Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky ... - 16. kapitola

07.12.2010 (14:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2343×

16. KAPITOLA

Bella

Jaspere,

ani nevíš, jak moc ráda bych Ti napsala, že jsem v pořádku, ale nejsem. Nic není v pořádku!

I když ty jsi mě už zcela vypustil ze svého života. Já to nedokážu! Je to už měsíc a sedm dní, co jsi mě i přes svůj slib opustil. Měsíc a sedm dní. Pro někoho možná krátký časový úsek, ale pro mě NE!

Dnes jsem opět mluvila s Tiff, jako každý den mého pobytu zde, můžeš být zcela v klidu. Nic mi nechce říct, prý je to pro mé dobro. Což je docela směšné, nemyslíš? Protože pochybuji, že by se našlo ještě něco, co by mi mohlo ještě víc ublížit. Nic. Už neexistuje nic!

Jaspere, potřebuji Tě! Tak moc Tě potřebuji! Přála bych si být v Tvém objetí, kde si připadám v bezpečí a silná, protože nevím… opravdu nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Rehabilitace je náročná, hodně náročná. Joshua říkal, že když to půjde tak dobře jako doposud, budu se moct za měsíc postavit na nohy. Ale k čemu mi bude, že budu moct chodit? Proč dobrovolně denně týrám své tělo, když nevidím žádný důvod mé existence? Pro koho to dělám, když já bych to nejraději už skončila?

Každý nový den začínám s myšlenkou na Tebe. Pořád dokola si musím opakovat svůj slib, který jsem Ti tenkrát před dvěma roky dala. Každé ráno si opakuji jednotlivá slova mého slibu jako mantru, abych svou mysl uchránila a neodevzdala té bezedné propasti, ve které už stejně kousek mé mysli uvízl. Stále si na nic nevzpomínám, krom toho incidentu s Alice. Pořád nic. A věř, že se několikrát denně snažím rozpomenout, nejde to. Což mě nutí k zamyšlení. Má to ještě smysl? Proč bych si měla vzpomenout? Změnilo by se něco?

Slíbila jsem Ti, že už nikdy si nesáhnu na život, a že budu bojovat do posledního dechu, úderu srdce o svůj život… o své štěstí. A víš, co jsi mi řekl Ty?

„Bello, jsem tu pro Tebe a pomůžu Ti. Vždy tu pro Tebe budu, když mě budeš potřebovat. Slibuji.“ Vzpomínáš? A kde jsi teď? Kde!? S ní! Jsi s ní a na mě jsi jednoduše zapomněl. Říkal jsi, že upíři mají dokonalou paměť, že nikdy na nic nezapomenou. Ale Ty jsi zapomněl lehce!

Což je známka jediného, že jsem pro Tebe vůbec, ale vůbec nic neznamenala, protože kdyby jo…

Věřila jsem Ti! A ty? Zradil jsi mě! V momentě, kdy jsem Tě tolik potřebovala, jsi se ke mně otočil zády. A proč? Jen a jen kvůli Alice, která Ti při první příležitosti bodne dýku do zad. Tak jako Ty mně! Moc dobře víš, že jsem vždy doufala a přála si, že jednou potkáš ženu, která si zaslouží Tvou lásku, ale ona to není. Jen si hřeješ hada na prsou. Jen nechápu, co Ti napovídala, že jsi jí odpustil. Nechápu Tě a raději Tě snad ani nechci pochopit.

Stačil jeden hloupý pád ze schodů. Pád, který obrátil můj život vzhůru nohama…, který mě připravil o Tebe…, o mou tak pracně nalezenou vnitřní rovnováhu…, o mé vzpomínky…, o možnost chodit. Není to šílené, kolik toho dokázal zničit jen jeden pouhý hloupý pád? Je! A o to víc si připadám jen bezvládnou loutkou, která nemá vládu nad svým životem.

Ani nevíš, jak moc lituji, že mi ten pád nevymazal všechny vzpomínky na Tebe, protože tak by to bylo všechno jednodušší. O dost jednodušší!

Myslela jsem si, že jsem pro Tebe stejně důležitá, tak jako Ty pro mě, ale mýlila jsem se. Byla jsem naivní. Sakra, Jaspere, nevím, jestli si to uvědomuješ, ale Ty… Ty jsi pro mě hodně důležitou osobou v mém zatraceném životě. A přesto, že jsi mi ublížil – hodně ublížil, pořád zůstaneš v mém srdci. Jedině Ty víš, jak moc silné pouto jsem si k Tobě vytvořila. To pouto je natolik silné, že nelze ho jen tak ze dne na den přerušit. Tak jak to, že to pro Tebe bylo tak lehké mě odstříhnout?

Jaspere, doufám, že nikdy, ale opravdu nikdy nebudeš litovat svého rozhodnutí a budeš šťastný.

Jaspere,…

Bella

Pohled jsem upírala na monitor notebooku a pozorovala blikající kurzor. Přemýšlela jsem. Každý den jsem napsala e-mail pro Jaspera, ale nikdy jsem nenašla tolik síly a odvahy mu ho poslat. A dnešek nebyl výjimkou. Opět tak jako každý den jsem dlouze podržela backSpace a pozorovala ubývající písmenka, dokud nezůstalo pole na text prázdné. Rychle jsem vypnula notebook a položila na noční stolek vedle postele. Jen co jsem ho odložila, ozvalo se tiché zaťukání na dveře.

„Dále,“ zavolala jsem a ve dveřích se objevila sestřička.

„Přišla jsem se zeptat, jestli něco nepotřebujete.“

„Ne, děkuji,“ odpověděla jsem jí.

„Kdybyste něco potřebovala, stačí zazvonit na zvonek. Dobrou noc,“ popřála mi a potichu za sebou zavřela dveře. Pohledem jsem sklouzla na postel na protější straně pokoje, která dneska byla prázdná. Charlie tu nebyl. Včera jel na víkend za Samathou, mají výročí, a i když se mu nechtělo, přesvědčila jsem ho, aby jel. Na jednu stranu jsem byla ráda, že odjel, protože jsem si konečně mohla odpočinout od jeho péče, které byla opravdu přehnaná, ale na druhou stranu mi tu chyběl.

Natáhla jsem ruku, abych zhasnula lampičku na nočním stolku, ale nakonec jsem se v půli cesty zastavila a zpět ruku položila vedle sebe. Zavřela jsem oči a namlouvala si sama sobě, že to zvládnu. Vždyť je to jen spánek, nic jiného. Ale já to spíš chápala jako trest. Někdy se mi totiž opět zdálo o Lili. A když to nebyly sny o Lili, tak byly o Jasperovi, sice ty o Jasperovi nebyly vůbec hrůzostrašné jako ty o Lili, ale měly naprosto stejný účinek. Bolest. To bylo to, co jsem cítila každé ráno, co jsem se probudila do nového dne.

***

„Ahoj, tati, tak co máte dnes v plánu se Sam?“ ptala jsem se Charlieho, když mi dnes poprvé volal.

„Ahoj, Bello, dneska budeme jen tak lenošit u bazénu na zahradě. A co ty? Jak ti je? A jak to tam beze mě zvládáš?“

„Je mi fajn, tati. A neboj zvládám to.“

„Co máš dnes v plánu?“ vyptával se mě dál. Když se ozvala tři krátká klepnutí na dveře, hned jsem poznala, o koho jde.

„Tati, počkej chvilku,“ řekla jsem Charliemu a směrem ke dveřím jsem křikla, „dále.“ Ve dveřích se dle očekávání objevil Joshua a jako vždy s úsměvem na rtech.

„Tati, prosím tě, mohl bys mi zavolat později. Zrovna přišel Josh.“

„Ano, Bello. Užij si dnešek a já ti pak ještě zavolám. Jo, pozdravuje tě Sam. Zatím ahoj.“

„Vyřiď Sam, že taky pozdravuji a užijte si dnešek. Ahoj,“ odpověděla jsem Charliemu a ukončila hovor.

„Ahoj Bello, neruším?“ ptal se mě Josh.

„Ne, ne, nerušíš. Pojď dál,“ vyzvala jsem ho.

„Máš nějaké plány na dnešek?“ ptal se mě.

„Ne, ne, ještě nevím, co budu dělat.“

„Tak jsem si říkal, že když je dneska tak hezky a nemáš žádnou rehabilitaci, tak co kdybychom si místo oběda v jídelně udělali spolu piknik. Tedy jestli se ti chce?“ zeptal se mě Josh. A já si teprve až teď všimla piknikového koše a deky, které svíral v rukou.

„Joshi, jsi moc hodný, ale určitě máš mnohem lepší věci na práci, než marnit svůj čas se svou pacientkou. Vždyť je neděle a máš volno, tak…“

„Bello, prosím. Já budu moc rád. A pro mě to není marnění času, spíš naopak. Venku je hezky, tak mi neříkej, že chceš být celý den zalezlá v pokoji,“ řekl mi Josh, když mi skočil do řeči a přitom upíral na mě ty svoje blankytně modré oči, kterým se prostě nedalo odporovat.

„Tak dobře, ale upozorňuji tě předem, že nejsem zrovna tou nejlepší společnicí. Tak si pak nestěžuj,“ odpověděla jsem mu. A jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu.

„Tak jdeme?“ zeptal se mě. Neodpověděla jsem, jen jsem přikývla a usmála se. Josh mi dal piknikový koš s dekou do klína,  postavil se za vozík, trošku zatlačil, aby se dal do pohybu. Joshua mě zavezl až na samý okraj parku, který se rozprostíral kolem dokola celého rehabilitačního centra. Zastavil kousek od rozložitého dubu.

„Chceš být přímo na sluníčko, anebo mám dát deku do stínu pod ten dub?“ zeptal se mě.

„Rozhodni ty. Mně je jedno, jestli budu ve stínu či na sluníčku,“ odpověděla jsem mu a pootočila hlavu, abych mu viděla do obličeje.

„Dobrá, tak dám deku na slunce,“ řekl mi, vzal deku, která mi celou dobu ležela v klíně a šel ji rozprostřít. Potom si ode mě vzal košík, který postavil vedle vozíčku.

„Přenesu tě na deku, ano?“ zeptal se mě a mírně se ke mně nahnul. Pokaždé, když se mě měl nějak dotknout, předem mě upozornil. Ze začátku jsem u každého jeho dotyku ucukla, ale to se pomalu vytrácelo. Zvykla jsem již na jeho doteky, byl totiž mým terapeutem. A musím být sama k sobě upřímná, postupně mi nebyly už tak nepříjemné. Opatrně mě chytil pod koleny a druhou rukou mě uchopil kolem pasu. Já jsem svoje ruce obmotala kolem jeho krku. Pomalu mě zvednul z vozíčku. Cítila jsem, jak se jeho svaly, které se ukrývaly pod bílým tričkem, které ještě více zvýrazňovalo jeho snědou pokožku, postupně napínají.

„Děkuji,“ odpověděla jsem mu, když mě položil na deku. Ležela jsem na dece a rukama jsem se opírala o předloktí. Pozorovala jsem Joshe, jak vyndavá všechno jídlo z košíku na deku. Celou tu dobu se přitom díval na mě a usmíval se. Tato chvíle mi připomněla naše pikniky s Jasperem. Vždy jsme jeli někam daleko od lidí, kde nás obklopovala jen příroda. Jasper vždy nastavoval svoji tvář slunečním paprskům, zbožňoval, jak mu prohřívají jeho tak chladnou pokožku.

„Jaspere, co bys dělal, kdyby se objevila teď tady Alice a prosila tě o odpuštění? Dokázal bys jí odpustit?“ ptala jsem se ho.

„Bello, co tě to napadá za tak hloupé otázky? Vždyť víš, že jsem ti říkal, že to, co ona provedla, nelze odpustit. Někdo by to třeba dokázal, ale já ne. To nejde. Víš, protože já jsem jí věřil a miloval. A ona zradila mou důvěru a lásku k ní, co cítím.“

„Ano, já vím. Hloupá otázka. A co bys dělal, kdyby se vyskytl někdo, kdo by tě doopravdy miloval a ty ses do ní taky zamiloval? Zapomněl bys na mě?“

„Ach, Bells, ty víš, že jedinou ženu, kterou miluji je Alice i přesto, co udělala. A i kdybych se snažil sebevíc ji ze svého srdce vymazat, nejde to, protože, když se upír zamiluje, je to nezvratné. Víš, u upírů všechny ty city a pocity jsou mnohem silnější než u lidí. A zapomenout? Na tebe? Na tebe se nedá zapomenout. To nejde. Nikdy bych na tebe nezapomenul. A tím nemyslím tu mojí dokonalou paměť, ale to, že jsi člověk, který se musí hluboko vrýt do mysli a srdce. Nikdo nemá takové dobré srdce jako ty. Proč se mě ptáš na takové otázky, děje se něco?“ zeptal se mě Jasper a díval se na mě tím svým starostlivým pohledem.

„Jaspere, víš, že ti přeji, abys byl šťastný, ale na druhou stranu mám z toho strach, že budu sama…, že na mě pak zapomeneš a já nebudu vědět, co si počít, protože bez tebe bych to nezvládla. Bez tebe ne!“

„Bello, nemysli na to, protože já tě nikdy neopustím. Neexistuje nikdo, kdo by mě dokázal od tebe odtrhnout. Nikdo takový neexistuje. Jen jeden jediný člověk má tu moc v rukou a to jsi ty. A i kdybys mě posílala pryč a já věděl, že mě potřebuješ, přesto bych ti byl na blízku. Bells, jak bych tě mohl opustit, když i já tě potřebuji, abych z toho nezešílel. Co bych asi tak bez tebe dělal? Hmmm? A víš co, nemysli na takové hlouposti. Co kdybychom se trošku proběhli?“ zeptal se mě, a aniž by čekal na mojí odpověď. Popadnul mě do náruče a rozběhnul se svou upíří rychlostí.

„Jaspere, prosím zpomal, vždyť jsem před chvílí dojedla, bude mi špatně!“ křikla jsem na něj.

„Ne, ne, nějak musím ty tvoje hloupé obavy dostat z hlavy,“ řekl a já uslyšela jeho nádherný smích, který byl opravdu nakažlivý.

„Bello?… Bello, jsi v pořádku?“ vytrhl mě Joshuův hlas z mých vzpomínek.

„Jo, jsem,“ odpověděla jsem mu a utřela si slzy, které se mi rozkutálely po tvářích.

„Bello, jestli chceš, tak můžeme ten piknik přesunout na jindy? Děje se něco? Udělal jsem snad něco špatně, jestli ano, tak se omlouvám,“ řekl mi Josh.

„Ne, Joshi, to je v pořádku. Už jsem v pohodě. Ty jsi neudělal nic špatného, jen jsem si na někoho vzpomněla. To nic není. Už mi je dobře.“

„Klidně mi o tom řekni, jestli se ti teda chce. A jestli jsem něco udělal špatně, tak mi to můžeš říct…“

„Joshi, přestaň. Ty jsi opravdu neudělal nic špatné. Je od tebe moc hezké, jak se o mě staráš. Víš, jen mi to připomnělo, jak jsme vždy s Jasperem, když bylo slunečno vyráželi na piknik,“ odpověděla jsem mu.

„Jasper to je tvůj přítel? Nebo byl?“

„Ano, byl a nechci se o tom bavit. Promiň, ale je to pro mě dost bolestivé a já na to nechci myslet.“

„Ne, to je v pořádku. Promiň, že jsem se vyptával. Když budeš chtít, můžeš mi o tom říct. Jsem tu pro tebe,“ řekl mi a propaloval mě těma svýma blankytně modrýma očima. Jeho poslední slova se mi v mysli nesly, jako ozvěna, ale ne s Joshovým hlasem, ale Jasperovým. A mně se opět spustily slzy.

„Bello, prosím neplakej. Promiň, já se tak moc omlouvám. Ani nevíš, jak moc mě mrzí, že pláčeš,“ říkal mi Josh. Nečekala jsem to, ale Josh rychle vyskočil na nohy a sednul si vedle mě. Přitáhnul si mé tělo blíž do náruče a objal mě. Jeho náruč nebyla tak chladná jako Jasperova, ale měla na mě stejné účinky. Plakala jsem, zatímco mi Josh šeptal slova útěchy. Jeho náruč byla uklidňující. Ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem přestala plakat.

„Děkuji, Joshi,“ zašeptala jsem, podívala jsem se mu do očí a nepatrně se usmála.

„Netrap se kvůli němu. Nestojí ti za to, aby ses kvůli němu trápila, když dokázal ublížit někomu, jako jsi ty. A ještě jednou se prosím usměj, protože, tak ti to sluší mnohem víc,“ řekl Josh a setřel mi palcem zbylé slzy z mých tváří. A já udělala, co po mně žádal. Usmála jsem se, Josh mi můj úsměv opětoval. Čekala jsem, že se odtáhne a sedne si naproti mně, ale neudělal to. Pořád seděl za mnou a já byla o něj opřená. Nejen po dobu oběda, ale i zbytek dne jsem strávila v příjemné Joshově přítomnosti na dece v parku. A poprvé od té doby, co mi Jasper tolik ublížil, jsem se cítila spokojená. Josh byl skvělý společník, který mi nedovolil myslet na nic jiného než na něj. A když mi poté k večeru volal Charlie, tak jsem mu poprvé nemusela lhát, s klidným srdcem jsem mu řekla, že je mi opravdu fajn, a že jsem si dnešek užila.

***

Jasper

„Jaspere, opravdu to zvládneš? Nemusím nikam jezdit, raději bych tu zůstala s tebou,“ říkala mi Alice, která mě objímala uprostřed letištní haly.

„Ne, Alice, jen jeď a užij si to. Neboj, zvládnu to. Ráno pojedeme s klukama na lov a vy se stejně zítra večer vracíte.“

„Raději bych tu zůstala s tebou a byla ti nablízku. Nemusím jet na tu přehlídku, vždyť můžu jet jindy, až bude vše v pořádku,“ říkala mi Alice a tvář zabořila do mé hrudi.

„Ne, jeď. Přeji si to. Poslední dobou neděláš nic jiného, než že neustále kontroluješ Bellinu budoucnost. Zasloužíš si to. A nejen za to, že hlídáš Bellu, ale taky za to, že jsi vůči mně tak tolerantní. Alice, slibuji, že až se to vše vyřeší, pojedeme někam spolu. Někam, kde budeme jen ty a já, vše ti to vynahradím,“ řekl jsem jí a spojil naše rty v polibek. Byl to něžný, pomalý polibek, do kterého jsem dával všechnu tu svoji lásku, kterou k ní cítím. Neexistuje žádná žena, která by byla tak tolerantní. A já jsem neskonale vděčný, že tou ženou je moje Alice.

„Alice, tak jedeme?“ zeptala se Rose, která stála hned vedle nás a my tak byli nuceni rozpojit naše rty.

„Já vím, netrap se tím. Kdyby se dělo něco ohledně Belly, zavolám. Miluji Tě,“ řekla a pohladila mě po tváři.

„Děkuji. Taky Tě miluji,“ odpověděl jsem jí. Na rty jsem jí vtisknul ještě poslední krátký polibek. Na tuto přehlídku se dostanou, jen VIP a věděl jsem, že bych Alice potěšil, kdybych na ni sehnal lístky. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale nic není nemožné. Alice si to zaslouží a udělalo jí to obrovskou radost. Pozoroval jsem záda mojí manželky, která se pomalu ztrácela v davu lidí. Ještě než se zcela ztratila v tom davu, otočila se a naposledy se na mě usmála.

S kluky jsme zamířili na parkoviště. Neměl jsem náladu jet s Emmettem a poslouchat ty jeho vtípky, proto jsem raději jel s Edwardem.

Právě teď je to neskutečně dlouhých 1068 hod. 36 min. a 45 sec., co se musím ovládat, abych se nerozběhnul za Bellou. Kolik ještě takových nekonečně dlouhých hodin, minut či snad vteřin musí ještě uběhnout, než si Bella vzpomene a vše bude v pořádku, jak mi alespoň Alice tvrdí. Kolik?

Nerozumím sám sobě, že jsem se za ní nerozběhnul a vydržel zatím té myšlence odolávat. No, popravdě s tou myšlenkou zápasím každou vteřinu, co mě Bella poslala do vyhnanství. Do vyhnanství, kde je bolest mojí věrnou společnicí, a i když se Alice hodně snaží, nejde ji ode mě odehnat. Je to, jako by mi někdo vypálil cejch do kůže. Za poslední dva roky bych už měl být zvyklý, vždyť i po Alice byla bolest mojí věrnou společnicí, ale u Belly je to horší než s Alice, protože Alice je přeci jen upírka, které nehrozí skoro žádné nebezpečí a hlavně jsem si myslel, že Alice mě nemiluje a nepotřebuje. Zatímco Bella ano. Bella je jako vyplašená laň, která přede mnou zběsile kličkuje, aby se zachránila a utekla z mých krvelačných spárů. Bella mě potřebuje, tak jako já ji. A proto je ta bolest o dost horší, protože vím, že je tak lehce zranitelná a křehká.

Několikrát jsem té myšlence i podlehl, ale než jsem ji mohl zrealizovat, vždy mě někdo zastavil. Alice vše viděla, a když to náhodou nebyla Alice, tak to byl Edward, kdo mi překazil mé plány. Pořád mě někdo hlídá, jako bych byl nesvéprávný.

Kdyby se mě někdo zeptal, co je horší, jestli ten boj, který musím svádět s tím netvorem, který je usídlený hluboko v mém nitru, anebo vědomí, že Bella je několik mil daleko ode mě vydána napospas životu a já jí nesmím být oporou, tak jak jsem jí slíbil. Odpověděl bych bez váhání a hned, protože odpověď na tuto otázku je tak jednoduchá. Mnohem raději budu cítit ten spalující žár, který drásá mé hrdlo, než tu bolest, jež ničí mé srdce. A nejhorší na to všem je, že já jsem tím viníkem. To já jsem jí tolik ublížil, protože, kdybych si předtím dával větší pozor a nepřeřeknul se, tak teď bych mohl být Belle nablízku a pomáhat jí. Jen já jsem vinen!

Ublížil jsem jí!

Zradil jsem její důvěru!

„Jsme doma,“ pronesl Edward a aniž by čekal na mou odpověď, či reakci vystoupil z auta a zamířil jako vždy do svého pokoje.

„Co budeme dělat?“ zeptal se mě Emmett, který stál vedle Edwardova Volva. Neodpověděl jsem a prošel kolem něj s úmyslem jít do pokoje, kde bych přetrpěl těch několik hodin, než se pojede na lov.

V pokoji jsem si lehnul na bok a svůj pohled upíral do dálky. A jako vždy se mé myšlenky začaly točit kolem Belly. S každou myšlenkou na ni jsem pocítil větší a větší bolest, která se snoubila s proviněním.

Nevím, co mě ničilo víc. Vědomí, jestli Bella trpěla mojí nepřítomností, anebo že už jsi za mě našla náhradu. Ještě před týdnem mi každý večer psala e-mail, sice ho nikdy neodeslala, ale psala mi. A teď? Má Joshe. Joshe, o kterém nevím zhola nic. A přestože mě Alice uklidňuje, že se k ní chová hezky a mile, ale jen když si pomyslím, že už mě nepotřebuje…, že se v její životě našel někdo, kdo ji dokázal ode mě odpoutat, mě ničilo. Ničilo mě, že mé místo nahradil někdo jiný. Lidská mysl zapomíná rychle a lehce.

Znepokojovalo mě, že se Josh čím dál víc motal kolem Belly. Bojím se, že jí ublíží, protože netuším, jaké s ní má úmysly. Ale jestli jen kvůli němu prolije jednu jedinou slzu, tak za sebe neručím. Nedovolím, aby jí někdo zase ublížil. Už jí nikdo nikdy neublíží.

Ucítil jsem, jak mé tělo zaplavil nezředěný vztek, který jsem potřeboval nějakým způsobem dostat ze sebe ven. Proto jsem vstal a zamířil do obýváku, odkud jsem slyšel přenos nějaké basebalového zápasu.

„Emmette, co kdybychom si trošku poměřili své síly?“ zeptal jsem se Emmetta, kterému se po mé otázce hned rozzářily oči.

„Super, alespoň bude nějaká zábava,“ odpověděl mi Emmett a vstal z gauče. Zamířil jsem před dům. Postavil jsem se a počkal na Emmetta, než zaujme své místo. Jakmile se postavil naproti mně, bez varování jsem proti němu udělal výpad. Zbytek noci jsme strávili vybíjením mého vzteku. Když se na obloze objevily první paprsky slunce, zanechali jsme boje a šli jsme se převléknout. Edward mezitím už na nás čekal v Emmettově Jeepu.

Celou cestu se Emmett pokoušel mě a Edwarda zatáhnout do hovoru, ale bylo to beznadějné. Oba dva jsme se myšlenkami toulali na míle daleko, ale Emmetta to neodrazovalo od dalších pokusů. Bylo to nesnesitelné. Jakmile se Jeep zastavil na místě, kde se měly naše cesty rozdělit, neskutečně jsem si oddechnul. Jako vždy jsme se domluvili, že se tu za čtyři hodiny sejdeme. Emmett se jako první z nás vydal po stopě, která ho měla zavést k jeho oblíbené medvědí krvi.

Vítr, který se otočil ze severu na jih, přinesl vůni pumy. Edward se po mně nervózně ohlédnul.

„Na co čekáš? Tak jdi, ne?“ řekl jsem.

„Jaspere, slib mi, že neuděláš, žádnou hloupost,“ chtěl po mně Edward.

„Co bych asi tak mohl udělat. Nevíš?“

„Jaspere.“

„Dobře, slibuji,“ odpověděl jsem mu. Edward si mě naposledy přeměřil pohledem a rychle vystřelil po stopě. Několik minut jsem stál na místě a užíval si ten pocit volnosti, který se mi tolik nabízel. Moc dobře jsem si byl vědom, že na východ odsud asi tak hodinu běhu, je rehabilitační centrum, kde je Bella. Jak mi ta myšlenka projela hlavou, mé nohy už nedokázaly stát na místě. Sám sobě jsem se snažil namluvit, že jdu po pachu jelena, který vznášel ve vzduchu. Ale moc dobře jsem si uvědomoval, že je to lež. Protože já neběžel po stopě jelena, ale za Bellou, abych se jí mohl omluvit a vše jí nějak vysvětlit.

15. kapitolka x Shrnutí x 17. kapitolka

Setká se Jasper s Bellou? A když ano, jak to asi dopadne? Vzpomene si Bella, nebo to tím jen Jasper zhorší? Tak doufám, že se kapitolka líbila a vy mi tu zanechátě nějaký ten komentík. Moc děkuji za ty u předchozí kapitolky. :DD

Jen se chci omluvit, nevím, kdy tu přibude další kapitolka, jelikož mi nejde net, ale budu se snažit nějak vymyslet, aby se tu objevila, co nejdříve. Protože 17. kapitolka, bude stát za to. A věřte, že se to může ještě o něco víc zkomplikovat. Jediné, co prozradím, je to, že z té další kapitolky nevyjde nikdo jako vítěz, spíše naopak. Každý zúčastnění si z ní odnese nějaký ten šrám na srdci, ale přeci jen se tu najde někdo, pro koho to bude mít dobrý konec. Ale kdo to je, to nepovím. Tak doufám, že budete mít se mnou trpělivost, pokusím se ji přidat, co nejdříve.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky ... - 16. kapitola: