Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 18. kapitola

07.01.2011 (11:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2357×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. KAPITOLA

Edward

Poté, co Josh odnesl Bellino bezvládné tělo dovnitř, se parkem rozneslo hlasité zahřmění, které bylo následováno nejprve jen pár velkými kapkami deště, které se v průběhu několika málo vteřin změnily v silné provazce deště. Pozvedl jsem svůj obličej k nebi, pohled jsem upřel na ty veliké, těžké, vodou nacucané mraky a tím tak umožnil dešti, aby bičoval mou tvář.

Představoval jsem si, že déšť není tou příčinou, proč je můj obličej zmáčen, ale že jsou to mé slzy, které mi byly a budou navždy odepřeny. Slzy, které by snad mohly ulevit mému rozedranému srdci, ač v sobě nemělo ani kapku té tolik k životu potřebné tekutiny, přesto krvácelo. Krvácelo pro Bellu… pro mou lásku k ní… pro mou pošetilou představu o naší společné budoucnosti.

Ano, byl jsem hodně pošetilým hlupákem, když jsem uvěřil, že snad i já bych mohl být milován…, že by mi bylo dovoleno ochutnat z toho pro mě tolik zapovězeného poháru lásky. Vlastně mi bylo dovoleno z něho ochutnat, ale jediné co mi bylo strpěno, bylo lehké smočení mých rtů,na kterých ulpěla jen malá nepatrná krůpěj toho zázračného nápoje, jež dokáže dělat i zázraky.

Jen jedna nepatrná krůpěj, která mi ukázala, jak nádherné je vědomí, že jsem někým milován. Jen na pár vteřin mi bylo dovoleno, poznat tu euforii, která po tomto zjištění zaplavila mé mrtvé tělo. Jen jedna malá krůpěj, která do mého ledového těla dokázala vlít ten nádherně hřejivý a povznášející pocit, jehož epicentrem se stalo mé srdce. Jen jedna nepatrná krůpěj… Nic víc! Víc mi bylo zapovězeno!

Bylo tak lehké zapomenout, co je nedílnou součástí mé osobnosti, co se ukrývá hluboko v mém nitru. Byl jsem bláhový, když jsem tak snadno uvěřil mé  prostoduché myšlence, že by snad i ona mohla milovat někoho takového jako já. Ona je anděl a já? Já jsem jen vraždící monstrum, které lační jen po krvi, tedy alespoň tomu, tak bylo dokud ji mé oči nespatřily. Jenže v něčem se pletla. Ten netvor sídlící ve mně, už nebyl stejným vraždícím monstrem lačnícím jen a jen po krvi. Stejně jako má mysl, tělo tak i on dychtil po lásce. Její lásce!

A přestože jsem až neskutečně toužil, potom vejít dovnitř, sevřít ji ve své náruči a utéct s ní někam daleko. Daleko od všeho a všech, kde bychom byli jen my dva, se mé nohy rozběhly naprosto opačným směrem.

Bella

Uplynul pouhý týden, kdy jsem nedobrovolně opustila tu temnotu, která byla vůči mně víc než laskavá, jelikož jsem mohla, jak jsem se pak dozvěděla, dva dny se v ní zcela schovávat a já tak nemusela myslet na nic, co se předtím stalo. Přesně jak rychlé bylo vytržení mé mysli z reality, tak rychle byla i navrácena.

Ještě teď si vybavuji ty okamžiky poté, co jsem se s nadějí upínala k myšlence, že třeba Jasper neodešel, že nevěřil mým naprosto pomateným slovům, které jsem předtím vypustila z úst. Hned potom, co jsem otevřela oči, mou jedinou starostí bylo to, kde je Jasper. A odpověď na ni, která se mi dostavila o několik málo vteřin později, zašlapala mé naděje hluboko pod zemský povrch.

Ano, byla jsem až moc naivní, když jsem se domnívala, že tu bude. Víc než naivní, byla jsem naprosto blbá, když jsem se na pouhou vteřinu či dvě domnívala, že tu bude. Tehdy v nemocnici jsem ho taky od sebe odehnala, ale to bylo jiné, protože to, co jsem mu řekla se už nedá vzít zpět. Tentokrát nepřijde. Je to jen a jen moje chyba. Naprosto nechápu, kde se ta slova ve mně vzala, a jak jsem je mohla vůbec vypustit z pusy, když vím, že to není pravda. Jasper má srdce, které není vůbec ledové a bez citů, protože… Jsem sama sobě víc než odporná, chce se mi ze sebe zvracet. To já jsem tou zrůdou, já jsem tím, kdo pozbývá nějaký ten cit v srdci, protože bych jinak nedovolila, aby ta odporná lež vyšla z mých úst.

A i kdybych se před ním plazila a prosila o odpuštění, je už pozdě. Už s tím neudělám nic, ani kdybych se mu omlouvala každou vteřinu svého života. Je to předem prohraný boj, protože on nezapomíná, a nejen on, ale i Edward. I jemu jsem ublížila, tím co jsem řekla. Ještě teď si přesně dokážu vzpomenout na jeho pohled plný bolesti. Každou noc se mi o tom zdá. Každou noc vidím Jaspera, jak přede mnou ustupuje a kroutí přitom hlavou, jako kdybych byla nějakou zrůdou! Zrůda jsem já, protože jsem ublížila člověku, který toho pro mě udělal hodně, aniž by po mně za to něco chtěl. Nežádal nic! Nic! Celé dva roky se o mě staral, pomáhal mi, dával mi nějaký smysl života. A já? Já jsem to celé pošlapala a zničila. Jenom já jsem vina.

A přestože si až s naprostou jistotou uvědomuji, že ještě předtím, něž jsem svou mysl zcela dobrovolně odevzdala do té konejšivé náruče temnoty, se mi vše vybavilo. Propast, jež halila mé vzpomínky, ustoupila někam do pozadí a dovolila mi nakouknout až na její samotné dno. Ale když má mysl byla násilím navrácena do reality , tak mi už nebylo dovoleno opět nahlédnout až na její dno. Opět byla zahalena do té nepropustitelné tmy, tak jako předtím. Doktor mi říkal, že se to občas stává, ale je jen málo takových případů, kdy se to stane. Nejspíš je to tím, že se má mysl brání.

Pořád jsem si musela v hlavě dokola přehrávat, co mi Jasper řekl. Sice jsem tomu pořád nevěřila, ale už jsem byla zviklaná, protože jeho slova ve mně zasadila semínko pochybnosti. Co když mluvil pravdu? Jasper měl pravdu, někdy jsem se chovala nelogicky. Jako tenkrát, když mi řekl, že je upír. Každý normální člověk by se dal na útěk, a já? Já nic. Ano, nechtěla jsem mu to věřit a tak mě musel o tom přesvědčit, ale ani potom se nedostavil ten pocit strachu, který každý normální člověk by v tu chvíli měl. Věděla jsem, že by mi neublížil. A to jsem ho znala, jen pouhý den a přesto jsem mu věřila. Nevím proč, ale něco mě nutilo mu věřit. Stejný pocit jsem měla, když mi říkal, jak to bylo s Alice, s Edwardem a já nevím proč, jsem ten pocit v sobě udusila a místo toho jsem řekla to, co jsem řekla.

A i kdybych si teď nakrásně vše vybavila, k čemu by mi to bylo? K ničemu! V tuto chvíli by to byl jen nepodstatný fakt, protože i kdyby mi Jasper říkal pravdu, tak by to stejně na mé situaci nic nezměnilo. Vše by zůstalo, tak jak je. Teď už jsem se neutápěla ve své zmatenosti, ale v beznaději. V beznaději z toho, co jsem provedla.

„Bello, ty jsi vůbec nejedla,“ přerušil tok mých myšlenek Charlie.

„Nemám hlad,“ odpověděla jsem stroze a odstrčila talíř s nedotknutou snídaní.

„Bello, musíš něco sníst. Jinak nebudeš mít dost sil. Určitě se ti to opět povede a ty se opět postavíš, uvidíš,“ mluvil na mě dál Charlie.

„A co když nechci?“

„Tohle neříkej, ani ze srandy. Ty musíš chodit. Musíš!“ křikl na mě, jeho reakce mě docela zaskočila.

„Ne, nemusím. A chci odtud pryč, já to tu už nevydržím.“

„Holčičko, nevzdávej se. Já vím, že tě trápí, že si nic zase nepamatuješ, ale určitě už si brzo vzpomeneš. A když se omluvíš Jasperovi, určitě ti odpustí. Nesmíš se tím teď trápit, musíš hodně jíst, abys měla dost sil.“

„Neodpustí,“ řekla jsem zlomeným hlasem.

„Odpustí, určitě ti odpustí, znám Jaspera,…“

„Tati, ty to nechápeš. Jak by mi mohl odpustit to,co jsem mu řekla. To nejde!“

„Určitě ano. Na to má Jasper, až moc dobré srdce a určitě chápe, že je toho na tebe moc,…“

„Ty nevíš, co jsem mu řekla. A i kdyby z něho byl ten největší samaritán, tak tohle nejde jen tak odpustit. Tati, prosím, jdi. Chci být sama.“

„Ale Bello, vždyť za chvíli ti začíná rehabilitace s Joshem. Celý týden jsi vynechala, nemůžeš to teď vzdát, když už jsi se dokázala postavit.“

„Tati, prosím. Prosím, nech mě samotnou.“ Celou tu dobu, co na mě mluvil, jsem se na něj nepodívala. Nechtěla jsem se podívat do jeho obličeje, kde se mu objevily další nové vrásky  a do jeho očí, kde jsem jen viděla tu starost a bolest. A to vše jen díky mně! Uslyšela jsem tiché  povzdechnutí, které bylo po krátkém okamžiku následováno klapnutím dveří, až v tento moment jsem se odhodlala odpoutat můj pohled od stolu a rozhlédla jsem se. Charlie tu nebyl. Jen se pro změnu rozezněl můj mobil. Jako vždy mě napadlo, co když je to Jasper. Snažila jsem se, co nejrychleji dostat k mobilu, který ležel na stolku u postele. Musím říct, že chvíli mi to trvalo, ale volající byl vytrvalý, aniž bych se podívala na displey, rychle jsem zmáčkla tlačítko a přijala hovor.

„Ahojky Bello, tak jak se máš?“ ozval se Tiffanin hlas z mobilu. Ano, jsem prostě naivní, když si myslím, že by mi zavolal.

„Ahoj Tiff, mám se fajn,“ odpověděla jsem jí, aniž bych se snažila zakrýt své zklamání v hlase.

„Bello, co se děje? Proč to zklamání, copak nemáš radost, že ti volám?“ zeptala se mě.

„Ne, samozřejmě, že jsem ráda, že mi voláš, ale nějak nemám náladu, promiň,“

„Bells, nemáš se mi za co omlouvat. Já tě chápu, ale prosím, přestaň se už ničit těmi výčitkami, tím si vůbec nepomůžeš.“

„Tiff, mohla bych mít na tebe prosbu?“ ptala jsem se jí s ostychem a doufala, že vyhoví mé myšlence, která mi právě projela hlavou.

„Samozřejmě. Pro tebe všechno, Bells,“

„Tiff, prosím nemohla bys mě tu nejlépe zítra vyzvednout?“

„Jak vyzvednout? Nerozumím tomu, vždyť tam máš být ještě necelé dva týdny a jet domů až na Vánoce s Charliem.“

„Jo, já vím, ale potřebuji už odsud vypadnout. Potřebuji pryč odsud a od všeho. Přijela bys pro mě, prosím.“

„Ale, Bello, nemůžeš od tamtud jen tak odjet. Musíš ještě rehabilitovat,…“

„Tiff, já to vím, ale nechci. Nějak už to tu postrádá ten smysl. Jediné, co chci, je být někde daleko od toho všeho a všech, protože už mě to strašně všechno vysiluje.“

„Bells, ale copak nechceš chodit? Musíš tam být, nesmíš to takhle vzdát. Musíš se s tím porvat. Ty to dokážeš! A že v tom nenacházíš žádný smysl? Jak to, Bello. Co by tomu řekl Jasper?“

„Tiff! To jsi zapomněla, co jsem mu řekla!“

„Ne, nezapomněla, ale věřím tomu, že vše se mezi vámi urovná.“

„Bohužel já tomu už nevěřím, protože je to až moc krásná představa, která je jen mým pouhým přáním, které se stejně nikdy nesplní. Tak vyzvedneš mě, nebo ne?“

„Bello, já…“

„Tiff, jednoduchá otázka. Ano či ne?“

„Bello, vyzvednu tě pod jednou podmínkou, že pak pojedeš se mnou k nám. No, a na Vánoce bychom mohli jet za Charliem a Sam. A nechci slyšet žádné námitky!“ řekla mi, když souhlasila a přitom si povzdechla.

„Bello?“

„Jo, jsem tady. Tak dobře,“ odpověděla jsem, protože mi bylo jasné, že Tiff je mou jedinou propustkou z centra. Charlie sice bude hodně vyšilovat, ale to je vedlejší.

„Tak já se ti ještě během dneška ozvu a řeknu ti v kolik tam budu, ano?“

„Jo, super. A díky!“

„Nemáš zač, Bells. Tak zatím se měj, líbám tě.“

„Ahoj Tiff,“ odpověděla jsem jí prostě a musela se usmát, protože tohle byl pro mě dost dobrý důvod k úsměvu. Konečně odsud vypadnu! Hlavně u Tiff budu mít mnohem více volnosti, než u Charlieho. Tiff zná totiž celou pravdu o tom, kdo Jasper je, což v tomto směru hodně zlehčuje mou situaci. Ozvala se tři krátká zaklepání na dveře, která mi hned prozradila, kdo za nimi stojí.

„Ano,“ zvolala jsem, i když bych teď byla nejraději sama.

„Bello, můžu dál? Neruším?“

„Ne, nerušíš,“ odpověděla jsem mu, i když bych nejraději odpověděla pravý opak, ale nechtěla jsem být na něj hnusná, když on se ke mně choval víc než mile.

„Proč nechceš stále rehabilitovat?“ šel rovnou k věci.

„Joshi, a proč bych měla?“

„Proto, abys chodila. Vždyť už jsi od toho, jen malý krůček, abys opět chodila. A místo toho, tu sedíš,“ řekl mi a díval se mi do očí. Rychle jsem uhnula pohledem, jelikož jsem nechtěla, aby mě ty jeho polapily a tím zahnaly do kouta.

„Prostě na to teď nemám náladu. A pořád se necítím dobře,“ odpověděla jsem mu.

„Bello, já vím, že tě trápí, že už jsi si jednou vzpomněla a opět jsi to zapomněla. Mluvil jsem s místním psychologem, mohl by ti s tím pomoct.“

„Jak by mi s tím asi, tak mohl pomoct?“

„Hypnózou.“

„Joshi, už jsme se o tom bavili, pochybuji, že by mi to mohlo pomoct.“

„Bello, tak to jen zkus. Prosím,“ řekl mi a já udělala chybu, podívala jsem se mu do očí, které prosily snad mnohem víc, než ten jeho tón hlasu.

„Tak, dobře,“ rezignovala jsem.

„Cože, ty souhlasíš?“ zeptal se mě Josh překvapeně a zamrkal očima.

„Jo, souhlasím.“

„Ale nějak snad, né?“ ptal se mě stále překvapený Josh, který si zvykl na to, jak mu ve všem odporuji. Ale já si byla vědoma jediného, že už možná zítra odsud odejdu, takže proč mu neudělat radost z toho, že jsem projevila, alespoň kousek ochotné vůle spolupracovat.

„Tak, když se ti to nelíbí, tak ne,“ odpověděla jsem mu.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Jen mě to trochu překvapilo. Už pět dní tu do tebe hučím horem pádem a najednou souhlasíš. No, dobře, tak jdeme?“ zeptal se mě, když se probral z toho šoku, ale tentokrát jsem to byla já, kdo byl překvapený.

„A kam?“

„No, přeci za tím psychologem,“ odpověděl klidně a šel ke mně, aby rozpohyboval vozíček.

„Ale,… ale to jako hned?“

„Ano, když jsi souhlasila, tak ano. Raději hned, než si to zase rozmyslíš,“ odpověděl mi a už tlačil vozík směrem ke dveřím.

„Joshi, počkej! Já myslela, že to bude třeba zítra nebo pozítří.“

„Ne, Bello, na co to odkládat,“ odpověděl mi Josh, když otvíral dveře vedoucí na chodbu.

„Ale vždyť tam bude mít určitě nějakého pacienta a …“

„Bello, neboj se, jsem s ním domluvený. Takže když se tam objevíme, hned tě příjme,“ odpověděl mi, čímž mi vytrhl mé záchrané lano, díky, kterému jsem tomu mohla uniknout. Sice jsem souhlasila, ale doufala jsem, že se to uskuteční až mnohem později. Nevěřím totiž tomu, že by zrovna hypnóza mi mohla pomoci. Proč by mi to jinak nenavrhl ještě Carlisle v nemocnici?  Víc už jsem nic neříkala, Josh už také nepromluvil. Po chvíli té tiché cesty, Josh zastavil před ordinací doktora Thomase Browna, jak jsem se mohla dočíst na cedulce dveří. Poté, co Josh zaťukal, ze dveří vystrčila hlavu mladá brunetka.

„Ano, přejete si?“ zeptala se ho.

„Jsem domluvený s Thomasem, že se podívá na mou pacientku,“ odpověděl sestře a ukázal přitom rukou na mě.

„Ano, samozřejmě. Jen musíte chvíli vydržet, zrovna tam má pacienta,“ řekla a mile se na Joshe usmála. Josh neodpověděl, jen kývnul hlavou a posadil se naproti mně na volnou židli. Nemluvili jsme. Josh se na mě díval, cítila jsem jeho pohled, ale já se zabývala úvahami, jaké to asi bude. Z mých úvah mě vytrhl až pohyb vozíčku, který jsem nečekala. Lekla jsem se a rozhlédla se kolem, abych zjistila, kdo je tím původcem pohybu. Josh totiž neustále seděl na židli. Ohlédla jsem se za sebe, byla to ta sestra.

„Bells, já tu na tebe počkám. Neboj se,“ řekl mi,když jsem se na něj opět podívala, než jsme i  se sestrou zmizely vnitru pokoje, odkud vedly další dveře přímo do ordinace. Za stolem seděl postarší pán, který něco psal do počítače.

„Dobrý den, jmenuji se Thomas Brown, už několikrát jsem měl možnost pracovat s pacienty, kteří měli stejný problém jako ty. Ty jsi Bella, že?“ promlouval ke mně a mile se na mě usmál, když se jeho pohled odtrhl od monitoru počítače.

„Dobrý den.“ odpověděla jsem pouze. Mezi palcem a ukazovákem jsem si nervózně začala žmoulat lem mikiny.

„Nemusíš mít strach. Jen se ti pokusím pomoci,“ řekl. Pomalu vstal, obešel stůl a sedl si na jeho okraj naproti mně.

„Nechceš se, mě na něco zeptat.“

„Jak to bude probíhat?“

„No, je to jednoduché. Pokusím se u tebe navodit hypnotický stav, někdo tomu říká taky trans. Ne, nemusíš mít z toho strach,“ zareagoval na mé doširoka otevřené oči.

„Hypnotický trans v tobě akorát vyvolá větší vnímavost, kdy budeš snadněji vnímat moje sugesce, kterými ti budu říkat, abys nechala svoji nevědomou část mozku v klidu pracovat a nerušila ji, čímž bych ti mohl pomoci, vyvolat tvé vzpomínky.“

„To budu v spát, když budu v tom transu?“

„Ne, nebudeš. Budeš po celou dobu vzhůru, budeš přesně vnímat můj hlas,“

„A to budu muset něco říkat. Já nechci nic říkat. Nechci vyprávět moje vzpomínky,“ vyhrkla jsem rychle, protože až teď mi došlo, na jak tenkém ledě se pohybuji. Co když mu řeknu, že Jasper je upír. A nejen on, ale i jeho rodina. Ano, je nepravděpodobné, že by mi uvěřil, ale svěrací kazajka a bíle vypolstrovaný pokoj by mě neminul. To je víc než jisté. Sakra! K čemu jsem to svolila. Vlastně, proč musel Josh být tak akční a zavést mě sem rovnou. Sakra! Já jsem tak blbá, až mi není rovno.

„Ne, nebudeš muset nic říkat. Já budu tím, kdo bude mluvit. Máš ještě nějaké otázky nebo to můžeme zkusit,“ zeptal se mě a ovladačem ze stolu spustil hi-fi věž, ze které se vzápětí začal linout uklidňující šum moře. Přikývla jsem hlavou.

„Slyšíš ten uklidňující šum… Zaposlouchej se do té řeči moře a tak jako vlny omývají břehy pláže a tím ji zbavují zbytečností, tak se i tvá mysl postupně zbavuje zbytečných myšlenek…Tvůj dech se pomalu stává mělčím a mělčím… Víčka se ti postupně zavírají… Tvoje mysl se odpoutává od tvého těla, které ti brání v rozletu. Na nic nemysli, vnímej, jen tu uklidňující řeč moře…“ doléhal ke mně zdálky podmanivý hlas, který se mi dostával až pod kůži.

„Moře ti šumí za zády, jsi klidná a zcela uvolněná. Tvá mysl se odpoutala od těla a tím se ti otevřela všechna pro tebe ukrytá zákoutí tvé mysli,“ promlouval ke mně dál hlas. Cítila jsem se, tak nějak podivně lehká, ale něco uvnitř mého nitra mě nutilo ten hlas nevnímat, neposlouchat jeho slova, která ke mně bez přestávky proudila. Hlas se mi neustále snažil namluvit, jak jsem lehká, ale nebylo tomu tak, právě naopak. I když ten hlas, se pořád bez ustání snaži,l prorazit tu bariéru, která se mi v mysli tyčila, jako hradby nedobytného hradu, už ve mně nedokázal navodit ten samý pocit lehkosti a uvolněnosti, tak jako na začátku. A pak z ničehož nic jsem opět otevřela oči a dívala se do překvapené tváře doktora Browna.

„Tak tohle se mi ještě nikdy nestalo. To je zajímavé,“ mumlal si pod imaginární vousy a přitom palcem přejížděl po bradě. Nic jsem neříkala, jen jsem ho pozorovala. On se díval někam za mě a pořád si třel bradu.

„Co se stalo?“ ptala jsem se, protože tak nějak jsem tušila, že se nestalo to, co přesně očekával.

„To právě nevím. Vím jistě, že jsi byla v hypnotickém stavu, ale jen tak nějak okrajově. To se mi ještě nikdy nestalo. Bylo to hodně divné a tak nějak podivně až vzrušující. Ve chvíli, kdy jsem věděl, že už jsi v hypnotickém transu, jako kdyby se tu přede mnou vztyčila zeď, která bránila mým slovům, dál proudit do tvého podvědomí. Všechna ta slova se od ní, jakoby odrážela a spíše účinkovala na mě, než na tebe. To je hodně zajímavé. Neumím si to nijak vysvětlit, ještě nikdy se mi tohle nestalo,“ řekl mi a já nevěděla, co si o tom myslet. Ještě jednou to se mnou zkoušel, ale výsledek byl naprosto stejný. Což ho hodně zaujalo a začal se mě vyptávat, jak jsem se během toho všeho cítila. Chtěl vědět veškeré podrobnosti. Byla jsem z toho docela unavená a taky zmatená. Po hodině, kdy usoudil, že mu asi nic objevného, které by to vše nějak vysvětlilo, neřeknu, mě konečně propustil.

Josh se snažil, celou cestu na pokoj ze mě něco dostat. Pořád se mě na něco ptal, ale já jsem mu neodpovídala, byla jsem z toho všeho, tak nějak podivně mimo. A i když chtěl, abych s ním šla původně, alespoň do parku, odmítla jsem ho, potřebovala jsem být sama, abych to nějak vše pobrala.

„Bello, můžu se tě na něco zeptat?“ ozval se Jasper.

„Ptej se,“ pobídla jsem ho.

„Neměla jsi někdy pocit, že je na tobě něco zvláštního, že jsi v něčem výjimečná než ostatní?“ ptal se opatrně.

„Jaspere, nějak ti nerozumím. Ale máš pravdu v něčem jsem výjimečná,“

„A víš v čem?“ ptal se mě dychtivě.

„V čem? No, přeci v tom, že nikomu se nehroutí život pod rukama, tak jak mně,“ odpověděla jsem mu.

„Bello, ale to jsem vůbec nemyslel.“

„A co jsi myslel? Že snad umím kouzlit nebo co?“

„Ne, ale víš, několikrát se mi stalo, že na tebe můj dar nepůsobil. Hlavně ty první dny. Jako kdyby jsi měla před sebou silnou bariéru, která mi nedovolila ovlivňovat tvoje pocity. Hlavně ve chvíli, kdy tvoje bolest byla snad na té nejneúnosnější hranici. Jako kdyby se tvoje tělo bránilo, abych mu trochu od té bolesti pomohl. Jako kdyby sis tu bolest přála cítit.“

Vybavil se mi můj rozhovor s Jasperem, který se odehrál někdy asi měsíc nebo o něco málo déle potom, co jsem ho poznala. A já si uvědomila, že to samé mi říkal i ten doktor. Ale proč bych se bránila tomu, abych si vzpomněla, vždyť to chci nebo snad ne? A moc dobře si pamatuji, jak moc jsem si přála, abych konečně necítila tu bolest, jež mi dennodenně drásala mé nitro. Proč bych se tomu bránila? Proč?!?

Může snad za to strach? Ale z čeho? Protože proč bych se měla bát toho, že si opět vzpomenu, když se tím nic nezmění. Nebo snad je to tím, že mám strach z toho poznání, co by pak jistě přišlo. Vždyť tenkrát jsem chtěla zemřít, abych konečně necítila tu bolest. Nebo jsem snad měla podvědomě strach z toho, že když ji neucítím, tak bude jisté, že nežiji. Ale vždyť já chtěla zemřít! A chci si vzpomenout! Nebo tomu tak není a jen sama sobě něco namlouvám?

Ani Charlie, který mi přinesl oběd, mě nedokázal dostat z mých myšlenek, kde jsem se snažila najít tu pravou příčinu, proč se tomu tak bráním, i když jsem tomu nevěřila, že jsem to já, kdo se něčemu brání. Charlieho hlas jsem vnímala, jen okrajově, ani jsem se na něj nepodívala, ani nepromluvila. Několikrát se mnou dokonce zatřásl, což mě donutilo se na něj podívat, ale jinak jsem nic neudělala. Charlie se jen na mě podíval, povzdechl si, zakroutil hlavou a odešel.

Ještě chvíli jsem nad tím uvažovala, když se mi vybavila i Joshova slova o tom, jak se vyloženě vzpírám představě, že bych mohla opět chodit. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, anebo proč. No, vlastně jsem si uvědomovala víc než jasně, proč. Chtěla jsem si dokázat sama sobě, že se ničemu nebráním, že pravda je na mojí straně. Rozhlédla jsem se kolem. Ano, noční stolek byl pouhé dva metry ode mě. V ten moment jsem dostala strach.

„Sakra, já to zvládnu! Nemám se čeho bát, tak jim alespoň budu moct dokázat, jak moc se mýlí!“ okřikovala jsem sama sebe.

„No, tak se seber Bello! To dokážeš! Nic to není, jen pouhé dva metry!Už jsi to jednou dokázala, tak proč ne teď! Musím jim dokázat, jak moc se všichni mýlí! Musím to dokázat!“ pokračovala jsem dál ve svém monologu k sobě samé. Můj strach ze mě vyprchal a jediné, co ve mně zbylo, bylo odhodlání. Odhodlání, že TO dokážu.

Aniž by se mi byť i jen nepatrně zatřásly ruce, jsem díky jejich pomoci, položila nohy na zem. Pevně jsem stiskla opěrky rukou na vozíčku. Pomalu a opatrně jsem přenášela váhu na své nohy. Když už jsem skoro stála, najednou mi vozíček podjel do zadu a já upadla. Sedla jsem si docela hodně bolestivě na zadek, z úst mi vyšlo usyknutí, ale místo toho, aby mi můj pád nějak podkopal mojí odvahu, jsem se zachytila stolu. A opět se pomalu postavovala. V tento moment bylo ve mně tolik odhodlání a síly, až mě to samou zaskočilo, a proto mi ten pád nemohl nijak uškodit, právě naopak, jen to mé odhodlání ještě více posílilo. Aniž bych si uvědomovala, jak, stála jsem. Stála jsem na svých nohou!

Ale tímto to pro mě ještě neskončilo. Bojovala jsem sama se sebou, ale nakonec jsem donutila mou teď, už roztřesenou nohu udělat ten krok. Krok do předu, který tak zkrátil mou vzdálenost mezi stolem u okna a nočním stolkem. Svírala jsem okraj stolu pevně svými dlaněmi, když už se mi povedlo, udělat tři kroky a bylo pro mě už nevýhodné, se držet pevně stolu. Jednou rukou jsem se ho pustila a opatrně se s ní opřela o zeď. Nejen nohy, ale i ruce se mi třásly, ale nevnímala jsem to. Jediné, na co jsem se upnula, byl stolek u mé postele.

V duchu jsem si vypočítávala, kolik kroků a sil mě to bude stát, než se k němu s tou svou pomalou šouravou chůzí dostanu. Pořád jsem si opakovala, jak to zvládnu, čímž jsem si posilovala, už moje přece jen lehce podkopané odhodlání, jelikož mě opouštěla síla. Nevnímala jsem nic. Jen to, že To musím dokázat. A proto ani nevím, jak či jak dlouho mi to trvalo, ale už mě od nočního stolku nedělily žádné dva metry, ba ani centimetry. Nohy jsem měla úplně přitisknuté ke stolku. Zhluboka jsem dýchala a vychutnávala si svůj pocit vítězství. Vítězství, které pro mě hodně znamenalo, jelikož jsem dokázala překonat samu sebe!

„Bello,“ ozval se překvapený výkřik ode dveří. Lekla jsem se a pustila se stolku, takže dnes už podruhé jsem přistála na svém zadku. Bolestně jsem vykřikla, protože už od mé první ne zrovna příjemné seznámení se zdejší podlahou bolelo.

„Holčičko, ty… ty… jsi stála. Tys…“ mluvil na mě Charlie, který nějak nenacházel slova.

„Ano, stála a nejen to. Já jsem dokonce i chodila,“ řekla jsem mu naprosto klidným hlasem, aniž bych tušila, kde se ve mně ten klid bere. Nevím, ale vědomí, že už jsem udělala několik málo kroků, mělo pro mě víc než uklidňující účinek.

„No, to je přece skvělé! Holčičko moje, já věděl, že to dokážeš,“ říkal mi Charlie a přitom mě drtil ve svém objetí.

„Tati, prosím, pusť mě. Nemůžu dýchat,“ řekla jsem mu lehce přidušeným hlasem.

„Promiň, to jsem nechtěl, ale já mám takovou radost,“ řekl mi a opravdu z jeho očí radost přímo sršela. Jen kdyby věděl, že čekám, jen na to až mi zavolá Tiff a já si zařídím své propuštění, ale snad díky tomuto to přijme lépe.

Byl večer, seděla jsem v posteli, na nohou jsem měla položený notebook. Charlie, už klidně spal a spokojeně si u toho pochrupával. Ve chvíli, kdy jsem domluvila s Tiff a řekla Charliemu, že už zítra tu můj pobyt končí, protože mě vyzvedne Tiff, tak jsem myslela, že snad dostane infarkt. Snažil se mě přemluvit, abych tu ještě ty dva týdny vydržela a nechápal, proč musím najednou, tak pryč. Asi po dvou hodinách konečně uznal, že mám nejspíš pravdu, když jsem mu říkala, že pro mě už nemůžou nic udělat. Chodím? Chodím. Tak jak víc by mi mohli pomoci.

Charlie nebyl jediným, kdo se mi to pokoušel rozmluvit. I Josh, kterého jsem tím naprosto překvapila. A přestože se oba hodně snažili, mé rozhodnutí nezměnili. Potom jsem se odpoledne ještě pohybovala na vozíčku, ale byly okamžiky, kdy jsem ho vyměnila za berle. Když jsem svírala berle ve svých rukou a já udělala, díky jejich pomoci další malé krůčky, cítila jsem se, tak neskutečně volná. Už jsem se nemusela spoléhat na pomoc druhých, ale byla jsem soběstačná. Bylo to tak uklidňující a povznášející zároveň. A možná i proto jsem na chvíli zapomněla na to, co jsem provedla Jasperovi, ale teď… Teď tu sedím a přemýšlím, co mu napsat do těch několik málo řádek na rozloučenou.

Jaspere,

nevím, jestli si vůbec tento mail přečteš, ale DOUFÁM, že ANO! Protože… musím se Ti omluvit, za to co jsem Ti řekla.

Neexistují žádna slova nebo činy, jak bych mohla odčinit tu prach sprostou LEŽ! ANO, je to LEŽ! Neznám nikoho takového jako jsi Ty! Na světě neexistuje žádný člověk, který by měl tak laskavé a přívětivé srdce, jako Ty!

Ty nejsi zrůda! Tou zrůdou jsem já, když jsem Ti dokázala říct, to co jsem Ti řekla. Ani nevíš, jak moc mě  to trápí, ale už to nemůžu vzít zpět. Ta slova už byla vyřknuta! A i kdybych se ti měla ,už jen nadosmrti omlouvat, nelze to ničím odčinit!

Ta slova ze mě vylétla, ani nevím, jak. Prosím, věř mi, že ani ve chvíli, kdy jsem vyslovila tu ohavnou LEŽ, že jsem to tak nemyslela! Já…vím, že jsem Ti tím hodně ublížila, ale nejen Tobě a  Edwardovi patří moje omluva, vlastně celé Tvojí rodině za to, jak moc hnusně a bezcitně jsem se k vám zachovala! MRZÍ MĚ TO a BOLÍ ZÁROVEŇ!

Jaspere, zítra dopoledne opouštím rehabilitační centrum. Budu teď nějaký čas u Tiff, ale předtím než tam odletmí, se stavím i u nás v domě, abych si vzala nějaké své věci. Hrozně moc bych si přála, abys tam byl a já se Ti tak mohla omluvit do očí, ale zároveň mám z toho strach! Nesnesla bych Tvůj pohled,ve kterém by se odráželo jen jedno jediné a to pohrdání… nenávist, když vím, jak se na mě Tvé zlatavé oči vždy upíraly s láskou. I když bych si to zasloužila, protože nic jiného si od Tebe nezasloužím, potom co jsem Ti udělala.

TY JSI MI VŽDY POMÁHAL, BYL MI OPOROU V MÝCH SLABÝCH CHVÍLÍCH, PODAL JSI MI POMOCNOU RUKU, KDYŽ JSEM TO NEJVÍCE POTŘEBOVALA! A JÁ? JÁ JSEM TO VŠE ZNIČILA!!!

Ale snad to takhle mělo být, i když bych si naše rozloučení představovala jinak. Snad je to tak lepší. Jednou musela přijít doba, kdy se naše cesty rozdělí… I když mě neskutečně bolí a mrzí, že na mě budeš vzpomínat jen ve zlém, ale doufám, že se jednou ta hořkost, která Ti pokaždé s mým jménem  vyvstane v srdci vytratí a budeš na mě vzpomínat jen v tom dobrém, tak jako já na Tebe!

Jaspere, po našem rozhovoru se mi mé ztracené vzpomínky odkryly, ale teď už jsou zase zahaleny tou temnotou a já si nic z toho nepamatuji. Jen Ti chci říct, že věřím a doufám, že víš co děláš.

Doufám, že Tě Alice doopravdy miluje tak  jako Ty ji! Z celého svého srdce si přeji, aby Tě milovala ne stejně, ale ještě více, aby Tě milovala, celým svým srdcem, duší  tak jak si TY zasloužíš!!!

Jaspere, navždy budeš v mém srdci… navždy budu na Tebe vzpomínat!!!

PROSÍM, ODPUSŤ MI!!! Já vím, že to nebude dnes , ani zítra či snad  za rok. Bude muset uplynout hodně času, ale snad jednou mi dokážeš odpustit!

Jaspere, MILUJI TĚ.

S LÁSKOU

Bella

S roztřesenou rukou a neskutečnou bolestí v srdci jsem klikla na tlačítko „odeslat“. O pár vteřin později se mi na monitoru objevil nápis : Zpráva byla úspěšně odeslána!. Položila jsem notebook na stolek vedle postele. Hlavu zabořila do polštáře a dala volný průchod vzlykům a slzám, které jsem celou dobu při psaní zadržovala. A doufala, že nevzbudím Charlieho.

Alice

„Jaspere,“ promluvila jsem k němu tiše a dotkla se jeho ztrápené tváře. Nereagoval.

„Lásko,“ řekla jsem hlasitěji a trošku s ním zatřásla.

„Ano, Alice, promiň, říkala jsi něco?“ zeptal se mě a podíval se na mě, tím pohledem, jež neměl v sobě, ani špetku té jiskry, kterou jsem tolik milovala.

„Jaspere, prosím pojď na lov. Dlouho jsi nelovil. Potřebuješ to. Musíš trpět. Ostatní se k nám přidají. Prosím,“ snažila jsem se ho přemluvit, tak jako už po několikáté, ale dnes se mi to muselo povést. Dnes jsem ho musela dostat z tohoto domu. Věděla jsem totiž, že během odpoledne sem dorazí Bella, aby si vzala nějaké své věci. A přestože vím, jak moc se trápí, díky slovům, co Jasperovi řekla. Nesmím dopustit, aby se setkali. Moje vize o jejich setkání, které by se mohlo o několik hodin později zde odehrát, bylo zastřeno mlhou, a proto bude lepší, když tu nebude, protože mám strach, aby to celou situaci ještě víc nezhoršilo, i když pochybuji, že by se mohla tato situace nějak zhoršit.

„Lásko, prosím. Já vím, že Tě to bolí, ale prosím, pojď,“ naléhala jsem o několik minut později, když se mi stále nedostalo žádné odpovědi. Vize, která se mi dostavila o pár vteřin později, mě víc než potěšila.

„Děkuji,“ řekla jsem a políbila ho na tvář. Chytla ho za ruku a donutila ho vstát, což byl jeho první pohyb potom týdnu, co zde strávil, kdy sem utekl hned poté,co ho Emmett doslova dotáhnul domu.

17. kapitola x Shrnutí x 19. kapitola

Tak Bella může už opět chodit, ale vzpomene si vůbec? Alice dokázala dostat Jaspera z domu, ale je to opravdu dobře, že se nesetkají, anebo chyba?

Tak doufám, že se kapitolka líbila. Já vím, že jste už doufali, že si Bella vše bude pamatovat, ale nějak mi to nedalo. :D Jen doufám, že budete se mnou trpělí vydržíte čekat na ten tolik očekávání Bellinýho prozření. Děkuji za komenty k minulé kapitolce, jelikož ty jsou mým hnacím motorem, aby tu kapitolky přibývaly rychleji.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 18. kapitola: