Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 25. kapitola

05.12.2009 (11:30) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6074×

Edward:

Zůstal jsem ještě chvíli v baru a snažil se mu dovolat, ze začátku jsem si myslel, že mi to třeba nebere kvůli té hádce a proto mu zkusil zavolat i Rony, Eric a dokonce i Sandy. Nic. Volaný účastník prostě nebyl dostupný pro nikoho. Nakonec jsem klukům řekl, že se jdu radši podívat domů a potom jim brnknu. Byl jsem úplně vystresovaný, kolikrát jsme o sobě nevěděli třeba dva dny, ale teď to bylo jiné, divné. Měl jsem pocit, že se mu doopravdy něco stalo, choval se zvláštně a to je slabé slovo. Kolik se toho ještě musí stát než se s Bellou vyspím, napadlo mě a potom se moje otázka trochu pozměnila. Nedějí se náhodou tyhle věci od jejich příjezdu? Samozřejmě, že ano. Nemůžu je sice obviňovat, že mají prsty i v tomhle, ale opravdu bych se nedivil.

Celou cestu jsem si připadal hrozně paranoidní a představoval si, že když vejdu do baráku, Jazz bude sedět v obýváku a cpát se tyčinkami. V taxíku jsem si celou cestu hrál nervózně se zipem od mikiny, řidič očividně v životě neporušil žádný dopravní zákon.

„Tak, už jsme tady,“ řekl jakoby cestu zajel v rekordním čase.

Zašklebil jsem se a podal mu nějaké drobné, co jsem měl v kapse. Svižným krokem jsem procházel malou zahradou před domem a konečně se dostal dovnitř.

„Jazzi?“ zakřičel jsem do domu, ale nic, žádná odezva.

Začal jsem pociťovat podivné kručení v břichu na místech, kdy by měl být asi žaludek. Myslím, že tomuhle pocitu se říká stres. V přízemí nikdo nebyl, došlo mi, že Betty s otcem říkali něco o tom, že jedou na charitativní koncert do New Yorku a když už tam budou, chtějí se pár dní zdržet. Takže od nich se ohledně Jaspera nic nedovím.

„Hej brácho, to vůbec není prdel,“ zamumlal jsem spíše pro sebe, když jsem zjistil, že i jeho pokoj je prázdný.

Najednou mi něco blesklo hlavou. Garáž. Seběhl jsem schody a v garáži zůstal stát, jako opařený. Jazz tu sice nebyl, ale co hůř, ani jeho motorka tady taky nebyla. To je to takový kokot, že se nasraný a ožralý rozhodně projet na motorce? Debil, dement. Jestli se mu do prdele něco stalo, tak mě asi jebne. Zasténal jsem, když jsem si uvědomil, že ho nemůžu jet hledat. Jsem přece taky opilý a nehodlám se roztřískat, na to jsem moc mladý a krásný. Nezbývá mi nic jiného než vyčkávat. Sednul jsem si na pohovku, zapnul zprávy. Snažil jsem se mu dovolat, ale nic. Tak, jsem se aspoň ozval klukům, jak jsem slíbil.

„Ozvu se. Jo, jestli se zítra ráno neobjeví, pojedu se po něm kouknout,“ vykládal jsem Ronymu.

„Jo, dobře a nezapomeň se zase ozvat. Díky, že jsi zavolal.“

„V pohodě,“ řekl jsem a chtěl to zavěsit.

„Edwarde?“ ozvalo se ještě když jsem už dával mobil od ucha, rychle jsem ho k němu vrátil.

„No?“ zeptal jsem se.

„Bude to v pohodě, uvidíš, Ten starý cyp, si teď beztak někde užívá a jenom nechce být rušen,“ snažil se mně Rony utěšit a až v ten moment mi došlo, že to vlastně vůbec nemusí být v pohodě.

Bez odpovědi jsem vypnul mobil a zadíval se na televizi. Snažil jsem se zakoukat, ale v hlavě mi pořád blikalo poplašné světýlko, naladěné přímo na Jazze. Televize mi to taky moc neulehčovala, když jsem tak přepínal všechno mi ho připomínalo. První - reality show Big brother, potom pořad o bratrech, kteří užívají života. Přepínal jsem dál: Příběhy bratří Grimmů, pohádka Medvědí bratři, Můj brácha má prima bráchu a poslední kapka byl film o indiánech, kteří si právě slibovali pokrevní bratrství. Konec. Vypnul televizi a znovu se zkoušel dovolat, nic. Začalo mu divně hučet v hlavě a tak si zašel pro aspirin, po něm za chvíli usnul.

Bella:

Alice byla pořád u Jazze a mi došlo, že rozflákaná motorka na cestě asi není zrovna dobrý nápad. Někdo by si toho mohl všimnout a kdyby se to řešilo, byl by to problém pro nás všechny a museli bychom se asi zase stěhovat. A to já nechci, líbí se mi tu. Líbí se mi tu Edward, kterého už jinde nenajdu a navíc, mám k němu jisté závazky, které bych ráda splnila. Zaťukala jsem na dveře Carlislovy pracovny.

„Bello, pojď dál,“ ozvalo se zevnitř, unaveným hlasem.

Vstoupila jsem do obrovské místnosti, které voněla dřevem z polic a množstvím starých knih. Carlisle seděl na židli a na stole měl položenou jednu z hromady knih, které si včera nakoupil. Jednalo se především o medicínu, ale nechyběly tady ani fantasy knihy, které poslední dobou četl. Všimla jsem si, že vypadá nějak utrápeně.

„Tak budeme mít nový přírůstek, co na to říkáš?“ zeptal se vážně, vypadalo, že ho představa nového člena rodiny trochu děsí, ale zároveň se nemohl dočkat, určitě už se nemohl dočkat na schopnosti Jazze.

„Já nevím, bude s tím dost zařizování, ale víš, že díky mojí moci, pro něj budou začátky lehčí.“

Vědomě přikývl. Vlastně jenom on, z celé naší rodiny, musel projít odoláváním lidské krvi. Díky mému daru pachy zastínit, nebyl s ostatními problém.

„Ale kvůli tomu jsem nepřišla. Jazz se původně rozbil na motorce, a proto bych asi měla jít zlikvidovat nějaké důkazy po tom, že se něco takového stalo. A navíc má Jasper taky bratra, měl by vědět, co s ním je - samozřejmě nějakou lež. Napadlo mě, že bys mohl zfalšovat jeho písmo a já bych Edwardovi zanesla dopis.“

Rozvyprávěla jsem se a moudrý blonďatý upír naproti mi jenom přikyvoval.

„Vidíš, to mě vůbec nenapadlo. Jdu najít něco na čem by mohl mít podpis, nebo tak. Ty jdi zatím pro motorku a ráno zajdeš za tím jeho bratrem,“ usmál se a prošel kolem mě.

Zamířila jsem rovnou do garáže, vzala Emmettův Jeep a doufala, že tam motorku nějakým způsobem nacpu. Odjela jsem na místo nehody. Ještě, že jsem si vzala smeták - sklo z řídítek a podobné věci smetu aspoň do příkopu. Docela bez problému jsem naložila motorku do auta, trochu jsem oloupala kůru na stromě protože na ní byl lak, zaházela smetí v příkopě jehličím a mohla jsem se vydat zpátky.

Zaparkovala jsem auta a vběhla zpátky do bytu. Bylo už asi 7 ráno, chvíli jsem poseděla u Alice a pozorovala bolestnou grimasu Jazze, kterou bezchybně a nevědomky kopírovala. Pohladila jsem jí po ruce a dala jí pusu do rozježených, ale přesto upravených vlasů.

„Bude to v pořádku,“ zašeptala jsem ji do ucha, všimla jsem si, že se ji mírně zvednul jeden koutek.  Taky jsem si všimla, jak palcem své ruky jemně hladí Jazze po hřbetu jeho dlaně. Potichounku jsem opustila pokoj a zase se vydala do kanceláře mého otce.

„Jak to vypadá,“ zeptal se a já věděla co tím myslí.

„Předpokládám, že do dvou dnů  bude přeměna dokončena,“ usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Podal mi do ruky  bílou obálku.

„To je pro toho Edwarda, snažil jsem se trochu vžít do role, ale nevím. Snad tomu uvěří. Vymyslel jsem si, že Jazz s Alice někam jeli. Nechtěl bych mu úplně vzít bratra, chápeš?“ jen jsem kývla a uvědomila si, jak se asi cítí.

Bylo mi ho najednou hrozně líto. Představa, že bych přišla o Alici je neúnosná a hrozná. Nikdy bych to nedopustila. Opustila jsem dnes už podruhé jeho osobní království a jela k Masenům. Už jsem si v duchu trénovala, jak se u toho tvářit a co říkat. Cesta uběhla na můj vkus až moc rychle, ani jsem se nenadala a už na mě koukal zvonek a jejich jménem. Mírně jsem zatlačila a za chvíli se ozvalo bručení. Otevřela jsem si dveře a vešla k nim do bytu. Edward stál v předsíni a koukal se na ně tázavým pohledem. Všimla jsem si, jak se kouknul do svého rozkroku a potom se usmál, i když ten úsměv nevypadal přirozeně na jeho doslova unaveném obličeji. V duchu jsem zakňučela, proč musím vždycky já dělat tu špinavou práci? Snažila jsem se taky pousmát, ale k mému poselství se ten úsměv nehodil stejně, jako k Edwardové posmutnělé tváři.

„Mám tu pro tebe něco…“ zašeptala jsem a on nadzvedl obočí. Vytáhla jsem z kabátu obálku.

„…Od Jazze,“ dodala jsem a podala mu ji.

Vykulil oči a rychle po dopisu chmatl, nedůvěřivě se na mě podíval a rozbalil to. Při čtení se mu měnil výraz ze skleslého na skleslejší a skleslejší. Všimla jsem si, že se moje grimasa taky mění, byl to hrozný pocit koukat se na něj, jak se trápí. Ale najednou se jeho výraz změnil na rozzuřený, složil dopis a podíval se na mě, jako na největší  špínu. A nejhorší bylo, že jsem se tak vážně cítila, lhala jsem mu. Vzali jsme mu bráchu a to je neodpustitelné.

„To jsou jenom kecy, kde je Jazz?!“ začal po mě řvát.

„ Edwarde, nevím kam jeli,“ zkusila jsem zalhat.

V hlavě se mi objevil obraz Jaspera zmítajícího se v bolestech a Alice držícího ho za ruku, moc dobře jsem věděla, kde jsou.

„Nelži! Jazz by neodjel bez rozloučení, ani na týden a tady navíc píše, že neví kdy se vrátí. Tohle by neudělal. Co jste s ním provedli!!??“ řval dál a já si všimla, že se mu oči zaleskly. Byl hrozně smutný a mě to bolelo za něj. Sklonila jsem hlavu. Cítila jsem se hrozně, použitě. Strašně. Sebrala jsem všechny síly a začala zase lhát.

„Nevím, co jim přeletělo hlavou. Pokud si to neuvědomuješ, moje sestra taky odjela, taky mě to mrzí,“ zalhala jsem a znovu sklonila hlavu.

Nemohla jsem se mu kouknout do očí. Styděla jsem se. Asi mi už po těch letech dobře hráblo. Třeba je to přirozené u upírů, Aro by byl živým důkazem, že je.

„Mě tvoje segra vůbec, ale vůbec nezajímá. Víš, kolikrát jsem se kvůli ní pohádal s Jazzem a teď mi ho vezme úplně. Abys věděla, tak ji nenávidím. Nenávidím Vás!“

Sedl si na sedačku a ukázal na dveře, ať odejdu.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, ale on mě přerušil.

„Vypadni!“ zařval. A tak jsem šla, odcupitala jsem do auta a tam se rozfňukala, jako malá. Nevím proč mě to tak vzalo, ale tohle nebylo fér. Tohle jsem si nezasloužila. Nastartovala jsem a jela v hrozném rozpoložení domů. Když jsem vešla dovnitř, jenom jsem kývla, že vzkaz byl doručen a posadila se na sedačku, cítila jsem, že se netvářím nijak, byla jsem teď prostě kamenná socha, ale uvnitř to žhnulo.

„Pěkně se nám to tady rozrůstá, jsem zvědavý, kam si za chvíli budu schovávat medvědy na horší časy.“ Pronesl po nějaké době dramaticky Emmett a všichni po něm mrskli pohledem. Zvedl v obranném gestu ruce, ale po chvíli pokračoval:

„Představte si, že by si tu každý donesl domácího mazlíčka, jako Alice. To bychom byli v pokojích po pěti, za chvíli by nebylo, co jíst a…“ tentokrát jsem se neobtěžovala na něj kouknout. Udělali to ostatní a aspoň na dalších pár minut ho umlčeli.

Den a půl utekl hrozně rychle, chodila jsem po bytě, nudila se, pomáhala Esme, chodila za Alice, na lov a už předem použila na Jazze svou moc. Byla jsem si jistá, že když se probudí ucítí jen mírné pálení v krku, menší než při nachlazení.

„Bello, Edward se opíjí v baru. Teda má v plánu se pořádně zřídit a skončilo by to minimálně otravou krve, prosím zajeď tam,“

Zašklebila jsem se. Netoužila jsem po dalším nadávaní, aspoň ne do té doby než se vzpamatuji z toho předchozího.

„Bello, Jazz se za dvě minuty probudí a bude se určitě ptát na bratra, to mu mám říct, že zrovna páchá dobrovolnou sebevraždu? Prosím.“ zaškemrala.

Znovu jsem se ušklíbla, ale byla jsem rozhodnutá, že půjdu. Scházela jsem schody a poslouchala mi známé poslední tóny přeměny. Zběsilé bití srdce, které z ničeho nic ustane. A tak to bylo i teď. Byla jsem už v obýváku mezi všemi a poslouchala.

„Kurva, já jsem v nebi? Ty kokot, kdo by to byl řekl?!“ když tohle vyšlo z Jazzových úst, chtělo se mi smát, ale nemohla jsem si nechat ujít pohled na vykulenou Esme a Carlisla, který začal kašlat. Emmett vybuchl smíchy a vyběhl nahoru a Rosalie, šla zvědavě za ním. To byl ten pravý čas na to se vytratit, zkusila jsem ještě, jestli Jaspera chráním dobře, všechno bylo v pořádku. Radši jsem vyšla než se mi tam Edward upije ke smrti. Mi? Zase jsem si vzpomněla na teorii s Arem a nechala to plavat.

Vešla jsem do Black Star, ve kterém jsem už byla taky jako doma a mířila jsem přímo k barovému pultu, kde seděl Edward, ještě byl celkem střízlivý, ale tím, co držel v ruce, asi hodlal tu střízlivost zabít.

„Edwarde,“ chytila jsem ho za rameno a snažila se přátelsky usmát. Edward se na mě vyjeveně podíval a jeho výraz se zase změnil v nepřátelský. Proč mi to tak vadilo?

„Co chceš Bello?“ zeptal se stylem, že ho hrozně otravuji.

„Nechej toho pití, pojď. Hodím Tě domů,“ řekla jsem něžně, téměř mateřsky, nebo jako bych mluvila s bláznem a nechtěla ho vytočit.

„Nejdu,“ odpověděl a kopl do sebe dalšího panáka.

S hlasitým vzdychnutím jsem se posadila vedle něj.

„Edwarde, pojď prosím,“ zamumlala jsem.

Ostražitě se na mě podíval, slovo  prosím, ode mě asi ještě neslyšel.

„Řekni mi, jediný důvod, proč bych měl jít zrovna s tebou,“ zatvářil se umíněně a já znovu vzdychla. Hypnotizoval mě pohledem.

„Protože to chci,“ neřekla jsem to arogantně, jako mám ve zvyku, snažila jsem se mluvit tak, aby pochopil, že si to vážně přeji.

Ale asi nepochopil, protože do sebe kopl dalšího panáka. Prohrábla jsem si vlasy a chtěla ho zase začít přemlouvat, ale on se zvedl a oblékl s bundu. Skoro mi uniklo, něco jako radostný smích. Chytla jsem ho za ruku a odvlekla k autu. Cestou vůbec nemluvil, ani já. Všimla jsem si, že mě pozoruje a byla jsem z toho nervózní. Když jsme byli u něj, pomohla jsem mu vystoupit z auta, protože už trochu vrávoral a zavedla ho k němu do pokoje. Uložila jsem ho do postele a chtěla odejít. Věděla jsem, že z postele už dneska neodejde. Ale on mě pevně chytil za ruku. Otočila jsem se na něj, chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale jeho výraz mi to nedovoloval. V jeho obličeji se zračila všechna bolest světa a já měla chuť ho utěšit.

„Zůstaň… prosím,“ zaškemral, i když nemusel. Sundala jsem si boty a lehla si k němu na postel, kde se naše rty spojili v dlouhém polibku…

Zhrnutie od petulkape

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 25. kapitola: