Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 30. kapitola - Sad End

27.05.2011 (14:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2000×

„Říkám ti, stůj!“ opět zopakoval.

Udělala jsem další krok.

Pojistka cvakla.

„Naposledy ti říkám, stůj!“ Nijak jsem na jeho rozkaz nezareagovala. Od stolu, na kterém ležel zajíc a vedle kterého on stál, mě dělil už jen metr a půl.

Udělala jsem další krok.

Stiskl spoušť…

30. KAPITOLA

Bella

Vyšel výstřel…

Byla to jen vteřina, než se mi kulka zavrtala hluboko do mé hrudi, ale mně se to před očima odvíjelo jako zpomalený záběr z nějakého béčkového akčního filmu. Viděla jsem kulku, jež si při svém letu ke mně rozrážela vzduch. Cítila jsem, jak tvrdě narazila do mého hrudníku, než se do něj zavrtala.

Zavrávorala jsem a přitiskla si ruku k místu, kudy si ta proradná kulku našla cestu do mého těla… Vykřikla jsem…

Bolelo to… Bylo to, jako kdyby mě někdo trhal na kusy… Ale nedokázala jsem to vnímat, protože ta omamná vůně, která mě předtím lákala, byla nahrazena jinou… intenzivnější… krásnější…

Pomalu jsem odtrhla pohled od Dana a podívala se na svou hruď…

Dlaň jsem měla položenou přesně v místě zásahu a kolem dokola mé dlaně se zvětšovala krvavá skvrna…

Podlomila se mi kolena… Tvrdě jsem na ně dopadla…

Ale můj zrak hypnotizoval tu rudou skvrnu, která byla větší a větší…

Okouzleně jsem zvedla svou dlaň do výše svých očí…

Přiblížila jsem si ji k obličeji…

Zhluboka se nadechla… bolelo to… trochu to chrčelo, ale nedokázalo mě to zastavit. Chtěla jsem ji cítit, co nejintenzivněji…

Pane Bože! To je tak… tak…

Jen špičkou jazyka jsem se dotkla krvavě rudé skvrny na mé dlani…

Ta chuť byla natolik ohromná… delikátní… vynikající. Ještě nikdy mi na jazyku nevybuchl ohňostroj, který by mi do každého mého póru v těle roznesl tak nádhernou chuť.

„Co to děláš?!? Přestaň?!?“ nesly se ke mně odněkud z dálky hysterické Danovy výkřiky.

Už nejen špičkou a celou plochou jazyka jsem si z dlaně olízla svou vlastní krev, jejíž chuť mě připravovala o rozum.

Ozval se výstřel… a další… a ještě jeden…

Jen s několika málo vteřinovými intervaly si tři kulky vynutily a našly vstup do mého těla…

Padala jsem na záda… Chrčela jsem… Cítila jsem krev, jak mi pění v plicích… ale přesto jsem toužila… prahla po ní…

Nemohla jsem se hýbat a při každém nádechu, jako kdyby se mi ty proradné kulky zavrtávaly hlouběji a hlouběji… Byla mi zima, tak ukrutná zima…

Věděla jsem, že už je konec…

Nádech…

Cítila jsem smrt, jak se ke mně blíží…

Výdech…

Nechtěla jsem, protože ta omamná vůně mě nechtěla pustit ze svých spárů a v mých útrobách ve mně všechno křičelo, abych…

Nádech…

Mé tělo pomalu obestírala tma…

Výdech…

Zavřela jsem oči…

Nádech…

„Bello!?!“ donesl se ke mně z neskutečné dálky ten nádherný sametový hlas, jež i teď dokázal zahřát mé srdce a donutil ho ozvat se silněji, ale… Ucítila jsem něžné objetí. S námahou jsem otevřela oči.

„Edwarde,“ sotva slyšitelně jsem zašeptala a zároveň zachrčela. Usmála jsem se. Cítila jsem, jak se má duše odpoutává od těla… Nechtěla jsem, ale neměla jsem na výběr…

Výdech… A mé srdce se naposledy ozvalo…

Pohled vypravěče

Klečící muž s bronzovými vlasy ve své náruči svíral dívčino tělo, jež naposledy vydechlo, ale v jejím těle ještě probíhal boj. Plody jejich lásky vydržely po celou tu dobu, kdy jejich matka byla vystavena těm brutálním útokům na svou osobu. Přestože jejich matka trpěla, jim se nemohlo nic stát, protože placenta byla naprosto odlišná od té, co chrání lidský plod. A přestože jsou o tolik silnější a odolnější než obyčejný lidský plod, jejich boj je marný…

Muž s bronzovými vlasy se nikdy nedozví, že v tento okamžik nekončí nejen život dívky, jež tolik miloval, ale zároveň s ní končí i životy těch dvou malých zárodků, kteří nemají jedinou šanci na přežití bez těla jejich matky, které by jim dodávalo potřebné živiny.

Tělo muže s bronzovými vlasy se chvělo pod náporem vzlyků. A nejen jeho tělo se chvělo, ale i země, kterou rozechvíval jeho výkřik, jenž pramenil v bolesti, kterou mu způsobila ztráta dívky.

A vrah?… Její vrah stál zkoprněle v té samé pozici, jako když do jejího těla vyprázdnil zbytek zásobníku. Stál a nechápal, kde se tu vzal ten muž, jenž svírá její tělo a křičí tak, že to v něm vyvolává strach a trhá mu to uši. A i přes svůj strach vnímal jen jedno, že on svírá její tělo ve své náruči. Svírá tělo, jež náleží jen a jen jemu. To jeho byla ta dívka! Jenom jeho! Nikdo nemá právo se jí dotýkat, protože byla jeho, jenom jeho!

Zašátral jednou rukou za opaskem kalhot, aby si vzal do ruky tu druhou zbraň, kterou tam měl. Vytáhl ji a…

„Okamžitě ji pusť! Už se jí ani nedotkneš! Ona je moje! Moje!“ křičel na něj jak smyslů zbavený. Tělo muže s bronzovými vlasy se přestalo chvět a konečně v sobě udusil ten křik drásající nejen uši. Pomalu se otočil hlavou k němu, přičemž zuřivě vrčel. Čirý děs hned zaplavil vraha dívky a donutil jeho tělo jen zkoprněle stát.

Muž s bronzovými vlasy něžně položil dívku na zem a urovnal ji vlasy, které jí spadly do obličeje, když ji pokládal. Poté se začal pomalu zvedat a čelem se obrátil k jejímu vrahovi. Pomalu, hodně pomalu se k němu přibližoval, aby si vychutnal ten děs, který zaplavil jeho tělo.

Ozval se výstřel…

Ale kulka nijak nepoškodila tělo muže, na kterého mířila hlaveň zbraně, jen se odrazila a prorazila si cestu skrz tělo muže třímající zbraň v ruce. Zasáhla ho do ramene. Postřelený muž zařval.

„Ne, tohle by bylo moc jednoduché,“ promluvil na něj muž s bronzovými vlasy, když mu sebral jediným pohybem zbraň z rukou. Usmál se na něj a povolil otěže, které až do této chvíle pevně třímal ve svých rukou. Dovolil tomu netvorovi v jeho útrobách, aby pomstil smrt dívky, kterou i ten netvor v něm miloval a potřeboval ke svému bytí.

Stačilo jen několik málo okamžiku, aby její vrah byl zničen. Jeho krev byla snad všude po místnosti, ale on se ji ani nedotkl. Nijak ho nelákala, spíš naopak ho odpuzovala.

Muž s bronzovými vlasy poklekl vedle dívčina těla a zvedl ho do náruče. Postavil se. Políbil ji na čelo, které pomalu ztrácelo svou teplotu, a vyšel z lovecké chatky.

O několik mil dál…

Malá dívka, jež připomínala elfa, klečela a ve své náruči držela zkamenělé tělo muže s medovými vlasy, jež se mu vlnily kolem obličeje. Tiše k němu promlouvala. Snažila se ho nějak utišit. Chtěla mu pomoci od toho žalu, jenž zasáhl jeho tělo, když mu řekla, že dívka, která pro něj byla jako sestra, zemřela.

A přes veškerou její snahu to bylo marné, protože on ji nevnímal. Nedokázal vnímat nic, krom žalu v jeho nitru a výjevů, které se mu před jeho očima otevíraly. S každou vzpomínkou na ni, která mu na mysl přišla, jeho srdce skomíralo. Ta část srdce, ve které uchovával lásku k ní, zemřela.

O tři dny později

K hřbitovní bráně se po štěrkové cestě pomalu přibližovala čtyři auta, která se zařadila do kolony aut, jež už tam parkovala. Sedm nadpozemsky krásných osob, jejichž krásu jim kazila ta bolest a žal, co měly vepsanou ve tvářích, vystoupilo z jejich útrob a zamířilo k hřbitovní bráně, aby se připojily ke skupince lidí, kteří stáli opodál.

Muž s bronzovými vlasy nesl obrovské srdce z rudých růží, které bylo přepásané bílou páskou se zlatými okraji s nápisem „Navždy Tě budu milovat. S láskou Tvůj Edward“.

Po jeho boku kráčel muž s medovými vlasy a také nesl veliké srdce, ale nebylo to srdce z rudých růží, nýbrž světle růžových lilií, které tolik zbožňovala. I na tomto srdci byla bílá páska ohraničená zlatými okraji a nápisem „Nikdy na Tebe nezapomenu. S láskou Tvůj Jasper“.

Pomalu došli k druhé skupince, z jejíhož středu vystoupil muž, který během několika málo dní zestárl snad o dvacet let. Jeho oči byly zarudlé od pláče a byly plné zármutku, stejně jako jeho tvář, která se ani neroztáhla do úsměvu, tak jako vždy, když spatřil muže s medovými vlasy.

Muž s medovými vlasy předal svůj smuteční věnec ve tvaru srdce své ženě, která kráčela po jeho boku. Přistoupil k muži, jenž mu vyšel v ústrety a objal ho.

„Jaspere, je to…“ dostal ze sebe muž chraplavým hlasem.

„Ššš, není to tvoje chyba. Charlie, nemůžeš za to. Nesmíš si to vyčítat. Bella by si nepřála, aby sis dával její smrt za vinu,“ promlouval k němu chlácholícím hlasem.  Jasper se sice snažil utěšit dívčina otce, ale kdo utěší jeho. Kdo jemu nabídne tu útěchu, kterou tolik potřebuje? Najde se někdo, kdo by mu dokázal z beder sejmout alespoň trochu té bolesti a zármutku?

Ano, měl milující ženu a také rodinu, která by mu ráda nabídla útěchu, ale oni nebyli těmi, co potřeboval. Jediná osoba, která by mu mohla pomoci z jeho zármutku, už nežije. To dívka ležící v rakvi, byla jedinou osobou, která by mu mohla ulevit od bolesti. To ona byla tou, jež ho držela při smyslech, když si myslel, že jeho život už nemá smysl.

Poté co ti dva muži od sebe odstoupili a všichni se navzájem pozdravili, vykročili jako jeden muž k místu, kam měla být dívka pochována. V čele předem připravené díry, kam měla být rakev spuštěna, stál kněz, aby pronesl svou řeč a modlitbu za její duši, aby našla klid a dostala se tam, kam má. Do nebe.

Nikdo z přítomných ovšem nevěděl, že žádná modlitba už není potřeba, protože ona už je tam dávno. Jakmile se její duše vymanila ze svého pozemského těla, ve kterém našla tolik utrpení, hned se vznesla do nebe, kde na ni u nebeské brány čekala její malá holčička s jejími prarodiči po jejím boku.

A teď… Ptáte se, co dělá ta dívka právě teď? Stojí vysoko nad místem, kde má být její tělo uloženo do země. Stojí a shlíží dolů na tváře těch, co se s ní přišly rozloučit.

Vidí jejich utrpení…

Vidí jejich zarudlé oči od pláče…

Slyší jejich vzlyky, co se jim derou skrz ústa…

A přestože je ráda, že konečně může být se svou dcerkou, kterou pevně svírá v náruči, ale i ona se trápí… i jí stékají slzy po tvářích a z úst se derou vzlyky…

Jejich bolest je i její. Kdyby jim mohla říct, aby se už netrápili, protože ona se má dobře. Ona se nachází tam, kde si už hodně dlouho přála být…

Když kněz ukončil svou řeč a modlitbu za její duši, přistoupili čtyři muži, kteří se jali popruhů, které ležely pod rakví, a zvedli ji, aby ji mohli pomalu spustit dolů. A právě teď v tuto chvíli si všichni kolem uvědomili, že už je konec…, že dívka v rakvi ležící se už nikdy neprobere…, že už nikdy neuslyší její smích či hlas…, že už nikdy ji nespatří…

S každým centimetrem, kdy se rakev dostávala blíže na dno jámy, muž s bronzovými vlasy se pral s nutkáním otevřít jej, aby se přesvědčil, že už opravdu nežije. I když k tomu, aby konečně pochopil, že je mrtvá stačil jeho sluch. Ačkoliv se snažil zůstat stát, padal na kolena, nemohl už unést tu tíhu výčitek a zármutku, jež jeho nitro zcela ovládaly.

Vyčítal si, že on byl příčinou, proč Bella tak dlouho zůstala u Charlieho. Vyčítal si, že kdyby byl rychlejší, mohl ji zachránit, i když on vlastně měl šanci na její záchranu. I jemu na mysl přišlo, proč ji proboha hned nepřeměnil, když měl ještě tu šanci.

Ano, mohl ji přeměnit, čímž by ji zachránil, ale ve chvíli kdy ji spatřil, měl mysl prázdnou. Nedokázal rozumně uvažovat. Jeho tělo totiž zcela ovládnula bolest z přicházející smrti, kterou vyčetl nejen z tepu jejího srdce, ale poté i z očí, když na něj pohlédla.

A proto prosím, nemějte mu za zlé, že ji už nedokázal pomoci, protože svému osudu by stejně neunikla. Ale otázkou zůstává, opravdu musela zemřít? Byl toto její osud?

Pokud jste se dostali na konec této kapitolky, tak prosím vězte, že tato kapitola není poslední. TATO KAPITOLA NENÍ POSLEDNÍ!!!

Jsem zastáncem Happy Endu, ale když se mi naskytla tato možnost, tak jsem po ní prostě doslova a do písmene skočila. Je to jedna z možností, jak by mohla celá tato povídka končit, ale NEKONČÍ!!! Prostě to berte jako možnost, ale ne úplný konec. Příští kapitolka, naváže přesně na tu samou chvíli, kterou i tato začala, ale vše se bude odvíjet jinak.

Na psaní té druhé verze se vrhnu až v pondělí, takže další kapitolka by se tu mohla objevit v průběhu příštího týdne, jelikož o víkendu se budu věnovat četbě knížky z mé milované série Bratrstva černé dýky.

A doufám, že se vám alespoň trošičku líbila a vy mu tu zanecháte nějaký ten komentík. Moc děkuji za komentíky u předchozí kapitolky. :D

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 30. kapitola - Sad End: