Tentokrát trochu kratší, ale jinak bych to přidala za dlooooouho... otázka ohledně herců samozřejmě stále platí ;).
15.09.2009 (21:15) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1351×
V jídelně byla Elizabeth neklidná. Nechtěla znovu vidět Nigela. Byla na něj naštvaná. A přitom byla naštvaná i na sebe, udělala přehnanou scénu a… a… přehnala to, no. To od ní bylo taktické, aneb jak Nigela co nejefektivněji odehnat.
Opět ztuhla hrůzou. Nejdřív přišel Ralf a sedl si na protější stranu, ale křížem. Colin dorazil jako druhý, posadil se naproti Ell. Tam něco nebylo v pořádku. Měl by si sednout vedle ní, jako obvykle. Ale teď to místo zbylo pro… Nigela.
Jantarooký mladík, na kterého před pár hodinami vyjela, se usadil vedle ní.
„Ahoj,“ jako vždy pozdravil Colin a usmál se. O to hůř se Ell cítila.
„Nejsi podřadná nula,“ najednou se tiše ozval Nigel. Poplašeně zvedla oči – že s ní mluvil pro ni bylo nepochopitelné. Hodilo by se, aby ji okřiknul za její přehnané reakce, nebo by ji mohl ignorovat…
As jí ruply nervy, takže mu šeptem odpověděla:
„Tak nejsem, dobře. Tak jsem jen troska, nadbytečné individuum a nesmyslná existence.“
V očích se jí zaleskly slzy, ale rychle je potlačila a, s netknutým jídlem, odešla.
--------------------------- (Nigelův pohled) ----------------------------
Nepřítomně jsem se za ní díval, mrtvé srdce sevřené bolestí. Kdybych měl funkční slzné kanálky, už bych měl slané potůčky na tvářích.
„Cos jí udělal?“ se zlostným nádechem vyhrkl Ralf. Zvedl jsem k němu prázdné oči. Bylo hezké, že mu na ní záleželo. Ale já jsem jí ublížil… jak jsem jen mohl?!
„Nech ho být,“ zarazil ho Colin a já mu poslal vděčnou myšlenku. Usmál se na mě, což jsem oplatit nedokázal. Neustále jsem přemítal, jak se to mohlo tak zvrtnout…
***
Po obědě, jak jsem si uvědomil, měla ještě dvě hodiny. Musel jsem… co jsem vlastně měl v plánu? Omluvit se jí? Na první pohled nebylo za co. Vysvětlit jí, že není to všechno, co o sobě řekla? Vymyslí si jiná slova, o její fantazii jsem nepochyboval.
Tak jako tak jsem na ni čekal před školou. Když konečně vyšla ze dveří, všimnul jsem si naprosto zoufalého výrazu. Byla na tom psychicky vážně zle…
„Ell?“ zavolal jsem na ni. Vzbudilo to pozornost ostatních žáků, ale těch jsem si nevšímal… stejně jako ona mě. Krátce zvedla hlavu a šla dál, jako bych neexistoval. Přemáhal jsem touhu jít za ní; neuspěl jsem. Pomalu jsem ji následoval.
„Nech mě být, prosím,“ zašeptala a já si všimnul, že má znovu lesklé oči. Teď už jsem výraz mučedníka nedokázal skrýt za kámen.
„Ale-“ chtěl jsem něco namítnout, jenže ona mě přerušila.
„Jestli chceš slyšet to – omlouvám se,“ povzdechla si a o něco rychleji odešla. Nesnažil jsem se ji dohnat. Bylo toho na mě příliš. Colin dokonce zaznamenal, že pár metrů ode mě dala slzám volný průběh… změnil jsem směr a hned jak mě skryl stín stromů, jsem se rozeběhl domů.
------------------------------------------------------
Utápěla se ve svých zhoubných myšlenkách a měla dojem, jako by jí někdo zabodnul dýku do srdce a ještě s ní pro zábavu kvedlal, aby to víc bolelo. Bylo jí jedno, že se za ní otočilo pár lidí, kteří postřehli, že brečí. Taky k ní přišla jedna stařenka a chtěla ji utišit, ale Ell ji s krátkým křečovitým úsměvem odmítla.
Když chůzí, která vyjadřovala, že necítí sebemenší potřebu spěchat, dorazila až do svého pokoje, odložila aktovku a definitivně dala průchod svým emocím. Svalila se na postel a obličej zabořila do polštáře, který byl okamžitě mokrý.
Nesledovala čas. Postupně ustaly výrazné proudy slz a přešly v bezmocné vzlyky…
Trhla sebou. Asi usnula, na chvilku. Ale něco ji probudilo. Po zádech jí přebíhal mráz. Mohlo to být průvanem, ale okno bylo zavřené.
--------------------------- (Colinův pohled) ----------------------------
Rychle jsem Nigela odtáhl z Ellina pokoje. Říkal jsem mu, že je to nebezpečné, a když, že by se k ní neměl přibližovat. Ale on samozřejmě neposlechl. A ji to vzbudilo.
Už jsme se skryli ve stínu stromů, ona zrovna vyhlédla z okna ven a rozhlédla se. Nemohla nás vidět, takže si pomyslela, že je asi paranoidní, a přestala to řešit.
„Na co myslí? Co dělá?“ vyhrkl Nigel. Vypadal pomalu jako abstinent. Ale co se dalo dělat, měl šílené výčitky svědomí.
„Sedí na zemi stočená do klubíčka,“ odtušil jsem a Nigel se zatvářil vyděšeně.
„Jak se cítí?“
„Přejetě,“ konstatoval jsem, ale zároveň pro jistotu dodal: „Už je jí trochu líp. Právě si znovu pustila hudbu, Eluveitie, a to jí rovná myšlenky.“
Důkladně jsem sledoval Nigelovu mysl, zda se třeba nechystá provést nějakou další hloupost. Chystal. Táhlo ho to za ní zpátky.
„Jdeme,“ oznámil jsem. Odmlouvavě se na mě podíval, ale následoval mě.
Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jantarová propast - 11.část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!