Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 26.

13.03.2012 (14:45) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2166×

„No páni, díky Roberte, to jsem opravdu nečekala. Nejspíš prasknu.“ Hladila jsem si nadité bříško a myslela na nesmysly. Jídlo opravdu dokáže zázraky. Uchichtla jsem se pro sebe. „Myslíš, že je něco takového možné?“

„Co? Myslíš sníst na posezení dvacet lívanců s javorovým sirupem a jahodami a zapít to čokoládovým koktejlem? No, abych pravdu řekl, myslel jsem, že ne, ale jak vidím, ještě se musím hodně učit.“ Smál se mi.

„To jsem nemyslela, spíš, jestli je možné z toho potom prasknout,“ vyhrkla jsem zadýchaně.

„Čistě teoreticky?“

„Radši neodpovídej.“ Náš výbuch smíchu musel být slyšet snad všude. A také přilákal společnost. „A jé, náš Fredy Kruger…“ Cris.

„Bello! Nějaký důvod k radosti? To bych nečekal.“ Úkosem se podíval na Roberta. Ušklíbla jsem se, nechápu, jak se mohl takhle změnit, i navzdory tomu, co říkal, že mě považuje za důvod svého neštěstí, své přeměny… Měl na výběr, Robert toho byl důkazem. Ale on? Až moc si to všechno užíval. Ano, vina za jeho přeměnu, za to, že nemohl žít normální život, padla na mě, ale odmítám přebírat odpovědnost i za jeho krutost. „A ty, Roberte? Nejsi zde od žertování, za hodinu ji přiveď!“ Něco ho evidentně rozčílilo, ale bylo mi to jedno.

„Jistě,“ zasyčel Robert, ale Cris už byl dávno pryč. „Tak to vypadá, že je konec legrace.“

„Jo, asi jo,“ zabručela jsem. „Jak dlouho už se s Crisem znáte?“

„Teď není čas na vyprávění, možná později… Slibuju,“ dodal, když jsem se nedůvěřivě otočila.

„Fajn, tak co teď?“

„Teď je čas obléct princeznu na upíří bál.“

„Mám se snad bát?“

„Leda, že ti někdo pošlape střevíčky, Popelko.“

Tak, copak tady máme. Zvědavě jsem rozepnula vak, který visel na skříni. No, nečekané. Zářivé zelené šaty, měly barvu mých očí, ve kterých nejspíš nebudu moci ani dýchat. Ale byly nádherné, to se jim musí nechat, mají slabost pro okázalost.

Když jsem se do nich oblékla, musela jsem žasnout, padly perfektně, splývaly mi po nahém těle a třpytily se jako hladina moře při západu slunce. Musela jsem si dávat pozor, abych si nešlápla na lem šatů a nerozplácla se v nich, to ale brzy vyřešily boty. Páni, jen moje poloupíří podstata mi bránila nezlomit si v nich obě nohy.

Rozhodla jsem se nijak zvlášť se nelíčit, beztak na mě všichni uvidí jen ty šaty a přiznejme si, nejsem tu od toho, abych někoho oslňovala. Ale co s vlasy? Probírala jsem si prameny a přemýšlela… Jsem tu teprve pár dní a zatím ani náznak toho, že bych měla spatřit matku, k čemu je všechno tohle cvičení a přetvářka. Je pravda, že Robert je bezva a jsem ráda, že tu je, bez něj bych se tu asi zbláznila, ale co z toho? To, že tady je on, nic nemění na faktu, že mám srdce někde jinde. Zesmutněla jsem, není pravda, že mi Edward nechybí, jen ho vždy odsunou myšlenky na matku a také to, jak chladně se rozloučil, chybí mi to poslední políbení. K čertu s ním, proč musel být takový? Nedůvěřivý a obezřetný. Proč chlapi vždycky dokážou všechno zkazit! Všechno mohlo být jinak. Nebo ne?

„Nech si je rozpuštěné, jsou nádherné.“

„Roberte, neslyšela jsem tě přicházet.“

„Ano, to já umím, být takřka neviditelný.“

„Nedomluvili jsme se na něčem? Když už tu mám být, potřebuji také trochu soukromí.“

„Já vím, promiň.“ Zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu. „Ale já klepal.“

„Opravdu?“

„Snad minutu.“

„Tak to se zase omlouvám já, jsem myšlenkami někde jinde.“

„A to budou i všichni v sále, až tě uvidí.“

„Přeháníš. Šaty dokážou divy.“

„Ano, ale jen na správném těle.“ Nabídl mi rámě a já se do něj zavěsila.

„Moc toho o tobě nevím, kromě toho, že dokážeš být takřka neviditelný. Zdá se mi to, nebo se snažíš vyhýbat hovorům o tvé osobě? Možná něco skrýváš.“ Neodpověděl a já dál nedotírala.

„Snad budeme mít příležitost.“ Hodně malá útěcha.

Vešli jsme do tanečního sálu, kde čekal Aro se svými společníky.

„Isabello… ach, přijmi prosím mou omluvu, že jsme se ti dostatečně nevěnovali osobně.“ Jo, po ničem jiném jsem ani netoužila. „Ale nyní, buď prosím naším hostem při této světské zábavě.“ Rozmáchlým gestem mě upozornil na honosnou výzdobu v sále, nebyly tu žádné stoly, které by se prohýbaly jídlem a pitím, jak tomu bylo u večírků, které jsem prožila mezi lidmi, jen pár křesílek v rozích obrovského sálu. Snad jen malý ústupek kvůli mně. Jinak nic, možná proto, že by jim to připadalo příliš lidské, podřadné, mít tu pár stolů, víc světel…

Působilo to tak… ani nevím jak to popsat, jako z nějakého filmu. Tak obehraná scéna, kde jsou po stěnách obrovská zrcadla, která neodráží skvostné róby tančících párů, ani jejich mrtvolně bledé a přesto andělsky krásné obličeje. Byla bez odrazu. Jen jediná oběť, vehnána do spárů nelidských, život vysávajících bytostí, pobíhající sem a tam, ode dveří ke dveřím, tam a zpět, bez jediné šance. Lapena predátorem. Málem jsem se hystericky rozesmála. To já jsem ta oběť.

Zamrazilo mě a bezděky jsem se rozhlédla po východech.

„Jen ještě upozornění,“ vyrušil mě z mých myšlenek opět Aro. „Návštěva, kterou očekáváme, tě velice dobře zná, jak vím od Christophera. Očekáváme proto, že se budeš chovat tak, abychom se nemuseli uchýlit k jistým, řekněme, opatřením… Jistě mi rozumíš.“ Absolutně ne, ale odkývala jsem poslušně vše.

Zná? Kdo mě asi tak může znát, ještě nějaké překvapení v podobě znovuzrozených bývalých přátel? To snad ne. Koho jsem ještě ohrozila?

Nemusela jsem dumat moc dlouho…

„Carlisle! Tak rád tě opět vidím. Je to snad celá věčnost.“ Aro se otočil zády ke mně, aby mohl přivítat svého dávného přítele. Nedokázala jsem se pohnout, nedokázala jsem se otočit a podívat se mu do očí. Vím, že tam stál, cítila jsem tu jeho omamnou vůni. „A tentokrát s celou svou talentovanou rodinou, jak milé.“ Zatrylkoval falešně Aro. Touha v jeho hlase byla zjevná. „Isabello, pozdrav se s našimi milými přáteli.“

Zhluboka jsem se nadechla a otočila se, konečně. Vidět je všechny, i když to nebyla zas tak dlouhá doba, co jsem je viděla naposledy, bylo nádherné ale zároveň jsem se bála. Museli najít Judy. Co si o mě teď asi myslí, nenávidí mě? Setkání s nimi ve mně vyvolalo víc emocí, než jsem čekala. Judy se nevrátí do práce, už nikdy, její tělo se nejspíš nikdy nenajde a její rodina ji tak nebude moci ani pochovat, jak se sluší. Tohle se nezasloužila. Další důkaz toho, že bychom neměli existovat.

Neodvážila jsem se jim podívat do očí, nechci vidět, co se v nich odráží. Viděla jsem jen, že tam všichni stojí, tak blízko u sebe. Vypadalo to, jakoby se semkli ve svém rodinném kruhu a tím se brání okolí. Jasper stál těsně u Edwarda a snad ho přidržoval… Proč?

„Dobrý večer,“ přiškrceným hlasem jsem neutrálně pozdravila. Nevěděla jsem, jak dál a musela jsem, chtě nechtě, zvednout hlavu. V jejich očích nebyla nenávist, dívali se jen zvědavě, jakoby nemohli pochopit, proč jsem tady. A opravdu nemohli.

„Ahoj, Bello.“ Skoro sborově. K ničemu dalšímu se neměli a já je chápala.

„No, když dovolíš, krásná Esme, uzmu ti Carlislea. Rád bych se dozvěděl, jak trávil svou věčnost, když nebyl v naší přítomnosti. Prosím, bavte se dle libosti.“ Otočil se a odcházel společně s Carlislem ke svému psycho křeslu. „A Isabello, jen na okamžik.“ Ani se na mě neotočil, jen posunkem naznačil, abych k němu přispěchala. „Carlisle, prosím, omluv nás.“ Když Carlisle poodešel, Aro se ke mně otočil. „Vím, že budeš mít na paměti to, co jsem ti řekl, a proto máš pro dnešní večer volno. Bav se s přáteli.“ Bylo mi jasné, co se za jeho slovy skrývá, hrozba. Bav se, ale nezapomeň, že matku ti držíme pod krkem. Neodpověděla jsem a on na odpověď nečekal. Sledovala jsem jeho záda. Co teď?

„Smím prosit o tanec?“

25 Shrnutí povídek 27

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 26.: