Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 5. kapitola

12.10.2010 (21:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2317×

Pohled nikoho:

A čas utíkal, nevšímal si situace, která nastala ve Forks… Nezpomaloval, ba právě naopak…

Zdálo se, že utíkal ještě rychleji než kdy dříve. Na začátku měli týden do bitvy, sedm dní na to, aby udělali vše pro to, aby se nenaplnilo to, co Bella viděla. Téměř nesplnitelný cíl, alespoň první den to tak vypadalo. Čas jim utíkal, blížil se čas, který jim byl předurčen ke smrti. Blížil se jejich poslední vzdor – boj za jejich holé životy.

A teď už zbývaly již jen pouhé tři dny.

Pohled Belly:

„Jo, určitě přijdu pomoct. Sice od tebe nejsem zrovna kousek, ale není to zas přes celý stát. Počítám, že zítra večer bych mohla dorazit.“ Uslyšela jsem odpověď, ve kterou jsem doufala, ale dala mi ji jen pouhá hrstka ničitelek, které jsem obvolala…

Na mé tváři se objevil úsměv, a i to přes to, že čím víc se nám krátil čas k přípravám, tím jsem byla vynervovanější.

Tohle byl další souhlas a s ním naše šance opět vzrostly.

„Ani netušíš, jak jsem ti za to, co jsi právě řekla, vděčná. Díky, Dario,“ řekla jsem poněkud, až zvláštně, klidně.

„Žádný problém,“ zasmála se. „No, tak zítra jsem u vás, těším se, až poznám tvou rodinu“ dodala a zdálo se, že ta druhá část věty se jí neříkala zrovna jednoduše, a hned na to se ozvalo pípání – zavěsila. Položila jsem mobil na stůl a zhluboka se nadechla.

Asi bych měla jásat, bylo nás docela dost, ale necítila jsem se na to, a vlastně jsem měla co dělat, abych nezačala zmatkovat… Opět.

Bylo nás více než na začátku – to by mě mělo uklidnit, ale…

Možná je nás dost, ale stále to bude boj o život, a ani naše strana se nemůže obejít beze ztrát… Bohužel.

A do útoku na nám zbývalo jen pouhých sedmdesát dva hodin – už ani to ne… Tak málo času na přípravu.

Jakoby se mi vše, co jsem znala z výcviku o boji, strategii, obraně a útoku, vykouřilo z hlavy… Připadala jsem si, jako bych byla stará sotva rok – mladá, nechápavá, nezkušená a hlavně slabá, jako když jsem byla prvně na střední… Ale tam jsem potkala Edwarda, takže to byl špatný příklad. Tehdy jsem vlastně netušila, co jsem zač. Myslela jsem si, že jsem člověk.

Šílená to představa.

Tiše jsem si povzdychla a vydala se za zbytkem rodiny, nebo spíše za těmi, co byli v domě.

Carlisle byl v nemocnici, Alice s Rosalií, které s sebou po dlouhém přemlouvání vzaly i Emmetta a Jaspera, byly na nákupech pod záminkou, že když má přijet několik ničitelek, tak abychom jim měli co nabídnout. V současnosti jsme totiž měli v ledničce jen jídlo pro mě, Ness a Jacoba, když se stavil. Nebylo toho zrovna moc, sotva jídlo, které by se dalo použít na jeden oběd.

Zůstala jsem tady jen já, Edward a Esme… Moment… Kde je Ness? Proč já se vlastně ptám, když znám odpověď. Je s Jacobem, jak taky jinak.

Ztěžka jsem dosedla k Edwardovi na pohovku. Ihned jsem ucítila jeho chladné paže na svých, když mě objal.

Donutila jsem se k úsměvu. On pro mě byl ten jediný světlý bod – poslední záchytný bod před zhroucením.

„Přijede další,“ zašeptala jsem k němu.

„Bude nás dost, alespoň na to, abychom je alespoň zahnali zpět do Volterry. Když dojde na boj, vyhrajeme. Sedm upírů, poloupír, čtyři vlci a ničitelek už s Dariou bude minimálně šest. Je nás dost,“ řekl povzbudivým tónem.

„Máš pravdu, možná,“ usmála jsem se a stulila se mu v náruči. Už jsme nepotřebovali slova.

Po nějaké době jsem zaslechla za hlavními dveřmi tichý šramot… Ale neslyšela jsem myšlenky jeho původce. Jak já, tak i Edward, jsme vzhledli. Vteřinu na to se ozvalo tiché zaklepání.

„Kdo myslíš, že to je?“ zeptala jsem se myšlenkou Edwarda, zatímco jsem vstala ze sedačky.

„Nevím, možná nějaká ničitelka. Neznám ten pach, neslyším žádné myšlenky… Jen dýchání a bijící srdce,“ odpověděl. Esme byla příliš zaneprázdněná na to, aby šla otevřít, měla rozpracovaný nějaký projekt…

Rychlejší chůzí jsem se dostala ke dveřím a Edward mě napodobil.

Momentálně jsme nikoho nečekali, rodinka měla přijet až večer, stejně tak Maria… Daria a dvojčata měly přijet až zítra odpoledne… Nadechla jsem se a natáhla ruku ke klice. Dveře se s tichým vrznutím otevřely.

Přede mnou stála drobná černovlasá osůbka s jiskřičkami v neonově zelených očích – mohla být stará přibližně, jako já, s širokým úsměvem. Byla to ničitelka… Ale neznala jsem ji.

„Ahoj… Že se ptám, ale kdo jsi?“ zeptala jsem se a tázavě přimhouřila oči. Sledovala jsem ji a čekala na odpověď.

Té jsem se však nedočkala, a když se její oči střetly s Edwardovými, ona změnila svůj výraz – v jejích očích byly téměř vidět malé plamínky nenávisti.

„Ne!“ vykřikla jsem v myšlenkách a ihned jsem byla připravená Edwarda bránit, ale její výraz se opět změnil, tentokrát na klidný, skoro až pobavený.

„Téda! Říkaly mi, že existují výjimky, které si vybraly upíra, ale já jim nevěřila. Páni, to je neuvěřitelný! Luxusní! No a ještě vegetarián, nevěděla jsem, že to ještě vůbec existuje… No a barák plný upírů! To musí být lepší, než strašidelný dům v Disneylandu! No váu!“ řekla nadšeně osůbka, která se mou otázkou absolutně nezatěžovala.

„To je sice pěkné, ale na něco jsem se ptala.“

„No bože, to se toho stalo. Jmenuju se Patience. Jsem tu, protože mi Sandra volala, že se chystá boj… U něčeho takového já nemůžu chybět. Konečně příležitost vzít existenci Caiovi, posledně mě naštval… Měla bych mu to vrátit.“ Pousmála se.

„Pojď dál,“ řekla jsem a poodstoupila, abych jí udělal místo k průchodu.

„Esme, máme návštěvu,“ zavolala jsem spěšně ke schodům.

„Pěkný dům, taky si pořídím něco takového,“ řekla, když jsem ji vedla do obývacího pokoje.

„Posaď se,“ vybídla jsem ji.

„Úůů! Další upír! Krutě! “ zasmála se, když do pokoje vešla Esme. Ta to přešla jen s protčením očí.

„Já jsem Esme. Dáš si nějaké jídlo, Patience?“ zeptala se hned jako správná hostitelka. Patience jen zavrtěla hlavou a pak se podívala na mě. Esme se mezitím vrátila zpět do své pracovny.

Nastala trapná chvilka ticha a mně až teď došlo, že jsem se nepředstavila.

„Jsem Bella, tohle je Edward, můj manžel,“ pokývla jsem k němu a láskyplně se na něj usmála a on mi úsměv oplatil.

„Roztomilé, jo a – těší mě, prakticky jsi první upír, kterého nemám v plánu zabít,“ řekla a zazubila se.

„Tak to jsem rád, že mě nechceš zabít… Zřejmě,“ zasmál se Edward, otočila jsem se k němu.

„Neboj, nedala bych tě,“ poslala jsem mu.

„Ani já tebe,“ odpověděl nahlas.

„Uniklo mi něco?“ zeptala se zmateně.

„Čte mi myšlenky,“ usmála jsem se.

„Ty jí čteš myšlenky?“ vypálila k Edwardovi nechápavě. Zřejmě jí nedocházelo, že jsem opravdu ochotná, se s někým o své myšlenky dělit.

„Jen ty, které mi sama pošle.“ Bylo vidět, jak si oddechla.

„Už jsem si začínala myslet, že… Něco.“

„Takže… Co všechno ti Sandra řekla o naší situaci, ať se neopakujeme?“ zeptal se Edward.

„No… Vlastně se jen zmínila, že na jednu ničitelku, která trvale žije ve Forks a to s upíry, se chystá zaútočit asi sedmdesát upírů, víc neřekla,“ řekla a pokrčila rameny.

„Aha, to ti toho opravdu moc neřekla,“ zasmála jsem se.

„Ony tady jsou dvě,“ doplnil Edward jednu informaci, zbytek nechal na mě.

„Za tři dny přijedou Volturiovi, chtějí zničit mě a Amandu, to je ta druhá. A když už tady budou, chtějí se zbavit i mé rodiny a smečky. Sami bychom neměli šanci a tak…“

„Moment, jaké smečky?“ skočila mi do řeči.

„Smečky z La push – vlkodlaků.“

„Jako pravých? Vlkodlaků? Myslíte takové ty velký silný vlky, kteří jsou v hororech?“ zeptala se překvapeně. Sklopila jsem oči a tiše se zasmála, ona neměla nejmenší tušení o tom, že nějací vlkodlaci/měniči opravdu existují.

Velmi příhodně se v lese ozvalo zavití Jacoba…  Patience s sebou lehce škubla.

„Ne, oni jsou měniči,“ zasmál se Edward.

„A… To, co jsem teď slyšela, byl jeden z nich, nebo jen nějaký obyčejný vlk?“

„To byl Jacob, nejspíš pobíhá někde v lese s naší dcerou,“ odpověděla jsem.

„Dcerou?“ obrátila se na Edwarda Patience.

„Renesmee. Ona je poloupír,“ odpověděla jsem místo něj a usmála se.

„Aha… Myslím, že by mě to už nemělo překvapovat.“ Oplatila úsměv.

„Asi tak nějak,“ přitakal Edward.

„No a jinak k tomu útoku. Kolik nás celkem bude?“ zeptala se mě po chvíli.

„Z ničitelek celkem sedm, pokud nepřijde ještě někdo. Pak ještě sedm upírů… a půl. Nakonec ještě čtyři vlkodlaci.“

„Sedm… To mi připomíná, že ti mám od Sandry vzkázat, že by ještě měla dorazit Celestine, Lee a těsně před bojem ještě Debora ještě s někým,“ zamyslela se a pak dodala „ s kým nevím, to se nezmínila… Ale pokud jich bude opravdu jen sedmdesát, o naší výhře nebude pochyb.“ Jakmile to dořekla, opět jsem se cítila o něco klidnější.

„Takže, myslím, že tyhle informace mi zatím stačí… Já si zatím půjdu sehnat pokoj v hotelu a podívat se po té druhé,“ řekla s úsměvem a než jsem jí stihla cokoli říct, byla pryč. Jen jsem pokrčila ramena a opět se uvelebila v Edwardově náruči.

„A zase je o jednu více,“ usmál se na mě a pohladil mě po tváři. Spokojeně jsem se usmála.

„Musím si jít něco zařídit… Něco jsem objednala, klient to chce změnit a už to nejde stornovat. Jdu je přemluvit přímo do firmy,“ zavolala Esme z pracovny a pak kolem nás prosvištěla upíří rychlostí, pak jsem slyšela jen startování motoru a byla pryč. V domě nastalo podivné ticho.

„Edwarde…?“ zašeptala jsem a natočila hlavu tak, abych mu viděla do krásných zlatých očí.

„Ano, lásko?“ Usmál se.

„Dům je prázdný a my máme ještě pár hodin,“ řekla jsem a významně se na něj podívala.

Ruce jsem mu obmotala kolem krku a hladově políbila jeho ledové rty…

***

„Edwarde. No ták… Pomoz mi. Kdokoli může každou chvíli přijít a já rozhodně nestojím o to, aby to byla Maria… Nebo Emmett, to by bylo ještě horší,“ mumlala jsem naléhavě, zatímco jsem po pokoji hledala svoje tričko, které bylo před nějakou chvílí  odhozeno, mně neznámo kam.

Ale Edward, ten už byl oblečený… Taky by mi mohl pomoct hledat, ne? O vteřinu později se objevil přede mnou a podával mi tričko.

„Díky,“ usmála jsem se a poté, co jsem si ten kus látky přetáhla přes hlavu, jsem se natáhla k Edwardovi a lehce ho políbila.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem tiše to, co jsem mu říkala stále, to co mě nikdy neomrzí, a pohlédla mu láskyplně do očí.

„Já tebe víc,“ šeptal a objal mě. S ním jsem se cítila dokonale. Byla jsem tak šťastná… Nikdy mu za jeho přítomnost nepřestanu být vděčná.

Z přízemního patra se ozvalo tiché klepání na dveře.

„Právě včas, že?“ pousmál se Edward.

„Pár minut na víc by neuškodilo,“ zašeptala jsem k němu a zasmála se.  Ruku v ruce jsme sešli dolů.

Edward otevřel dveře a já měla co dělat, abych nezírala s otevřenou pusou. Nevěřila jsem vlastním očím.

„Zdá se, že nejsi až taková výjimka, jak sis myslela,“ zasmála se Maria stojící přede mnou.

„Když jsi říkala - ty bys pro nás udělala to samé… Nikdy by mě nenapadlo, že myslíš sebe a upíra,“ zašeptala jsem překvapeně. Maria se jen usmála…

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 5. kapitola: