Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 22. kapitola

03.05.2011 (18:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2731×

22. KAPITOLA





Edward



Přísahám, že kdybych měl tu malou potvoru někde po ruce, tak ji roztrhám na malinkaté kousíčky, protože jen díky ní si teď procházím svým soukromým očistcem, po kterém mé srdce nikdy nenajde klidu jak u ostatních, protože toto je jen začátek mého běhu po dlouhé trati, který nikdy nebude mít konec. Raději denně bych se nacházel v tom bolestivém procesu, kdy se mé tělo přeměňovalo, protože i když jsem měl pocit, jako kdyby mé tělo stravovaly plameny, bylo to daleko méně bolestivé a zničující jako tato situace, do které jsem se nechal „dobrovolně“ uvrhnout. Nikdy jsem na to neměl přistoupit, protože tahle situace je naprosto nesnesitelná. Co jsem si myslel, když jsem souhlasil. Musel jsem se zbláznit, jelikož jinak si to vysvětlit neumím.


Každý i ten sebemenší předmět v tomto domě je doslova prošpikován Bellinou vůní. Vůní, která mi zatemňuje mysl a vyvolává ve mně žízeň, ale ne žízeň po její krvi, ale po jejím těle. To napětí, které se hned kolem rozprostře, když jsem s Bellou v jedné místnosti, je doslova a do písmene hmatatelné. Každý okamžik, který ji mohu svírat ve své náruči, je mým pomyslným hřebíkem do rakve. A já si až moc dobře uvědomuji, že už jich nebude potřeba zatlouct mnoho, protože mé rozhodnutí, abych se od ní držel dál, visí jen na vlásku.

Celý první den jsem vydržel chovat se k ní s odstupem a chladně, i když celé mé nitro vřelo láskou k ní, ale tato póza mi vydržela jen pár hodin, protože jsem se nemohl dívat na Bellu, jak moc ji bolí má odměřenost. Nikdy nezapomenu na ten moment, když jsem se na ni včera po ránu usmál, což bylo poprvé od té chvíle, co ostatní odjeli. Nikdy nezapomenu, jak se jí na tváři rozlil nádherný úsměv, který jen nepatrně odhaloval její zuby, jak se v jejích očích objevily jiskřičky, které ještě více její pohled rozzářily.

Celé ty tři dny jsem se pokoušel před Bellou utíkat, snažil jsem se, abych s ní strávil co nejméně času v jedné místnosti. Ale pokaždé, jakmile jsem zavřel dveře od pokoje, kde byla, jsem vždy pocítil ten prapodivný pocit prázdnoty v mém srdci. Chyběla mi, přestože mě od ní oddělovala jen slabá zeď a několik málo metrů. Tak strašně mi chyběla její fyzická přítomnost.

Pokaždé jsem své tělo přitiskl k té zdi, jež mě od ní oddělovala, a hledal nějakou záminku, která by mi mohla pomoci být s ní v jedné místnosti. Já nehledal ty záminky kvůli Belle, jelikož moc dobře vím, že ona o mou přítomnost stojí, ale kvůli sobě. Největší ironií na celé této situaci byl ten fakt, že jak vehementně jsem hledal nějakou tu záminku, abych jí mohl být co nejblíže, tak stejně vehementně jsem se snažil se od ní držet dál. Má duše je rozpolcena na dvě části. Ta jedna mi neustále našeptává, abych změnil své rozhodnutí, ale ta druhá zase pravý opak.

A teď je hluboká noc, Bella spí a já klečím na zemi u postele, s hlavou položenou na matraci. Její tvář je od té mé vzdálená jen několik málo centimetrů, její teplý dech mi naráží do mé tváře. A já si přeji, aby se jí zdála nějaká noční můra, abych ji pak mohl utěšovat a držet ve své náruči. Jsem tím největším sobcem na světě. Pod tíhou této pravdy jsem se rychle narovnal a chtěl jsem odejít z pokoje.

„Edwarde,“ ozval se Belly šeptající hlas. Moje jméno vyslovila s takovou láskou, že má ruka, která se chystala vzít za kliku od dveří, se zastavila těsně nad ní. Otočil jsem hlavu, abych se přesvědčil, že stále spí. Ano, spala, měla zavřené oči a klidně oddechovala, jen její srdce bilo o trochu rychleji. A přestože jsem měl v úmyslu odejít z tohoto pokoje, jelikož jsem si nezasloužil být jí nablízku kvůli svému zvrhlému přání, nemohl jsem. Mé nohy se samovolně rozpohybovaly, aby se zastavily na tom samém místě, kde jsem se ještě před chvílí nacházel. Opět jsem si klekl před postel a obličej položil na matraci tak, abych jí byl co nejblíže, tak, aby mě její vůně naprosto pohlcovala. Lehce jsem jí klouby prstů přejel po tváři, kde se jako na povel rozlil nádherný úsměv.

Pozoroval jsem její klidnou spící tvář a až moc dobře jsem si byl vědom, že nevím, jestli budu moci nadále trvat na svém rozhodnutí. Ano, na jednu stranu jsem sám sebe pořád ujišťoval, že své rozhodnutí nezměním, ale moc dobře jsem věděl, že nevím, jestli to dokážu. Jak se mám držet od ní dál, když mé srdce, mé tělo, má mysl touží, ne, netouží, vyloženě prahne po její blízkosti jako žíznivý člověk, který prahne po doušku vody uprostřed pouště. Než mi Bella vstoupila do života, myslel jsem si, že neexistuje žádná žena, která by dokázala zasáhnout mé srdce, jelikož přeci jen už chodím přes sto let po tomto světě a já nepotkal žádnou dívku či ženu, která by vůbec měla sebemenší šanci, aby dokázala v mém srdci zažehnout plamen lásky.

Čím to je, že zrovna ona mě tak okouzlila? Může za to snad její mysl, která je netečná vůči mému daru, i když ona je tou jedinou bytostí, u které bych si přál, abych mohl číst z její mysli. Ne, není to její tichou myslí. Její mahagonové vlasy, její čokoládový pohled, ve kterém se ukrývají ty nádherné jiskřičky, její pravidelně vykrojené rty, jež mě vyzývají k polibku, její andělská tvář, její srdce, které je přesto všechno laskavé, její alabastrová pleť, která je na dotek hřejivá a hebká, jako nejjemnější hedvábí, každá část jí samotné mě učarovala. Okouzlila mě už v prvním momentu, co jsem ji spatřil.

Ona je anděl, a proto jí musím dát šanci na normální život. Musím, ale nemůžu! Nemůžu se od ní držet dál a pozorovat ji pouze z povzdálí, protože to není v mých silách. To pravdivé zjištění mi vyrazilo dech. Ano, miluji ji takovou měrou, že mám pocit, že se až zalknu láskou k ní, ale pořád jsem doufal, že to nějak půjde. Teprve teď jsem si byl ochotný přiznat, že to nelze, protože každá část mě samotného neskutečně trpěla, když nebyla v její blízkosti a neustále ji vyhledávala.

„Alice, proč? Proč jsi mě donutila zůstat tady s ní? Ještě před třemi dny měla reálnou šanci na normálný život , ale teď… teď už  ne, protože já už si neumím představit, že bych měl zbytek své existence být bez ni,“ zašeptal jsem, abych ji nevzbudil. Bella se nepatrně zavrtěla a přes obličej se jí svezl jeden pramen jejích nádherných vlasů. Zamračil jsem se. Pomalu jsem zvedl ruku a opatrně ukazováčkem vrátil neposlušný pramen na jeho místo, tak aby mi nebránil v pohledu do jejího obličeje. Její obličej ve spánku byl tak rozkošný a vypadal mnohem křehčeji. Na rtech měla chvilkami úsměv a chvilkami je mírně špulila a přitom roztomile svráštěla obočí, víčka se jí lehce chvěla, což bylo známkou toho, že právě sní. Věděl jsem, že se jí zdá o mně, protože před malou chvílí vyslovila moje jméno, ale přesto jsem si tak moc přál vědět, co se v tom snu odehrává. Jedno bylo jasné, kdybych mohl i já snít, mé sny by byly plné Belly.

Nikdy v celé své existenci jsem si nepřál tak jako teď, abych byl člověkem. Ano, chvíli mi trvalo, než jsem se dokázal vyrovnat s faktem, že už nepatřím mezi normální smrtelníky, a že se můj život bude točit jen a jen kolem potřeby uhasit plameny v mém hrdle, které nikdy zcela neuhasím, ale teď v tento moment jsem tu svou krvežíznivou bestii, která se ukrývala hluboku v mém nitru, nenáviděl tak jako nikdy. Kdybych byl člověkem, vše by bylo jinak. Právě teď bych držel Bellu v náruči a klidně bych spal. Snil bych o jejích polibcích... dotecích... o společné budoucnosti, která by byla plná lásky a jejího šťastného smíchu.

„Edwarde, prosím, neodcházej,“ zamumlala Bella ze spánku.

„Jsem tady, u tebe,“ zašeptal jsem a položil dlaň na její tvář, která se hned roztáhla do širokého úsměvu. Mou dlaň překryla tou svou, propletla prsty s mými a přítáhla si ji ke rtům, aby ji políbila. Poté položila naše ruce na polštář vedle svého obličeje a pevně je svírala, jako kdyby se bála, že někam odejdu. To gesto, které udělala sice nevědomky během svého spánku, mě nevýslovně potěšilo, protože tím dávala jasně najevo, že tak jako já ji potřebuji a miluji, ona potřebuje a miluje mě.

Touha políbit ji ve mně vzrostla až na neúnosnou hranici, už jsem nemohl dál v sobě tuto potřebu potlačovat. Své tělo jsem přesunul ze země vedle ni na postel. Matrace se pod tíhou mého těla prohnula, čímž se její tělo přiblížilo k tomu mému, pomalu jsem se posunul, abych celým svým tělem, které dychtilo po tom jejím, byl jí co nejvíce nablízku a já tak mohl cítit teplo, které z ní sálalo.

Svým rtům jsem dovolil jen letmý dotek, o kterém jsem naprosto věděl, že nedokáže ukojit mou touhu po jejích rtech. Přes veškeré sebezpření jsem nedovilil sám sobě více, i když uvnitř mě všechno křičelo, vřelo a prahlo po Belle. Mé rty se nacházely pouze necelý centimetr od jejích a já se snažil, najít v sobě dost sil, abych přiměl své tělo se zvednout a opustit tuto místnost. Snad to, že jsem cítil na svých rtech její teplý, sladký dech, mou snahu zhatilo. Tiše jsem zaklel, protože už jsem dál nedokázal odolávat a tentokrát to nebyl jen letmý dotek, ale hladově jsem se přisál k jejím rtům.

V momentě, kdy její rty na můj polibek odpověděly, mezi našemi rty propukl boj, kdy ani jeden z nás se nechtěl vzdát. V mysli se mi rozblikal velký rudý neonový nápis, který mě měl upozornit na možné nebezpečí a zároveň mě měl donutit, abych přestal, jelikož mé sebeovládání balancovalo na tenkém ledě. Přesto všechno jsem neodolal a přejel jazykem po jejích rtech, které se vzápětí jen a jen pro mě pootevřely, čímž mě zvaly do svých sladkých hlubin. Naše jazyky se střetly na půli cesty a vzápětí se ozvalo dvojí tlumené zasténání, vzájemně se proplétaly a v ten moment jsem s naprostou jistotou věděl, že už nedokážu přestat. Teď už pro mě neexistovala žádná síla a žádný svět okolo. Jediné, co jsem dokázal vnímat, bylo Belly teplem sálající tělo, které se pnulo k tomu mému a v mém rozpalovalo plamen bezmezné vášně.

„Bello,“ zašeptal jsem hlasem, jehož barva pro mě byla zcela neznámá, „jestli... teď.. máš... poslední šanci... mě zastavit, protože... potom,“ šeptal jsem do její pokožky, když si mé rty razily cestu přes její tvář a čelist k hrdlu.

„Edwarde... prosím... nepřestávej,“ napůl zašeptala a zasténala zastřeným hlasem Bella. Snad její slova byla tím impulsem pro mé ruce, aby se hladově rozběhly po pouti po jejím těle, které se k tomu mému vypínalo. Mé rty se opět navrátily na její, protože jsem toužil ochutnat a probádat i tu nejnepatrnější skulinku jejích rtů.

Aniž bych si uvědomoval, jak či kdy k tomu došlu, byli jsme oba dva nazí a naše těla se o sebe smyslně třela. Nejen mé ruce, ale i mé rty nenasytně bloudily po jejím těle, které se vypínalo vstříc mým laskajícím dotekům a rtům. V uších mi zněl Belly přerývarý dech, jež byl doplňovám slastnými vzdechy a zběsilým tlukotem jejího srdce, což bylo tou nejhezčí symfonií na světě. Pod rukama jsem cítil její krev, jež vřela, a její tváře zbarvovala do ruda.

Nevynechal jsem ani centimetr její samětově hebké pokožky, jež bych nepolaskal rty, dlaněmi, pohledem. Pozorně jsem se věnoval jejímu tělu... laskal jsem ji... ochutnával... dovolil jsem všem svým smyslům se opájet blízkostí Belly a vše jsem si hluboko zarýval do paměti.

„Edwarde... prosím,“ zasténala Bella, když se mé rty opět zaměřily na její ňadra, na kterých do prostoru trčely ztvrdlé bradavky prosící o mou pozornost, aniž bych od nich odtrhl ústa, pohlédl jsem jí do přivřených očí, které byly zastřený vášní.

„Prosím...“ zmučeně zasténala. Moc dobře jsem věděl, o co prosila, protože i ve mně vše křičelo a vřelo po spojení našich těl v jedno, ale nedokázál jsem se nabažit jejího těla. Její pokožka byla tak teplá, sladká a hedvábná, že mě to nutilo stále a stále dokola ochutnavát každý její kousek. A ačkoliv jsem chtěl v této činnosti pokračovat i dál, přestal jsem. Pomalu jsem se prolíbával přes její hrdlo, jazykem jsem přejel přes její krční tepnu, která mě sice sváděla, abych do ní zabořil své zuby a mohl tak její lahodnou krev ochutnat, ale má touha po těle Belly, byla teď mnohonásobně vyšší než touha po její krvi. Odtáhl jsem své rty od jejího krku a svůj obličej přesunul nad její.

Pohledem jsem se vpíjel do jejích očí, které byly zastřený touhou, což mému egu dělalo nevýslovně dobře, protože jsem věděl, že ona po mně touží stejně silně tak jako já po ní. Ucitíl jsem tlak na své šiji, jež způsobovaly ruce Belly, které se mě snažily přihnout blíž. Mé tělo bylo pohodlně uvězněno mezi jejími stehny, které mi omotala kolem pasu a stejně jako její ruce se snažily mě přitáhnout blíže. Naše těla se k sobě přibližovala, kousek po kousku ukrajovala z toho malého prostoru, přitom útápěli jsme se v pohledu toho druhého a zadržovali dech.

Při prvním kontaktu s jejím lůnem se mé tělo silně zachvělo, mé boky prudce vyrazily vpřed a mé rty se s drtivou silou vrhly na ty její. Bella se ke mně ještě silněji přimkla a hlasitě zasténala mé jméno, načež se i z mých úst vydralo zasténání. Celé mé tělo hořelo. Už jsme nebyli dvě samostatná

těla, ale jen jedno jediné. Naše těla se k sobě navzájemně pevně tiskla. Rytmicky jsem pohyboval boky, kterým Bella vycházela vstříc. S každým výpadem vpřed proti jejímu lůnu se mým těle šířil nevýslovný žár a napětí, ale zároveň pocit bezmezné rozkoše a štěstí.

Bella se divoce zazmítala, hlasitě vykřikla, když se její tělo v mém objetí napjalo a její vroucí lůno mě ještě pevněji sevřelo. V ten samý okamžik se i mé tělo dostalo do ráje. Na chvíli jsem naprosto zkaměněl, abych si mohl vychutnat ten výbuch v mém nitru, načež následovalo naprosté uvolnění. Zmáměně jsem pozoroval Bellu, jejíž tělo v mém objetí zvláčnělo.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem Belle do ucha, když jsem z ní vyklouzl a přitahoval na svou hruď.

„Miluji tě,“ odpověděla mi potichu Bella a tiše si povzdechla a vzápětí hned usnula. Usmál jsem se a políbil jsem ji na temeno hlavy. V celé mé existenci mi nikdo neřekl nic tak nádherného jako Bella právě teď. Stačila jen pouhá dvě slova, aby mé srdce vzlétlo vysoko do oblak. Nikdy jsem nebyl šťastnější a spokojenější, jako právě teď.

Přestože je Bella jen křehkým člověkem, ale dokázala to co nikdo. Dokázala mé mrtvé srdce rozehřát... učinila mě tím nejšťastnějším mužem na světě... ukázala mi, jak nádherné je milovat a býti milován. A věděl jsem moc dobře, co musím hned zítra udělat. Možná je na tento krok ještě brzo, ale já jsem si stoprocentně jistý, že Bella je tou pravou ženou. Ona je tou, kterou jsem celé století hledal, a udělám cokoliv na světě, jen aby byla šťastná, a proto zítra...

S obličejem zabořeným do jejích vlasů na temeny, jsem zavřel oči a snil. Z mých úvah o společné budouctnosti mě vytrhl mobil, který se mi rozvibroval v kapse u kalhot. Opatrně jsem se vymanil z jejího objetí a vstal, abych našel mobil. Zvedl jsem kalhoty, jež už nebylo možné znovu použít a šáhl do kapsy. Displey mobilu hlásil, že mám přijatou novou sms.

Edwarde, promiň, že tě ruším při tvém plánování, ale asi bys měl vědět, že tak za hodinu jsme doma. Jestli nechceš poslouchat nějaké poznámky na tvou adresu od Emmetta, tak by bylo lepší, kdyby ses obléknul. Ani nevíš, jak moc velkou radost jsi mi udělal, že ses konečně umodřil!

P. S. Děkovat mi nemusíš! :) Alice

Rychle jsem došel k Jasperovi do pokoje, kde jsem měl tašku se svými věcmi a oblékl se. Nejspíš bych si měl dát i sprchu, ale ještě jsem nechtěl ze sebe smýt vůni Belly. Stačila byť i letmá myšlenka na Bellu a já jsem musel bojovat s touhou, která mě okamžitě zaplavila. Vrátil jsem se k ní do pokoje, když se do něj prodraly první sluneční paprsky, Bella stále ještě spala otočená zády ke mně. Posbíral jsem oblečení, které se dalo jedině vyhodit. Oblečení jsem vyhodil do koše vedle stolu a šel k Belle, abych si vedle ni opět lehl a přítáhnul do své náruče. Nežně jsem ji přizvednul a otáčel k sobě, tak aby mi opět spočívala na hrudi, když...

Zalapal jsem po dechu a jedním prudkým škubnutím jsem odhalil její tělo. Ne! Co jsem jí to udělal!!! Z mého nádherné a šťastného snu se stala noční můra. S doširoka otevřenýma očima, které byly plné hrůzy z toho, jak její nádherná pokožka vypadala, jsem pátral po všech těch škodách, kterých jsem se na ní dopustil. Na některých místech byly fialové obtisky mých rukou anebo rtů. Každou podlitinu jsem opatrně přejel konečky prstů, Bella se mírně zachvěla, ale pořád spala dál.

Jsem netvor!!! Ježiši, na co jsem to jen myslel, vždyť jsem ji mohl zabít!!! Pod tíhou této myšlenky jsem se zvedl a couval pozpátku, dokud jsem neucítil zeď za zády, po které jsem se svezl k zemi. Celou tu dobu jsem svůj pohled upíral na její tělo. Co když má nějaké vnitřní zranění? Napadlo mě. Rychle jsem se narovnal a stanul vedle ní. S největší opatrností, jaké jsem byl v daný okamžik jen schopen, jsem začal prohmatávat její tělo. Bella se pod mým dotykem vždy jen zachvěla, ale spala dál, ale nejhorší ze všeho pro mě byl její úsměv, který se jí rozléval po tváři. Teď by se neměla ze spánku se na mě usmívat, ale měla by na mě křičet za to, co jsem jí udělal!

Po tomto už si nemohu namlouvat, že by náš společný život byl reálný! Ne, je to jen a jen můj bláznivý sen, který se nikdy nesplní, protože toto je důkaz toho,jak moc jsem pro ni nebezpečný. Jak asi bude Bella reagovat, až zjistí, jak moc jsem jí ublížil? Ježiši, vždyť je to jasné! Bude zděšená a zhusená zároveň. Jak se jí mám podívat do očí? Vlastně nejen jí? Slíbil jsem Jasperovi, že na ni dohlédnu a postarám se o ni. A já se zatím na ní vrhnul, jak smyslů zbavený a takhle...

Z dálky jsem uslyšel myšlenky své rodiny. Rychle jsem popadl papír, který ležel na stole, napsal na něj vzkaz pro Bellu, který jsem položil na polštář vedle její tváře. Naposledy jsem jí lehce přejel konečky prstů po tváři a políbil na čelo. V momentě, kdy jsem přitiskl své rty na její čelo, mé srdce se trhlo na kusy. Rychle jsem se narovnal a zamířil na verandu. Seskočil jsem z ni a rozběhl se do lesa. S každým metrem, který mě od Belly odděloval, drtil mé srdce s ničivou silou. Nechtěl jsem ji takhle opustit... Neměl jsem takhle zbaběle utéct, když jsem se k tomu měl postavit jako chlap. Měl jsem se jí podívat do očí a omluvit se, tedy alespoň se pokusit omluvit a říct jí, jak moc mě to mrzí... jak moc lituji toho, že jsem jí takhle ublížil, ale nemohl jsem.

Už teď mé srdce krvácelo a její pohled, který by mnou jen opovrhoval bych nesnesl. Teď ne! Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem se tak lehce přestal ovládat.

Bella

„Bello? Bello, jsi v pořádku?“ slyšela jsem Jasperův hlas, který pronikal do mého spánku a cítila jsem, jak mnou lehce třese. Pomalu jsem otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem. Za Jasperem stál Carlisle, který mi se stejnou starostlivostí jako Jasper hleděl do tváře. Hledala jsem Edwarda, myslela jsem si, že tu bude, vždyť jsme se spolu milovali nebo to byl jen živý sen? Ne, nemohl to být sen. Mé tělo bylo naprosto uvolněné a cítila jsem se tak nádherně a šťastně.

„Jaspere? Co tu děláš a kde je Edward?“ ptala jsem se ho.

„Bells, jak se cítíš?“

„Dobře. Ne, dobře ne. Cítím se naprosto senzačně. Co se děje?“ zeptala jsem se, když jsem ucítila, jak mi jeho ruce lehce přejíždí po těle. Rychle jsem uhnula zpod jeho dotyků a na několika místech na těle, jsem ucítila bolest. Zmateně jsem se podívala na své tělo, které bylo přikryto dekou. Odsunula jsem ji a mé oči se rozšířily úlekem. To už se ke mně naklonil Carlisle a Jaspera odsunul dál, tak aby měl lepší přístup ke mně.

„Jak se cítíš? Mohla bys mi říct, kde tě to bolí nejvíce? Nemotá se ti hlava?“ začal se mě Carlisle vyptávat, ale já jenom na něj zírala s otevřenými ústy a prostě nechápala, ale on stále a stále kladl všelijaké otázky, přičemž mi prohmatával tělo.

„Dost! Carlisle, přestaň mě vyšetřovat!“ křikla jsem na něj a snažila se uniknout z dosahu jeho rukou.

„Bello, měl bych tě vyšetřit...“

„Ne! Opravdu se cítím senzačně, tedy ještě před několika málo minutami tomu tak bylo. Byla bych opravdu moc ráda, kdyby jste odešli z mého pokoje a nechali mě chvilku vydechnout.“

„Ale...“

„Jaspere, žádný ale. Prosím, ráda bych teď byla chvíli sama, prosím. Tedy ráda bych mluvila s Edwardem, tak jestli byste ho sem mohli za mnou poslat.“

„No, Bells, víš, Edwardu tu není, ale bylo tu tohle. A Carlisle by tě měl opravdu vyšetřit,“ naléhal na mě Jasper a podal mi papír se nějakým vzkazem. Rychle jsem se pro něj natáhla a tu lehkou bolest, jež jsem si svým rychlým pohybem způsobila, ignorovala.

„Jaspere, mně opravdu nic není. Ráda bych teď byla sama. Prosím!“

„Asi bude lepší, když ji necháme na chvíli o samotě. Nemyslím si, že by byla nějak zvlášť zraněná, jsou to jen podlitiny,“ říkal Carlisle Jasperovi a pak se otočil na mě, „ale rád bych tě, pak ještě pořádně jednou prohlédnul.“

„Dobře, Carlisle. Vidíš, Jaspere, nic to není, tak prosím!“

„Tak dobře, ale kdyby něco, jsem dole,“ odpověděl mi Jasper s povzdechem a i s Carlislem se vzdálil z mého pokoje. Jakmile se za nimi zavřely dveře, shodila jsem deku ze svého těla a sedla jsem si. Nepatrně se mi zamotala hlava a celé tělo mě lehce pobolívalo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Rovnou jsem zamířila do koupelny, abych si mohla své tělo prohlédnout v tom obrovským zrcadle, který viselo naproti vaně.

Lehce jsem se lekla, když jsem své tělo viděla celé. Popošla jsem o několik kroků blíž, abych si mohla důkladně prostudovat svůj obličej. Rty jsem měla nateklé, lehce fialové, přes čelist se mi táhla modřina, která svým tvarem připomínala Edwardovy rty. A nejen na čelisti, ale i na hrdle, žebrech a ňadrech se nacházely ty samé modřiny. A nebyly to jen jeho obtisky rtů, co zdobily mojí kůži, ale i jeho dlaní.

Nevím, jaká reakce by se ode mě teď nejspíše očekávala, snad jsem měla být zděšená. Ano, v první moment jsem se lekla toho, jak mé tělo pokrývaly ty věrné kopie jeho dlaní a rtů, ale to bylo opravdu jen kratičkou dobu, protože se mi vybavily ty chvíle, kdy jsme se milovali. A akčoliv jsem se opravdu hodně snažila, si vybavit nějaký ten okamžik, kdy mi jeho doteky způsobily bolest, ale nevzpomněla jsem si ani na jeden takový, protože v mém mysli byly jen vzpomínky té nekonečné slasti, jež mi jeho doteky a polibky způsobovaly. Už je při pouhé myšlence na naše milovaní se celé mé tělo zachvělo a vzplálo vášní.

Díky Edwardovi pro mě pojem milovaní dostal nový rozměr, protože nikdy v životě jsem nic takové ještě nezažila. Poprvé v životě jsem totiž nebyla tím, kdo něco jen dával a v menší míře dostával, ale tentokrát jsem dostávala mnohem víc než jsem dávala. Nebyla to jen naše těla, jež spolu splynula, ale i duše. Bylo to naprosto dokonalé, ne, nebylo to dokonalé, bylo to něco mnohem víc... bylo to přímo zcela božské... bylo to... neexistuje žádné slovo, které by to naprosto vystihovalo.

Ne! Bello, nemysli na to! Okřikovala jsem se v duchu a snažila se ukočírovat své myšlenky, které se mi pořád vracely k té dokonalosti. Musím hned na to přestat myslet, protože jinak se hned v ten okamžik, kdy spatřím Edwarda, se na něj vrhnu. Zhluboka jsem dýchala, abych uklidnila své rozjitřené nitro a snažila se nemyslet, což se mi moc nedařilo. V koupelně jsem si přes sebe přehodila župan a byla odhodlaná sejít se podívat dolů, jestli tam není Edward, když jsem si uvědomila, že mi předtím Jasper podával nějaký vzkaz od něj.

Rychle jsem vyběhla z koupelny, tedy jak mi to mé omezené možnosti dovolovaly a vrhla se na postel, kde jsem ho nechala ležet. Zvedla jsem ho a...

Bello,

vím, že neexistují žádná slova, která by mohla ospravedlnit to, čeho jsem se dopustil na Tvém nádherném těle. Nikdy se to nemělo stát! Nikdy jsem se neměl přestat ovládat, ani si neumíš představit, jako moc toho lituji a jak hluboce jsem sám sebou zhnusen a opovrhuji sebou!

Pamatuješ si, jak jsi mi říkala, že jsem anděl. Říkal jsem Ti, že se mylíš, ale nevěřila jsi mi, ale mé činy Tě už určitě přesvědčily o tom, že jsem netvorem, který si nezaslouží Tvou lásku a být po Tvém boku. Moc mě to mrzí! Prosím, odpusť! Miluji Tě a navždy budu...

Edward

„Edwarde,“ zašeptala jsem a doufala, že příjde. Nepřišel, místo něho vešel do pokoje Jasper.

„Kde je Edward? Musím s ním mluvit.“

„Nevím, není tu,“ odpověděl mi Jasper a já ucítila, jak se mé oči začínají zalévat slzami.

„Jak není? Kde je? Kdy se vrátí?“ zašeptala jsem zlomeně.

„Nevím,“ odpověděl mi Jasper a lehce sevřel v náruči, ale já se k němu těsně přimkla.

„Proč odešel, aniž by se zeptal, jak to vidím já?“ zeptala jsem se ho, ale na mou otázku se mi nedostalo žádné odpovědi, i když jsem podvědomě tušila, že by odpověď byla totožnou s tou předchozí.

21. kapitola x 23. kapitola

A jak to bude dál? Vrátí se Edward a promluví si s Bellou, aby věděl, jaký pohled na to má? Anebo si bude stát za svým názorem?

Moc, ale opravdu moc se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo, ale nešel mi komp, ale už jsem ho vyměnila za nový, takže teď už by to snad mělo být všechno bez problémů. Ještě tak devět kapitolek mám předepsaných dopředu, teď jen je přepsat do kompu, takže by se tu měla další kapitolka objevit co nejdříve. Doufám, že vás to čekání neodradilo a zanecháte mi zde svůj názor na tuto kapitolku.

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 22. kapitola: