Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako obraz v zrcadle - 2. kapitola

21.12.2009 (15:15) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3708×

2. kapitola

Edward:

Po mém včerejším výstupu jsem měl sto chutí se odstěhovat. Kamkoliv. Hlavně pryč od téhle bandy natvrdlých upírů.

„Alice, já ji nešpehoval!“ uhodil jsem pěstí do stolu, až notebook přede mnou nadskočil. Už několik hodin jsem se snažil najít nějaké záznamy o Belle. Marně.

„Takhle se brání všichni.“ zacvrlikala a mrkla na mě.

Cítil jsem, jak to ve mně vře.

„Edwarde!“ napomenul mne Carlisle, když se místností rozprskla už druhá myš.

„Promiň.“ hlesl jsem.

Esme hbitě vytáhla ze šuplíku novou, zapojila ji a sjela Carlisla káravým pohledem.

Byl jsem zoufalý. Celou noc jsem hledal na internetu jakoukoliv zmíňku o Belle. Emmett se dokonce naboural i do městských záznamů obyvatel, ale bez výsledku. Nenašel jsem tu dokonce ani Charlieho. Celou tu dobu mě ostatní pozorovali a v hlavách se jim honily myšlenky typu „Bella je přece hezčí než Lily.“ „Ale je pravda, že teď byl dlouho sám, ani se mu nedivím…“. Jasper měl jasno „Jestli si sem přivede Lily, tak za sebe neručím!“. Moji marnou snahu vysvětlit to, dokonale ignorovali.

Zavřel jsem okno internetu, pustil myš, aby nepřišla k úhoně a sevřel pěst. Nenašel jsem ji. Nikde o ní není ani řádka. Odstěhovala se. Jak jsem jen mohl doufat, že tu zůstane?! Připadal jsem si jako idiot. Veškerá moje naděje se rozplynula.

„Není tady. Jedeme domů.“ procedil jsem mezi zuby a vydal se do pokoje, zabalit si věci. Šest překvapených upírů mě beze slova následovalo. První se vzpamatovala Alice.

„J… Jak domů?! Teď jsme se nastěhovali! Jeli jsme sem kvůli tobě!“ surově mi vytrhla kufr z rukou.

„Alice, není tady! Nemá cenu tu zůstávat.“

„Tohle je teď náš domov! Esme nás už přihlásila do školy, Carlisle si našel místo. Zrovna jsme přijeli!“ rozkřikla se Rose. Její krásná tvář se stáhla hněvem. Emmett se zamračil a přejel si ukazováčkem po krku „Seš mrtvej! Jak jí teď budu udobřovat?!“ Střelil po mě myšlenku. Vzápětí se obrátil k Rose. „Miláčku, on to tak nemyslel. Samozřejmě, že tu zůstaneme.“ Rose pouze vztekle strhla jeho ruku, která se jí usadila na boku. Emmett se na mne zašklebil a začal vymýšlet plány, jak mi znepříjemnit život. Když se pozastavil u myšlenky, že pozve Tanyu na návštěvu, zvedl jsem odevzdaně ruce nad hlavu.

„Dobře, zůstaneme, když chcete.“ Alice si stoupla na špičky, líbla mě na tvář a podala mi zpátky kufr.

***

Po pár hodinách jsem toho rozhodnutí… litoval? Ne, to je slabé slovo.

„Edwarde! Dělej, přijdeme pozdě do školy!“ Alice. Dveře se otevřely a mě přistála v obličeji hromada oblečení. „Tohle si vem na sebe. Jo a měl bys použít trochu gelu – to je in. Ten máš tady.“ chytil jsem ho naštěstí dřív, než stihla vysklít okno. Ten baseball by se jí měl zakázat. Usmála se na mě a než jsem stačil zaprotestovat, zase zmizela. Znechuceně jsem před sebou držel žlutomodrou košili. To mám být za klauna?! Odhodil jsem ji a místo ní si vzal obyčejnou, šedou. „Nebudu protestovat, ať si dělá, co chce. Nebudu protestovat…“ přemlouvala se v duchu Alice. Ušklíbl jsem se, gel schoval do šuplíku, popadl batoh a vydal se do kuchyně. Všichni už na mě čekali.

Emmett tam stál ve žlutozelené košili a tvářil se, jako když emaře oblečete do růžové. Když mě spatřil, rozkřikl se. „To není fér, proč on může vypadat normálně a já ne?!“

„Jeho nenormálnost se musí zakrýt něčím normálním.“ odpověděla klidně Alice a v zápětí nás vystrkala ze dveří.

***

V půl osmé jsme už stáli před školou. Za ta léta se moc nezměnila. Kromě studentů, učitelů a nové fasády zůstala stejná. Vyskákali jsme z aut a vydali se směrem k hlavnímu vchodu. Davy studentů se ihned rozestoupily a pozorovaly nás. Ihned jsem zablokoval svou mysl, ale i tak ke mně dolehly stovky myšlenek. Jak jsme procházeli, vteřinku se mi zdálo, jako bych viděl její obličej, schovaný v davu. Než jsem se však stačil tím směrem podívat, nebyla tam. Zatnul jsem pěsti. Nemůže tu být. Nehledej ji! Napomenul jsem se. Nicméně jsem na ni nemohl přestat myslet. Šel jsem dál a díval se pouze před sebe. Ostatní moji změnu v chování zaregistrovali a přidali do kroku, aby mi stačili. Konečně jsme došli dovnitř a vydali se známou uličkou do přijímací kanceláře.

„Nezdá se vám, že je tu nějak moc lidí?“ zašeptala Alice, když jsme se konečně vyprostili z davu.

„Jsou tu studenti z nějaké nedaleké školy. Jsou tu už týden. Kvůli technickým důvodům ji zavřeli a oni teď budou ještě měsíc chodit sem.“ řekl jsem nahlas myšlenku právě procházející studentky a zase mysl zablokoval.

Pak jsme se rozdělili. Já, Rose a Emmett jsme šli na hodinu dějin a Alice s Jasperem, kteří se rozhodli letos chodit o ročník níž, se vydali na hodinu biologie.

Hned na první hodině se projevilo nadměrné množství studentů. Mezi obvyklý počet lavic byly dodány nové, provizorní. Učitel vypadal opravdu zoufale, když jsem s Rose a Emmettem vešel dovnitř. Podepsal nám papíry, povzdechl si a poslal nás pro další lavice.

Po dlouhém stěhování a posouvání lavic jsme konečně udělali místo pro ty naše. Emmett svoji lavici celou dobu držel v jedné ruce, přičemž ukázal svoji přehlídku pažních svalů a sklidil tak spoustu obdivných pohledů od spolužaček a jeden pořádný kopanec od Rose. Když jsme se konečně usadili, učitel se zničeným pohledem započal výuku. Ponořil jsem se do mlžného oparu, ve kterém jsem nevnímal téměř nic. Vlastně vůbec nic. Před očima jsem měl pouze její obličej a všechno okolo mi bylo ukradené.

Emmett:

Dusil jsem v sobě smích při poslechu toho chlápka před námi, co si říkal profesor. Kolik mu mohlo být? Dvacet pět? Sledoval jsem, jak si nervózně urovnává na patku sečísnuté vlasy a kecá kraviny.

„… A rok poté, v roce 1963 byl zavražděn Licoln.“

„Nebyl.“ neudržel jsem se. Třída vyprskla smíchy.

„C… Co prosím?“ zakoktal a rozhlédl se po třídě.

„Ten rok nebyl zavražděn Lincol, to byl Kennedy.“ zvýšil jsem hlas. „Lincoln byl zavražděn v roce 1865.“ usmál jsem se a doslova si užíval, jak jsem ho rozhodil. Chvilku otevíral a zavíral pusu jako kapr, pak se otočil a chvíli hledal v učebnici.

„A… Ano. Máte pravdu. Omlouvám se.“ studenti se uchechtli.

„Jedna nula pro svalovce!“ ozvalo se třídou a já se otočil za hlasem.

V lavici před Edwardem seděl asi sedmnáctiletý klučina, snědé pleti a ukazoval mi zdvižený palec. Tmavé vlasy mu trčely na všechny strany a ležérně se povaloval na židli. Měl  v obličeji ještě dětské rysy, ale v očích mu jiskřilo a mě bylo jasné, že to není žádný andílek. Zamračil jsem se na něj. Co mě má co chválit nějakej náctiletej kluk?

„Sklapni!“ sykl jsem na něj. Ani nevím, proč mě to tak rozhodilo. Ještě na mě s úsměvem mrkl a pak se otočil zpátky k tabuli. Rose mě celou dobu držela přimáčknutého k lavici, abych po něm neskočil. Od té doby jsem z něj nespustil oči.

Pět minut před koncem hodiny vytáhl z batohu menší krabičku a nenápadně ji otevřel. Pak z ní postupně vyndal pět bílých myšek a naházel je do batohů spolužačkám v nejbližším okolí. Bezdechu jsem ho pozoroval. On mi normálně leze do zelí! Tohle mám na starosti já! Jako kdyby mě slyšel, otočil se a věnoval mi jeden škodolibý úsměv.

„Co si vůbec o sobě myslí, frajírek?!“ cedil jsem mezi zuby.

„To co ty. Že je vtipnej a sexy.“ usmála se klidně Rose.

Konečně zazvonilo. Trošku hruběji jsem šťouchnul do Edwarda, aby se konečně probral, počkali jsme, až se ze třídy vyhrne pět ječících studentek a vydali jsme se na další hodinu.

Moje nálada byla hluboko pod bodem mrazu.

Čím víc bude komentářů, tím rychleji budou přibývat další kapitoly :)

1. kapitola * Shrnutí * 3. kapitola

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako obraz v zrcadle - 2. kapitola: