Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 6. kapitola

07.09.2010 (18:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3168×

6. KAPITOLA

Alice

Moje vize mi vyrazila dech. Viděla jsem Edwarda, jak sedí vedle Belly a vyznává jí svou  lásku. Moje mysl byla vymetená. V hlavě jsem měla pusto. První, co mě napadlo. Proč i Edward? Hlavně jsem nerozuměla Edwardovi. Vždyť ví, že Bella je s Jasperem, tak proč jí řekl, co k ní cítí. Edwardova povaha by nikdy nedovolila, pomyslet si na ženu, která patří jinému. Nebo ho neznám tak, jak jsem si myslela?

Copak by byl schopný, postavit se Jasperovi a ublížit mu? I když nejsme biologická rodina, ale všichni se tak bereme. Ne, to mi na Edwarda nesedí. Za tím něco musí být. Ale když se na to podívám z druhé strany, tak Edward ještě nikdy za celou svou existenci neprojevil zájem o žádnou ženu. Že by Bella byla tou pravou? A proto je Edwardovi jedno, že tím ublíží Jasperovi. Přece jen kvůli lásce je člověk schopný čehokoliv.

Ne, Edward takový není. A i kdyby se do Belly zamiloval, raději by potichu trpěl, než aby něco udělal. Na to byl moc nesobecký. Nikdy neudělal nic, čím by mohl někomu ublížit. V tom musí něco být, tím jsem si jistá. V mysli se mi objevil rozhovor, který jsem vedla s Carlislem před svým odjezdem. Tvrdil mi, že mě Jasper stále miluje. Ale co mě mátlo, bylo to, že i Bellu miluje, ale jinak. Jak? A ta věta, kterou mi řekl: „Ne všechno je tak, jak se může na první pohled zdát," mě zmátla ještě více.

Moc dobře vím, co jsem viděla ve svých vizích. Kdyby ji měl rád jako sestru, tak by s ní neležel v objetí a neříkal ji přitom, jak ji miluje. Takhle se chovají jedině milenci. Byla jsem naprosto zmatená a vůbec jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Nejraději bych zavolala Carlisleovi, ale to nemůžu, mobil jsem hodila někam do rokle. Sakra. Co mám dělat? Mám se vrátit a nechat si vše vysvětlit nebo se dál trápit a utápět ve své nevědomosti?

Zatím zůstanu tady. Třeba dostanu nějakou vizi, která mi to trošku osvětlí. Ano, tak to bude nejlepší. Nebudu dělat nějaká zbrklá rozhodnutí, kterých bych mohla později litovat, protože ač jsem se rozhodla jakkoliv, nikdy jsem neviděla nic pořádného. Nezbývá mi nic jiného, než čekat a doufat, že to pochopím.

Edward

Ležel jsem u sebe v pokoji na posteli.Ve své mysli si přehrával celé dnešní odpoledne. Když jsem si vybavil Bellinu tvář, jak scházela dolů k nám, opět jsem pocítil stejnou bolest u srdce jako odpoledne. Moc dobře jsem věděl, co se stalo. Vše jsem si přečetl v Jasperových myšlenkách. Ten pohled do její uplakané tváře mě neskutečně bolel. Drtil moje kamenné srdce. Ničila mě ta beznaděj, že jí nemůžu pomoci, zbavit se těch hnusných vzpomínek, které jí způsobovaly bolest. Ani ty zarudlé oči od pláče jí nedokázaly ubrat na kráse a o to více vypadala křehce.

A když se mi podívala do očí a lehce se na mě usmála. Měl jsem pocit, že se vznáším. Moje srdce plesalo a vznášelo se několik metrů nad zemí. Utápěl jsem se v jejím hlubokém čokoládovém pohledu. Za celé odpoledne jsem z ní nespustil oči. A když byla někde mimo místnost, pozoroval jsem ji přes něčí myšlenky. Užíval si pocit blízkosti, i když neseděla hned vedle mě. I přesto jsem byl neskonale šťastný, že ji mohu být na blízku a dívat se na její nádhernou tvář. Každé slovo, které vyšlo z jejích úst, jsem hltal. Až v tuto chvíli jsem si připadal celiství.

Bella byla tou druhou polovinou, která mi chyběla po celou tu dobu mé existence. To ona byla smyslem mého bytí na tomto světě. A já si začal malovat vzdušné zámky. A i když nemůžu spát, snil jsem s otevřenýma očima. O naší společné budoucnosti, kde Bella bude jen a jen moje.

Já vím, že je to ode mě pošetilé a sobecké. Neměl bych takhle snít, protože nemůžu po ní chtít, aby se vzdala svého lidského bytí a byla se mnou. Moje láska k ní byla silnější než můj rozum, který byl zatlačen do pozadí. Díky ní, jsem přestal rozumně přemýšlet. Jediné, co jsem mohl, bylo tiše doufat a přát si, aby i ona pociťovala ty samé city, které k ní cítim já.

Nemohl jsem se dočkat rána. Esmé ji totiž pozvala k nám. Chtěla Belle ukázat náš dům. Mučila mě touha vyskočit a jít se přesvědčit na vlastní oči, jestli je její spánek klidný. Utěšoval jsem se myšlenkou, že je tam s ní Jasper, který na ni dává pozor, ale má touha byla silnější. Vyskočil jsem z okna do tmavé noci a uháněl směrem k jejich domu. Vyhoupnul se na terasu přímo u jejího pokoje.

Spala. Hlavu a jednu dlaň měla položenou na Jasperově hrudi. Byla tak nádherná. Na tváři měla opět ten lehký úsměv jako odpoledne. Hrozně by mě zajímalo, o čem se jí zdá. Jasper ji objímal a měl zavřené oči. Jeho mysl byla zaneprázdněná myšlenkami na Alice. Ačkoliv jsem věděl, že jsou jen přátelé, ubíjela mě žárlivost. Ten pocit byl mnohem silnější, nešlo to potlačit. Jasper otevřel překvapeně oči. Zamrkal a rozhlédl se po pokoji. Jakmile mě uviděl, začal se potichu smát. Opatrně vstal od Belly a šel za mnou na terasu.

„Edwarde, tebe to ještě nepřešlo?“

„Jaspere, promiň, ale je to silnější než já. Nemůžu si pomoct.“

„Já vím,“ řekl mi a poplácal mě po rameni.

„Nemohl jsem vydržet do rána. A hlavně mě zajímá, jak spí?“

„No, ze začátku sebou docela házela, chtěl jsem ji probudit. Ale najednou přestala a od té doby spí klidně a usmívá se. Několikrát něco zamumlala, ale nebylo jí rozumět. Jen…“ nestačil Jasper domluvit.

Bella vykřikla „ Edwarde, neodcházej,“ a natáhla přitom ruku. Oba dva naráz jsme ztuhli. Po chvíli jí ruka klesla a usmívala se. Spala. Muselo se jí něco zdát o mně. V tu chvíli se mi chtělo křičet radostí. Jasper se smál a pokynul mi, abych šel za ním do pokoje. Vzal jsem židli, která byla u stolu a postavil jsem ji blíže k posteli. Jasper si zase sednul na kraj postele k Belle. Jendou rukou začala šmátrat okolo sebe. Když se dotkla Jasperovy ruky, usmála se ještě více.

„Edwarde,“ zamumlala ze spaní a přitulila se k Jasperovi.

„Edwarde, není pochyb, že se jí zdá o tobě. A dle jejích pocitů to musí být něco pěkného, protože z ní vyzařuje láska,“ řekl mi Jasper myšlenkami. V ten okamžik jsem měl pocit, že se zblázním. Vlna štěstí zaplavila každý kousek mého chladného těla. A moje srdce? Se topilo v té záplavě štěstí. Zdálo se jí o mně. Jen tato myšlenka zaplňovala mou mysl. Měl jsem chuť ji popadnout do náruče a zlíbat  každý centimetr jejího nádherného obličeje a už nikdy nepustit z mé náruče. Chtělo se mi vykřičet do celého světa, že se jí o mně zdá.

A přestože ji Jasper objímal, už jsem vůči němu nepociťoval tak velikou žárlivost. On se sice dotýkal jejího těla, ale její mysl patřila mně. To o mně se jí zdá.

Bella

Kráčela jsem prosluněnou ulicí a vedle mě pobíhala Lili. Její očka zářila a smála se. Chtěla, abych ji honila. Utíkala kousek přede mnou. A ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem ji chytit. Běžela jsem, co mi síly stačily, ale pořád byla kus přede mnou.

„Lili, stůj. Počkej na mě,“ volala jsem na ni.

„Ne, ne chyť si mě, maminko“ odpověděla mi a utíkala dál. Začínala jsem pociťovat strach. Snažila jsem se ji dohonit, ale ona byla pořád rychlejší. Když vbíhala do ulice, kde stál náš dům, zmizela. Najednou zničehožnic zmizela. Volala jsem na ni, křičela, rozhlížela se, ale Lili nebyla. Jako by se propadla do země. Na příjezdové cestě u našeho domu stál Dan. Díval se na mě pohrdavě a na tváři měl arogantní úsměv. Zhroutila jsem se na zem. Dan se pomalu přibližoval. Chtěla jsem vstát a postavit se mu, ale nešlo to. Moje tělo mě neposlouchalo. Odevzdaně jsem čekala, kdy na moje tělo začnou dopadat první rány, ale místo toho mě objaly dvě svalnaté, chladné paže.

„Už je to dobrý, jsem tu s tebou. Nikdo ti neublíží,“ šeptal mi nádherný hlas do mého ucha. Zvedla jsem hlavu a otevřela oči. Byl to Edward. Nic jsem neřekla a hlavu opřela o jeho hruď. Nesel mě ve své náruči a já se cítila v bezpečí. Najednou jsme se ocitli uprostřed rozkvetlé louky. Svítilo slunce a Edwardova pokožka zářila. Byl nádherný. Opatrně mě položil do trávy a lehnul si vedle mě. Ani jeden z nás nic neříkal. Dívali jsme si navzájem do očí a usmívali se. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle leželi, když se Edward začal pomalu zvedat. Moje tělo a mysl zachvátila panika. Nechtěla jsem, aby odešel.

„Edwarde, neodcházej,“ řekla jsem a natáhla ruku směrem k němu, abych ho mohla zadržet. Usmál se a opět si lehnul vedle mě.

„Nikdy tě neopustím, když to nebudeš chtít. Zůstanu u tebe, navždy“ zašeptal a políbil mě do vlasů.

„Edwarde,“ zašeptala jsem šťastně a hlavu si položila na jeho hruď. Leželi jsme v objetí na louce. Slunce nás svými zlatými paprsky hladilo po tvářích. Vítr si něžně pohrával s listím na stromech. Edwardova opojná vůně se mísila s vůní květin, které tu kvetly. Nikdy jsem se necítila víc v bezpečí a šťastnější, než v tuto chvíli. Slunce se pomalu začalo klanit za obzor a my pozorovali nebe, které se lehce začalo barvit doruda.

S úsměvem na tváři jsem se probudila sama ve své posteli. Jasper tu nebyl. Což mě docela vyděsilo.

„Jaspere,“ zakřičela jsem do ztichlého domu. Během vteřiny se objevil ve dveřích pokoje. A já si s úlevou oddychla a na mé tváři se opět usadil úsměv.

„Bello, co se děje?“ ptal se mě.

„Nic, jen jsem se lekla. Nebyl jsi tu, když jsem se probudila.“

„Promiň, ale připravuji ti dole s Edwardem snídani.“ Jakmile jsem zaslechla jeho jméno, moje srdce začalo bít o něco silněji.

„S Edwardem?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, s Edwardem. Stavil se tu před chvílí, ale jestli ti vadí, můžu ho poslat pryč.“

„Ne, to je v pořádku. Jen mě to překvapilo.“

„Dobře, tak až budeš hotová, přijď se dolů nasnídat,“ řekl mi a zase odešel z mého pokoje.

Vstala jsem a zamířila do koupelny. Proudy teplé vody klouzaly po mém těle. A já si uvědomila, že už je tomu dlouho, co jsem se probudila s takovou dobrou náladou. Byla jsem šťastná a spokojená. Nepamatuji si, že bych se někdy za poslední dva roky někdy vzbudila s úsměvem na tváři. Ten mi většinou vykouzlil až Jasper. Tak přemýšlím, co způsobilo můj úsměv na tváři po mém probuzení. Vím, že se mi něco zdálo, ale nemohu si vybavit o čem ten sen byl.

Asi po půl hodině jsem scházela dolů. V obýváku nikdo nebyl a tak jdu do jídelny, která byla propojená s kuchyní. U stolu už na mě oba dva čekali. Jakmile jsem spatřila Edwarda, moje srdce zase začalo bít o něco silněji.

„Bello, děje se něco?“ ptal se mě Edward.

„Ne, mělo by.“

„No, já jen, že tvoje srdce začalo silněji bít. Je ti dobře?“ ptal se mě a měřil si mě starostlivým pohledem.

„Je mi naprosto skvěle. Už dlouho jsem se tak necítila. No, to bude asi reakce na tvoji přítomnost. Přece jen se pořád necítím úplně jistě v přítomnosti nějakého jiného muže,“ odpověděla jsem mu a s chutí se zakousla do čerstvé koblihy.

„Jestli chceš, můžu odejít. Nechci, aby ses mě bála,“ říkal to s jistou dávkou bolesti. I v jeho očích jsem viděla tu bolest. Pomalu se začal zvedat.

„Edwarde, neodcházej,“ měla jsem pocit jako kdybych mu to už někdy řekla. „Budu ráda, když tu zůstaneš. Vím, že mi neublížíš,“ po mých slovech se ta bolest z jeho očí vytratila a rty se mu roztáhly do širokého úsměvu.

„Bello, copak se ti zdálo pěkného?“ ptal se mě Jasper a potlačoval v sobě smích.

„Nevím. Proč?“

„Hmm, tak ty nevíš, jo?“ vyptával se mě Jasper dál, ale už nedokázal potlačovat svůj smích. Jeho smích se rozléhal po celé místnosti, když se najednou ozvala rána. Lekla jsem se a uskočila od stolu.

„Promiň, nechtěl jsme tě polekat. Jen jsem se snažil trošku Jaspera usměrnit,“ řekl mi Edward. V tu chvíli mě napadlo, že ho asi nakopl pod stolem.

„Jaspere, nevím, co ti přišlo k smíchu, ale já opravdu netuším, co se mi zdálo. Prostě si to nepamatuji. Zase jsem mluvila ze spaní?“  Ano, vím, že se mi něco zdálo. Ale nepamatuji si co. Zase jsem se snažila rozpomenout na můj sen, ale nic. V hlavě bylo vymeteno.

„No, nejdřív si sebou mlela, házela a něco mumlala. Nešlo ti rozumět, ale během vteřiny jsi se usmívala jak měsíček na hnoji. A už bylo rozumět tomu, co jsi říkala,“ díval se na mě a přitom se culil.

„A můžeš mi říct, co to bylo?“

„Ne, ne to nebylo nijak důležitý,“ odpověděl mi. A tou odpovědí mě naštval.

„Tak proč to nakusuješ, když mi to neřekneš,“ křikla jsem na něj rozčíleně a vstala od stolu.

„Bello,“ zavolal za mnou Jasper a šel ke mně. Otočila jsem se a podívala na něj.

„Jaspere, moc dobře víš, že nemám ráda, když něco nakousneš a nic mi pak neřekneš. Buď mi to řekni, nebo s tím příště nezačínej. A teď mě laskavě omluv. Jdu se připravit, abychom mohli jet za zbytkem tvé rodiny.“

„Bello, jednou ti řeknu, co to bylo, ale teď ještě není vhodná doba,“ odpověděl Jasper a tím mě dokonale zmátl. Nic jsem mu na to už neřekla a šla k sobě do pokoje, abych si udělala něco s vlasy a převlékla se. V pokoji jsem si lehla na postel a zavřela oči. Chtěla bych si vybavit ten sen, ale jedinou mojí vzpomínkou je pocit strachu, který paralyzoval mé tělo. A pak jako mávnutím kouzelného proutku se to změnilo v pocit štěstí a bezpečí. A ač jsem se snažila sebevíce, nešlo mi to do hlavy.

O hodinu později jsme parkovali před domem Jasperovy rodiny. Jeho monumentálnost mi vyrazila dech. Z každé strany byl obklíčen stromy, které v kontrastu s pěstěnými záhonky cizokrajních květin, tomu dodávaly to pravé kouzlo. Stála jsem před domem a tiše pozorovala tu jeho krásu, když mě Jasper chytil za ruku a táhnul směrem dovnitř do domu. V obývacím pokoji už všichni stáli a čekali na nás. Jako první ke mně vykročil Carlisle.

„Vítej u nás a doufám, že se tu budeš cítit jako doma,“ řekl Carlisle a podal mi ruku.

„Děkuji,“ odpověděla jsem mu a nabízenou ruku přijala. Postupně mě přivítal i zbytkem Jasperovy rodiny. Esmé mi nabídla prohlídku celého jejich domu. Každý pokoj byl sladěn do jiných barev, které spolu tvořily dokonalou souhru. Pomalu jsme opět scházeli do obývacího pokoje.

„Esmé, váš dům je opravdu nádherný. I sebemenší detaily do sebe přesně zapadají. Z celého tohoto domu je cítit láska a pohoda.“

„Děkuji, Bello, jsem moc ráda, že se ti u nás líbí.“

Jakmile jsem si sedla na gauč, mou pozornost upoutal klavír stojící na malém vyvýšeném podiu. Ucítila jsem Edwardův pohled na své tváři.

„Chceš, abych ti něco zahrál?“ zeptal se mě Edward. Jeho otázka mě překvapila. Očekávala bych spíše, že na ten klavír bude hrát Esmé nebo Carlisle.

„Ano, ráda bych si poslechla, jak hraješ,“ odpověděla jsem mu. Edward vstal a šel ke klavíru. Prsty něžně přejel po klaviatuře a sedl si. Sotva dosedl na stoličku před klavírem, celým domem se roznesla příjemná melodie, která hladila mou duši. Zavřela jsem oči a svou mysl jsem nechala volně unášet na tónech té nádherné skladby. Pod víčky se mi objevila scenerie stromu, který stál uprostřed rozkvetlé louky. Jeho větve a listí něžně laskal lehký vánek, ale postupně jeho síla rostla. Už to nebyl vánek, ale vichr, který ohýbal i ty nejsilnější větve až k zemi. Čekala jsem, že se pod náporem té síly zlomí, ale opak byl pravdou. Vichr pomalu ustával a postupně se opět měnil ve vánek, který něžně laskal strom.

Tato melodie mi připomínala i můj život, i přestože moje dětství nebylo nejšťastnější a já si musela protrpět bolestné okamžiky, pořád to nebyla ta nejhorší bolest, kterou jsem si ve svém životě prožila. Ten strom zmítající se ve vichru, byl jako mé srdce, které se utápělo v bolesti ze ztráty milované Lili. A i ta zničují bolest se pomalu utišila, stejně jako vichr, poté co mi do života vstoupil Jasper. Když dozněly poslední tóny skladby, otevřela jsem oči. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se všechny pohledy upírají na mě. Aniž bych něco řekla, Jasper  mě objímal . Po mé tváři stékaly slzy, které smáčely jeho košili.

„Bello, promiň, moc se omlouvám. Nechtěl jsem tě rozplakat,“ řekl Edward provinile.

„Nic se neděje. Ta skladba byla nádherná. A přestože mi připomněla určité okamžiky mého života. Necítím bolest, spíše takový neurčitý pocit štěstí a naplnění,“ odpověděla jsem mu a usmála se na něj.

„Edwarde, to byla opravdu nádherná skladba. Ještě nikdy jsem ji neslyšela. Jak se jmenuje?“ ptala se Esmé Edwarda. Edward pokrčil rameny.

„Nevím, právě mě napadla,“ odpověděl Edward.

„Mohl bys zahrát ještě něco jiného?“ poprosila Esmé Edwarda.

Edward zahrál ještě několik skladeb. Všechny byly nádherné, ale žádná z nich nezasáhla mé srdce jako ta první. Po zbytek dne jsem si už jen povídali.

Edward

Všimnul jsem si, jak se Bella dívá na můj klavír. Zeptal jsem se ji, jestli chce, abych něco zahrál. Souhlasila. Vstal jsem a šel ke klavíru. Když jsem si sedal na stoličku, přejel jsem prsty po klaviatuře a nechal je volně klouzat. Mé prsty se po klaviatuře rozběhly bez mého vědomí.

Jakmile se místností roznesly první tóny pro mě neznámé melodie, zavřel jsem oči. V hlavě se mi vynořily Jasperovy vzpomínky. Pod víčky se mi objevila Bellina tvář se šťastným úsměvem na rtech a v očích jí plápolaly šibalské plamínky. Postupně se její tvář měnila. Úsměv se pomalu vytrácel a plamínky hasly. A ty jemné a něžné tóny se postupně vytracovaly, až se změnily v tóny plné bolesti a vzteku, který se z mého nitra dral na povrch. Tyto tóny totiž přesně popisovaly mé pocity, když jsem ve své mysli spatřil zlomenou Bellu, která se chtěla zabít. Ale i tato melodie se pomalu měnila v souladu s mými pocity. Už jsem nehrál s takovou dravostí a bouřlivostí, ale postupně se to změnilo v melodii plnou něžných a jemných tónů, které naplňovaly místnost láskou, kterou jsem cítil ve svém srdci k Belle.

Jakmile utichl poslední tón, otevřel jsem oči a svůj pohled upřel do Belliný tváře. Jasper seděl vedle ní a objímal ji. Belle po tváři stékaly slzy. V tu chvíli bych si nejraději nafackoval. Věděl jsem totiž, že brečela kvůli tomu, co jsem hrál. Stačilo se totiž pročíst myšlenky ostatních, kteří celou dobu pozorovali Bellinu tvář mezitím, co jsem hrál. Rychle jsem se začal Belle omlouvat. Bella mě ujistila, že se nic neděje. A dokonce se na mě i usmála. Dnes to bylo poprvé, co její úsměv patřil jen a jen mě.

5. kapitola x Shrnutí x 7. kapitola

Já vím, že si hodně z vás přeje, aby se Alice vrátila k Jasperovi a dali se opět dohromady, ale na to si bude muset ještě chviličku počkat. Bella si pomalu začíná uvědomovat, že ji Edward není lhostejný, ale zatím je to ve fázi jen jejího podvědomí, proto ji začalo to sdce silnějí bít, když ho uviděla, ale Bella si myslí, že to je jen reakce na to, že je muž. A ten její sen? Je další náznakem. Pomalu se tu začínat tvořit křehký vztah, který není sice moc viditelný, ale je tu. A jak se tu bude odvíjet dál? No, tak to se nechte překvapit. V příští kapitola přijede Tiffany.

Doufám, že se vám kapitolka líbila a vy mi tu zanecháte nějaký komentík. Moc děkuji za komentíky u předešlé kapitoly. Mé velké díky patří Mazlíkovi, která mi dala určitou dávku inspirace pro tuto kapitolu a Olče, která zase celou kapitolu zkontrolovala a upozonila mě na chyby. Takže holky díky. Tuto kapitolu věnuji všem čtenářkám této povídky. Vaše eElis :D

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 6. kapitola: