Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 42. kapitola

06.03.2010 (16:00) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4184×

42. kapitola

Carlisle

S mírně, ale vážně jen s mírně znechuceným výrazem jsem sledoval nového člena naší rodiny. Zase chlap. Opravdu nechápu, proč všichni v téhle rodině musí kousat jenom do chlapů? Kdyby byl Edward, co k čemu - což není - naštval by se na nějakou pěknou ženskou a zaútočil by na ni, to by bylo potom pokoukáníčko. Ne, jako tahle banda magorů, stejně tupě reagujících na to, že jsou upíři, s absolutní neznalostí spisovných slov a vážné hudby, ale i to bych překousl. Jenže ta jejich morálka mě ubíjí. Jediné, co mě v téhle kruté životní situaci drží nad vodou je pocit, že mám celou věčnost na to, abych si je vychoval. A, nebo taky celou věčnost na to, abych se o to marně snažil.

„Ok, tak si to shrňme. Já jsem upír,  ještě ke všemu jsem něco novorozeného. A bude super to, co mě čeká?! Slyšel jsem dobře?!“ začal mluvit Rony a mluvil tónem, kterým nám naznačoval, že bychom se měli jít všichni do jednoho léčit.

Nu, proč ne? Já bych v téhle situaci uvítal pomoc psychologa.

„No, ano. Ale očividně tomu nerozumíš, co? Neboj, já Ti to vysvětlím,“ začal Edward, ale každý v téhle místnosti věděl, že kdyby začal vysvětlovat Edward, nikam se nedostaneme a Rony by byl ještě více v šoku.

Tak jsem kývnul na Bellu, ať se pustí do vysvětlování.

„Ede, budeš se moc zlobit, když to vysvětlím já?!“

Byla to samozřejmě řečnická otázka, ale Edward se zamračil a chystal se otevřít, tu svojí drzou papulu, která zapříčinila Ronyho přítomnost u nás doma.

„Nevadí, dobrá, takže tedy…“ zasáhla rychle Bella a já se samolibým úsměvem sledoval Edwardovo ublížené mrmlání.

Když se na mě podíval, rychle jsem změnil výraz a otočil se zpátky na Ronyho. Hlavně nenápadně Carle, hlavně nenápadně!

„…jak už říkal Edward. Jsi upír, jako my všichni tady v místnosti.“

„Hmpf,“ odfrkl si Rony a posadil se.

Posadil se upíří rychlostí a hrozně se lekl, proto se zase vyšvihl na nohy. Opět rychle.

„Vole, co to?!“ zařval nervózně. To je teda slovník, těch mladých.

„To se Ti tady snažím vysvětlit, takže nech toho svého ´hmpf´, posaď se a šoupej nohama.“ Z Belly byla cítit autorita, a proto Rony okamžitě uposlechl. V hlavě se mi začala vytvářet nádherná myšlenka.

Stojím v kuchyni a hlubokým autoritativním hlasem zavolám Edwarda, Jazze a Ronyho.

„Posaďte se všichni,“ řeknu tím krásným hlasem, který, jakoby ve všech probudí úctu.

„Ano, otče,“ řeknou Ti tři příprdci a sednou si.

„Srovnejte ty kolena k sobě,“ přikážu jim.

A ti tři ani nepípnou a rázem sedí, jako děti ve škole, v minulém režimu. Kolena u sebe, ruce na nich. Na sobě mají smokingy a všichni mají vlasy ulízané dozadu.

„Jsem na Vás hrdý synové. Teď jste již podle mých představ,“ pronesu hrdě a oni se div nerozpláčou štěstím….

„Hmrymrm,“ odkašlal jsem si rychle a doufal, že si nikdo nevšiml mého nepřítomného výrazu.

Rychle jsem zkontroloval výrazy lidí. Ou, Edward se tváří nějak znechuceně a kouká přímo na mě. To jsem se opravdu tvářil, tak moc divně a blaženě. Bože, co si teď o mě musí myslet.

Rony

Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že je ze mě upír. Taky, kdo by tomu věřil, že jo?! Taková kravina, upír. Doteď jsem si myslel, že upíři jsou akorát tak výmysl filmového průmyslu.

Česnek, kříže, dřevěné kůly, pořádné špičáky a Buffy – to byla moje představa. Ale podle toho, co tady Bella vysvětlovala, tak upíři jsou úplně jiní a všechny ty věci jsou jenom výmysly. Čím déle Bella vyprávěla, tím více se mi to začínalo líbit. Nakonec jsem musel uznat, že se mi nemohlo stát nic lepšího. Ty vole, já jsem upír! No potěš…

„… no a tak to je,“ dovysvětlovala mi to Bella a mě se na jazyk dralo snad milion otázek. Bylo to, kurva, fakt divné, když jsem doteď měl problém přemýšlet i nad jednou věcí. Položil jsem teda tu nejdůležitější otázku.

„Nemáte tady nějaký chlast? Potřeboval bych to zapít. Kurva chlapi, tohle se prostě musí oslavit!“ zakřičel jsem a dřív, než jsem se nadál, jsem stál na nohách.

Ty vole, tak tohle je úplně popiči. Chtěl jsem stát u Edwarda a najednou jsem byl vedle. Chtěl jsem stát vedle Jazze a hned jsem byl u něj. Takhle jsem chvilku pobíhal po celé místnosti, vychutnávajíc si ten úžasný pocit. Ty kokso, když se teď dokážu tak rychle pohybovat, co potom dokážu v posteli? To musím vyzkoušet, co nejdřív. Takže mám plán č. 1, ale ještě předtím to musím pořádně oslavit.

„Tak, co brácho, kde najdu nějaký ten dobrý chlast?“ otočil jsem se na Jazze, který se na mě koukal trochu lítostivým výrazem.

Kurva, co se zase děje? Že bych měl něco na hlavě? Že by se nějak změnil můj dokonalý ksicht? To snad ne!

„Co se děje?“ zeptal jsem se sledujíc zamračeného Jazze.

„Ehm… víš Rony, my nějak nepijeme alkohol. Nechutná nám. Chutná to jako bláto,“ odpověděl a mně se v tu chvíli zhroutil můj dokonalý svět.

Ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Žádná Whisky, Tequila, Fernet, prostě nic? Ani pivo?! Ne, tohle je nějaká noční můra.

V tom mi hlavou přeběhla spásná myšlenka a na mojí tváři se znovu objevil úsměv. Zašmátral jsem do kapsy mých kalhot. Ano, ano, věděl jsem, že to mám sebou. Vytáhl jsem pořádný sáček trávy. Z druhého jsem vytáhl papírky a nevšímajíc si pohledů ostatních, jsem se pustil do práce. Pěkně rozprostřít papírek, nasypat koření života, alias trávu, olíznout, zabalit a je to. Poklad je na světě.

Celou dobu jsem se musel usmívat, byla to totiž, teda kromě sexu, moje nejoblíbenější činnost. Zvednul jsem hlavu a očima přeběhl všechny přítomné.

Jazz s Edwardem se podivně křenili, Bella s Alice jen kroutili hlavou, ta blonďatá sexbomba se tvářila, jako by se jí to ani netýkalo, za to ten svalovec se křenil stejně, jako Ed s Jazzem. Nejvíce mě však zaujal výraz toho blonďatého manekýna. Měl jsem pocit, že je trochu mimo. Očima hypnotizoval moje ruky, které si právě vkládali jointa do úst a dřív, než jsem si stihl zapálit, stál při mně a vytrhnul mi ho.

„Klídek brácho, měl jsi mi říct, že chceš první,“ kroutil jsem hlavou a začal hledat po kapsách zapalovač, který jsem mu podal do ruky. Šokovaně ho přijal, ale stále hypnotizoval jointa ve svých rukách.

Vůbec jsem tuhle situaci nechápal, přece chtěl, tak proč na to teď čumí jako vyoraná myš.

„Hele, je to kvalitní matroš. Neboj, žádné hnusy Ti necpu,“ ujistil jsem ho, když se pořád k ničemu neměl.

Najednou už to ten svalovec nevydržel a propukl v šílený záchvat smíchu.

„Ty, ty! TY!!! Já tady ve svém baráku, žádné drogy nestrpím, Ti říkám! A teď to jdu spláchnout do záchodu, abys věděl.“

Ken sebou rozčíleně házel a teď už jsem nechápal vůbec nic. Jenom mi v hlavě běželo výstražné světýlko, chce mi utopit spásu v záchodové míse.

„No, tak to ne. Já to vyhulím klidně před barákem, ale spláchnout to nesmíš. Víš ty vůbec, co to stojí?!“ zeptal jsem se, ale mu to bylo očividně jedno.

„Hele Rony, ať to klidně spláchne, ani tráva na nás nepůsobí. Prostě nic. I když vlastně, půjdeme na lov a uvidíš, co je milionkrát lepší, než všechny drogy dohromady.“

Jejda, hned mi bylo jasné, co má Ed na mysli - krev. Ale tak, když to pijí všichni, tak na tom asi něco bude. A navíc, když Edward říká: „milionkrát lepší, než všechny drogy dohromady“, bude to pravda.

„Dobrý nápad, tak jdeme ne?“ zeptal jsem se a společně s Jazzem, Emmetttem, Bellou a Edem jsme odešli na lov.

Carlisle

Konečně. Díky bohu, že je to napadlo, že je napadlo vypadnout. Sjel jsem pohledem zbylé tři upíry v domě a usmál se. Takhle by to bylo krásné. A možná i docela poklidné, i když. S třemi ženskými v baráku, no proč, ne?! Lepší, než tohle.

Podíval jsem se na tu věc, co jsem držel v ruce. V jednom časopise jsem četl, že v tomhle stádiu tomu říkají brko. Bylo tam více názvů, ale tenhle jsem si zapamatoval nejlépe. Takže jsem se odebral s brkem do pracovny, žádné splachování. Třeba se to ještě bude hodit.

Pár nádherných hodin klidu, jsem si náramně užil. Uvažoval jsem nad tím, že bychom si s Esme mohli zařídit nějakou dovolenou a trochu si zařádit. Mé uvažování po chvíli přerušilo hlasité dohadování. Aha, dětičky se mi vrací. Super. Radši z té pracovny nevylezu a budu jenom poslouchat, i když i to je nebezpečné. Mohl bych slyšet něco, co by mě zkazilo.

Ti čtyři se dohadovali o tom, kdo Ronymu s čím pomůže. Ta náhlá náklonnost mě docela překvapila. Proto jsem porušil svůj plán, vyšel jsem z pracovny a šel směr obývací pokoj.

„Rony a já Ti napustím vanu,“ řekl nadšeně Emmett.

„Tak, když Ti Emmett napustí vanu, já Ti nachystám čisťoučké oblečení. Klidně ho i pojedu koupit. Pro tebe cokoliv,“ zahihňala se Bella. A já jen šokovaně nadzvedl obočí.

„Lidi, jste fakt hodní, že jste mě tu tak přijali, ale není to trochu moc?! Ne, že by mi to vadilo, ale…“ v ten moment jsem vešel do obýváku a spatřil Ronyho v celé jeho kráse. Věděl jsem, že teď bych pro něj byl schopen udělat všechno. Než jsem však stihl něco říct, došlo mi, proč jsem tady a můj mozek mi pomohl přijít na kloub celé téhle záležitosti. Rony má zřejmě nějakou divnou schopnost…

Zhrnutie od NeliQ

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 42. kapitola: