Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 49. kapitola

31.05.2010 (16:00) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4188×

49. kapitola

Carlisle

Tak, a je to tady. Konec těch dokonalých "prázdnin". V životě bych nečekal, že se zase dokážu částečně uvolnit, uklidnit a užívat si naplno chvíle s mou ženou Esme, ale povedlo se. Když jsme byli daleko od těch puberťáků, bylo mi fajn. Ne, bylo mi přímo skvěle!  Ale Esme už se chtěla radši vrátit. Prý jí chyběli. Poněvadž jsem rozhodnutí své ženy musel tolerovat, zrovna jsme jeli po cestě, která nás dělila od letiště v Seattlu. Cítil jsem, jak se můj upřímný úsměv začíná měnit v podivnou křeč. Jestli ti smradi něco provedli, ať si mě nepřejí. Ach bože, jak bych si moc přál přijet do uklizeného domu, kde by bylo všechno v pořádku. Děti by nás nadšeně přivítaly, zašli bychom společně na lov, ukázali bychom jim dárky, které jsme jim z cest přivezli a každý by si šel po svém. To by bylo krásné. Jenže to bychom museli mít doma normální děti a ne tyhle pubertální zvířata z moderní doby, co se neumí chovat.

„Nechápu, jak jsme je tam mohli nechat tak dlouho samotné. Navíc dlouho se neozvali, co když se něco stalo," přerušila ticho Esme.

Uvažovala nad stejnou věcí jako já, akorát úplně jiným způsobem.

„Neboj se, dům bude určitě v pořádku," snažil jsem se uklidnit spíše sebe, ale něco bylo špatně. Esme vykulila oči a začala se na mě mračit.

„A děcka určitě taky," dodal jsem rychle, když mi došlo, co se jí na mé odpovědi nelíbilo. Musel jsem zachránit situaci. Bože, co ona na těch děckách jenom vidí? Vždyť je to jen banda nevychovaných, usmrkaných, nezvládatelných puberťáků. Ale ona je zjevně miluje, takže, abych zachoval klidnou domácnost, musím se chovat jakože jsem z toho blázince, co máme doma, strašně nadšený. Ach jo, škoda, že se Esme nenechala přemluvit na delší dovolenou. Zkoušel jsem všechno, smlouval jsem, argumentoval, ke konci už i fňukal a vyhrožoval, ale nic nezabralo. A to by mi stačilo jen takových dvacet – třicet let, povzdychl jsem si. Esme se na mě jen zkoumavě podívala, ale nic neříkala. Cesta netrvala dlouho a my už jsme se blížili k domovu. Domov, sladký domov, ó bože, prosím, ať tam nikdo není a prosím, ať je všechno v pořádku!

Zastavili jsme u domu a já jsem ucítil známou vůni. Pane bože! Co on tady dělá?

„Lásko, vytáhni ty kufry z auta,“ špitla Esme a už se netrpělivě řítila k domu.

„Samozřejmě, miláčku,“ usmál jsem se asi jen tak sám pro sebe a vytáhnul jsem ty kufry, plné dárečků pro dětičky z auta.

Všechno to byla otázka sekundy. Hned na to jsem se rozběhl za ní, očekávajíc pohromu. Byl jsem si jistý, že když je tady Aro, není tady sám a určitě tu není jen tak na zdvořilostní návštěvě.  Hmm, to mě mohlo napadnout, že se objeví. Určitě se dozvěděl o tom, co se nám to tady děje. Že novorozených nám tady přibývá, jako na běžícím páse.

Tak jsem si představil, že by si je všechny tak na pár stovek let vzal s sebou do Volterry, ach, to by byl život. Nádhera. Já a Esme sami v domě. To bychom nemuseli ani na tu dovolenou. Možná by se konečně více odvázala a nechala by se přemluvit na ty pouta a bičík. A dokonce bych ji mohl zkusit přemluvit i na sex častěji než dvakrát do týdne. Prosím, Bože, ať si je Aro s sebou vezme. Poprosil jsem a s očekáváním jsem otevřel dveře.

Čekal jsem všechno, Arovu gardu držící naše puberťáky ve svých spárech, děcka křičící bolestí pod Janiným pohledem, i když to bylo v přítomnosti Belly přímo nemožné. Ale nikdo, nikdo mě nemohl připravit na pohled, který se mi naskytnul. V životě by mě nic takového nenapadlo. Sic pravda, snil jsem o mnoha podobných věcech, ale v životě by mě nenapadlo, že je něco takového vůbec uskutečnitelné.

Rychle jsem zavřel oči a zase je otevřel, obraz před mýma očima se stále nezměnil. Celá garda převlečená jako nějaká uklízecí četa. Každý oblečen jinak, takže šlo celkem jasně poznat, jaké práci se daný upír věnoval.  Arova zástěrka a gumové rukavice mi napověděly, kterou část domu asi uklízel on. Sakra, jak se z tohohle dostaneme bez toho, aniž bychom skončili spálení v malých urničkách, vystavených ve Volteře na postrach ostatním upírům?!

Ozvala se rána, kterou způsobily padající kufry, doprovázená mým vlastním hrdelním řevem. Teď jsem byl opravdu vytočený. Čekal jsem všechno, kdyby zapálili dům - v pohodě. Vysáli celé Forks a okolí – v pořádku. Kdyby pořádali denně divoké mejdany – nevadí. Dokonce, i kdyby rozbili Esme všechny její vázy, tak to přežiji. Ale tohle je moc, a co je moc, to je sakra příliš. Teď, jestli je nezabije garda, Aro, nebo kdokoliv jiný, udělám to já sám.

„Do matčiny fujary. Co se to tady sakra děje?“ zařval jsem hlasem, který jsem sám nepoznával. Byl to hlas drsnější, než čečenský toaletní papír.

Pár upírů v místnosti vykulilo oči, většina se po sobě jen překvapeně podívala, ale já jsem ještě neskončil.

„Co to má znamenat?!“ zařval jsem znovu a ukázal na Ara, který se koukal vyděšeně na Ronyho. Došlo mi, že se na něj kouká celá garda a ne jen vyděšeně, jak kdyby něco očekávali. Vypadali, jako smečka psů, čekajících na rozkaz, nebo pohlazení svého pána. Bože, co se to tady děje?

Najednou mi to došlo. Zabiju je.

„Ty!!! Ty!“ Blížil jsem se s nataženým prstem k Ronymu, který se jako jediný stále usmíval.

„Klid, taťko, máme to celkem pod kontrolou. Vždyť koukej. Všude čisto, barák, jako nový…“

Rony měl pravdu, čisto tu bylo, aspoň jedno z mých přání se splnilo. Aspoň jedno.

„Zbláznili jste se! Bello, pojď sem. Ty si za ně zodpovídala!“ rozčiloval jsem se dál a ignoroval Ronyho slova, která mě ještě více vytočila.

Už jsem ani nevěděl, co říct, byl jsem z toho v šoku, nechápal jsem, jak si něco takového mohli dovolit, jak to Bella mohla dovolit, jak je to vůbec napadlo. Na jazyk se mi dralo milion otázek, ale jedna mi v mozku hlodala nejvíce. Co budeme dělat?  Odstrčil jsem ruku Esme - která mě měla zřejmě trochu klidnit - ze svého ramene a otočil jsem se k nim zády. I když jsem to nepotřeboval, prudce jsem se nadechl a zase vydechl. Teprve potom jsem se otočil, všichni stáli jak na popravě. Na oko vážní a přitom jim cukaly koutky.  Znovu jsem se podíval na celou gardu, musel jsem uznat, že to byla ta nejvtipnější věc, kterou jsem za celý svůj život viděl.

„Rony, pošli je pryč, nemůžu se na to dívat,“ řekl jsem vážně, dříve než jsem se stihl začít hystericky smát.

„Ale proč, taťko? Vždyť je to náhodou celkem vtipné, ne? Představ si, že je tu budeme mít několik roků, no nebylo by to fajn?“ řekl Rony s úsměvem od ucha k uchu.

„To ti hrabe? Vám všem? Dokážete si vůbec představit, co se stane, když sem přijdou ostatní z gardy? Nemůžeme je tu přece držet donekonečna!“ zavrčel jsem.

V ten moment se ozvalo pětinásobné vrčení, o dost hlasitější a všichni Volturovi, včetně Ara, se postavili před Ronyho do obranného postoje. Ty vole, tak tohle už je opravdu moc.

„Rodinná porada,“ zařval jsem už pořádně vytočený, „a Rony, naposledy ti říkám, vyžeň to zatím někam do prdele. Jinak za sebe neručím.“

Rony se už nadechoval k nějaké odpovědi a já už jsem plánoval jeho vraždu, pokud mě neposlechne, ale zasáhla boží prozřetelnost – teda Bella. Přiblížila se k Ronymu a něco mu pošeptala do ucha. Bohužel jsem neslyšel co, ale výsledkem toho bylo, že Rony se otočil na Ara a gardu a vyhlásil:

„Teď půjdete všichni ven a v okruhu dvě stě metrů od domu vytrháte všechen plevel. Je Vám to jasné?“

Všichni najednou přikývli a spakovali se ven. Konečně to tu zase vypadalo, jako v našem starém domě. Ale ani tahle skutečnost mě nemohla uklidnit. Spod zamračeného obočí, jsem si prohlédl jednoho po druhém a sondoval.

„Pro Kristovy rány, můžete mi vysvětlit, čí že to byl nápad?“

Najednou všichni koukali do země a tvářili se, jako že oni nic.

„Ještě mi řekněte, že s tímhle nápadem přišel soused od vedle,“ odfrkl jsem si.

To snad nemyslí vážně. To se skutečně budou tvářit, jako že se jich to netýká? To si myslí, že jsem až tak blbý? Pane bože, oni si to o mě fakt myslí, došlo mi, když jsem je ještě chvíli pozoroval. Pane na nebi, co jsem Ti provedl? Modlím se pravidelně, hříchy obvykle nepáchám, dokonce i s Esme jsem se vyspal až po sňatku manželském, a že to trvalo sakra dlouho, tak proč? Proč mě tak trestáš?

„Bello?!“ zkusil jsem poslední možnost.

Bella se zašklebila a pustila ruku Edwarda, který se tvářil nějak moc naštvaně, oproti všem ostatním. Vypadalo to, že se tady děje ještě něco. Něco kvůli čemu je Edward nervózní a vytočený. Ale to mi teď bylo vcelku jedno. Nebudu si hrát na jeho tatínka, ne dokud mi budou všichni dělat takové naschvály.

„Carlisle, promiň, byl to můj nápad. Nechtěli jsme rušit vaši dovolenou, chtěla jsem to všechno vyřešit v klidu, jenže Volturovi asi ne. Vypadalo to, že bude hádka a potom třeba i boj. Nechtěla jsem ohrozit rodinu a tohle bylo jediné východisko,“ spustila Bella.

Nesnášel jsem její argumenty, vždycky měla pravdu. Ale na tomhle jsem si našel jeden háček.

„A to jste si z nich hned museli udělat otroky?“ zeptal jsem se.

Nikdo nic neodpověděl. Přirozeně.

„Takže pro Vás mám jednu takovou zprávičku. Sami jste se do toho dostali, tak se z toho i sami vykopete. Já ani Esme vám s tím nehodláme pomoct. Máte dva dny na to, aby tady Volturovi nebyli a aby se pokud možno vrátili do Voltery živí. A samozřejmě, abychom zůstali živí i my. Je mi jedno, jak to uděláte,“ oznámil jsem jim a odešel jsem do své pracovny.

Sice jsem předstíral, že je mi jedno, jak to udělají, ale stejně jsem více než dvě hodiny poslouchal jejich nešťastné mumlaní, které někdy prolomil záchvat smíchu z toho, co zrovna někoho napadla za blbost. A že je těch blbostí napadalo opravdu dost.

Když už jsem se pomalu zvedal ze židle, s tím, že to nemá smysl a že se pokusíme vymyslet něco společně, ozvalo se nadšené zavřísknutí.

„Už vím, jak to uděláme!“ zakřičela Bella a z místnosti se ozval vzrušený šum.

Zhrnutie od NeliQ

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 49. kapitola: