Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 7. kapitola

10.09.2010 (20:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3744×

7. KAPITOLA

Bella

Stáli jsme s Jasperem v letištní hale a čekali jsme na Tiffanny, mojí nevlastní sestru. Tiff je Philova dcera, ale nezdědila ani kousek jeho povahy či vzhledu. I když je to drobná, štíhlá dívka, působí jako uragán. A ač se rozhodla pro cokoliv, vždy udělala vše, co mohla, aby toho dosáhla. Je hodně tvrdohlavá a umanutá. Její tvář po většinu času zdobí úsměv a ta její životní, pozitivní energie bývá nakažlivá. I kdyby jste se stavěli na hlavu, tak v její přítomnosti jste se prostě nemohli mračit na okolní svět. Vždy mě dokázala rozveselit a přivést na jiné myšlenky. Dokázala se nadchnout i pro úplnou maličkost. To ona byla mým majákem v době, kdy jsem žila s matkou a Philem.

Dva dny před tím, než jsem přišla o mou malou Lili, měla Tiff nehodu a tři měsíce byla v umělém spánku, protože její zranění byla vážná. A tak mi nemohla být oporou zrovna ve chvíli, kdy jsem ji potřebovala nejvíc. Díky té nehodě poznala svého Matthewa. Matthew je doktor na chirurgii a jeho táta je vyhlášený plastický chirurg.

Přes letištní halu k nám kráčela Tiff a v každé ruce vláčela obrovský kufr na kolečkách. Sice jen přiletěla na čtyři dny, tak si sebou musela vzít skoro celý svůj šatník, ale na to jsem už byla zvyklá. S Jasperem jsme jí vyšli vstříc. Jakmile si nás všimla nechala kufry a řítila se naší směrem. Než jsem se nadála, visela mi kolem krku. Jasper šel zatím pro ty kufry, které nechala stát uprostřed letištní haly.

„Bello, tak ráda tě vidím. Ani si nedovedeš představit, jak moc jsem se na tebe a Jaspera těšila. Moc mi chybíte,“ říkala mi a přitom mě vyloženě škrtila.

„Tiff, taky tě ráda vidím, ale mohla bys mě prosím, přestat škrtit,“ odpověděla jsem jí.

„Jé, promiň. Musíš mi hned vše říct. Jaký máte dům? A co celý den děláte s Jasperem?“ chrlila na mě příval otázek, ale všimla si Jaspera, který přišel i s jejími kufry, tak se pro změnu vrhla kolem krku jemu.

„Jaspere, jsem ráda, že jsi mi zavolal. Moc mi oba dva chybíte. Už tam není taková zábava, když tam nejste.“

„Tiff, jsem opravdu rád, že jsi mohla přijet. Belle tvá návštěva jen prospěje. A já…“ Jasperovu řeč přerušil telefon. Jasper se podíval na display a zvedl to.

„Carlisle,“ řekl Jasper do telefonu.

„Dobře, ale byl bych raději, kdyby s nimi zůstal i Emmett. Teda jestli v tom není problém. Myslím si, že mi tři bychom jednoho zvládli,“ odpovídal Carlisleovi do telefonu Jasper.

„Dobře. Tak za půl hodiny jsme tam,“ řekl a s těmito slovy ukončil hovor.

„Děje se něco, Jaspere?“ ptala jsem se ho.

„Vysvětlím ti to v autě. Tady není vhodné místo,“ odpověděl mi. Přikývla jsem a vyšli jsme na parkoviště k autu. Dokonce i Tiff byla po celou dobu cesty k autu ticho. Sedla jsem si s Tiff dozadu.

„Volal Carlisle, ale to jsi asi pochopila. Během tohoto týdne se tu staly čtyři vraždy. Podle všech indicií to vypadá na novorozeného. Carlisle narazil na jeho pachovou stopu  u nemocnice. Nebylo by zrovna nejlepší, kdyby se zašel občerstvit zrovna tam. Takže mě Carlisle poprosil, jestli bych nešel s ním, aby si s tím upírem promluvil…“

„Ne, Jaspere, to nemůžeš. Co když se ti něco stane. Neříkal jsi mi náhodou, že novorození mají neuvěřitelnou sílu a co když není jeden, ale jejich víc,“ křičela jsem na něj hystericky. Jasper zpomalil a zastavil u krajnice. Vystoupil a sednul si k nám dozadu. Mě si posadil na klín a konejšivě mě hladil. Celé mé tělo se třáslo strachy. Bála jsem se, že by se Jasperovi něco stalo. Co bych si bez něj počala? Tiff nic neříkala jen mlčky přihlížela.

„Bello, neboj se. Mně se nic nestane. Vždyť víš, jaká je moje minulost. A půjde s námi ještě Edward, který mu bude číst myšlenky. Opravdu se mi nic nestane. Carlisle mě potřebuje, abych ho trošku zklidnil, kdyby bylo potřeba.“

„Jaspere, bojím se, že se ti něco stane. Co bych si bez tebe počala? Moc dobře víš, jak jsi pro mě důležitý. Neunesla bych, kdybych měla o tebe přijít. To by mě zabilo.“ Tentokrát už jsem na něj hystericky nekřičela, ale jen potichu šeptala.

„Bello, opravdu se o mě nemusíš bát. Nic se mi nestane. Slibuji,“ říkal mi, držel přitom můj obličej ve svých dlaní a díval se mi do očí.

„Tak ať jde s vámi i Emmett. Říkal jsi, že má mnohem větší sílu než jiní upíři.“

„Právě proto chci, aby zůstal s vámi. Chci mít jistotu, že se tobě a Tiff nic nestane. Teď vás odvezu do domu naší rodiny, kde na mě s Tiff počkáte. Bude tam s vámi Esmé, Rosalie a Emmett.“

„Ale…,“ chtěla jsem mu odporovat. Chtěla jsem, aby šel Emmett s nimi, ale než jsem stihla doříct svou myšlenku, Jasper mě přerušil.

„Bello, žádné ale. Emmett zůstane s vámi. A víc se o tom se s tebou nebudu dohadovat,“ řekl mi Jasper tónem, kterému se nedalo odporovat. Neodpověděla jsem mu. Poraženecky jsem přikývla hlavou. Jasper mě ještě chvíli objímal, než se vrátil zase na místo řidiče a my znova vyjeli.

„Tiff, doufám, že ti nebude vadit, když na mě teď chvíli počkáte u mé rodiny?“ ptal se Jasper Tiff.

„Ne, nebude mi to vadit. Moc ráda poznám tvou rodinu. A vy jako půjdete hledat toho jiného upíra? A co s ním uděláte až ho najdete?“ ptala se Tiff.

„Pokusíme se s ním promluvit. Upozorníme ho, že v tomto městě žijeme a nechceme žádné problémy. A pokavaď nebude znát zákony našeho světa, tak mu je vysvětlíme. A je v jeho zájmu, aby je dodržoval,“ odpověděl jí Jasper.

Tiffany ho zahrnovala spoustou a spoustou nových otázek a Jasper jí pokaždé odpověděl. Ano, to je naše Tiff. Vše ji hrozně zajímá a o všem musí mít dokonalý přehled. Jejich rozhovor jsem nevnímala. Byla jsem ponořena do svých myšlenek. Moje mysl byla zaplněna strachem o Jaspera. Bála jsem se o něj. Z mých myšlenek mě probrala až Tiff, když mým tělem zatřásla.

„Bello, už jsme na místě,“ řekla mi a jako vždy její tvář zdobil úsměv.

Vystoupila jsem a v těsném závěsu za mnou i Tiff. Když Tiff vystoupila a jí se naskytl pohled na jejich dům, brada jí úžasem spadla snad až ke kolenům. Smála jsem se jí, i když jsem si moc dobře uvědomovala, že já musela vypadat stejně jako ona, když jsem poprvé uviděla jejich dům.

„Pojď,“ drcla jsem do ní se smíchem. Chytla jsem ji za ruku a táhla dovnitř. Všichni byli v obýváku, jen Emmett s Edwardem chyběli. Až když Jasper Tiff představoval svou rodinu, jsem si všimla, že Edward sedí za klavírem. Naše pohledy se setkaly a moje srdce zase začalo o něco silněji bít. Utápěla jsem se v tom jeho zlatavém pohledu. Přestože měl Jasper také zlaté oči a my si hleděli nespočetněkrát do nich i zblízka, ještě nikdy jsem se v jeho pohledu netopila tak jako u Edwarda.

„Myslím si, že už bychom měli vyrazit,“ doléhal ke mně Carlisleův hlas z dálky. Uhnula jsem pohledem. Tato věta mě vytáhla z hlubin těch zlatých očí. Rozhlédla jsem se kolem a Tiff, Rosalie , Esmé a ani Emmett tu nebyli.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se Carlislea.

„Tiff šla s Esmé a Rosalie nahoru do pokoje pro hosty, aby se trošku osvěžila po tom letu. A Emmett je u nemocnice pro jistotu. Až tam dorazíme my, vrátí se sem,“ odpověděl mi. Šla jsem k Jasperovi a objala ho, protože jsem si uvědomila, že za chvíli odejde a už se nemusí vrátit. I když mě v autě ujišťoval, že se mu nic nestane. Přesto všechno jsem nedokázala, tu obavu potlačit.

„Jaspere, slib mi, že budeš opatrný. Slib mi, že se vrátíš a nic se ti nestane, protože bez tebe jsem ztracená. Nevím, co bych bez tebe dělala,“ říkala jsem mu a po tvářích mi začaly stékat slzy.

„Bello, slibuji. Nemusíš si dělat starosti a neplakej, protože ty červený oči ti nesluší,“ řekl mi s úsměvem a pevněji mě objal. Po chvíli mě pustil a políbil do vlasů. Carlisle už tu nebyl. Asi čekal u auta. Edward vstal zpoza klavíru a šel za Jasperem a Carlislem. Zastavil se asi metr přede mnou.

„Bello, opravdu se nemusíš bát. Za chvíli jsme zpátky. Jasperovi se nic nestane,“ řekl mi, a když mě míjel, zachytila jsem ho za ruku. Můj pohled se střetnul s tím jeho, který jasně ukazoval, že je mnou reakcí zaskočen. Nevím, kde se to ve mně vzalo a ani jsem nad tím nepřemýšlela, protože mým tělem se rozlévalo příjemné brnění, které bylo způsobeno naším dotykem. Měla jsem neovladatelnou touhu obejmout ho a schovat se v jeho chladivém objetí. Udělala jsem dva kroky směrem k němu a objala ho. Jeho paže se pomalu omotaly kolem mého těla a tím si mě přitáhnul ještě blíž. Ještě nikdy jsem se necítila bezpečněji a šťastněji. Bylo to, jako kdyby byla jeho náruč přesně stvořena pro mě.

„Prosím, buďte opatrní. Nechci, aby se vám něco stalo,“ řekla jsem, a i když bych raději v jeho chladivém objetí zůstala navždy, pustila jsem ho a kousek poodstoupila.

„Neboj, nikomu se nic nestane,“ řekl mi, lehce mě pohladil po tváři a odešel. Jeho pohled překypoval něhou a láskou. Přemýšlela jsem nad tím, co se to se mnou stalo, že jsem Edwarda objala, protože nikdy jsem nedovolila nikomu krom táty a Jaspera, aby mě objal nějaký muž. Když jsem si vybavila, jak mě Edward objímal anebo jak mě pohladil po tváři, opět jsem pocítila to příjemné brnění… ten pocit bezpečí a štěstí. Stála jsem uprostřed obýváku a rukama si objímala hrudník.

„Bello, jsi v pořádku,“ ptala se mě Esmé, která scházela dolů ze schodů. Neodpověděla jsem jí. Pořád jsem stála a objímala si hrudník. Po tvářích mi opět stékaly slzy. Nechtěla jsem brečet, ale nešlo to zastavit. Esmé mě mateřsky objala.

„Esmé, mám strach, že se jim něco stane.“

„Bello, neboj se. Všichni se vrátí v pořádku.“

Kdyby se mě v ten moment někdo zeptal, o koho se tolik bojím. Nedokázala bych odpovědět. Ano, bála jsem se o Jaspera, ale cítila jsem, že on není jediný, o koho mám strach a snad i větší. Proč se tak bojím o někoho, když ho ani pořádně neznám?

„Pojď, pomůžeš mi připravit oběd pro tebe a Tiff. To tě přivede na jiné myšlenky,“ řekla mi Esmé. Přikývla jsem. Pustila mě ze své mateřské náruče a chytila kolem ramen. Vedla mě do kuchyně.

Loupala jsem brambory, když do kuchyně vpadla Tiff s Rosalie.

„Bello, tak mě tak napadlo, co kdybychom trošku potrápily Emmetta. Rosalie dostala super nápad. On totiž neví, že já vím, že jsou upíři. Tak co kdybychom ho donutili s námi obědvat. Co říkáš?“ ptala se mě a cukaly jí přitom koutky. Podívala jsem se na Esmé s Rosalie a u nich to bylo stejné.

„Hmm, klidně,“ odpověděla jsem jí a snažila se usmát. A dál se věnovala loupání brambor. Esmé s Rosalie se Tiff vyptávaly na všechny možné a nemožné věci. Asi po půl hodině jsem uslyšela, jak nějaké auto parkuje před domem. Rychle jsem vyskočila a utíkala se podívat, kdo to je. Otevřela jsem vchodové dveře a chtěla vyběhnout ven, když jsem do někoho narazila. Byl to Emmett a kdyby mě nechytil za lokty, upadla bych dozadu.

„Teda Bello, to se ti po mě tak stýskalo, že se mi tu vrháš kolem krku. Já vím, že jsem frajer, ale už mám bohužel svoji Rosalie, ale kdyby se to změnilo. Tak se ti ozvu,“ řekl mi a vybuchl smíchy.

„Emmette, já si myslela, že to je Jasper,“ naštvaně jsem mu odsekla a raději šla nazpátek do kuchyně.

Oběd už byl hotový. Esmé zrovna nandala na talíř steaky se zeleninou a opečeným bramborem. Nandala tři talíře. Sedla jsem si vedle Tiff a čekala na Emmetta až přijde do kuchyně, kvůli Tiff se pohyboval lidskou rychlostí. Jakmile vešel do kuchyně, políbil Rosalie. No, nevím jestli ji políbil. Spíš by se hodilo, že se tu na ni hladově vrhnul. Asi když si uvědomil, že tu nejsou sami, přestal v jeho započaté činnosti a podíval se na Tiff.

„Tiff, to je Emmett Jasperův bratr a přítel Rosalie. Emmette, to je Tiff moje sestra,“ představila jsem je.

„Ráda tě poznávám, Emmette,“ řekla Tiff Emmettovi a nabídla mu ruku.

„Taky tě rád poznávám,“ odpověděl ji Emmett. Emmettův pohled spočinul na stole, kde byly talíře s jídlem.

„Miláčku, tak si přece sedni a jez, nebo to bude studený,“ pronesla sladce Rosalie k Emmettovi. Emmett vyvalil oči a snad ještě více pobledl.

„A-a-ale já nemám hlad. Já si koupil venku jídlo. Po cestě jsem se stavil v jednom rychlém občerstvení,“ odpověděl Emmett a na tváři se mu pomalu začal rýsovat úsměv. Asi si myslel, že se z toho dostal.

„Emmette, neříkej, že nemáš rád steak. Vždyť jsi samý sval tak musíš hodně jíst maso, aby ses udržel ve formě. Nebo ne? Tak si sedni a jez,“ řekla jsem mu.

„Bella má pravdu, Emmette. Hezky si sedni a jez,“ strkala ho Rosalie ke stolu. Emmettův výraz byl k nezaplacení.

„Neboj, ten steak nekouše,“ rýpla jsem si a pokoušela se ovládnout, abych nevybuchla smíchy. Emmett si sednul a zhnuseně se podíval na talíř.

„Rosalie, ty nebudeš. Já se rád rozdělím,“ zkoušel se dál z toho vykroutit.

„Emmette, vždyť víš, že držím dietu. Před chvíli jsem dojedla salát.“

„Dobrou chuť,“ popřály jsem všechny dohromady Emmettovi. A já se s chutí pustila do mojí porce. Po očku jsem sledovala Emmetta, jak zhnuseně zapíchl vidličku do masa a krájel ho. Dokonce mi přišlo, že se snad i pokřižoval, než si strčil kousek do pusy. Snažil se co nejmíň kousat a rychle polykal všechna ta sousta. A ten jeho výraz. No to se nedá ani popsat. Oči mu pomalu lezly z důlku, nedýchal a pusa se mu křivila odporem. Musím uznat, že Emmett byl statečný a snědl půlku svojí porce.

Po jídle jsme se přesunuli do obýváku. Emmett vybral nějakou komedii, a tak jsme se na ni dívali. Potom nás Emmett přemluvil, abychom s ním hráli Playstation. Pustil nějaký závody. Zrovna když Emmett skákal po obýváku a radoval se jako malý kluk. Přišel Jasper, Carlisle a Edward. Radostí jsem vypískla a skočila Jasperovi kolem krku.

„Jaspere, jsem moc ráda, že už jste se vrátili. Měla jsem o vás strach. A jak to šlo?“

„Bello, přesně jak Carlisle předpokládal. Byl to novorozený upír, který ani nevěděl, kdo ho stvořil. A protože neznal naše zákony, tak mu je Carlisle vysvětlil. Řekl mu, že se nemusí živit lidskou krví, že může lovit zvěř, ale to nechtěl. A odvezli jsme ho kus za město,“ zatímco mi Jasper říkal, jak to probíhalo, Emmett lapal pusou jak ryby na suchu.

„Jaspere, prosím tě, co to tu vykládáš za nesmysly. Vždyť upíři neexistujou. Moc se díváš na horory,“ dostal ze sebe Emmett a přitom koulel očima.

„Jsi v pořádku, Emmette. Můžeš mi tedy říct, co jsi ty, když ne upír,“ ptal se ho Edward a cukaly mu koutky.

„Edwarde,“ zasyčel Emmett, ale to už jsme se s Tiff neovládly a vybuchly smíchy.

„Ona, ona to ví. Ona ví, že jsme upíři,“ řekl Emmett nepřirozeně vysokým hlasem a ukazoval na Tiff.

„Ano, ví,“ odpověděl mu Jasper.

„Cože? A proč jsem teda musel jíst ten hnus,“ ptal se Emmett a jeho hlas rozčilením přeskakoval.

„No, aby byla trošku sranda, miláčku,“ dostala ze sebe Rosalie mezi výbuchy smíchu.

„Emmette, neříkej, že ti to nechutnalo,“ ptala se ho Rosalie. Emmett nic neodpověděl. Uraženě se otočil na patě a zamířil někam ven. Asi si šel chudák spravit chuť potom vynikajícím obědě.

Edward

Carlisle šel do auta a nechal Jaspera, aby se rozloučil se Bellou. Pozoroval jsem, jak Jasper objímá Bellu a snaží se ji utěšit. Po chvíli ji pustil a šel za Carlislem. V její tváři šlo vyčíst jen jedno; obava. Obava o Jaspera, aby se mu nic nestalo. V hlavě jsem hledal slova, která by ji snad mohla aspoň trošku uklidnit a zmírnit její obavy. Celou dobu, co jsem šel k ní, upírala svůj pohled do země. Kousek před ní jsem se zastavil.

„Bello, opravdu se nemusíš bát. Za chvíli jsme zpátky. Jasperovi se nic nestane,“ řekl jsem. Ano, mohl bych říct něco lepšího, ale můj mozek nic lepšího nevymyslel. Bella pořád upírala svůj pohled do země, tak moc jsem si přál, aby se na mě opět podívala. A já se tak mohl kochat pohledem do jejích hlubokých čokoládových očích. Když jsem procházel kolem ní, chytila mě za ruku. Překvapeně jsem se podíval do jejích očí, které se tentokrát neupíraly k zemi, ale do mých očí. Udělala dva kroky ke mně a objala mě. Moje paže se automaticky ovinuly kolem jejího těla. Mým tělem se přehnala vlna štěstí. A i přesto oblečení jsem cítil její teplo, které vycházelo z jejího těla a prostupovalo do morku kostí  toho mého, chladného.

Ve své náruči jsem svíral anděla. A já si uvědomil, že už nemůže být pochyb o tom, že ona je tou, na kterou jsem čekal celou svou existenci, protože až teď, když byla v mé náruči, jsem si konečně připadal celistvý. Ona byla tím, co mi celou mou existenci chybělo. Tento moment byl tím nejkrásnějším v mé věčnosti. Pustila mě, a i když bych ji nejraději ze své náruče už nikdy nepustil, pomalu jsem své paže stáhnul zase zpátky k tělu.

„Prosím, buďte opatrní. Nechci, aby se vám něco stalo,“ řekla a její slova se mi vryla do srdce, které mělo, co dělat, aby ustálo nápor toho štěstí a té lásky, která se v ten moment znásobila na nejvyšší možnou hranici. Ano, moje srdce nebije, je mrtvé, ale i ono dokáže milovat a cítit všechny ty lidské city. Pro ni ta slova nemusela mít takový význam, tak jako pro mě, ale já z těch pár slov vyčetl, že ji nejsem zcela lhostejný, a že i o mě se bojí.

„Neboj se, nikomu se nic nestane,“ řekl jsem a přitom ji pohladil po tváři. Přestože jsem měl neskutečné nutkání, znova ji obejmout, odešel jsem, ale tentokrát za pomocí mé upírské rychlosti.

6. kapitola x Shrnutí x 8. kapitola

Doufám, že se vám i tato kapitolka líbila a vy mi tu zanecháte nějaký komentík. Díky za ty předešlé, protože mi dělají opravdu velkou radost. Mé velké díky zase patří Olče. :DD

Elis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 7. kapitola: