Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasper a Alice 2.část

08.04.2009 (19:09) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2733×

2.NADĚJE

Instinktivně jsem vzhlédla, abych se ujistila, jestli se objekt mého hledání konečně nenašel. Tentokrát jsem nebyla zklamaná. Stál tam, z dlouhého kabátu mu odkapával déšť a jeho oči byly tmavé. Zřejmě mu nebylo příjemné být zavřený v jedné místnosti s tolika snadnými kořistmi. Když jsem si byla naprosto jistá, že tohle byl ten zmatený upír z mých vizí, seskočila jsem z barové židličky a šla jsem k němu blíž.

Jakmile mě spatřil, jeho pohled se změnil z nervózního na ostražitý. Uvědomila jsem si, že od té doby co vstoupil, mi na rtech pohrává úsměv. Veškeré to úsilí, hledání a nekonečné čekání po barech, ubytovnách a restauracích nebylo marné. Konečně jsem to dokázala. Upír přede mnou si mě opatrně měřil a zdál se být zmatený. Hlouček mladých lidí v rohu se hlasitě zasmál a já jsem si uvědomila, že je čas se pohnout. Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a hlavu naklonila na stranu, přesto jsem z něj nespouštěla oči. Nemohla jsem si dovolit, aby mi teď zmizel, potřeboval mě. Tak jako já jeho. "Nechal jsi mě dlouho čekat." Usmála jsem se nenuceně a zaklonila jsem hlavu, abych mu dobře viděla do tváře. Jeho reakce mě překvapila. Poprvé za tu dobu se pohnul. Sklonil hlavu. "Promiňte, slečno." Omlouval se, jako kdyby měl tušení za co. Poznala jsem, že i přes zvláštnost situace mu bylo upřímně líto, že nechal dámu čekat. Natáhla jsem k němu ruku a on za ni bez přemýšlení vzal. "Opovaž se hnout z místa." Varovala jsem ho, uvolnila stisk dlaně a udělala krok zpátky k tašce. Když jsem vytahovala peněženku, abych na baru nechala peníze, jeho ruka mě předběhla. " Dovolte." Zmateně jsem se na něj podívala. "Proč jsi to udělal?" Ale to už mi bral kabát a táhl mě ven z bufetu. "Nechápu, proč byste měla platit za něco, čeho jste se ani nedotkla." Zakroutila jsem hlavou, abych z ní vyhnala zmatek. V žádné z mých vizí nebyla ani známka o tom, že by byl blázen, ale vše co právě udělal, by tomu nasvědčovalo.

Po tom, co jsme vylezli znovu ven do děštivých ulic, se chvíli rozhlížel a vydal se do leva. Zarazil se, když si uvědomil, že nejdu za ním. Chvíli si mě měřil a potom se podíval na kabát, který pevně svíral v ruce. Vrátil se a pomohl mi ho obléct. "Jestli chcete vzbudit podezření, můžete tu zůstat." Uvědomila jsem si, že pořád ztuhle stojím na jednom místě ve studeném dešti."A jestli ne?" "Pojďte mi pomoct najít hotel." Pozorně se mi díval do očí a čekal, až se rozhodnu. "Vlastně jsem ubytovaná v hotelu tady přes ulici. Můžeme jít tam." Zmateně zakroutil hlavou. "Ne děkuji. Myslel jsem, že nemáte kam jít a potřebujete pomoct. Mýlil jsem se. Bylo milé vás poznat." Otáčel se k odchodu. "Ne děkuji?" Opakovala jsem vyděšeně. ,,Trvalo mi to měsíce, než jsem tě našla, a když se to konečně stane ty řekneš ,Ne děkuji,?" Otočil se zpátky a se zmateností v očích se přibližoval ke mně. ,,Vy jste mě hledala?" Poskládal ta slova za sebe, jako kdyby mu nedávala smysl. Přikývla jsem. "Pojď se mnou. Prosím." Váhal. Měla jsem záblesk. Byl se mnou v hotelu, kde jsem byla ubytovaná. Pousmála jsem se. "Kudy?" Zeptal se. Ukázala jsem na budovu přes ulici. Znovu vykročil a tentokrát jsem šla s ním. "Znám vás?" Zeptal se nejistě, zatímco jsme šli prázdnou ulicí. "Zatím ne." Pousmála jsem se.

Když jsme byli v hotelu a našli můj pokoj, zdvořile mi podržel dveře a potom je za námi zavřel. Sundala jsem kabát a odložila ho na pohovku. "Vysvětlíte mi teď, proč jste mě hledala?" Přikývla jsem, posadila jsem se na jednu z židlí a pobídla jsem ho, ať si sedne vedle mě. Když se usadil, začala jsem. "Máš nějaký talent? Umíš něco navíc?" Bylo důležité mu napřed vysvětlit, jak jsem zjistila, že existuje. "Ano, slečno." Zhluboka jsem si povzdychla. "Jsem Alice." Napřáhla jsem k němu ruku přes stůl. "Jasper." Představil se, zatímco mi podával tu svou. Za celou tu dobu co jsem ho hledala, jsem si přála znát jeho jméno. Jeden důvod byl, že jsem byla zvědavá a druhý, že by mi to mohlo. Jméno Jasper se na muže s medově blonďatými vlasy rozhodně hodilo. "Takže, když máš nějaký talent, jistě chápeš, že je to možné a nebudeš mě považovat za blázna, že ano?" Přikývl a trpělivě čekal. Byl vážný. "Mám vize z budoucnosti." Vyhrkla jsem, bez otálení. Naklonil hlavu na stranu a upíral na mě zrak. Nezdálo se, že by ho to překvapilo. "Jsou založené na tom, jak se lidé rozhodnou, takže to není zrovna spolehlivé, ale pomohly mi najít tebe." Zakroutil hlavou. "Co se děje?" "Stále nechápu, co vás přimělo mě hledat." Pořád mi vykal, to nebyl pokrok, zřejmě nepochopil, proč jsem se mu představila jménem. Díval se na mě a obočí měl stažené do zvláštního výrazu, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se mračí. "Celý život sleduju svou budoucnost." Začala jsem znovu. "A pár měsíců zpátky ses tam začal objevovat ty. Nevěděla jsem, co to znamená. Hodně mě to zmátlo. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Neustále jsi bloudil a něco hledal. Potom mi došlo, že tam nejsem, protože hledáš mě." Hlasitě vydechl. "Proč bych-" Zastavila jsem ho. „To nevím. Ty sám si nevěděl, co hledáš." Prohlížel si ruce, které měl položené na stole. „Ne to jsem nevěděl. Alespoň ne úplně. Unavovalo mě žít s tím, co jsem byl. Hledal jsem něco lepšího. Lepší život." Vzhlédl a hluboce se mi zadíval do očí. Byl v nich zmatek. „Takže ty jsi ten lepší život?" Zakroutila jsem hlavou. I když bych ráda udělala opak. "Ne. Ještě tak docela nejsme hotovi s hledáním."

Znovu se zamračil a nechápavě si mě prohlížel. „Nejsi jediný, kdo hledá něco lepšího. Myslím si, že to máme najít společně." Vráska na čele se mu ještě víc prohloubila. Moc jsem mu nepomáhala s pochopením. Dala jsem se tedy do vysvětlování. "Vidím nás dva. Ale nejsme sami. Mám vize o jedné skupině našeho druhu, kteří žijí jinak. Neživí se lidmi, ale zvěří." Ujasnila jsem mu, co je náš osud. Věděla jsem moc dobře, že už to zkoušel. Nezabíjet. Zatím ale nebyl tolik úspěšný jako já. Bez lidské krve jsem vydržela už téměř rok. Snažila jsem se o to, když jsem zjistila, že to jde i jinak. "Kolik jich je?" Vytrhl mě z přemítání. „Pět, zatím." Odpověděla jsem. Zarazil se nad tím počtem. Většinou jsme žili v párech. Bylo překvapující najít skupinu, která přesahovala dva jedince. "Jak dlouho jsi mě hledala?" "Od té doby, co jsem začala mít vize o tobě a pochopila jsem, co znamenají. To je asi půl roku." "Proč to trvá tak dlouho?" Pousmála jsem se. "Nebyla jsem dost rychlá. Než jsem dorazila na místo, kam si se rozhodl jít, už jsi byl pryč." "To je mi líto." Znovu jsem se zasmála, tentokrát na hlas. "Co se děje?" "Tváříš se, jako by to byla tvoje vina." Povzdechl si a potom se na mě znovu podíval. Jeho oči byly stále tmavé, ale moc dobře jsem věděla, že kdyby nebyly, měly by rubínově červenou barvu. Před dvěma dny se mu to vymklo. Zase. "Pomůžeš mi je najít?" Můj hlas byl plný očekávání. Měla jsem strach.

Mohl říct ne, a odejít. Neměla jsem žádnou jistotu. A potom přišla vize. Seděli jsme v ní v tomto pokoji a hledali jsme. Zaplavilo mě vítězství, i když jsem ještě zdaleka neměla vyhráno. Alespoň jsem tuhle hru nemusela hrát sama. Měla jsem pohledného spoluhráče. "Takhle to funguje?" Zeptal se, když viděl můj šťastný výraz. Usmíval se. Pochopil, že není nutné odpovídat, že jsem si odpověď už našla sama. Přikývla jsem. "Máš nějaké ponětí, kde teď jsou?" Znovu zvážněl. Zamrzelo mě, že jeho úsměv není trvanlivější. "Ne. Jsou na jednom místě a to je problém. Vidím jejich rozhodnutí. Vidím, jak to tam vypadá, ale to mi nepomůže je najít. Proto se na ně musím soustředit. Nemůžu dovolit, aby mi něco uteklo." Zmateně mě poslouchal. "Může trvat roky, než se rozhodnou odejít." To jsem moc dobře věděla. "Ano. Budeme mít čas naučit se žít jejich způsobem." Povzdechl si. Oba jsme věděli, že to nebude jednoduché. Vzala jsem ho za ruku, kterou měl stále položenou na stole. Pevně mi stiskl tu mou. "Pomůžu ti. Slibuji." Znovu se mi zhluboka zahleděl do očí-leskla se v nich naděje.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper a Alice 2.část: