Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak vášnivá... je pomsta

07.04.2010 (14:45) • Veerunqa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1863×

Všude kam jsem šla,  jsem vypadala jako duch, tělo bez duše.  Jak jinak se to dá nazvat. Kdybych vám vyprávěla svůj příběh, který začal na střední a tam i skončil, neudrželi by jste slzné kanálky. Je to něco nepředstavitelného co se mi přihodilo. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych. Nevěřil by nikdo. To se musí zažít na vlastní kůži. Jinak si to ani trochu nedokážete představit. Ale myslím, že se vám asi svěřím. Musím si ulevit. Jinak by to bylo ještě horší. Komu se taky svěřit, když sedím v temném pokoji. Je luxusně vybavený, ale co z toho, když ten pokoj vůbec nevnímáte. Sedím tu jako troska jen kvůli nějakého klukovi. Vidíte jak je to absurdní. Tolik jsem ho milovala, že se to ani slovy nedá popsat. Když jsem byla s ním, žila jsem, ale když ne umírala jsem, chřadla jsem. Chodila jsem jako tělo bez duše. No tak abych začala jak jsem k tomuhle přišla. Je to jsem zapomněla dodat. Jsem stvoření, které si nedokážete představit. Stvoření s velkou silou, kterou sloužím třem velmi mocným mužům. Víc už vám neřekn u. Teď si poslechněte můj příběh.

Ten rok  jsem chodila na střední ve Forks. V malém deštivém měst ečku. Měla jsem spoustu kamarádek a kamarádů, ale žádného kluka. Byla jsem ještě panna. Ve všech ohledech. A tu najednou k nám na školu nastoupili noví žáci. Byli překrásní a jmenovali se Cullenovi. Z jejich rodiny chodilo do školy pět. Jejich adoptivní otec Carlisle pracoval v nemocnici a matka - nevlastní - byla doma a starala se o domácnost.

Jednou jsem byla s kamarádkami v jídelně. Jedlo se a pomlouvalo. Co taky jiného. Něco jsem jim říkala, když v tom jsem se zadrhla uprostřed věty. Vyrušilo mě nějaké bouchnutí. Všichni co byli v jídelně jako na povel zvedli hlavu. A co jsem neviděla. Jednoho z té rodiny co byli tak krásní. Jmenoval se Edward. Podíval se na mě a usmál se. Hned jak jsem to zaregistrovala, byla jsem mimo. Ten jeho úsměv byl tak okouzlující. Nedalo se mu odolat. Přišel k našemu stolu. Stoupl si vedle mně, pozdravil všechny a nakonec mně. Ten jeho hlas byl jako zvonkohra ke spánku. Otočil se na mě a zeptal se:

,,Bello, nechtěla bys jít se mnou na večeři?” V tom se mi zastavilo srdce. Byla jsem z toho úplně vykolejená. On mě pozval na večeři. On. Edward Cullen. Tomu jsem nemohla uvěřit. Zase se mi srdce rozběhlo a začala jsem přemítat znovu. V tomhle stavu bych byla ještě dlouho, kdyby do mně Jessika nedrcla. Zvedla jsem k němu oči a zahleděla se do těch jeho. V tom jednom okamžiku jsem úplně zapomněla na všechny obavy. Pod tíhou spalujícího Edwardova pohledu jsem byla schopná za něj skočit klidně do ohně, kdyby mě o to požádal.

,,Ano moc ráda,” odpověděla jsem mu s úsměvem.

Úsměv mi oplatil.

,,Co takhle zítra. Stavil bych se pro tebe kolem sedmé?"

,,Dobře to je perfektní,” a znovu jsem se usmála.

,,Tak platí. Zítra večer.”

Na té večeři to šlo skvěle. Choval se ke mně tak zamilovaně. Jako kdyby mi chtěl odevzdat své srdce. Ale to jsem byla hloupá a slepá, mladá. Úplná husa, která uvěří každému blábolu co jí řeknou. Ten večer mi vyznal tzv lásku. Ale ptám se co to bylo za lásku když teď sedím v pokoji ,v kterém jsem uvězněna. Bez něho, bez jeho lásky. Bez všeho co jsem si kdy vysnila pro můj a jeho život. Životy, které měly být modle mých představ spojeny.

Chodili jsme do školy. Věděli o nás všichni. Jak ve škole tak v celém Forks a není vijímkuo i jeho rodina. Té se to nějak podezřele zamlouvalo. Ale tehdy jsem to neřešila. Byla jsem úplně zaslepená těma sladkýma řečima a vyznáními lásky. Pořád jsme byli spolu. V noci chodil ke mně do pokoje a trávili jsme spolu o to víc času. A takhle to trvalo několik měsíců, do mých 18 narozenin.

Alice uspořádala oslavu na počest mích narozenin u nich doma. Byla tam celá rodina Cullenovích, to znamená Rosalie, Emmet, Jasper, Alice, Edward a jejich adoptivní rodiče Ezme a Carlistle. Byla to velká oslava, a taky spousta dárků. Když jsem chtěla otevřít ten od Edwarda řízla jsem se o papír do prstu. Kapka krve mi stékala po prstu. Když jsem zvedla hlavu od krvácejícího prstu a podívala jsem se na všechny přítomné, lekla jsem se co se děje. Všichni mněli zatajený dech, až na Jaspra. Ten na mně cenil zuby a upíral šílenstvím planoucí oči.Všechno co se seběhlo potom se stalo velmi rychle abych zaznamenala kdo, co. Jen pár útržků. Protože jsem byla v bezvědomí. Pamatuji si, že do mně něco tvr dého narazilo a já letěla vzduchem a zastavila se až o stěnu do které jsem vší silou narazila. Potom jsem spadla na skleněný konferenční stolek. Tak jsem se utápěla v mnoha střepech, kde jsem upadla do bezvědomí. Nejspíš z důvodů nárazu o stěnu do hlavy.

Nevím jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale probrala jsem se v Edwardově pokoji s mnoha obvázanými místy. Později mi Edward všechno o sobě i o své rodině a jejich tajemství řekl. Určitě byste nečekali, to co mi řekl. Že prý je upír a jeho celá rodina jsou upíři. Nejdřív jsem se tomu smála, ale později jsem věřila. Ne z vlastního uvážení, ale proto, že mi ukázal vše o jeho síle, co všechno dokáže atd.

Po této události se náš vztah vyvíjel  mnohem hůř. Jako kdyby jsme se od sebe vzdalovali. Jako kdyby mezi námi byla ohromná propast. Už na mně nebyl tak milý jako před tím vším . Byl náladový, netrávili jsme spolu tolik času jako dřív. Už u mně v noci ani nezůstával. Po nějaké době tohohle krutého období co jsme se od sebe vzdalovali jsem konečně přišla na pravý důvod jeho chování. Všechnu tu lásku co mi dával, všechny ty polibky byly předstírané. On měl jinou. Měl ženu stejného druhu. Já jsem se k němu nehodila. Byla jsem člověk a on? On byl upír nadbožsky krásný. Povím vám i jak jsem to zjistila. Jednou jsem k němu domů jela hodně pozdě večer. Byla jsem tak naivní. že jsem náš vztah chtěla obnovit. Věděla jsem předem, že celá rodina kromě Edwarda pojede na lov a tak jsem mu přichystala překvapení. Když jsem vstoupila dovnitř, nevolala jsem na něj. Chtěla jsem aby to bylo překvapení. Ale jen co jsem vešla do jeho pokoje, tak tam čekalo překvapení na mně. Byl tam Edward s nějakou upírkou. Byli v posteli a ani se neptejte co tam dělali to si snad dokáže každý domyslet. Oba dva vzhlédly. Jen co mně zaregistroval, hned mi začal namlouvat že ho ona svedla pomocí schopností co má. Vůbec jsem mu nevěřila. Byla jsem totálně zaslepená faktem, že mě podvedl.Zranil mé city, moji hrdost, všechno na co si vzpomenete. Hned potom jsem se se slzami v očích rozeběhla k auto. Před autem mně ještě zadržela Alice. Snažila se mi domluvit, ale já jsem na ni nedala. Nastoupila jsem do auta a jela velkou rychlostí směr pryč. Co nejdál od něho, od jeho rodiny, od té upírky.

Řítila jsem se neuvěřitelnou rychlostí. Šlapala jsem neustále na plyn, ale víc jak 150 jsem z toho nevytáhla. Ani jsem se nezastavovala doma. Jen jsem kolem našeho domu prosvištěla a uháněla dál. Vjela jsem na hlavní silnici a mířila na sever. Promítala jsem si co tam asi je. Kanada. Vancouver. Jo to zní dobře. Jela jsem dva dny v kusu. Nechtělo se mi spát. I když jsem byla z toho pláče unavená a bolely mně oči. Jela jsem už třetí den. Zrovna jsem vjela na nějakou lesní cestu abych se tam mohla prospat. Jela jsem strašnou rychlostí, byla jsem ospalá a tak jsem v čas nepostřehla, že přede mnou přes cestu je obrovský strom. V plné rychlosti jsem do toho stromu vlítla. A myslím, že jsem byla za ten strom vděčná. Chtělo se mi umřít. Tak proč to nemůže být zrovna teď ? Alespoň si ušetřím další trápení. Ale to jsem se spletla. Zůstala jsem v tom autě zaklíněná, byla jsem hodně zraněná a tak jsem neměla špetku naděje, že bych se z tama dostala.

Už jsem zavírala oči pod náporem bolesti a omdlela bych, jenomže ještě před tím se něco stalo. K mému autu přišel člověk. To jsem si myslela, ale jak přišel blíž poznala jasem v něm upíra. S vylekanýma očima, celá roztřesená jsem na něj hleděla. Chtěla jsem zemřít, ale ne aby mně vysál nějaký upír. Rozrazil dveře a začal mně z toho auta tahat ven. Připadlo mi to divné proč mně tahá ven. mohl mně vysát v tom autu. To jsem, ale dál už neřešila. Strašně jsem se bála a tak jsem se mu snažila vykroutit, ale nebylo to nic platné. Za nějakou malou chvíli jsem omdlela. Potom si už jen pamatuji velkou bolest, oheň, který mě spaloval od hlavy až po paty a potom si nepamatuji nic jen bolest. Vzbudila jsem se až když ta bolest byla pryč. Zpozorovala jsem že ležím na posteli. Byla měkká, pohodlná. S velkou rychlostí jsem se posadila. Zkoumala jsem jestli tam někdo není. Po chvíli pátrání jsem usoudila, že tu nikdo není. Vstala jsem a procházela se po pokoji a zastavila se až u velkého zrcadla. Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Chvíli mi to trvalo než mi to došlo. S křikem jsem vyběhla ven z chatky nebo co to bylo. Tam jsem to rozdýchávala.

,,Já jsem upír. Pane bože.”

V tu chvíli mi to pořádně nemyslelo, ale jak jsem zavětřila, nádhernou nasládlou vůni. Tak jsem se za ní rozběhla. V krku se mi rozhořela bolest. Bylo to jako by mi někdo do krku strčil do běla rozžhavený kus kovu. Běžela jsem za tou vůní. A konečně jsem ji našla. Jsem si říkala. Stála jsem na kraji louky a dívala se na dívku a chlapce jak jsou v těsném obětí a líbají se. Už dál jsem nepřemýšlela. Vběhla jsem na louku a skoncovala jsem s jejími životy. Po tom co jsem je zabila, jsem měla tak krásný pocit. Pocit zadostiučinění. Pocit pomsty. Jako kdyby to byl Edward a ta upírka a já jsem se jim pomstila, zabila jsem je. Byl to nepředstavitelný pocit. Byl to pocit slasti.

Po této zkušenosti jsem vyhledávala milenecké páry, a pak jsem je surově zbila a zabila. Vím, že to někomu může připadat odporné a spoustu jiných věcí, ale já jsem tehdy byla naštvaná a nepříčetná na všechny páry vijímku netvořili ani gayové. Nesnášela jsem pohled na lidi i upíry co jsou šťastní. Každou chvíli, kterou jsem měla volnou jsem přemýšlela proč nemůžu být taky šťastná jako ostatní lidi, upíři. Co jsem komu udělala, že musím být sama jako poustevník. Nebyla chvilka, kdy bych o tom nepřemýšlela. Tenhle život neživot jsem vedla poměrně dlouho, do té doby kdy mně nepopadla taková zuřivost, nevraživost vůči párům že jsem jich zabíjela mnohem víc. V jednom městě, myslím, že to byl Vancouver jsem jich zabila víc jak 1000.

Podle toho co mi on řekl o Volturiových jsem věděla, že si pro mně přijdou. A to už jsem byla smířená se svým osudem. Už jsem jenom čekala na den, kdy přijdou a na den mé popravy.

Začal nový den. Bylo krásně slunečno. A já čekala na svůj soud.

Seděla jsem pod rozvětveným vysokým stromem a čekala na smrt. Chvíli jsem poslouchala jestli někdo nejde a za pár minut jsem zaslechla lehké našlapování. O chvíli později mně do nosu praštila vůně čtyř upírů. Pomalu se přibližovali. Pořát jsem seděla v klidu. Nebála jsem se smrti.

Když jsem zvedla hlavu všichni čtyři stáli přede mnou a udiveně na mně zírali. Stáli přede mnou tři krásní muži a jedna dívka. Dívka vypadala jako 13 děvčátko. Postavu měla menšího vzrůstu a červené oči jako všichni čtyři. To měli jako jedinou věc společné. Pořád na mně zírala a tak jsem se rozhodla prolomit to nepříjemné ticho.

,,Ahoj, vy asi bude ti co mě mají zabít, že jestli se nepletu,” vysoukala jsem ze sebe ironickou poznámku.

,,To asi budeme my,” řekl ten muž s takovým pochopením, soucit v očích. Och ne on má určitě nějaký dar. Já nechci aby mně litovali. Můžu si za to sama. Zle jsem se na ně dívala, s odporem v očích jestli ví, že trpím tak určitě ví i proč.

,,Ale mi ti nechceme ublížit,” řekl tentokrát ten, který měl tmavě hnědé vlasy a vypadal ze všech nejstarší.

,,Tak tedy co po mně chcete, když mně nechcete zabít?” vyštěkla jsem. Byla jsem docela naštvaná, ne docela, ale docela hodně.

Autor: Veerunqa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak vášnivá... je pomsta: