Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 16. kapitola

14.12.2015 (21:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2839×

16. kapitola

Pohled Belly:

Už to je deset let, co jsem ve Volteře. Nechápu, jak jsem kdy mohla Volterru nenávidět. Je to tu super! Všichni si mě oblíbili a já si oblíbila je. Aro, Marcus a Caius se stali mými dobrými přáteli. Neberu je jako své pány a oni mě neberou jako svého sluhu či otroka. Jsme prostě přátelé.

Jane a Heidi jsou mé nejlepší kamarádky, ale Chelsea či Renata jsou taky fajn. Mám ráda celou Volterru, ale pořád mi tady něco chybí. Demetri a Felix jsou pořád moje osobní stráž, ale nevadí jim to. Taky je mám ráda a oni mě.

Jako bych měla nějaký další dar. Okouzlit každého, koho potkám. Ale to je kravina. Alec mi je asi nejblíže. Líbím se mu, řekla mi to Jane. Snaží se mě získat, ale já ho beru jen jako kamaráda, nic víc, nic míň. Jemu to ale nestačí a pořád se snaží. Marně.

První měsíce jsem asi nejvíce trávila v knihovně. Je to prostě ráj pro knihomoly, jako jsem já nebo Carlisle. Za ty dny snad nebyla kniha, ve které bych nepřečetla aspoň jednu stránku. Polovinu jsem stejně už přečetla.

Dnes Aro svolal všechny do sálu. Oblékla jsem se, vzala plášť a za doprovodu Felixe a Demetriho jsem šla do sálu. Už tu byli všichni. Aro vstal ze svého trůnu a pokynul mi, abych předstoupila. Poslechla jsem a čekala.

„Isabello, mám pro tebe překvapení. U Milána se začala tvořit armáda novorozených. Musíme je zničit. Dávám ti to za úkol. Poprvé půjdeš na misi,“ řekl Aro. Neskonale mě potěšil. Vždycky jsem chtěla jít na misi, ale moc si mě cenil a nechtěl o mě přijít, takže je dával jiným a teď konečně posílá mě.

„Děkuji, Aro. Prokázal jsi mi velikou čest. Děkuji nastokrát,“ řekla jsem a za mnou se ozval potlesk. Podívala jsem se přes rameno a viděla hodně veselých tváří. Aro zase všechny musel zklidnit.

„Isabello, vyber si někoho, kdo ti s úkolem pomůže. Kohokoli,“ řekl a rukou ukázal na celou gardu. Všichni se netrpělivě nadechli a čekali, čí jméno vyslovím. Kdo bude ten šťastný? Už vím.

„Vybírám si Demetriho,“ řekla jsem rozhodně a všude se rozezněl zklamaný povzdech. Smůla, no. Promiňte, kamarádi. Ale jeden byl přece jen radostný a to ten Demetriho. Předstoupil před Ara i přede mě.

„Mě?“ ptal se mě zaskočeně Demetri, ale poznala jsem v jeho hlase radost a pýchu. Usmála jsem se a podívala se na něj. Bez něj bych jinak nevěděla, kam mám jít a kde hledat své nepřátele.

„Jsi ten nejlepší stopař, jakého znám. Bez tebe bych je asi těžko našla,“ řekla jsem a tentokrát se usmál on. Přikývl a Aro zase všechny rozpustil. Hned jsem se šla připravit. Vtrhla jsem do svého pokoje jako velká voda, ale někdo mě zastavil. Byl to Alec.

„Bello, proč sis nevybrala mě? Mohli jsem být spolu sami,“ zašeptal zklamaně. On to pořád nechápe. Bylo mi ho líto. Nechtěla jsem mu ublížit, ale nemůžu jinak. Kdybych to nezastavila, trpěl by daleko víc.

„Alecu, vím, co ke mně cítíš, ale já tě nemiluju. Beru tě jen jako kamaráda nebo jako bratra. Nic víc, nic míň. Už to, prosím, pochop. Nechci ti nějak ublížit, protože mi na tobě záleží, ale mé srdce patří jinému. Prosím, smiř se s tím. Promiň,“ omluvila jsem se mu a zavřela dveře od svého bytu.

Zalezla jsem do koupelny. Napustila jsem si plnou vanu vody a naložila se do ní. Byla jsem v ní, dokud byla voda teplá, což byla zhruba hodina a půl. Vylezla jsem, usušila se a zalezla do postele.

***

Ráno mě probudila Jane a ne zrovna nejpříjemnějším způsobem. To už bych byla raději, kdyby mě budil třeba Felix nebo Demetri, nebo i Alec. Ona sice nikdy nebyla ťuťu ňuňu, ale tohle?

„Bello, vstávej! Nechceš přece zmeškat svou první misi,“ řekla a hned jsem byla v pohotovosti. Vystartovala jsem z postele rovnou do koupelny, kde jsem zalezla do sprchy. Z pokoje jsem zaslechla pobavený smích a klapnutí dveří.

Rychle jsem se osprchovala, namalovala, učesala a oblékla se do teplákovky, tenisek na podpatku a pláště.

Vyšla jsem ze dveří a málem vrazila do Demetriho. S úsměvem mi nabídl rámě, které jsem přijala, a šli jsme do Arovy pracovny, kde jsme měli dostat informace. V pracovně jsem si sedla do křesla, Demetri stál nade mnou a Aro přecházel po pokoji jako lev v kleci.

„Všechno začala upírka jménem Susan. Má dar ovládání věcí pomocí mysli, telekinezi. Před lety jsem jí nabízel místo v gardě, ale nechtěla být loutkou a tak odmítla. Ale už dlouho prahne po moci a tak začala tvořit armádu, aby dobila Volterru. Můžete jít a přeji hodně štěstí,“ popřál nám Aro a my se odebrali do garáže.

Nasedli jsme do Demetriho Ferrari a vyjeli směr Miláno. Po pěti minutách mi začalo být hrozné vedro. Myslím, že se asi rozteču. Musí být nejmíň padesát stupňů.

„Demetri, prosím, stáhni střechu. Je mi strašné vedro,“ poprosila jsem ho. Podíval se na mě jako na blázna.

„Bello, jestli jsi zapomněla, tak jsem upír. A upír na slunci září jako diamant,“ řekl mi jako idiotovi. Jsem snad idiot? Ne, nejsem a mám do něho hodně daleko. Musela jsem se usmát. Já vím, co dělám.

„Demetri, věř mi a stáhni ji,“ řekla jsem vážně. Chvíli se rozmýšlel, pak váhavě zmáčkl tlačítko a střecha se stáhla. Demetri byl připravený na třpyt svého těla, ale ono nic. Zaštítila jsem ho. Chvíli zíral na své ruce jako na nejcennější poklad a pak se podíval na mě.

„Proč nezářím?“ ptal se mě zvědavě a zároveň překvapeně a pořád se prohlížel a mrkal, jestli náhodou špatně nevidí. Může mít upír problémy s očima? Usmála jsem se a pokrčila rameny a dělala jsem blbou. Šlo mi to.

„Ono se někdy vyplatí mít kamarádku se štítem,“ řekla jsem tajemně, jako bych mu říkala, jak je nádherné počasí. Vytřeštil oči a podíval se na mě jako na mimozemšťana se dvěma hlavami.

„To tvůj štít?“ zeptal se mě nevěřícně. Nepatrně jsem přikývla a po zbytek cesty jsme už nepromluvili. Během necelé hodiny jsme dorazili do okolí Milána. V lese kousek před Milánem jsme zastavili a vystoupili. Demetri hned zachytil pach a tak jsem šli po jejich stopě. Během pár minut jsme už z koruny mohutného stromu pozorovali upíří armádu a mezi nimi i Susan.

Všechny jsem je uvěznila do mého štítu a Susan uvěznila do malého soukromého štítu, kde byla jenom ona. Pro případ nouze jsem zaštítila sebe i Demetriho. Jane by mi nikdy neodpustila, kdyby kvůli mně zemřel.

Jednoho po druhém jsem je začala ničit svým ničivým darem, který se jmenuje Ničitel. Velmi výstižně. Jako poslední jsem si nechala Susan. Vystrašeně se krčila v mém štítu a bylo vidět, že se hrozně bojí.

„Mohla jsi žít a být s námi, Susan. Ale Volturiovi nedávají druhé šance a ty nyní zemřeš jako tvá směšná armáda. Volterra se nebojí nevycvičené armády novorozených upírů. Ne, když jsem její součástí. Pozdravuj,“ řekla jsem a Ničitel se postaral o zbytek mé práce, abych si nešpinila ruce.

Ďábelsky jsem se usmála a rozběhla se směr auto. Během minuty jsem už seděla na sedačce spolujezdce a čekala na šoféra. Tomu jsem se musela zasmát. Nohy jsem dala na palubní desku a čekala. Demetri přišel až po pěti minutách.

„Páni, Bello, ty jsi teda hrozná mrcha,“ řekl se smíchem a sedl si za volant. Pochopila jsem to jako kompliment, on by si ke mně nic jiného nedovolil. Ale z legrace jsem se zaměřila na jeho hodinky a ty hned vybouchly.

„Do prdele, Bello! Jane mě zabije!“ zařval na mě. Ano, ty hodinky dostal od ní jako dar z lásky. Ďábelsky jsem se zasmála a dvojčetem Ničitele, Vzkříšením, jsem mu hodinky zase vrátila.

Po zbytek cesty jsme už nepromluvili. Když jsem dorazili na hrad, Demetri hned všem vyklopil, jak jsem všechny nelítostně a bez soucitu zničila. To ne já, ale Ničitel. Já mu jen pomohla.

Tak se mi zdá, že se z Demetriho stává upírská drbna. Když jsem mu to řekla, měl co dělat, aby mě nezabil, a Felix měl z toho druhé Vánoce. Prostě blázinec. Ale skvělý blázinec. Upírské drbně se budu smát ještě pár let.

Královská trojka byla na mě pyšná, jak se do role volterrské gardistky náramně a přesvědčivě vžívám. I mně se to líbilo, ale je to jen dočasné. Já jsem milá a milosrdná poloupírka.

A nehodlám to měnit.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 16. kapitola: