Další kapitola. Pocity Bree. Šachy... Doufám, že se bude líbit. Bez komentářů bude další kapitola za dlouho. Christina a Ada.
02.01.2011 (20:30) • christina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1269×
V Chicagu jsme byli už týden. Většinu času s námi trávila Meredith a můj vztah s Diegem postupně opadal. Já ho miluji a chci pro něj jen to nejlepší, a jestli on chce Meredith, tak ať ji má. To ale nic nemění na tom, že já ji nemůžu vystát. Jak sám Diego řekl: „Meredith je krásná. Má všechno, co by si holky mohly přát.“ A má pravdu. Co jsem v porovnání s ní já? Nic. Jen odpad, který Riley nebo Victorie jen tak přeměnili.
I teď tu je. Sedí s Diegem v rohu skladu a hraje s ním šachy. Nijak mě nepřekvapilo, že pořád prohrává. Na rukách má pořád ty svoje rukavičky a dává veliký pozor, aby na někoho nesáhla.
Já teď sedím v roku a koukám asi dvě hodiny na jeden řádek napsaný v mé oblíbené knize. Nemůžu se vůbec soustředit. Oni dva si tam v klidu povídají a něčemu se smějí a mně to leze strašně na nervy. Vždycky jsem to byla já, s kým se Diego smál a teď je tu ona. Doufám, že z mého života co nejrychleji odejde.
„Bree? Umíš hrát šachy?“ zavolala na mě Diego.
„Jasně. Šachy jsou fajn,“ zamumlala jsem nezaujatě odpověď a četla opět stejný řádek.
„Nechceš si zahrát?“ zeptal se mě, a když jsem k němu vzhlédla, pokynul mi rukou na místo, kde seděla Meredith a krásně se na mě usmál.
„Ráda,“ řekla jsem značně vyvedená z míry a zvedla se. Pomalu jsem došla k nim a sedla si na místo, které mi velice neochotně nechala Meredith. Když se zvedala, hodila po mně tak hnusný pohled, až mě napadlo, že to, jak se tvářil Riley, když jsme něco provedli, byla procházka růžovým sadem naproti tomuhle.
Pohodlně jsem si sedla a zadívala se na Diega, který mi zatím rovnal figurky. Když to měl hotové, pokynul mi, abych začala. A tak jsem začala. Už po pěti minutách bylo jasné, že prohrává, a po dalších pěti minutách jsem ho rozdrtila.
„Páni! To je poprvé, co mě někdo porazil. Jsi fakt dobrá, Bree, ale teď tě stejně porazím,“ řekl a začal znovu rovnat figurky na svá místa. A tak to šlo pořád dokola. Já vyhrávala a Diego po každé prohře začal stavět figurky, aby se přesvědčil, že mě konečně porazí. Nepovedlo se mu to. Ani jednou. Smáli jsme se spolu a povídali si u toho a já měla pocit, že je zas všechno jako dřív, dokud nás nevyrušila ta zpropadená ženská.
„Je už tma. Dlouho jste nebyli na lovu.“
„Jo, to je fakt. Začíná mě pálit v krku. Jdeš taky Bree?“ zeptal se mě.
„Ne. Ještě nemám žízeň,“ řekla jsem ponuře a mračila se na Meredith. Co myslíte, že asi tak dělám, když tyhle dvě holubičky vrkají v koutku a vesele se pošťuchují? Co se dá asi tak dělat, když se na ně nechcete dívat? Já lovím. A Meredith to věděla. Udělala to naschvál, aby mohla být s Diegem sama.
Diego se na mě podíval a nadzvedl obočí. „Včera jsem byla na lovu.“
„Aha. Fajn. Nebude ti vadit, když půjdu?“ zeptal se mě a díval se mi přitom do očí. Odvrátila jsem svůj pohled a vstala. Přešla jsem zpátky ke knížce a začala si číst.
„Klidně běžte. Mně to nevadí. Užijte si to,“ řekla jsem bezbarvým hlasem a dala se do čtení dalšího řádku.
Pohled Diega:
„Jsi si jistá, že s námi nejdeš?“ zeptal jsem se jí ještě jednou. Něco se mi na jejím hlase nezdálo. Zdála se být smutná.
„Ne, Diego. Nikam nejdu,“ řekla mi už mírně naštvaným hlasem.
„Tak dobře, kdyby něco, tak…“
„Tak?“ zeptala se mě zaujatě a stočila pohled ke mně.
„No nic. Čau,“ vymluvil jsem se z toho a vyskočil oknem na nádvoří. Přesunuli jsme se totiž do druhého patra. Aspoň to tu nahoře tolik nesmrdí.
„Kam chceš jít lovit?“ zeptala se mě Meredith.
„Mně je to jedno. Kam chceš jít ty?“ řekl jsem a rozhlížel se okolo. Nad námi zářily hvězdy. Když jsem byl malý, rád jsem je pozoroval.
„Do parku?“ vytrhla mě z mého přemýšlení.
„Jasně,“ odpověděl jsem jí a vydal se za ní.
***
Ulovil jsem dva lidi. Jeden z nich měl krev tak prosáklou alkoholem, že jsem měl co dělat, abych to nevyzvracel. Meredith ulovila dvě ženy. Nechápu, jak se jí to mohlo povést, když se ničeho živého nedotýká. Prostě šla a najednou se jim zakousla do krku. Trochu mi to připomnělo film Metrix.
Po vydatném lovu jsme šli do přístavu. Sedli jsme si na molo a jen tak si povídali. Meredith je fajn, ale nejsem si tak jistý tím, že jsem se do ní zamiloval. Cítím k ní lásku, to ano. Ale spíš sourozeneckou. U ní si ale nejsem jistý. Je se mnou šťastná. Směje se a párkrát jsem si všiml, že se mě ‚jakoby náhodou‘ párkrát dotkla. Taky se na mě dívá oddaně a řekl bych, že jsem v jejích očích zahlédl i lásku. A to nejhorší je, že si toho všimla i Bree. Čím více času trávím s Meredith, tím víc ustupuje můj vztah k ní. Nikdy jsem si nemyslel, že to někdy dospěje k tomuhle bodu. Když je s námi Meredith, Bree je jiná. Nešťastná. Když s námi Meredith není, je všechno jako dřív. Bree je pomalu ještě dítě. Jestli jí je šestnáct, tak to je hodně. Jestli s námi i nadále bude Meredith, zničí ji to. Jestli zůstanu s Bree, nejspíš to ublíží Meredith. Proč to musím mít já vždycky tak těžké? Proč si zrovna já musím vybírat? Myslím, že se navzájem ještě nějaký čas snesou. Musím si ale vybrat, a to rychle. Takže Meredith, nebo Bree?
Ublíží Vám, když párkrát kliknete myší a zanecháte nám tu komentář?
Autor: christina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Jaký mají život novorození? 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!