Druhá část, kapitola stále první. Doufám, že se bude líbit. Je to pořád z pohledu ell a pořád o koncertě - nebojte se, nebude to o něm věčně... ;) Ale jelikož ji hodně ovlivní, chtěla jsem jej trochu rozepsat.
20.03.2010 (10:00) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1265×
Zařadila jsem se za dvoumetrového mladíka, jehož vlasy mu dodávaly dalších dvacet centimetrů výšky. Musela jsem si přiznat, že nevypadá špatně. Jeho tvář nesla docela jemné rysy, ale zároveň hezky mužnou bradu. A ještě lépe působily oči; klidné, stříbřitě modré s tmavšími žilkami od krajů duhovky. Napadlo mě, že by mohl zapadat do vkusu mojí mamky, protože měl původně dokonce dlouhé vlasy.
V okamžik, kdy jsem se na něj podívala máminýma očima, jsem změnila názor. Jí by se nelíbil. Obličej měl úmyslně a s pomocí dlouhého času stráveného před zrcadlem bílý, kolem očí temné stíny a na krku ostnatý obojek. O zbytku těla, např. o tetování na rameni vyobrazujícím hromadu lebek a z nich poskládaný pentagram s dvěma cípy nahoru, radši ani nemluvě.
Přeostřila jsem svůj žízní nesoustředěný pohled zpátky na muže za pultem, ten však nestál za moc pozornosti – tvář mu nezdobil ani jeden piercing, oblečení bylo prakticky vzato jednoduše černé s logem firmy, kterou zastupoval, a vlasy vypadaly, jako by si ani moc neuvědomoval jejich existenci a podle toho se jim i věnoval.
Začínáš být docela náročná, zasmála se mé kritice Chiara, nebo že bys konečně přejímala můj vkus? Musela jsem se nad tím pousmát, měla totiž pravdu. Za ty dvě hodiny strávené ve společnosti účastníků tohoto koncertu jsem se pozvolna blížila k přeházení žebříčku hodnot, vlastních životních priorit, stejně jako k mnoha změnám v názorech a ve vkusu. A to jsem ještě netušila, jak moc mě to ovlivní ve výsledném, celkovém dopadu.
Konečně jsem přišla na řadu. Prodavač se zeptal, co chci, přičemž vypadal, že už má toho přeřvávání hlasité zábavy, aby ho kupující vůbec slyšeli, plné zuby. Moc jsem se mu nedivila. Když jsem se donutila k odpovědi, pocítila jsem od svého těla protest, žízeň už přecházela míru únosnosti.
Položila jsem do mělké průhledné nádobky dvě mince hodnoty 2 €, převzala příjemně chladivou, lehce orosenou láhev a rychle vycouvala zpátky na schody. Nevšímala jsem si lidí, jež se za mnou určitě otočili, kam že to tak spěchám. Jednoduché: kamkoliv, kde by byl klid.
Na mezipatře jsem se opět zastavila a opřela o stěnu, co svojí teplotou připomínala Pepsi v mých rukách. Oboje působilo hezky osvěžujícně. Chvilku jsem bojovala s pevně přidělaným modrým víčkem, ale potom se ozvalo tiché lupnutí a já se dostala ke své spáse.
Právě v onen moment na mě zcela dohledlo, že mi ukrutně třeští hlava a není mi dobře, čehož jsem se pár zlomků okamžiku poté zbavila. Stačil jediný lok.
No vidíš, jak málo ti stačilo a hned se cítíš zase mnohem líp, určitě to už neuvidíš tak černě, zakřenila se na mě Chiara a pak si uvědomila ironii ve svém prohlášení, tedy, černé tu uvidíš pořád hodně, ale nebude se ti zdát tak špatná, to se vsadím.
Někdy bylo zábavné ji poslouchat, protože měla i smysl pro humor, což by do ní asi kde kdo podle prvního dojmu neřekl. Hloupé předsudky... škoda, že neexistovala, byla by krásným ukázkovým příkladem toho, jak snadno si lidé dělají předčasné závěry, aniž by danou osobu stihli poznat.
Ale ještě „naberu síly“, než se tam vrátím, dobrá? zareagovala jsem s pořád poněkud otupělými smysly.
Jasně, odpočiň si tu. Ale jak začnou hrát Diary of Dreams, půjdeš tam, odsouhlasila mi. A jak pravila, tak jsem také učinila. Pravda, moc jsem mezitím nevnímala realitu, jen jsem pomaličku ucucávala Pepsi a sledovala bublinky, jak mi šumí na jazyku a postupně se ztrácí, když pití stéká do krku. Neuvěřitelně uklidňující činnost. Myšlenky se mi nahromadily do poklidného stáda, co šlo snadno korigovat a směřovat. Nesledovala jsem čas.
K mým uším dolehl jásot.
Tak jdeme, usmála se Chiara a já měla dojem, jako by ona sama vyslala příkaz do mého mozku, co se má s mým tělem dít. Pocítila jsem nepřirozené nadšení, které, jak jsem si dobře uvědomovala, nepocházelo ze mě jako takové. Já totiž neměla k nadšení důvod. Takže, jak jinak; to Chiara.
Vyšlápla jsem po schodech do prvního patra a tleskání, nadšené výkřiky a úvodní melodie nabraly na intenzitě. Šla jsem přesně na čas, skupina zrovna nastupovala na pódium a vyjevovala se z osvětleného oblaku.
Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jantarová propast - 2. část/1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!