Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera Prolog + 1. kapitola

15.02.2014 (17:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 7336×

Prolog

Přišlo mi správné se obětovat za někoho, koho miluju. I kdyby to znamenalo moji největší noční můru. Ale i noční můra se může stát krásným snem.

Sedím ve Volteře a vzpomínám na svůj život před tím. Ano, slyšíte dobře. Jsem ve Volteře, městě upířích vládců. Já jsem poloupír. Dala jsem se k Volturiovým pro záchranu svého otce.

1. kapitola

Isabella Marie Swanová Whitlocková, to je mé jméno, které mám po matce i otci. Můj otec, Jasper Whitlock, je upír. Narodil se roku 1846 v Texasu. Sloužil v armádě jako major během občanské války Severu proti Jihu.

Jednoho dne spatřil u řeky tři ženy. Byly to upírky. Bojovaly s ostatními upíry o moc, a tak stavěly armádu. Jedna z nich, Marie, ho přeměnila. Po přeměně se jí moc dobře hodil.

Jeho dar ovlivňovat a cítit emoce jí byl velice užitečný. Měl za úkol cvičit novorozené upíry. Marie nikdy nikoho nenechala přežít první rok života. Jasper měl za úkol je i zabíjet.

Díky daru cítil všechno, co oni. Strach, žízeň, bezmoc. Jednoho dne se vzbouřil a utekl od Marie. Nesnášel to, čím se stal, a chtěl zemřít. Několikrát se o to pokoušel. Snažil se i vyhladovět, ale to vždy kolem prošel člověk a bylo to.

V roce 1940 narazil na jednu rodinu upírů. Ale byli jiní. Živili se zvířecí krví. Jasper s nimi chvíli žil, aby se naučil ovládat, a pak od nich odešel. Toulal se od města k městu, od státu ke státu.

Jednou narazil na dívku jménem Renée Swanová. Zamiloval se do ní a ona do něj. Žili spolu jako každý jiný zamilovaný pár. Jasper Renée řekl, že je upír, ale nebála se ho, naopak. Milovala ho ještě víc.

Jednou spolu strávili noc. Renée noc s upírem sice přežila, ale otěhotněla. Jasper ji přesvědčoval k potratu, ale odmítala. Nechtěla o potratu ani slyšet. Nechtěla zahubit své dítě. O devět týdnů později přišel porod. Dítě se prokousalo ven z břicha své matky a Renée umírala. Těsně před smrtí stačila Jaspera poprosit o laskavost.

„Jazzi, starej se o ni a dej na ni pozor. Jednoho dne ti zachrání život. Sbohem, Isabello,“ vydechla naposledy. Jasper jí vyhověl a s láskou a pečlivostí se staral o své dítě. O plod jeho a Renéeiny lásky. O mě.

Jsem sice poloupír, ale není to znát. V jistých situacích jsem rychlejší, silnější, hbitější a mrštnější než táta, ale jen někdy, málokdy. Jediné, co ukazuje, že jsem i člověk, je, že spím a jím lidské jídlo, ale krev mám o hodně raději.

Odmala mě trénoval v boji. Velice ho vždy potěší, když nad ním zvítězím. Ale to není všechno. Objevila jsem, že mám dar. Štít. Psychický i fyzický. Učila jsem se ho ovládat velice dlouho. Teď jsem schopna nás ochránit.

Před deseti lety jsem objevila ještě jeden dar. Nebezpečný dar. Vybuchovaní věcí. Zkoušela jsem to nejdříve na kamenech a později na upírech, kteří nás napadli. Funguje výtečně. Stačí se soustředit a je to.

Do mé dospělosti jsme se toulali po lesích. Vždycky v noci mě táta vezme do náruče a běží dál. Když mi bylo osmnáct let, nastoupila jsem na střední, společně s tátou. Vydávali jsme se za sourozence, kterým zemřeli rodiče. Vždycky nám to zbaštili.

Táta říká, že jsem celá matka, jako bych jí z oka vypadla. Jen mám hnědé oči. Takové měl táta za lidského života. Ale jedno nechápu, táta vždycky dokáže obstarat falešné doklady. Nevím, jak to dělá. Je prostě kouzelník.

Vždycky jsme čtyři roky ve škole, rok v lesích, a tak pořád dokola, abychom nevzbudili podezření. Teď jsme zrovna u Forks a máme období les. Tak tomu říkáme. Když chodíme do školy, je období škola, když jsme v lese, je období les.

Je mi šedesát jedna let. Ještě že nestárnu. Díky upírství jsem zamrzla v sedmi letech, kdy jsem vypadala na osmnáct, a jsem nesmrtelná jako táta. Neodpustila bych si, kdybych ho tu nechala samotného.

Teď jsme na lovu. Vždy se rozdělíme a pak se sejdeme. Máme s tátou takové zvláštní pouto. Vždy, když mi hrozí nebezpečí, vycítí to a běží ke mně.

Zavětřila jsem medvěda. Masožravci jsou lepší než býložravci. Chutnější. Zakousla jsem se mu do krku a začala hltavě pít. Když jsem byla asi v polovině, někdo mě od něj najednou odhodil.

Byl to chlap, a navíc, bohužel pro mě, upír. Koukla jsem se na něj a chtěla na něj skočit, ale někdo mi pevně držel ruce za zády. Nemohla jsem se pohnout. Takže další upír, protože člověku bych se vykroutila jedna dvě.

Slyšela jsem, že sem běží táta. Vzpírala jsem se tomu upírovi, co mě držel, ale měl velice pevný stisk. To není jen tak. Když se poddám jakékoli emoci, jsem daleko silnější než upír. Poddala jsem se strachu, ale nic. Pořád jsem byla slabší.

„Pusťte ji!“ zařval táta a objevil se mezi stromy. Ale zarazil se a ztuhl na místě. Měla jsem pocit, že každou chvílí zapustí kořeny. Rozhlížel se kolem a hlavou otáčel o sto osmdesát stupňů tam a zpátky.

„Emmette? Edwarde?“ ptal se jich zmateně, značně vyveden z míry. On je zná? Objevili se tu další čtyři lidi. Beru zpátky, čtyři upíři. Kdo by si dokázal splést lidi s upíry? Asi jen já, jako vždycky, že?

„Rose? Esmé? Carlisle?“ ptal se jich dál. Carlisle? Carlisle Culen? On je ten, co naučil mého otce zvířecí krvi? Co ho dovedl ke světlu v jeho temném období a naučil život aspoň částečně milovat?

„Jaspere? Jsi to ty?“ ptal se ten Carlisle. Táta přikývl. Carlisle k němu přistoupil a otcovsky ho objal. Koukala jsem jako vyoraná myš. Nestávalo se moc často, že by byl táta tak milý a nechával se objímat.

„To už je let. Jak ses měl? Kde se tu bereš?“ začal tátu zaplavovat otázkami. Musela jsem si odkašlat, abych na sebe upozornila. Což se i povedlo. Konečně si mě všimli a upírali na mě nechápavé pohledy.

„Edwarde, pusť ji,“ řekl táta tomu za mnou a on povolil stisk. Já jsem vyskočila a přistála za ním. Podkopla jsem mu nohy a on se svezl na kolena. Chytla jsem ho pod krkem a chtěla mu tu hlavu utrhnout.

„Bello, dost!“ zařval táta hlasitě a trochu vyděšeně. Koukla jsem mu do očí, kde jsem viděla obavy. A protože jsem poslušná dceruška, pustila jsem toho… nevím jeho jméno. Spadl na zem a rovnou na všechny čtyři.

„To bylo velice neslušné,“ káral mě dál táta a hrozil mi prstem. Musela jsem se zašklebit. Prostě táta, pořád musí poučovat. Jo, vojenský výcvik se v něm nezapře. Jen rozkazuje, rozkazuje a… rozkazuje?

„Vždyť víš, jak nesnáším, když na mě sahá cizí upír, navíc chlap. A tenhle má veliké štěstí. Mohl skončit daleko hůř,“ řekla jsem trochu naštvaně. Táta se uchechtl. Jasně že ví, jak by skončil. Postavila jsem se mu po boku.

„Představuji vám svou dceru Isabellu,“ představil mě táta a ukázal na mě. Otevřeli pusy, vytřeštili oči a zatajili dech. Zapomněla jsem něco? Asi ne. Vypadali jako sochy, doslova. Vůbec se nehýbali.

„Dceru? Dceru jako dceru?“ ptal se Emmett. Je prý divný, což se teď potvrdilo. Nebo se snad pletu?

„Ne, syna asi,“ řekla jsem ironicky a všichni se uchechtli. Táta rychle nahodil zase vážnou tvář a konečně odpověděl.

„Ano. Bella je má biologická dcera. Je poloupír. Napůl člověk, napůl upír,“ vysvětlil táta pyšně. Musela jsem se usmát.

„Zajímavé. Nikdy jsem o poloupírech neslyšel. Ale vždyť voní jako člověk,“ řekl Carlisle a všichni začali větřit.

„To je na obranu. Ano, voní jako člověk, vypadá jako člověk, ale je rychlá, silná a hbitá. Jako ještěrka.“ Táta se usmál. Vzpomněla jsem si na medvěda. Otočila jsem se k místu, kde jsem z něj pila.

Ještě tam byl. Klekla jsem si k němu, zakousla se mu do krku a vypila ho do dna. Když v něm už nic nebylo, odtrhla jsem se od něj a olízla si rty. Všichni na mě doslova zírali, až na tátu. Ten si už zvykl a dmul se pýchou.

„Omluvte mě, prosím. Musím uklidit.“ Čapla jsem toho medvěda do jedné ruky a kousek odběhla. Vyhodila jsem ho do vzduchu a nechala ho explodovat. Je to tak nejrychlejší a nejspolehlivější.

Lidskou rychlostí jsem se vrátila k ostatním a třela si ruce o sebe jako uklízečky po práci. Když mě uviděli, vytřeštili oči a nedůvěřivě mě pozorovali. Stalo se snad něco, o čem bych nevěděla?

„To byl fofr,“ uznal Emmett. Musela jsem se usmát. Ano, je to fofr, právě proto uklízím tímhle způsobem. Ohromně to šetří čas. I když mám všechen čas světa, nerada ho ztrácím zbytečnostmi.

„Takhle uklízím i po tátovi. Je to nejrychlejší.“ Mrkla jsem na tátu. Usmál se a objal mě kolem ramen.

„Tati, poběžíme dál?“ zeptala jsem se ho. Asi zapomněl, že máme období les. Skoro jsem slyšela v jeho hlavě blik!

„Já málem zapomněl. Rád jsem vás všechny zase viděl. Sbohem,“ rozloučil se rychle a rozeběhl se pryč. Zavolala jsem na ně jen rychlé sbohem a rozeběhla se za ním. Hned jsem mu byla po boku.

Slyšela jsem, jak běží za námi. Podívala jsem se na tátu. Taky je slyšel. Pokynul mi, abych zastavila. Poslechla jsem ho. Otočili jsme se směrem k nim a čekali. Během pár vteřin stáli před námi.

„Zůstaňte s námi. Prosím. Rád bych vás přijal do rodiny,“ řekl Carlisle. To mě zaskočilo. Podívala jsem se na tátu a čekala na jeho reakci. Udělal totéž. Přikývla jsem a on totéž. Otočili jsme se k nim.

„Přijímáme. Budeme rádi,“ řekl za nás oba a já s úsměvem přikývla. Hned mi kolem krku visela Esmé. Všimla jsem si, že je tu ještě jedna upírka, o které se táta nezmiňoval. Vypadala jako elfka. Krátké černé rozčepýřené vlasy, kulatý obličej, drobná postava. Esmé si všimla mého pohledu.

„Představuji vám Alici. Alice se k nám přidala před deseti lety. Má veliký dar. Vidí budoucnost,“ představila ji. Šla jsem k ní.

„Ahoj, Alice. Ráda tě poznávám,“ A natáhla jsem k ní ruku. Ona mi místo toho skočila kolem krku.

„Taky tě ráda poznávám, Bello. Já už vím, že budeme skvělé kamarádky,“ švitořila vesele jako sýkorka. Přišla mi milá. S ní si budu rozumět. Usmála jsem se a ona mi úsměv oplatila. Přímo jsem z ní cítila přátelství.

„Tak pojďte. Musíte se ubytovat,“ rozkázala Esmé. Tak jsme běželi. Celou dobu jsem byla po boku Alici a povídaly jsme si spolu o všem možném. Byla překvapená, že běžím tak rychle. Ostatně to všichni.

Za chvíli se před námi objevil dům. Byl obrovský. Vešli jsme do obřího obýváku. Všechno bylo sladěno do světlých barev. Na to existuje jen jedno slovo. Nádhera.

„Bello, pojď se mnou. Ukážu ti tvůj pokoj,“ zatrylkovala Alice, chytla mě za rukáv a táhla mě po schodech do patra.

Tak co si o tom myslíte? Budu ráda za jakýkoli komentář, abych věděla, zda má cenu pokračovat. Děkuji. CC

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera Prolog + 1. kapitola: