo odtáhla a jasně cítila, že jsem rudá jako rajče.

„Právě jsi zlomila pár svým spolužačkám srdce,“ konstatoval pobaveně a já musela překonat touhu do něj alespoň strčit. Od večeře ve Forks jsem se dostatečně poučila a nově věděla, že bych už spíš vlastnoručně rozbořila cihlovou zeď, než přiměla upíra posunout se třeba jenom o centimetr.

„To tvoje sebevědomí je neskutečný.“

„Myslíš, že mě budou poslouchat? Zavěsí mi,“ pronesl přesvědčeně Spike a ignoroval mobil, který jsem mu vytrvale držela před obličejem. Zády se opíral o čelo mé postele, ruce volně opřené o pokrčená kolena a svojí netečností mi dával najevo, že k tomuhle se jen tak přesvědčit nenechá. 

„Tak je přinuť, aby tě poslouchali.“

Ušklíbl se. „To máš z nějakého filmu, že?“

„Možná, nevím. Ale neutíkej od tématu,“ napomenula jsem jej.

„Věř mi, že kdybych tě chtěl rozptýlit, jdu na to jinak,“ usmál se na mě spiklenecky, takže nebylo těžké domyslet si, na co myslí. Mě se jenom při představě pokračování včerejší noci do tváří nalila krev snad z celého těla a najednou jsem jenom těžko myslela na cokoli jiného.

Z jeho výrazu bylo jasné, že přesně takovou reakci očekával.

„Teď rozptyluješ,“ vytkla jsem mu, když se mi povedlo dát dohromady souvislou větu. Bylo těžké potlačit myšlenky na to, jak málo stačilo včera k tomu, abych mu odpustila a náš – původně vážný – rozhovor byl naráz u konce.

Naklonil hlavu na stranu. „Já nic neřekl. To ty máš očividně moc živou představivost.“

Ignorovala jsem jeho poznámku a místo toho významně natáhla ruku s mobilem blíže k němu.

„Co jim mám říct? Že je se omluvám a nikdy už to neudělám?“ zeptal se ironicky a

„Pokud to myslíš vážně, tak jo. Přesně to,“ přikývla jsem. „Prosím. Alespoň to zkus.“

Vteřinu nebo dvě se na mě díval, jako kdyby se mi snažil přečíst myšlenky, ale potom si teatrálně povzdechl a sebral mi z ruky svůj mobil. Můj prosebný výraz zatoulaného koťátka se změnil na vítězný úsměv, když ke mně natočil displej, abych viděla, že opravdu volá na správné číslo.

„Carlisle, ahoj,“ začal, když jeho adoptivní otec přijal hovor. „Máš teď chvilku čas? Rád bych si s tebou promluvil.“   

Nastala kratičká pomlka, potom Spike pokračoval. Zdálo se, že to nebude tak zlé, když je Carlisle ochotný poslouchat jej.  

„Chtěl bych se omluvit. Ne jenom za to s Edel, ale tak nějak za všechno. Vím, že se občas chovám jako idiot… no dobře, často se tak chovám, hlavně poslední dobou.“ Těžko říct, jestli by to přiznal i tak nebo to bylo dílem mého významného pohledu. „Vím, že jsem na něco takového neměl ani právo ani pořádný důvod, a už vůbec jsem se s vámi neměl hádat. Rád bych věděl, jak moc jste na mě naštvaní… popřípadě, kdy si mám přijít pro věci.“

Nastalo ticho, během kterého zřejmě mluvil Carlisle, zatímco Spike skoro až strnule seděl na posteli a poslouchal. Já se z jeho výrazu bezvýsledně snažila něco rozšifrovat a při tom nepřítomně v ruce žmoulala okraj deky. Bylo docela ironické, že jsem byla nervóznější a napjatější než on.

Ulevilo se mi, až když se nepatrně pousmál. „Ano, je tady se mnou. Kdo myslíš, že mě donutil zavolat tak brzo?“      

Tak, příští kapitola bude současně epilogem... snad se vám tato líbí a necháte nějaký ten komentář. :)

Co více říct? Snad jenom vám všem popřát to nejlepší do nového roku 2013, hlavně zdraví a štěstí, které potřebujeme všichni a bohužel často nemáme.     

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 39. kapitola: