Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - Prolog

08.05.2012 (16:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 5178×

Prolog

Volterra. Nejobávanější město upírů. Sídlo královské rodiny. Na první pohled hrad vypadá prázdný, ale na ten druhý si již všimneme postavy, stojící v jednom z mnoha oken.

Na první pohled ještě dívka, ale v mnoha ohledech převyšuje své vrstevnice. No, která žena může říct, že za pouhý rok stihla otěhotnět s upírem, porodit trojčata a ještě ke všemu se stát královskou dcerou?! Někdo by si řekl, kolik nemá štěstí, ale opak je pravdou. Každou chvíli jí život podkopává nohy.

A teď tam stojí a vzpomíná.

„Bello, nechci, abys se mnou odešla.“

„Ty... mě... nechceš?“

„Ne.“ Oplácel mi pohled bez stopy lítosti.

„No, tím se věci mění.“ Nedokázala jsem si uvědomit, co mi říká.

Díval se mezi stromy, když znovu promluvil. „Nechal jsem to zajít až příliš daleko a teď mě to mrzí.“

„Ne,“ zašeptala jsem. „Nedělej to.“

Mlčky se na mě díval a v jeho očích bylo jasné, že moje slova nemají žádnou váhu. On už se rozhodl.

„Nehodíš se ke mně, Bello. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“

„Jako bych nikdy neexistoval,“ zašeptala. Pohled jí padl na její tři hrající si děti na zahradě. Nepatrně se pousmála. Její syn mu byl tak moc podobný. „Trochu ti to nevyšlo.“ Znovu se podívala na své děti a povzdechla si. Udělala dobře, když se rozhodla ho nevyhledat? Nebo by mu měla říct, že se z něj stal otec? Ne! Určitě se rozhodla správně. Ona je přece ta, která trvá na svých rozhodnutích a ty nikdy nemění.

„Bell?“ zašeptala blondýnka, která vešla do pokoje. Dívka se jen ohlédla přes rameno, ale jinak pořád stála jako socha.

„Za chvíli odjíždíme.“ Chabě se usmála a odešla. Dívka se znovu ponořila do vzpomínek.

„Čím vám, slečno, můžeme být nápomocni?“ zeptal se zdvořile muž sedící na trůnu. Cítil ten obrovský potenciál, který z dívky před ním vyzařoval.

„Čekám dítě s jedním z vašeho druhu,“ odpověděla nebojácně. V sále se roznesl šum.

„Jak tomu mám rozumět? Jak s jedním z našeho druhu?“ zeptal se druhý muž, už o poznání méně přívětivě.

„Nebudeme chodit kolem horké kaše. Vím, že jste upíři. Znala jsem jednu upíří rodinu a jsem těhotná s upírem.“ Na dívce bylo vidět, že se nebojí. Což se ovšem nedalo říci o jejích nových sestrách. Každá stála z jedné strany a ostražitě sledovaly okolní upíry. Znaly ji sice jen pár hodin, ale již za tak krátkou dobu si ji stačily oblíbit. Měly o ni strach. Přece jen, ona je pořád člověk...

„Mohu vědět, jak se jmenovala ta rodina?“ zeptal se poslední z trojice. Tvářil se mile. Na rozdíl od jeho blonďatého bratra. Dívka se otřásla. Už nikdy nechtěla vyslovit jejich jméno.

„Ráda bych to probrala s vámi o samotě.“ Dívala se pouze na Ara. Ten se na ni díval zkoumavě, ale nakonec vstal a pokynul jí rukou.

„Pojď,“ vztáhl k ní ruku a vedl ji, společně s jejími sestrami, ven ze sálu.

„Cullenovi?“ vydechl překvapeně, když mu dívka řekla, kdo je otcem jejího dítěte.

„Edward?“ vydechl znova. Při zvuku jeho jména sebou dívka nepatrně škubla.

Chvíli chodil po místnosti sem a tam, až se nakonec zastavil u dívky.

„Dobrá... Budete bydlet tady. A až se to malé narodí, sama se rozhodneš, co budeš dál dělat.“ Usmál se na ni. Věděla, že porod stejně nepřežije. Už jenom ta rychlost, jakou to dítě v ní rostlo, ji o tom přesvědčovala.

„Isabell?“ ozval se nad ní povědomí hlas. Dívka, upírka otevřela oči. Jejich karmínová barva vypadala děsivě.

„Aro?“ zašeptala bolestně dívka. Nechtěla, ať ji promění. Chtěla zemřít a on to moc dobře věděl.

„Musel jsem to udělat. Mysli na své děti. Neprospělo by jim, kdybys zemřela.“

„Děti?“ zašeptala nevěřícně.

„Tři,“ upřesnil s úsměvem. Dívka jenom vykulila oči. Ale pak její pohled zjihl.

„Chci je vidět,“ zašeptala, ale to již do místnosti vstoupili její sestry a jeho bratr. Každý z nich měl v rukou maličký uzlíček.

„Pane Bože,“ zašeptala a okamžitě se k nim vrhla. Necítila touhu po jejich krvi. Přece jen, voněly z části, jako jejich otec.

„Jsou nádherní, že?“ usmála se na ni její blonďatá sestra. Dívka se na ně dojatě dívala.

„Co teď, Aro?“ otočila se na něj.

„Stanovím tě jako svou dceru. Vlastně vás tři. Budete princezny a nikdo vám nebude moct ublížit.“ Podíval se na ni a její sestry. Bylo to pro ně nejlepší řešení. Tedy pokud Isabella chtěla zatajit existenci jejich dětí před ním.

„Bello?“ Do místnosti vstoupil její otec. Tedy ten upíří. Svého pravého otce již nikdy neuvidí.

„Ano?“ otočila se na něj.

„Holčičko, už musíte jet.“ Přešel k ní. „Opravdu sis to nerozmyslela?“

„Ne... Tohle opravdu není místo pro děti,“ usmála se na něj. „Ale to neznamená, že já sem nebudu jezdit. Víš, že když mne budeš potřebovat, tak přijedu.“ Naposledy jej objala a vydala se vstříc nové budoucnosti. Budoucnosti bez něj a jeho rodiny. Už to nebyla její rodina. Ona už má novou rodinu a oni ji již nezajímají.

„Brzy na shledanou, tati,“ usmála se a odešla.

„Myslíš, že jsme udělali dobře, když jsme jí neřekli o tom, že sem Cullenovi přijedou?“ zeptal se jeho bratr.

„Ano. Nechci, aby trpěla. A navíc... Nejsem si jist, zda by naše návštěva to shledání přežila.“ Zasmál se trpce, při vzpomínce, jak jeho dcera zuřila, když někdo řekl jejich jméno.

„Jednou se to stejně dozví,“ přešel k němu jeho blonďatý bratr.

„Já vím,“ povzdechl si. „Věčnost je příliš dlouhá a já vím, že to nebude dlouho trvat a on se dozví o svých dětech.“ A s těmi slovy odešel do sálu, kde již čekala jejich návštěva.

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - Prolog: