Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 35. kapitola

18.03.2016 (08:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2592×

EDIT: Článek neprošel korekcí. 

35. kapitola

Ve Volteře, jakmile se všichni dozvěděli to, na co Demetri přišel na Bella Rose, jsme začali plánovat a střádat plány, jak najít a zachránit Bellu. I když ta stříkačka byla vyrobená v Rusku, neznamená, že ji vzali do Ruska, takže může být kdekoli na světě.

Nakonec se utvořilo několik skupin, které měli za úkol prohledat jednotlivé země. Každý chtěl jít a pomoct Belle, ale někdo tady musel zůstat, aby hlídal, kdyby se náhodou vrátila, což nebylo moc pravděpodobné, ale byla tady i možnost, že by mohl někdo zaútočit, takže tu musel zůstat někdo, kdo je dost silný, aby ubránil hrad.

Nakonec tu zůstal Aro, Sulphicie, Chelsea, Amanda, Gianna, Alec s Jane a Jasper s Alicí. Jasper byl náš hlavní stratég, všechny plány vymyslel a zorganizoval on. I když chtěl jít a pomoct své dceři, věděl, že tady bude více užitečný, a Alice mohla kdykoli vidět její budoucnost, takže taky byla více platná tady.

Alec s Jane chtěli taky strašně moc jít, ale jejich schopnosti, zastavit člověka nebo upíra a způsobit mu bolest nebo ho odpojit od všech smyslů, budou platnější, pokud někdo zaútočí na hrad, a Chelsein fyzický štít zabrání komukoli se nehlášené dostat do hradu.

Každá skupina měla někoho s psychickým darem a fyzickým darem, pak někoho silného, a dva nebo tři, lidově řečeno, pěšáky a nakonec svého vůdce. Všichni jsme ve spojení pomocí vysílaček, které nemají ani snad v FBI.

V tomhle Jaspera obdivuju. Vždycky dokáže sehnat to, co zrovna potřebujeme. Nechápu, kde to všechno bere, ale je dobrej. Vysílačky byli spíše jak psí obojky a k tomu bylo sluchátko do jednoho ucha. Páni, jsou úžasné, a k tomu jsou udělané na neomezenou vzdálenost. To je ta moderní technologie, taky se nacházíme v roce 2113, všechno se neustále zlepšuje.

Ještě před tím, než jsme všichni vyrazili, nás Aro poučil, abychom nechodili na rumunská území. Všichni víme, že je tam klan podobný Volturiovým, i když o dost menší. Aro nám řekl, že má s hlavou toho klanu mírovou smlouvu, že na sebe nebudou útočit a ani chodit na svá území.

V tomhle ten rumunský klan obdivuju. Jak můžou vydržet celá léta jenom v Rumunsku? Volturiovým patří celý svět, krom Rumunska, tak jak vůbec můžou vydržet v jednom státě? Já bych to teda nevydržel.

V jednu chvíli mě napadlo, že by mohli právě oni unést Bellu, ale věřil jsem Arovi, že mají mírovou smlouvu, tak jsem se to rozhodl neřešit. Když už bylo všechno hotové, každá skupina vyběhla jiným směrem.

Já byl ve skupině s Felixem, Gigy, která svou myslí dokázala vytvořit různé bariéry a klece, Richardem, který když se někoho dotkne, tak ve vteřině usne a trvá několik dní, než se probudí, a ještě s Liamem a Luisem, dvojčaty, kteří nemají žádný dar, ale umějí dobře bojovat, a já byl kapitán, už jen díky tomu, že čtu myšlenky, takže můžu určit, kde kdo je.

Naše skupina měla za úkol Severní Ameriku, přesněji Grónsko a Kanadu. Na Aljašku a USA byla poslána Carlislova skupina, která se skládala z jeho, jako vůdce, Rose, Esmé, Emmetta, a ještě z Kate z Denali se svou tělesnou elektřinou a Garretta, který uměl elektřinu poslat vzduchem, a na naší svatbě se s Kate dali dohromady, celkem se k sobě hodí, už jen díky té jejich elektřině.

V Kanadě jsme byli až třetí den, přece jen letět přes oceán není záležitost pěti minut. Celou dobu jsme byli ve spojení s Jasperem i s ostatními skupinami, a každá měla jednu nebo dvě země na prohledání a hledání stop po Belle.

Když jsme už byli v Kanadě, letadlo nás vysadilo na nejzápadnějším kousku Kanady, což bylo přímo ideální. Takhle to vezmeme na východ a rovnou máme při cestě i Grónsko.

Všichni jsme se rozdělili a každý šel po jednom z mnoha obratníků a sraz jsme měli na východě Kanady před Grónskem. Každých deset minut jsme se navzájem kontrolovali a každou hodinu všechny kontaktoval Jasper z Volterry a sbíral informace, co jsem nasbírali, ale zatím nikdo nic neměl.

Ale jsem teprve na začátku své cesty, ještě nikdo to nehodlal vzdát. Počítali jsme s tím, že ten někdo, kdo má Bellu, umí skrýt svůj pach, tak jsme museli hledat daleko podrobněji, než by jsme hledali normálně.

Všichni jsme napínaly všechny smysly, uši, nosy, abychom aspoň na chvilku měli příležitost cítit Bellu, kdyby byla nablízku. Když se blížil druhý západ slunce, už jsme byli skoro na druhém konci Kanady, a nikdo nic nepostřehl.

Ale možností je stále mnoho, kde může být, že není v Kanadě, neznamená, že nebude nikde jinde. Svět je velký, a s tím se musí počítat. Když doběhli všichni na místo určení, každý záporně zakroutil hlavou.

Pořád žádné stopy. Smutně a zklamaně jsem svěsil hlavu, ale hned jsem zase vyskočil a byl připraven  hledat dál. Klidně obrátím každý kámen, proplavu celé oceány, jen abych našel svou lásku.

V Grónsku to byla celkem sranda, tolik sněhu a ty sněhové vichřice byly vážně úžasné, normálního člověka by odnesly a zabily, ale s námi to ani nehlo, naopak, dováděli bychom jako malé děti, kdyby nás netlačil čas.

Ale slíbili jsme si, že až bude Bella zase s námi, pojedeme sem na několik dní, a budeme tu dovádět tak dlouho, dokud neskončí ta největší vichřice, nebo dokud nás to neunaví. Už jsem se na to těšil.

Ať jsme se snažili, jak jsme se snažili, ani v Grónsku jsme nenašli žádné stopy. Díky té zimě byly všechny pachy a vůně tak silné, že to snad víc ani nejde, ale ve vzduchu nebylo nic, co by připomínalo Bellu.

„Velitel kapitánu Edwardovi, slyšíte mě?“ ozval se z vysílačky v mém uchu Jasperův hlas. Zpozorněl jsem a pokynul všem, aby zastavili. Přikývli a všichni jsme se v do kroužku přikrčili ve sněhu.

V duchu jsem se usmál nad tím oslovením "Velitel", ale byla to pravda. Všichni jsem se shodli na tom, že Jasper bude náš vrchní velitel a všichni ho tak budeme oslovovat, stejně jako nás kapitány jednotlivých skupin budou všichni oslovovat kapitáne a naším jménem.

„Ano, Veliteli, slyším a poslouchám,“ řekl jsem do vysílačky a čekal na jeho další řeč. Dvakrát se mi nechtělo mu říkat "Veliteli", ale protože jsem nechtěl ještě více pokoušet jeho sebeovládání, nepřilehal jsem zbytečně olej do ohně.

„Podejte hlášení o svém postupu. Nějaké stopy po Belle?“ zeptal se mě a já v jeho hlase cítil jemný nádech naděje. Jak špatně jsme se cítil, že ho musím zklamat, znovu. Zklamal jsme ho jako jeho bratr a zeť, protože jsem dovolil, aby unesli jeho dceru.

„Prohledali jsme celé Grónsko, ale nic. Žádná pachová stopa ani nic jiného. Jsme zrovna na nejvýchodnějším cípu Grónska, a chystáme se vrátit zpět do Kanady, zkusíme ještě jednou všechno prohledat,“ ohlásil jsem všechno, co jsem pokládal za důležité.

„To není nutné. Vraťte se do Volterry, zde vám dám novou oblast k prozkoumání. Konec spojení,“ řekl a až jsem ho neslyšel. přikývl jsem, i když jsme věděl, že mně nemůže vidět. Podíval jsem se do tváří svým společníkům.

„Slyšeli jste Velitele, vracíme se, ale pro jistotu se pozorně koukejte po svém okolí, možná mohlo něco uniknout naší pozornosti,“ řekl jsem a stoupl si a vydal se zpátky na západ do Kanady. Všichni mě napodobili, ale poslechli mě a pozorně naslouchali svému okolí, zda nakonec něco přece jen nezjistíme.

Pohled Alice :

Všichni se snažili, jak jen mohli, aby našli jen jedinou stopu, která by vedla k Belle, ale nic. Jasper šílel, nepoznávala jsem ho. Chtěla jsem mu pomoct, tak strašně chtěla, ale něco mi brání vidět Bellinu budoucnost, ať už je to její štít, nebo cokoli jiného.

Každý kontinent, každou zemi, jsme prohlédli nejméně dvakrát, ale nikde není ani známka toho, že by tamtudy prošel Bellin únosce. Demetri si dobře zapamatoval jejich vůni a všem ji podrobně popsal, ale jako by se po nich slehla zem.

Zatímco se všichni mohli přetrhnout při prohledávaní každého koutku na zemi, já seděla bezmocně na zadku ve Volteře a snažila se hledat ve svých vizích něco, co by nám mohlo pomoci, ale marně.

Něco mě blokovalo. Doufala jsem, že Bella stáhne svůj štít, aby nám pomohla, ale nic takového se nedělo, což mohlo znamenat to, že mě blokuje někdo jiný, ale byla to jen má domněnka.

Už to je skoro půl roku, co Bella zmizela, a my o ní stále nemáme žádné zprávy, ani žádné stopy, nic. Už nikdo ani nechodil prohledávat státy, každý tušil, že to už nemá cenu. Cítila jsem se tak zbytečná.

Jasper a Edward byli oba jako živé mrtvoly. Všichni truchlili pro Bellu, každý si myslel, že je... že už není mezi živými. Já si to ale nechtěla připustit. Bella, moje nejlepší kamarádka, ta vždycky se usmívající osoba, nemůže být po smrti.

Chtěla jsem sama běžet klidně přes celý svět, obrátit každá oblázek, vytrhat všechny stromy, zabít klidně všechny lidi, jen abych ji našla. Ale co já zmůžu? Všichni spoléhali na moje vize, že bych mohla něco vidět, a já je zklamala. Jsem k ničemu.

Už delší dobu jsem nebyla na lovu, měla bych si na něj skočit. Nikdo se poslední dobou nehne z hradu, na lovy se chodí jen výjimečně. Nemělo cenu ani nikomu říkat, ať jde se mnou, stejně by se mnou nikdo nešel, nebo by mě všichni ignorovali.

Myslím, že i na hřbitově je živěji, než je teď tady. Vzala jsme to nekratší cestou do sklepení a vlezla do chodby, která končí severněji od Volterry v lese, kde je plno zvířat, která můžu ulovit.

Celou cestu do lesa jsem se snažila na nic nemyslet a co nejrychleji se nasytit. V lese jsem skolila první zvíře, které jsem ucítila, ani nevím, co to bylo, zakousla se mu do krku a pila. I když jsem z toho nebohého zvířete vysávala život, necítila jsem se o nic líp, i když jsem už neměla žízeň.

„Alice…“ ozvalo se najednou za mnou slabým a tichým hlasem. Ztuhla jsem uprostřed pohybu a odtrhla se od krku toho zvířete. Už z nedostatku potravy blázním. Ale nedalo mi to a pomalu jsem otočila hlavu o sto osmdesát stupňů.

„Bello…“ vydechla jsem nevěřícně na tu osobu za mnou.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 35. kapitola: