Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 26. kapitola

23.05.2011 (20:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1840×

26. kapitola

Jasper

Po chvíli běhu jsem se zastavil a dál se rozešel pomalou lidskou chůzí, abych si promyslel, co vlastně chci říct Edwardovi, který posledních několik dnů tráví na té své louce. Alice mi stále vyčítá, jak jsem se k němu zachoval, a že jsem porušil svůj slib, co jsem jí dal. Ale může se mi někdo divit? Jo, dobře, Alice chápe, proč jsem byl a vlastně svým způsobem jsem stále naštvaný, ale prý jsem to mohl poddat jemnějším způsobem. Ano, mohl jsem, ale v momentě, kdy se začal vyptávat, jak je na tom Bella, mě neskutečně vytočil. Jak si mohl někdy myslet, že bude v pořádku a šťastná, to nikdy prostě nepochopím.

Sice je fajn, že si o ni dělal starosti, ale to si je měl dělat hned. A měl zůstat, aby věděl, jak se na to dívá ona, a ne utéct. Chtěl jsem, aby si uvědomil, co svým odchodem způsobil. Chtěl jsem, aby trpěl stejně, ne-li víc než ona, protože ona to nikdy neměla v životě jednoduchý a on jí ke klidu také moc nepomohl.

Doufal jsem a věřil, že až se vrátíme, najdu Bellu, alespoň trošku šťastnou a spokojenou, ale místo toho jsem tam našel vyhořelou trosku. Ano, z Belly se doslova a do písmene stala troska, i když se snažila, aby všem ukázala, že jeho odchod jí nic neudělal, opak byl pravdou. A Edward si k tomu našel ten nejlepší možný čas, jaký mohl.

Pokaždé, když s Bellou telefonuji, se mi snaží namluvit, jak je všechno v pohodě, ale není. Přesně poznám, kdy je sama bez toho Joshe, kterého náhodou potkala, protože její hlas zní naprosto cize, jako kdyby za ní mluvil nějaký robot, což mi také na klidu moc nepřidá. A pokaždé, když ji prosím, aby se vrátila, tak nechce.  Možná si to neuvědomuje, ale tím mi hrozně ubližuje, protože vím, že mě potřebuje, a ona mojí přítomnost a pomoct odmítá, ale já už se rozhodl, že za ní poletím. Musím ji vidět a třeba ji dokážu přemluvit, aby se vrátila se mnou. Ano, mohl bych ji sem dovléci násilím, ale tím by se vůbec nic nevyřešilo. Belly situaci by to moc nepomohlo, jedině by to zhoršilo. Takže mi nezbývá nic jiného čekat, než mě sama poprosí o pomoc.

Možná, že jsem se do Edwarda obul i proto, že si stále vyčítám, že jsem ji tu nechal s ním, protože kdybych tu zůstal, Bella by teď byla v relativním pořádku, ale Alice mi stále říká, že za to nikdo nemůže, že jednou by se to stejně stalo. Ale kdo ví, třeba by to vše dopadlo jinak. A ostatní? Ostatní mi vyčítají, že jsem na něj tak vyjel. Chtěl bych vidět je, jak by reagovali oni. Na to, jak je znám, tak by se jejich reakce od té mé moc nelišila, ale to si nikdo z nich samozřejmě nepřizná, i když takový Carlisle by se určitě takhle nezachoval.

A přestože jsem šel opravdu pomalu, poznal jsem, že už jen několik kroků mě dělí do toho, abych prošel mezi stromy a vyšel na louce.

„Edwarde, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal jsem se ho, jakmile jsem vystoupil mezi stromy. Edward seděl přesně uprostřed s koleny přitisknutými k hrudi, přičemž je objímal pažemi a byl o ně opřený bradou a jeho pohled směřoval někam do dálky. Jeho bolest zaplavila moje nitro. A kdybych měl právě v tento moment rozhodnout, čí bolest je větší, tak nevím. A právě v tento moment jsem pocítil lítost za to, jak jsem se vůči němu zachoval. Ano, bylo mi ho líto, že jsem mu vědomě způsobil bolest. I když pochybuji, že by jeho bolest  byla menší, kdybych to poddal jemněji. Jednou by stejně někdo uklouzl a v něčích myšlenkách by viděl trpící Bellu.

Krok po kroku jsem se k němu přibližoval, ale on stále seděl v té samé pozici, jako když jsem přišel.

„Edwarde?“ řekl jsem hlasitěji, ale on mě stále nevnímal. Takže jsem pokračoval ve své chůzi k němu.

„Edwarde?“ řekl jsem, když jsem mu položil ruku na rameno a zatřásl s ním.

„Jaspere,“ řekl mi, když zvedl svou hlavu z kolen a podíval se na mě.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal jsem se ho a snažil se ignorovat tu bolest a žal, který z něho prýštil a rozléval se kolem. Neodpověděl, jen mi pokynul rukou, abych si přisedl vedle něho.

„Já chtěl bych se ti omluvit, neměl jsem po tobě takhle vystartovat…“

„Ne, to je v pořádku. Díky tobě jsem si uvědomil, co jsem vlastně způsobil. Víš, já myslel jsem si, že když odejdu, že to bude pro Bellu lepší, ale nebylo. Kdybych si svůj odchod alespoň trošku promyslel, ale byl to takový zkrat. Bál jsem se toho, že by mě Bella nenáviděla, což mě teď nejspíš nenávidí, ale opravdu mě to mrzí,“ říkal mi, ale svůj pohled upíral stále někam vpřed.

„Ne, není to v pořádku. Já moc dobře, vím, jak tě to trápí. Měl jsem ti to říct trošku jinak. A ne na tebe vypustit všechny ty pocity, jak se Bella cítila.“

„Jaspere, jak je Bella? Mluvil jsi s ní teď někdy?“ zeptal se mě, a až teprve teď se jeho pohled upřel do mých očí.

„I když mi říká, že je v pořádku, není to tak. Poznám to na jejím hlase, a proto chci letět zítra za ní k Charliemu a přemluvit ji, aby se se mnou vrátila sem.“

„Jaspere, co mám dělat? Tak moc rád, bych za ní šel, ale mám strach, po tom, co vím, jak moc jsem jí ublížil. Myslíš, že se vrátí s tebou?“

„Nevím, na to samé se ptám několikrát denně Alice, a ta mi jen řekne, že to chce čas, takže jinou odpověď na tvou otázku nemám. A jestli se vrátí? Nevím, ale spíš bych řekl, že ne. Nechápu to, proč se tolik ode mě distancuje a odmítá mojí pomoc.“

„Jaspere, mohl bych letět s tebou. Já bych se jí neukázal, někde bych se schoval, aby o mně nevěděla. Hrozně moc ji potřebuji vidět, i kdyby jen z dálky, prosím,“ říkal mi, když si klekl přede mnou a chytil mě za ruce. Nejen v jeho řeči byl ten prosící tón, ale i jeho oči prosily. Připadal mi jako malé dítě, které prosí otce o nějaké nové autíčko na dálkové ovládání, což mě donutilo se pousmát.

„Edwarde, nevím, jestli je to ten nejlepší nápad, co když tě zahlédne. Nevěřím tomu, že by jí tvoje přítomnost prospěla.“

„Jaspere, přísahám, že mě neuvidí. Jen ji prostě musím vidět a na vlastní oči se přesvědčit, že je alespoň v relativním pořádku,“ naléhal dál na mě a drtil mé ruce ve svém stisku.

„Dobře, ale musíš mi slíbit, že se jí opravdu neukážeš. Jestli ano, tak ti neručím za svojí reakci, a předem tě upozorňuji, že ten můj výbuch byl procházkou růžovou zahradou oproti tomu, co by následovalo teď,“ řekl jsem a myslel jsem to vážně. Nemohl jsem ho odmítnout, když tady tak přede mnou klečel a naléhal.

„Díky! V kolik to letí? Musím se převléknout a osprchovat,“ řekl mi Edward. Vyskočil na nohy a rovnou, aniž by počkal na mou odpověď, rozběhl se směrem k domu.  A já jsem doufal, že jsem neudělal chybu, když jsem souhlasil, protože opravdu nevím, jak by Bella reagovala, kdyby ho uviděla. V kapse mi zavibroval mobil. Vytáhl jsem ho a zjistil, že Alice mi poslala sms.

Jaspere, neboj se, bude to v pořádku. Bella ho neuvidí. A děkuji, že ses mu omluvil. Miluji Tě.

Alice

***

O několik hodin později Dartmouth…

Bella

„Ještě jednou bych se ti chtěl omluvit za svého dědu. On je prostě takový, z každého hned tahá rozumy,“ řekl mi Josh, když jsme vyjížděli z letiště, kam jsme právě zavezli jeho dědu.

„Ne, to je v pořádku. Vždyť o nic nešlo. Náhodou je to hrozně příjemný pán, už v letadle, když jsem letěla vedle něho sem, mi byl sympatický,“ odpověděla jsem mu.

„Ten svět je opravdu hrozně malý. Nejdřív na tebe narazím v Port Angeles a pak zjistím, že jsi s mým dědou letěla sem.“

„No, to máš pravdu. Víš, že když mi vyprávěl o svém vnukovi, tak by mě nikdy nenapadlo, že bys to mohl být ty.“

„Škoda jen, že se tátovi pokazilo auto a musel jsem odvézt dědu na to letiště, protože teď už nemáme čas na to, abychom zašli na tu výstavu a na oběd do té pizzerie, kde dělají tu nejlepší pizzu, co jsem kdy jedl,“ řekl mi a smutně se na mě usmál.

„Jo, to máš pravdu, ale tak můžeme jít jindy, ne? Do kdy jsi ještě tady?“ zeptala jsem se ho a pomalu si zvykala na skutečnost, že za chvíli budu muset zapnout svého autopilota. Vůbec se mi nechtělo domů, nejen protože přijdu o možnost moci volně dýchat, ale slíbila jsem Charliemu, že přijdu, protože má pro mě nějaké překvapení, což u mě vyvolávalo děs. Jelikož Charlie a překvapení to nešlo tak nějak dohromady. Většinou to byla smrtící rovnice.

„Ještě týden, ale zítra a pozítří musím být doma, jelikož má dorazit tátova máma a já slíbil mamce, že jí s ní pomůžu. Víš, ona je naprosto šílená, a proto taky odjel děda už dnes, oni dva se prostě nemusí, jinak by tu ještě tak tři dny do toho 6. ledna zůstal, ale takhle vzal radši do zaječích. No, ono to bude asi lepší.“

„To je škoda, že zítra nemůžeš.“

„Naštěstí u nás zůstane jen přes noc. Takže ve středu může klidně jít, tedy, jestli už něco nemáš?“ zeptal se mě. A uvnitř mě se všechno stáhlo. Dva dny. Dva dny, kdy všechno v sobě udusím a můj autopilot bude pracovat na plné obrátky.

„Tak dobře, ve středu.“

„Během zítřka bych ti zavolal a domluvili bychom se, v kolik bych tě vyzvedl,“ odpověděl mi a po zbytek cesty mi vyprávěl, jaká ta jeho babička vlastně je. Podle jeho hodnocení bych řekla, že je to hrozná ženská, která na nikom nenechá nit suchou a stále hledá, jen co by každému vytknula. Dokonce se mi přiznal, že se nediví, že ji opustil manžel jen několik let po svatbě. Cesta mi příjemně ubíhala, ale já prosila, abych mohla zastavit čas, a tak mohla strávit více času v jeho přítomnosti. Ale bohužel jsem nedokázal ovládnout čas, takže nastal okamžik, kdy zastavil u nás před domem, a já se musela s Joshem rozloučit.

Josh vystoupil z auta, ale já stále seděla uvnitř a čekala, až mi pomůže z auta a podá mi berle, které byly na zadním sedadle.

„Takže zítra ti zavolám a domluvíme se, jo?“ připomínal mi, když mě doprovázel ke dveřím domu.

„Dobře, budu se těšit,“ odpověděla jsem mu a odtrhla na chvíli pohled, který jsem upírala na zem přede mnou a usmála se na něj, což se projevila jako má chyba. Díky mé šikovnosti a jsem si dokázala nějak jednu berli vzpříčit mezi nohami a já padala k zemi. Josh naštěstí stihl rychle zareagovat a jeho paže se omotaly kolem mého pasu dřív, než jsem se stihla setkat se zemí.

„Díky,“ řekla jsem mu, když jsem se mu podívala do obličeje. Cítila jsem jeho teplé silné paže, které si mě tiskly na jeho tělo. Jeho obličej se nacházel tak blízko tomu mému. Čekala jsem, že mě každým okamžikem pustí a pomůže se pořádně postavit na nohy, ale on mě stále svíral ve svém objetí a díval se mi do očí. Cítila jsem jeho teplý dech, jenž mě šimral na rtech, které mě z toho začaly brnět. Jeho modré hluboké tůně se vpíjely do mého pohledu.

Jen lehce se dotkly jeho rty těch mých a nepatrně se odtáhl, díval se mi do očí, čekal na mou reakci. Přestože jsem věděla, že bych to měla zastavit a pokusit se mu vysvětlit, že tohle není zrovna nejlepší nápad, usmála jsem se na něj, což pro něj byla pobídka k jeho dalšímu kroku. Svými rty laskal a poznával ty mé. Jen tak mimoděk jsem si uvědomovala, že mé rty odpovídají na jeho polibky. Ano, bylo mi to příjemné, i když mnou neprojela žádný záchvěv vášně či touhy jako u Edwarda. Bylo to naprosto odlišné. Edwardovy polibky se nedají s ničím srovnávat.

V hlavě na mě křičely myšlenky, že bych to už měla utnout a pokusit se zachránit, co se dá, ale nemohla jsem. Bála jsem se, že bych tím, jen Joshovi ublížila a mohla bych ho ztratit. Ano, jsem obyčejný pokrytecký sobec. Moc dobře jsem si vědoma těch signálu, které vůči mě Josh vysílal, ale já je ignorovala, místo toho, abych mu to hned na začátku vysvětlila.

„Zítra ti tedy zavolám. Pokusím si to nějak zařídit, abych se mohl z domu vypařit, alespoň na chvíli a zastavil se tu za tebou,“ řekl mi, když se konečně odtáhl a pomáhal mi nabrat mou ztracenou rovnováhu.

„Dobře, tak zítra,“ odpověděla jsem mu a usmála se, za což jsem se hned v duchu vyplísnila. Také se na mě usmál a naposledy lehce políbil.

„Ahoj, Bells,“ řekl mi něžným hlasem a pohladil mě po tváři.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu. A co nejrychleji, co mi to šlo, jsem se koukala ztratit v domě, kde bych si mohla zalézt do svého pokoje.

Edward

Když jsem zahlédl mojí Bellu, jak vystupuje z Joshova auta, hodně mě to překvapilo. Nějak jsem netušil, kde se tu bere, vždyť by měl být na klinice, nebo ne? Jeho myšlenky mluvily zcela jasně a z mého hrdla se ozvalo tlumené vrčení. Zatřepal jsem hlavou, abych si utřídil své myšlenky, a snažil se tak vytěsnit ty jeho, jež tolik opěvovaly její krásu.

Dost musím na ni přestat myslet jako na moji Bellu, protože já na ni nemám sebemenší právo. Právě teď bych měl být rád, že ten Josh Bellu upřímně miluje, ale místo toho jsem cítil osten žárlivosti, který se mi zarýval hluboko do srdce.

Pomohl jí z auta a domlouvali se na tom, že jí zítra zavolá. Když mu Bella odpovídala, usmála se na něj a na chvíli odlepila pohled od země. A právě v ten moment se jí podařilo zapříčit si jednu berli mezi nohami a ona ztratila rovnováhu a padala rovnou k zemi s berlemi, které křečovitě svírala ve svých dlaních. Moje nohy se samovolně rozpohybovaly, abych zabránil jejímu pádu, i když nevím, jestli bych to stihl, protože jsem od nich stál daleko. Josh ji naštěstí o pár vteřin zachytil a já se dokázal včas zastavit, aniž bych se prozradil a někdo mě zpozoroval.

Rychle jsem zacouval zpátky mezi hustý porost stromů, který mě chránil před prozrazením, ale svůj zrak stále upíral na Josh, jak objímá Bellu. Slyšel jsem moc dobře jeho myšlenky, které na mě křičely. Váhal a já doufal, že nenajde dost odvahy, aby to udělal. To, jak se rozhodoval, mě ničilo, čekal jsem, že Bella alespoň něco řekne, ale ona se stále jen němě dívala do jeho očí. Zkoprněle jsem stál se sevřenými pěstmi a silně zatnutými čelisti.

Políbil ji… On si dovolil políbit mojí Bellu… Zvíře uvnitř mě žárlivě zařvalo a já si uvědomil, že opět zuřivě vrčím, ale tentokrát to není vůbec tlumené, i když jsem měl, co dělat ovládl jsem se. A to zuřivé vrčení v sobě udusil. Dokonce jsem dokázal své nohy přinutit k tomu, aby poslušně stály a nerozběhly se k nim, abych ho mohl rychle sprovodit ze světa za to, že si dovolil políbit mojí Bellu. Ten pohled na ni, jak spočívá v náruči jiného, který ji líbá, byl tak moc zdrcující…

Otočil jsem se zády k nim, abych se déle netýral pohledem na ně, a raději jsem šel hlouběji do lesa, i když mi bylo jasné, že i kdybych od nich byl několik tisíc kilometrů, nebylo by to pro mě žádnou překážkou v tom, abych ho našel a zabil za jeho troufalost.

Nechápu, kde se ve mně tak veliká žárlivost vzala, ale ještě více mě zarážel fakt, že jsem se málem nechal strhnout tím majetnickým pudem, který jsem nikdy dříve vůči nějaké osobě nepoznal, a mohl jsem udělat něco hodně špatného, za co by mě jisto jistě Bella už nadosmrti proklínala a nenáviděla.

Vždyť jsem si přál, aby měla normální život s jiným, ale hlavně lidským mužem, který by jí mohl dát to, co já jí nikdy nebudu schopný dát. Rodinu…

Měl bych být za ni šťastný, protože našla někoho, kdo je dobrým člověk a upřímně ji miluje, takže nehrozí, že by jí nějak mohl ublížit. Bude se moci s ním milovat bez strachu, že ji rozmačká či vysaje do poslední kapky krve, i když v její blízkosti mé nitro neplane touhou po její krvi, ale po jejím těle. Dokáže jí dát děti, které určitě budou stejně nádherné jako ona.

Ale místo toho, abych byl šťastný, mě naplňovala nepříčetná zuřivost. Povolil jsem stavidla svého vzteku, žárlivosti a majetnického pudu a z mého hrdla vyšel hlasitý zuřivý a zároveň bolestný výkřik. Několika dobře mířenými ránami mých pěstí se v několika málo vteřinách z hustě zarostlého úseku lesa, stala prostorná mýtina, která vypadala, jako kdyby se tu prohnal hurikán.

Nikdy jsem neměl to sebemenší právo se jí dotknout a snít, že snad jednou… Ona je anděl a já netvor. A proto musím respektovat to, že po jejím boku se bude nacházet jiný muž…

Bella

„Blbá, blbá, blbá. Sakra, já jsem tak blbá,“ mumlala jsem si pod nos, když jsem se uvnitř domu opřela zády o dveře a nechala berle vypadnout z mých dlaní, přičemž jsem se pomalu sunula po dveřích do kleku.

„Bello, jsi v pořádku?“ ozval se Jasper, který se zničehožnic objevil v chodbě a za ním přes rameno nakukovala Alice, Charlie a Sam.

„Jaspere? Alice?“ překvapeně jsem zamrkala.

„Překvapení,“ zatrylkovala Alice vesele a široce se na mě usmála. A já se snažila neohrabaně vyhrabat na nohy.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě Jasper znovu, když si mě přitáhl do své náruče, čímž ukončil mou snahu o postavení se na nohy.

„Jsem. Teď už ano,“ zamumlala jsem mu do ramene a zhluboka se nadechla jeho vůně. Zcela jsem se poddala jeho objetí, která pro mě byla bezpečným přístavem, kde jsem se mohla před všemi a před vším schovat. Chvíli jsme tam stáli a objímali se, ale potom se sehnul a vzal mě do náruče. Donesl mě do obýváku, kde mě posadil na gauči a pustil ze své náruče.

„Jasper už to nemohl bez tebe vydržet. Chtěl tě vidět, tak jsme se rozhodli, že se za tebou zastavíme. Moc ráda tě vidím a mám ti ode všech vyřídit pozdravy,“ řekla Alice, když si mě ukořistila do své drobné náruče.

„Taky tě moc ráda vidím,“ odpověděla jsem jí a ona mě pustila.

„Takže, když jsem komplet, tak se můžeme jít naobědvat. Běžte si sednout ke stolu a já to tam všechno přinesu,“ řekla Sam a šla do kuchyně.

„My s Jasperem už jsme jedli v letadle, s námi si nemusíte dělat starosti,“ křikla za Sam Alice, která už byla v kuchyni, ale ta ji buď neslyšela, anebo ignorovala.

„Alice, to přece nemůžete Sam udělat, když se dozvěděla, že přiletíte hned se dala do vaření, aby připravila něco opravdu výborného. Dala si na dnešním obědě tolik záležet. A Jasper ti může říct, jak vynikající kuchařka je, že jo?“ řekl Charlie a podíval se na Jaspera.

„Máš pravdu, Charlie. Jejímu kuchařskému umění se vyrovná snad jedině naše Esmé. I když už jsme jedli, něco málo sníme s vámi, abychom Sam neurazili,“ odpověděl klidně Jasper. A Alice se na něj zděšeně podívala. Čekala jsem, že se začne na něco vymlouvat, ale mlčela, takže jí bylo jasné, že se z toho nevykroutí.

Jasper mi pomohl do jídelny a sedl si s Alice naproti mně. Po celou dobu oběda jsem se výborně bavila, protože ty zhnusené pohledy, co Alice házela na talíř před sebou, byly k nezaplacení, anebo to, jak s odporem a pečlivě žvýkala každé to miniaturní sousto, co dala do úst. Sam s Charliem si naštěstí ničeho nevšimli. Jasper, který byl už zvyklý, že občas musel v jejich přítomnosti pozřít nějaké to sousto, jedl naprosto nenuceně, za což jsem ho obdivovala. Když jsem se ptala Alice, jak jí chutná, provrtala mě zhnuseným pohledem, ale samozřejmě, že řekla, jak moc je to výborné. A když už odložila příbor, pobízela jsem ji ještě do dalších soust.

Po obědě jsme se opět přesunuli do obýváku, kde je Sam podřídila dvou hodinovému výslechu, protože chtěla všechno vědět.

„Bells, jsi opravdu v pořádku?“ ptal se mě Jasper, když mě položil na postel, jakmile nás Sam propustila s tím, že mi si máme určitě co říct.

„Ano, jsem. Nic mi není. Je mi fajn,“ odpověděla jsem mu.

„Jaspere, nevíš, co mám dělat, abych se zbavila té hnusné chutě, co mám v puse? Můžeš mi říct, jak to, že tobě to tak nevadí? Vždyť už jsou to dvě hodiny, co jsem to musela jíst, a stále cítím ten smrad a tu chuť,“ ozvala se Alice. A já se začala smát, protože teprve teď jsem se mohla naplno smát, při obědě jsem se musela kontrolovat, jelikož by se jinak Charlie vyptával, co mě tolik pobavilo.

„A ty se moc nesměj. Neboj se, já ti to nějak vrátím,“ řekla mi Alice a usmála se.

„Zvykl jsem si. To není poprvé, co jsem musel tady s nimi jíst, i když chuť to má stále tu samou. Doběhni si na lov, to ti pomůže,“ odpověděl jí a chtěl ji políbit, ale ona ucukla.

„Ne, tak to tedy ne. Nebudeš mě líbat, když mám co dělat, abych se z toho nepozvracela. Tak já si tedy skočím na lov, hned budu zpátky,“ řekla, poslala Jasperovi vzduchem polibek, na mě vyplázla jazyk a po stromu, jehož větve sahaly až k oknu, sešplhala na zem.

„Bells, moc dobře vidím, že nejsi v pořádku. Vrať se se mnou,“ řekl mi, když se posadil vedle mě.

„Ne, Jaspere, nevrátím. Nemůžu se s tebou vrátit. To nejde. Ano, uznávám, že nejsem zcela v pořádku, ale uvidíš, že se to zlepší.“

„Proč? Proč se nemůžeš se mnou vrátit, co ti v tom brání?“

„Jaspere, ty to nechápeš?“

„Co mám chápat?“

„Nemůžeš mě neustále vodit za ručičku. Nemůžeš pokaždé, když ti zavolám, přiběhnout za mnou jako pejsek a poskytnout mi úlevu. Máš Alice, nemůžeš ji kvůli mně stavit na druhou kolej,“ řekla jsem mu a doufala, že to pochopí.

„Alice nemá nic společného s tím, co je mezi námi,“ namítl.

„Ale má. Je to tvoje žena,“ řekla jsem lehce podrážděná.

„Ano, je moje žena, ale ty jsi moje přítelkyně, sestra, která mě potřebuje. Alice to chápe a plně to respektuje.“

„Ano, teď ano, ale jak dlouho, Jaspere? Nemůžu mezi tebe a Alice postavit zeď. Jen proto, že nejsem schopná normálně žít, ti přeci nemůžu bránit ve štěstí a ničit tvůj život.“

„Ale vždyť tím neničíš můj život. Tím, že odmítáš mojí pomoc, si ničíš život jen sama sobě.“

„Jaspere, je na čase, abych se s tím vším naučila vyrovnávat sama. Ty víš, že jsi pro mě jednou z těch nejdůležitější a nejmilovanějších osob, co mám, ale nastal čas, aby se naše cesty rozpojily. Neříkám, že se musíme úplně přestat stýkat, to ne. Budu moc ráda, když tě budu moc čas od času vidět anebo mluvit s tebou po telefonu a psát ti emaily, ale musíš respektovat moje rozhodnutí. Jaspere, prosím pochop mě.“ Úpěnlivě jsem na něj naléhala.

„Já se tě nevzdám, Bello. Nikdy ti nedovolím, aby ses vytratila z mého života. Ano, teď budu respektovat tvé rozhodnutí, ale pamatuj si, že budu stále čekat, jestli ho nezměníš. Vždy tu budu pro tebe. Alice tě nepřestane kontrolovat přes své vize, takže jakmile by se měl vyskytnout nějaký problém, dám ti vědět a přiletím za tebou. Nikdy nesmíš zapomenout, že nejsi na všechno sama, protože máš mě,“ řekl mi a objal mě. Pevně si mě tiskl na svou hruď a já byla ráda, že respektuje mé rozhodnutí a nijak na mě netlačí, abych ho změnila.

Chvíli na to se vrátila Alice z lovu a začala mi vyprávět, jaký ohňostroj Emmett udělal na silvestra, a jak málem kvůli tomu dopálil celý les. Zbytek odpoledne ubíhal příjemný rozhovorem a Jasper se nijak nesnažil navázat na ten náš předchozí. Ale čas byl neúprosný, rychle se krátil a oni museli na letiště, aby stihli letadlo. A i když jsem si přála, aby tu zůstali přes noc, nahlas jsem své přání nevyslovila. Když jsme sešli dolů, aby se rozloučili, tak jim Charlie nabídl, že jestli chtějí, tak tu mohou zůstat, ale s úsměvem odmítli.

„Bells, nezapomeň, že jsem tu stále pro tebe, ať se děje cokoliv, nikdy tě v tom nenechám samotnou. Budeš mi chybět. Miluji tě a dávej na sebe pozor,“ řekl mi Jasper, když jsme se objímali před domem, kde už stálo taxi a čekalo, až nastoupí.

„Já vím, Jaspere, díky za všechno. Taky tě miluji,“ odpověděla jsem mu a upustila ho.

„Opatruj se. A nezapomínej, že všechno vidím, takže žádné hlouposti. Mám tě ráda, Bello,“ řekla mi Alice, která mi visela kolem krku.

„Neboj, nebudu nic vyvádět. Taky tě mám ráda a pozdravuj všechny,“ řekla jsem jí a upustila, aby mohla i ona nastoupit.

Stála jsem na příjezdové cestě a mávala jim. V duchu jsem si vyčítala, že jsem nenašla tolik odvahy, abych se zeptala na Edwarda. Oni se o něm nezmínili ani slůvkem, i když jsem doufala, že by jim mohlo, alespoň nějaká ta informace uklouznout, ale nic.

„Bello, pojď dovnitř, než zmrzneš. Sam už připravuje večeři,“ křikl na mě Charlie ode dveří, když jsem stále stála na příjezdové cestě a nepřítomným pohledem se dívala na zatáčku, za kterou se ztratilo taxi vezoucí Alice s Jasperem na letiště.

Otočila jsem se a pomalu vykročila k domu. Došla jsem až do jídelny ke své židli, kde už na mě čekaly připravené těstoviny. Berle jsem si opřela o volnou židli vedle a začala se nimrat v jídle. Pomalu jsem jedla a přitom přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu, že jsem neodletěla s Jasperem a Alice. Ano, bylo by to pro mě z jednoho úhlu pohledu lehčí, ale co by bylo, kdybych tam narazila na Edwarda? Jak bych se k němu měla asi tak chovat? A jak by se choval on? Z mých úvah mě vytrhl až Charlieho mobil, jehož hlasité vyzvánění mě leklo, že jsem sebou cukla a málem shodila z talíře skoro celou porci těstovin.

„Děje se něco, Marku?“ zeptal se Charlie, když zvedl mobil. Pohled jsem opět upřela do talíře, po kterém jsem těstoviny prakticky přesouvala z místa na místo, než abych jedla.

„Cože?!? A proč se o tom dozvídám až teď?!“ zakřičel Charlie, který byl mrtvolně bledý v obličeji, a z jeho očí šlehaly blesky. Přestala jsem se věnovat svému talíři a veškerou svou pozornost zaměřila na Charlieho, protože mě zajímalo, co mu mohl tak jeho zástupce říct, že ho to tolik rozčílilo a vystrašilo zároveň.

„Ano, dobře, chápu, že ses to taky právě dozvěděl, ale proč až teď? Proč neřekli něco dřív?… Hm, dobře… Kolik jich je?… Ví se alespoň, jak je to dlouho? Anebo kde by se zrovna mohl pohybovat?… Dobře… Ne, já nepůjdu do terénu, zůstanu s Bellou doma. Nebudu riskovat, že by se tu objevil, i když pochybuji, že přijde, ale u něj nikdy člověk neví, protože je to obyčejný magor. A jestli přijde, tak si může být jistý, že po svých už neodejde. O to se osobně postarám… Ano, jakmile se dozvíš jakékoliv informace, dej mi hned vědět. A díky, že jsi mě informoval,“ řekl Charlie a ukončil hovor. Pohled upíral na mobil, který měl v ruce, a pak ho pomalu zvedl ke mně.

„Co se děje, tati?“ zeptala jsem se ho, když se na mě stále díval a nic neříkal.

Jasper

„Alice, co vidíš?“ zeptal jsem se jí, když jsem ucítil, jak její tělo ztuhlo. Jedním okem jsem se podíval na Edwarda, který zuřivě vrčel.

„Edwarde, přestaň,“ okřikl jsem ho a doufal, že si toho moc lidí kolem nevšimnulo, ale jen díky tomu, že ostatní spali, jsme nepřitáhli na sebe zbytečnou pozornost, jen několik málo cestujících se probudilo.

„Alice?“ zašeptal jsem a stiskl jí ruku.

„Bella,“ vydechla jen Alice. A nejen z ní jsem cítil strach.

„Co se jí stane? Co jsi viděla?“ ptal jsem se naléhavě.

25. kapitola x 27. kapitola

Tak copak se asi tak Belle stane? Co se dozvěděl Charlie od svého zástupce šerifa během telefonátu? Co ho mohlo tak vyděsit a naštvat zároveň? Hm...??? :D

Tak doufám, že jste si kapitolku užili tak jako já, když jsem ji tvořila. Původně jsem ji chtěla rodělit na dvě části, jelikož má něco málo přes 4500 slov, ale nějak jsem to nedokázala. V té další se dozvíte odpovědi na mé otázky a jen doufám, že po příští kapitolce na mě nezanevřete, protože si ještě trošku pohraji s Belly životem, ale bude to naposledy! Slibuji! V té další se nám objeví jedna nová postava, ale nevěřím, že byste si ji mohli zamilovat. :D

Moc vám děkuji za Vaše komentáře u předešlé kapitolky, protože to mi vlévá novou chuť do dalšího psaní a hlavně i inspiraci.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 26. kapitola: