Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasper a Alice 1.část

06.04.2009 (19:19) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2931×

1.ČEKÁNÍ

Stála jsem před jedním z mnoha Philadelphských bufetů. Pečlivě jsem si prohlížela každý kus dřevěného nábytku, poličky na zdech, široký pult a muže za ním. To místo mi vykouzlilo úsměv na tváři. Našla jsem to. Bylo to přesně to místo, které jsem viděla včera. Bylo obsazených jen pár židlí. U stolů seděly dva šťastné páry, žena s malým chlapcem a u jednoho z nich pár šťastných přátel. Zatímco jsem pozorovala, jak se všichni ti mladí lidé bezstarostně baví, neuvědomila jsem si, že se zpustil déšť. Necítila jsem kapky dopadající na mou tvář. Na déšť mě upozornil hluboký starostlivý hlas. "Slečno, není dobré stát tu v tomhle v nečase." Když jsem se otočila, spatřila jsem staršího muže, který mi nad hlavou držel deštník a zdvořile mi otevíral dveře. Uvědomila jsem si, že vzbudím podezření, když budu stát v dešti na ulici a prázdně zírat do vyhřátého bufetu. „Nejspíš máte pravdu. Děkuji." Pousmála jsem se a vešla do dveří otevřených do kořán. Když mi pozorný muž pomohl z kabátu, ještě jsem na něj pokývla hlavou a usmála se na znamení díků. Mé oblečení bylo promočené, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. Šla jsem si pomalu sednout na jednu z šesti barových židliček u vysokého pultu a na tu vedlejší jsem položila tašku. "Čím vám mohu posloužit?" Zeptal se přívětivě muž za pultem sotva jsem dosedla. Bylo na něm vidět, že je nervózní, a zřejmě ho moc netěšilo opakovat pořád dokola to samé, přesto si udržoval dokonale ochotnou masku. Možná, že to co ho znervózňovalo, nebyla jeho práce, ale já. Bylo všeobecně známo, že upíři na lidi nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem. "Jen šálkem čaje, děkuji." Přikývl a potom odešel. Na čaj jsem rozhodně chuť neměla, ale nebyla jsem si jistá, jestli tu mohu zůstat, aniž bych si objednala, takže jsem se rozhodla nepokoušet štěstí. Ale věděla jsem, že jestli mi karty dnes budou přát, nebudu tu sedět dlouho.

I skrz hustý déšť mě neopouštěla naděje. Už párkrát mi to nevyšlo. Nestihla jsem najít správné místo včas. Tentokrát jsem tu byla včas, tím jsem si byla jistá. Jen jsem nevěděla, jak dlouho budu muset čekat. Možná hodinu, možná týden. Ale na tom mi nesešlo. Důležité bylo, že jsem to našla. Podívala jsem se na dveře, ale nezdálo se, že by se měly každou chvíli otevřít. Déšť sílil a venku nebylo živáčka. I přesto, že bylo brzké ráno, venku bylo přítmí, což mi hrálo do karet. Kdyby bylo slunečno, nejspíš bych tu teď nemohla sedět. Mohla jsem být klidná. Podzimní déšť bude zužovat Philadelphii ještě nejméně týden možná dva. Povzdechla jsem si a odvrátila hlavu od nehybných dveří. Vytáhla jsem z tašky knihu a pomalu ji otevřela. Nevěděla jsem, jak dlouho tu budu muset sedět a nejlepší bylo pojistit se. Bylo by nápadné, kdybych tu sama seděla celý den před šálkem čaje a hypnotizovala kliku u dveří. Začetla jsem se do prvních stránek, aniž bych věděla, co vlastně čtu. Po chvíli jsem ucítila příjemnou vůni. Dveře, které se zavřely za mladou dívkou, která mi nesla šálek čaje, mi vmetly její vůni pod nos. Nebyla jsem hladová, ale to děvče vonělo krásně. Každý člověk v místnosti měl charizmatickou vůni a já jsem ještě nebyla tolik dobrá v tom, co jsem dělala, takže jsem se pousmála a zadržela dech. Bylo to tak jistější.

Podívala jsem se na šálek, který stál přede mnou, a trochu jsem znervózněla, když jsem zjistila, že ho zřejmě budu muset vypít. Tuhle nepříjemnost jsem si chtěla nechat raději na později, a tak jsem sklonila hlavu zpět ke knize. Dveře se několikrát otevřely a znovu zavřely za tu dobu, co jsem seděla nad knihou, ale většinou to byli jen pravidelní návštěvníci, kteří přišli na snídani a museli do práce nebo zpět ke svým rodinám. Pokaždé když přišel někdo nový, odtrhla jsem oči od knihy. Snažila jsem se být nenápadná, a pokud to bylo možné a mohla jsem zjistit, zdali je vcházející osoba člověk nebo upír bez zbytečných pohybových reakcí, snažila jsem se o to. Bylo složité zjistit to takhle, protože jsem stále zadržovala dech a to mi hodně komplikovalo snažení. Musela jsem hodně spoléhat na sluch, ale nemohla jsem si být jistá, jestli ten na koho čekám, nehraje roli člověka, což bylo velmi pravděpodobné. Lidé neměli rádi, když jsme byli příliš tiší, klidní a naše pohyby byly bezchybné. Občas bylo nutné se vrtět, o něco zavadit, prohrábnout si vlasy a mrkat. Mohla jsem si být jistá, že hru na lidi bude hrát i ten, kterého jsem očekávala. Stránky ubíhaly, a i když jsem neměla tušení, jak se kniha jmenuje, za chvíli jsem byla téměř v půlce. Byla jsem moc nervózní na to, abych se věnovala dějovým liniím, ale nemohla jsem jen tak sedět. Čaj přede mnou byl stále netknutý a žádné plány do budoucna jsem s ním neměla.
Později jsem si všimla, že bufet se začíná plnit. Už nebyl tolik klidný jako uplynulé dopoledne, ale nedalo se říct, že je narvaný k prasknutí. Jen tam bylo víc živo. Lidé chodili většinou ve skupinkách a mluvili jeden přes druhého. Zadívala jsem se velké hodiny nade dveřmi, které mi prozradili, že je krátce po poledni. Oči mi sklouzly ke dveřím, které byly smutně zavřené a prázdné. Venku pořád pršelo. Mohla jsem slyšet vodu dopadající ve stejném rytmu na střechu a za napůl prosklenou stěnou voda cákala z nebe v nepřetržitých řetězcích. Začetla jsem se zpátky do knihy, ale víc jsem vnímala okolní zvuky než inkoust vtištěný do bílého papíru. Dopoledne mi uběhlo poměrně rychle a bez komplikací. Jen jsem se bála, jestli to tak bude i s odpolednem. Nešlo mi o to, že jsem neměla čas čekat. Čekání mi ani přinejmenším nevadilo. Scházelo mi mnoho věcí, ale čas k nim nepatřil. Jen jsem se bála, abych nevzbudila podezření. Doufala jsem, že objekt mého hledání mi to usnadní a nebudu tu muset vysedávat a číst každý den věčnosti. Nebo spíš každý den tohoto týdne. To rozhodnutí bylo náhlé, nezměnilo se a zavede ho přímo sem. Jen mi šlo o to, kde byl předtím. Jestli byl na druhém konci světa, mohlo to být trochu komplikované. Jestli byl ve Washingtonu, už by měl být ve městě. Samozřejmě, že kdybych věděla kde je, nemarnila bych čas v bufetu s knihou, o jejímž autorovi jsem neměla ani potuchyí a s čajem, se kterým jsem neměla ani sebemenší úmysly ho pít. Po poledni zaplavil místnost dřívější klid a uvolněná konverzace. Když jsem přečetla poslední stránku, bylo půl šesté. Nezdálo se mi, že by v mé včerejší vizi byla tma a tak jsem přestala doufat. To ale ještě neznamenalo, že jsem to vzdala.

Vrátila jsem knihu, kterou jsem celý den pomalu pročítala zpět do tašky. Rozhlédla jsem se po místnosti. U jednoho stolu seděl hlouček postarších dam, které se společně smály, a popíjeli kávu. Ve večerních hodinách jsem tu čekala víc zamilovaných párů, než jen dva, ale potom jsem si uvědomila, že většina normálních lidí tráví čas někde v teple u krbu, když je sychravé počasí. Otočila jsem se zpět k šálku teď už studeného čaje. Pomalu jsem ho zvedla z podložky a soustředila se na to, abych nedýchala. Trochu jsem usrkla a rychle polkla. Bylo to nechutné, ale neměla jsem na výběr. Rozhlédla jsem se. Neviděla jsem podezřelé zraky zaměstnanců, takže jim nejspíš nezáleželo na tom, jestli tu sedím celý den nebo ne. Nejspíš se mi nedivili, že se mi nechce zpět do mokrých ulic Philadelphie. Uklidnilo mě, že nebudím podezření.

Ten den už asi potřicáté se otevřely dveře bufetu a já jsem znovu pomalu vzhlédla. Ten pohyb byl až moc pomalý, protože muž v klobouku stál právě zády ke mně a věšel si kabát. Vyčkávala jsem, až se otočí. Když to udělal, projela mnou vlna zklamání. Nebyl to ten, kterého jsem čekala. Tmavovlasý muž si sedl k pultu o dvě místa vedle mě a objednal si. Bez zájmu jsem se otočila zpět ke svému čaji a hleděla jsem do prázdna. Cítila jsem, že pro ten den to vzdávám. A potom ty staré dveře znovu hlasitě zavrzaly.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper a Alice 1.část: