Zveřejňuji prolog mé nové povídky 'Je těžké... být jiná'. Bella už není taková jak ji známe, po 15. narozeninách se hodně změnila. V 16-ti přijížní do Forks. Ten rok se ovšem nepřistěhuje jako jediná a Bellina budoucnost se nevyveda, jak by si představovala. Doufám, že se bude povídka líbit.
12.11.2009 (14:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5391×
Kniha První: Je těžké... být jiná
Ach… ano. Dneska je ten den. Den s velkým D, ten den když odjíždím z krásného, slunečného, na můj vkus až příliš teplého Phoenixu. Dneska odjíždím od své nevyrovnané, ale přesto šťastné matky Renée. Bude mi chybět, ale ona bude šťastnější. Nedávno se znovu vdala a já jí chci umožnit být s jejím manželem, co nejčastěji je to možné.
Povzdechla jsem si a dobalovala poslední věci do kufru. Přidala jsem zubní kartáček, oblíbenou knihu a nakonec rámeček s fotkou na které byla Renée, její manžel a já. Ještě než jsem ji uložila do kufru podívala jsem se na tu dívku s čokoládovými vlasy a s očima stejné barvy.
Ano to jsem byla já, ještě před rokem a kousek jsem tak vypadala, ale po mých patnáctých narozeninách jsem se změnila.
Vlasy mi ztmavly téměř dočerna a oči mi zezelenaly. Nevím jak se to stalo, nikdy mi to nikdo nevysvětlil a asi ani nevysvětlí.
Ale já se nezměnila jen vzhledově, já se změnila celá a to včetně povahy a myšlení.
Kdysi jsem bývala milá, hodná, přátelská a jen tak něco mě nevytočilo, ale teď… téměř škoda mluvit, teď jsem velmi, ale opravdu velmi náladová, rychle se naštvu – hotový cholerik. Občas jsem byla i agresivní a pak jsem toho litovala.
Já taková nikdy být nechtěla, ale jsem a na tom nic nezměním. Snažila jsem se potlačovat ten vztek, ale pak jsem vybuchla jako sopka.
Jednou mě Renée donutila jít za psychologem a odůvodnila to slovy: „Takováhle změna chování není normální.“
Mé chování jí kdysi vadilo, ale když zjistila, že to nezmění, nechala to tak.
Fotku jsem zasunula pod ručník – pro jistotu, aby se nerozbila. Pak jsem kufr zavřela.
Hodila jsem na sebe mikinu, chytila jsem kufr za držadlo a snažila jsem se ho snést ze schodů, aniž bych spadla. Škoda jen, že když jsem se tak ‚měnila‘, že jsem byla pořád stejně nemotorná.
Podařilo se mi sejít ze schodů bez vyvrtnutého kotníku, nebo zlomené ruky. Pyšně jsem se usmála a pokračovala dál s kufrem, o kterém jsem si myslela, že váží nejmíň tunu.
Pomalu jsem prošla obývacím pokojem a vešla do předsíně a nebyla bych to já, kdybych o ten práh, který mi někdo jakoby naschvál nastrčil pod nohy, nezakopla.
Vzpamatovala jsem se až jsem ležela na zemi a na ruce se mi tvořila modřina, ale jinak jsem vyvázla živá a zdravá. Ale alespoň jednu výhodu ten pád měl, asi jsem se uhodila do hlavy, protože jsem si vzpomněla, že jsem se ani nepředstavila. To bych asi měla napravit.
Jmenuji se Isabella Marie Swan. Mám ráda když mi přátelé říkají Bello.
Před měsícem mi bylo šestnáct a zatím bydlím u matky – Renée, a otčíma Philla.
Dneska se stěhuji do ponurého a deštivého městečka Forks, vlastně ani nevím, kde přesně leží, protože naposledy jsem tam byla, když mi bylo šest. Mám spíše drobnou postavu, černé vlasy a zelené oči.
„Jsem v pořádku,“ řekla jsem Renée, která mi pomáhala na nohy. Ta se na mě jen usmála a pomohla mi s kufrem do auta, ve kterém už čekal Phill.
Obě jsem nasedly a pak následovala dlouhá cesta na letiště. Já jsem za jízdy s nikým nepromluvila, jen Renée s Phillem občas prohodila pár slov a jinak se jen mlčky drželi za ruce. Přála jsem jim, že mají jeden druhého, ale byla jsem zklamaná, že Renée nezůstala s Charliem.
„Vystupovat! Jsme na místě rodinko!“ houknul na nás Phill - teda houkl hlavně na mě.
Pomalu jsem vystoupila a chopila se svého kufru, který Phill už stihnul vyndat. Phill si pak vzal na starost ten větší a těžší.
Když jsme přišli do letištní haly přišlo na řadu loučení.
První ke mně téměř přiskočila Renée a objala mě, málem umačkala, ale pak uvolnila stisk a zahleděla se mi do očí.
„Víš že to nemusíš dělat holčičko. Když budeš chtít můžeme se vrátit,“ řekla mateřsky. Já se usmála.
„Ale já to chci udělat a už jsem se rozhodla. Budeš mi moc chybět mami,“ řekla jsem.
„Je to tvoje volba zlatíčko, ale kdyby se ti tam nelíbilo, sedni na první letadlo a vrať se,“ řekla a ukápla jí slza.
„Neboj bude se mi tam líbit, jen co dorazím napíšu ti,“ řekla jsem.
„Dobře a buď opatrná a poslouchej tátu,“ řekla a ještě jednou mně objala.
„Neboj, budu hodná,“ zašeptala jsem jí do ucha a pak ji pustila.
„A navíc přijedu na Vánoce,“ řekla jsem a Renée se pousmála.
Pak mě objal Phill, který na nějaké dojáky nebyl stavěný.
„Budeš mi chybět Bells,“ řekl a usmál se.
„Ty mně taky,“ řekla jsem podstoupila, abych viděla na oba.
„Budete mi oba moc chybět, mám vás ráda,“ řekla jsem a odtáhla svoje kufry k odbavovacímu pásu a pak jsem slečně za pultem ukázala letenku, naposled jsem se otočila a zamávala a pokračovala do letadla.
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - Prolog:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!