Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 53. kapitola

23.12.2016 (12:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2237×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

53. kapitola

Pohled Belly:

Rozeběhla jsem se plnou rychlostí chodbou, a zanedlouho jsem už stála v lese. Zhluboka jsem se nadechla a pocítila úlevu a nával štěstí a útěchy. Jak je to dlouho, co jsem byla v lese? Už si ani nepamatuji.

Vydala jsem se po stopě první šelmy, na kterou jsem narazila. Vážně jsem už měla hlad. Poslední dobou jsem pila jen krev z pytlíku, což není zrovna kdo ví jaká pochoutka, takže jsem se už vážně těšila na čerstvou krev.

Přilepila jsem se na kůru stromu a začichala, abych zhodnotila situaci. Kočkovitá šelma, gepard, abych byla přesnější, samec, protože má těžší kroky, samice jsou více ladnější, asi patnáct metrů na severovýchod.

Malinko jsem vykoukla a viděla ho. Hmm, krásný kus, to si pochutnám. Podle všeho mě ještě nezaznamenal. Super, to hraje pro mě. Vrátila jsem se zpátky a nadechla se. Musím v sobě probudit to zvíře, které mě řídí při lovu.

Párkrát jsem se nadechla a zase vydechla a otevřela doširoka oči. Je čas. Přikrčila jsem se a vystartovala. I kdyby byl ten gepard vzdálený kilometr, neměl by proti mně šanci, zvláště teď, když jsem se poddala svým instinktům.

V pár vteřinách jsem ho dostihla a dravě se mu zakousla do krku. Po přerušení jeho kůže se mi do krku začala hrnout krev. Oh, taková slast. Vážně, na tohle jsem se těšila. Ten pocit, když mi horká životadárná tekutina rudé barvy protéká hrdlem… To nelze popsat.

Ale zásoby vyschly příliš brzy. Nesouhlasně jsem se odtrhla od jeho krku a ještě ránu olízla, aby žádná kapička krve nepřišla nazmar, byla by to věčná škoda. Nerada plýtvám jídlem, a krví už vůbec ne.

„Vidím, že ses vůbec nezměnila. Pořád jsi stejně dravá, jak si pamatuju ještě z Floridy, a to jsem si myslel, že se mi to tehdy jen zdálo,“ ozvalo se za mnou znenadání a já ztuhla, až do morku kostí. V tu chvíli jsem měla pocit, že krev, ta lahodná krev, kterou jsem právě vypila, v mém těle zamrzla to rudého rampouchu.

Blesku rychle jsem se zvedla a otočila se čelem vzad. Znovu jsem ztuhla a vytřeštila oči. Na kopečku na druhé straně malinké mýtinky, kde jsem se zrovna nacházela, stál z jedné strany Ruddy, z druhé Tanya, a za nimi v řadách upíři, jejich garda.

Vyděšeně jsem se otočila čelem vzad a chtěla utéct, ale bylo pozdě. Ať jsem se otáčela jak jsem chtěla, byla jsem obklíčena desítkami upírů, ani jsem je nedokázala všechny spočítat. Jsem v pasti. Jakto, že jsem je necítila, nebo neslyšela?

Pak mi svitlo. Podívala jsem se znovu na Ruddyho a hned za ním po jeho pravici spatřila Lily. Tak to ona. Když si všimla, že se na ní koukám, jemně se usmála a němě mi řekla: „Neboj se, jsem s tebou.“ a mrkla na mě. To mi přineslo trochu útěchy, ale bála jsem se, vážně moc.

Stojím tváří v tvář své největší noční můře, vlastně dvěma, Ruddymu a Tanye, kteří mě ve snech pronásledovali, že jsem se mohla strachy zbláznit, jsem obklíčena upíry které ti dva ovládají, a jsem sama.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho neutrálním tónem a snažila se nedat na sobě znát ten obrovský strach, který mě naplňoval jako voda džbán skoro až po okraj, div nepřetekl. Ruddy se usmál a pomalu šel ke mně. Zdřevěnělá strachem jsem se nemohla ani pohnout.

„Co si myslíš, že tady dělám? Chyběla jsi mi, tak jsem se rozhodl tě přijet navštívit, co taky jiného?“ odpověděl klidně na mou otázku otázkou a dál postupoval loveckým krokem blíž ke mně. Srdce jsem cítila až v krku, ale musela jsem se ovládnout.

„Tak to jsi mohl přijít sám, tyhlety tvoje cvičený opice jsi mohl nechat doma,“ snažila jsem se hrát humorem, ale můj strach se začal s každým krokem, kterým byl ke mně blíž, zvyšovat, a já to nemohla nijak zastavit.

„To máš pravdu, zlatíčko, ale já nepřišel jenom na návštěvu,“ řekl důležitě a dramaticky se odmlčel, „Přišel jsem si pro upírskou korunu a pro svou vyvolenou,“ řekl a já si zhnuseně odfrkla. To určitě.

„Jsi vůbec upír? Jasně jsem ti několikrát řekla, že mé srdce patří Edwardovi, takže si vážil tu dalekou cestu zbytečně. A upřímně pochybuji, že by ti Aro jen tak dal vládu nad upířím světem,“ řekla jsem nijak nevzrušeně, až arogantně, ale bylo mi to jedno. Ruddy se zákeřně usmál, a já věděla, že bude zle.

„Omlouvám se za nedorozumění, miláčku, ale já nemluvil o tobě,“ řekl a já na něj vytřeštila oči. Ne. Ne! Nemůže mluvit o…

„Slyšel jsem, že je tvá dcera velice krásná, a to je teprve dítě. Co teprve, až vyroste? To se před domem budou tvořit zástupy nápadníků, nemyslíš?“ zeptal se mě a dal si zamyšleně prst na bradu v přemýšlejícím gestu. Teď, strach, který jsem doposud cítila, se změnil v zuřivost, až krvežíznivost.

„Ne! Nikdy! Svou dceru ti nikdy nedám!“ zakřičela jsem na něj zuřivě a rozeběhla se proti němu. Musím ho zabít, jinak bude Renesmé v nebezpečí, jinak nebude nikdy klid. I když mu stále zbývalo pár kroků, rychle jsem je překonala a napřáhla se s úmyslem ho praštit.

„Ah!“ vyšlo mi ze rtů, aniž bych o tom věděla a moje nohy se hned zastavily. Stála jsem těsně u Ruddyho a on mi s arogantním úsměvem hleděl přímo do tváře. S vypětím všech sil jsem sklonila hlavu. Viděla jsem jeho ruku, jak je uvnitř mé hrudi… a cítila, jak mi drží srdce. Z úst se mi vynořilo moře krve.

„Neboj se, postarám se o ni. Budu jí dobrým otcem, a až vyroste, budu jí i dobrým a milujícím manželem. Udělám ji šťastnou,“ zašeptal mi do ucha sladkým, spíše slizkým, hlasem a mně se z pusy vynořil další proud krve.

„Ty nejsi schopen lásky. Jsi monstrum! Nikdy nedopustím, aby ses dotkl mé dcery!“ procedila jsem skrz zuby se vším zbytkem síly, která mi ještě zbývala. I když pro mě bylo hrozně těžké mluvit, snažila jsem se mluvit plynule.

„Myslím,“ řekl a ještě více stiskl mé srdce, musela jsem zaburácet bolestí, ale snažila jsem se nevykřiknout, „Že ty do toho už nebudeš moct mluvit. A o ty tvé kamarádíčky se neboj, pokud se mi nepodřídí, tak všechny do jednoho zabiju, ale nedělej si starosti, budu je od tebe pozdravovat.“ Chtěla jsem na něj zařvat, ale místo toho jsem vyprskla další proud krve. Věděla jsem, že mi zbývají už jen minuty.

Zvedla jsem pohled a podívala se do vyděšených očí své jediné zastánkyně v jeho řadách, Lily. Přísahala bych, že kdyby mohla, tak by brečela jako želva. Lehce jsem se na ni usmála. Když si toho všimla, podívala se na mě hrozně provinile.

„Promiň, že jsem tě nedokázala ochránit před krutostí svého bratra,“ řekla němě a já mohla cítit tu její vinu. Znovu jsem se usmála, ale už jsem neměla sílu jí odpovědět stejným způsobem, tak jsem musela použít svůj dar.

To není tvoje chyba, stejně by se to stalo, neutekla bych tomu. Prosím, slib mi, že se postaráš o to, aby nedostal moji dceru, že mu nedovolíš zničit Volterru. Slib mi to, Lily, tlačila jsem na ni a doufala, že mi mé přání splní.

„Dobře, slibuji, jakmile se bude schylovat k boji, přeběhnu na stranu Volterry a anuluju dary všech Ruddyho příznivců, hlavně ten jeho,“ řekla mi zpět němě, a já věděla, že dodrží své slovo.

Prosím, vypni na chvíli svůj dar, musíme varovat Volterru, řekla jsem jí, asi naposledy, a ona přikývla. Do pusy se mi nahrnula další krev a já věděla, že právě prožívám poslední minutu svého života.

„Sbohem, Bello,“ řekl ještě Ruddy a pak jsem cítila tak ostrou bolest, které se nevyrovná ani porod, a to vím, o čem mluvím. Před očima se mi naskytl pohled, který bych raději nikdy neviděla.

Ruddy přede mnou mával mým srdcem, jako by to byla řehtačka na Velikonoce. Vyprskla jsem další krev, ale už jsem nemohla popadnout dech. Ve snaze se znovu nadechnout jsem se sesunula k zemi a přitom prskala další krev.

Ovšem, znovu nadechnout se mi už nepovedlo.

Pohled Edwarda:

„Tak co bude?!“ rozkřičel se Ruddy, když se nikdo k ničemu neměl. Odmítám mu dát svou dceru, zvláště potom, co mi zabil manželku. Začínal jsem vrčet ještě víc a byl ochoten klidně na svou dceru položit život.

Renesmé se ode mě kousíček odtáhla a vykoukla mezerou mezi cípy pláště. Snažil jsem se jí zakrýt pohled, aby se nemusela koukat na znetvořené tělo své matky. Najednou mě pustila a začala kráčet… směrem k Ruddymu.

„Renesmé, ne!“ vykřikl jsem, natáhl ruku a stáhl ji zpátky. Snížil jsem se na její úroveň a sevřel ji ve svém náručí, abych jí znemožnil se hnout. Proti mé plné síle je bezmocná. Ona se ale vzpírala a začala mi bušit do zad. Kdybych řekl, že jsem nic necítil, lhal bych, cítil jsem to, má celkem pořádnou ránu, ale i tak mě to nedonutilo ji pustit.

„Pusť mě, tati! Odejdu s ním! Nech mě jít!“ začala křičet na celou mýtinu, že nemohl být nikdo, kdo by to neslyšel. I když se mou bojovala, nepustil jsem ji, a ani jsem to neměl v plánu.

„Nikdy! Jak bych tě mohl nechat jít? Jak bych pak mohl myslet na Bellu s klidným srdcem, kdybych tě teď pustil? Máma by tohle nechtěla. Ty patříš ke mně,“ řekl jsem zraněným a zoufalým tónem a uvědomil jsem si, že jsem o Belle mluvil v minulém čase. Nemůžu si to připustit, že už tady není.

„Nechci pryč, ale musím. Nechci vidět, jak se vám něco stane. Nechci nikoho ztratit, když jsem už ztratila maminku. Raději já, než vy,“ fňukala mi Nessie do ramene a její rány ztrácely na síle. Teď nekřičela, jen vzlykala a brečela. Poraženě mě objala a já věděl, že jsem vyhrál.

„A mám toho právě dost! Pokud mi hned teď nedáte Renesmé, tak celou Volterru i s vámi srovnám se zemí a vymažu ji z povrchu zemského!“ rozkřičel se už velmi naštvaně Ruddy a viděl jsem ho na druhé straně se vztekat jako malé dítě. Bylo mi to k smíchu, ale byl jsem si vědom toho, že teď není pro humor místo.

Stoupl jsem si i s Ness v náručí a byl připraven vydat povel k útoku, nebo spíše k obraně.

„Nikdy… to… ti… nikdy nedovolím!“ ozvalo se najednou šeptem a já myslel, že mě klame sluch. V šoku jsem postavil Renesmé na zem a sledoval zázrak, opravdový zázrak. Jako v mrákotách jsem sledoval, jak se v rudé trávě cosi hýbe.

Bellino tělo se pomalu hýbalo, a pomalu se začala zvedat, až se postavila na nohy. Koukal jsem na ni jako sůva z nudlí, jinak to ani nešlo. Žije, Bella žije! Ale jak je to možné? Neslyšel jsem její dech, její tělo je celé od krve, v hrudi má velikou díru, protože její srdce leží o kus dál.

„Kolikrát tě ještě budu muset zabít, než konečně chcípneš?!“ ozvalo se dětinským křikem naštvaně, ale i trochu zaskočeně, od Ruddyho. Periferním viděním jsem viděl, jak se tam vzteká jako nějaké dítě a funí jako lokomotiva. Takhle nevyvádí ani Renesmé, a to jí byli teprve dva roky.

„Budu tě muset zklamat, Ruddy,“ řekla Bella a ďábelsky se usmála, „ale já již nikdy nezemřu. Můžeš mě zabít kolikrát chceš, ale já se vždycky vrátím. A pokud dovolíš, tohle si vezmu.“ Natáhla ruku před sebe a její srdce se vzneslo to vzduchu. Ruku otočila dlaní vzhůru a letělo k ní. Telekineze, vždycky jsem tuhle schopnost obdivoval, ostatně jako všechny její schopnosti.

Čím víc se blížilo její srdce k ní, začalo zářit, jak srdce, tak i její tělo. Když její srdce bylo skoro u ní, obě ruce dala od těla a vypnula hruď. Objevovala se taková záře, když srdce vstupovalo do těla, až jsem musel odolat nutkání zavřít nebo si zastínit oči.

 „Excitatio, Sanguinem Dei!“ ozvalo se ozvěnou ze středu té záře, ale to už byla tak silná záře, že jsem musel nejen si zakrýt oči, ale i je zavřít. Co se to děje? Bello!

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 53. kapitola: