Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je to jen hra! - 2. kapitola

09.08.2010 (17:30) • Adioma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2001×

Tuto část bych chtěla věnovat slečně, která se mnou měla dohodu. Někteří ji znáte jako MyLS, já jako otravku ze Zlína =D. No a ještě jedna slečna tu je. Hodně lidí si myslí, že jsme ve válce, ale to nejsme. Samozřejmě, že mluvím o tobě Míšo jedna Míšovitá!

Bella

Moje kroky nevedly zatím do garáže ale na záchody. Musela jsem vypadat zničeně, make up jsem již měla určitě rozmazaný. Pamatuji si, že jsem jednou tak už vypadala a to v ten den, kdy jsem se rozcházela s Bryanem. Na těch záchodcích naštěstí nikdo nebyl, což jsem brala jako štěstí. Měla jsem pravdu, vypadala jsem hrůzostrašně. Pustila jsem si vodu a pokoušela se smýt si to a po chvilce se mi to i povedlo. Hned potom sjem si v kabelce našla sluneční brýle, nikdo nemusí vidět holku, co se zklamala v lásce. Po dalších pár minutách, jsem byla konečně schopna jít mezi lidi. Ačkoliv se na mě nikdo nedíval, cítila jsem na sobě něčí pohled, ale ten někdo mi neustále unikal. Po chvilce jsem se dostala do podzemních garáží a ke svému autu. Kam mám jet? Domů a v tomhle stavu? Ne! Volba padla na druhou možnost. Vzhledem ke svému stavu, jsem nemohla jet svou normální rychlostí, protože to by byla sebevražda. I když, možná by bylo lepší zemřít, než zažívat tato muka! Jakou mám ale jistotu, že bude doma? Je jen jediná šance, jak se o tom přesvědčit. Vylovila jsem z kabelky telefon a vytočila mě již známé číslo.

„Ano, prosím?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Jsi doma?“ zeptala sjem se hlasem prosyceným bolestí.

„Ano, Bell. Co se stalo?“ ptal se okamžitě. Bál se, na to ho znám až moc dobře.

„Já ti to řeknu, až budu u vás, ano?“ řekla jsem mu jen a ve sluchátku bylo ticho.

„Dobře, čekám tě!“ Zazněl jeho výrok, a pak telefon položil. Proč jsem ho vůbec opouštěla? Kvůli tomu debilovi! Tomu, který mě zničil! On zničil to, co Bryan poctivě vybudoval! Během následujících pár minut jsem projížděla kolem cedule, značící Forks. Dovedla jsem moje auta před jeho dům a v ten okamžik vylítl ze dveří jako blesk. Okamžitě otevřel dveře od řidiče a už mě bral do náruče. Posadil mě na sedačku v jeho pokoji a donesl mi čaj. Dokonce se mě ani nezeptal. Takový starostlivý typ, to se jen tak nevidí.

„Belli, co se stalo? Ublížil ti ten blbeček?“ ptal se mě okamžitě a já se zmohla jen na přikývnutí. Bryana jako by podedl d'ábel, okamžitě začal pochodovat po pokoji jako blázen. Kdybych ho neznala, tak bych to o něm i řekla.

„Co se stalo? Popiš mi to, prosím!“ Žádal mě a já se na něj dívala očima plnýma bolestí.

„Dle něj je to jen hra! Žádný vztah by nás ani nečekal! Hrál si se mnou! Já byla něčí hračka! Zabij mě! Nebo to udělám já sama! Jsem taková naivka! Zabij mě nebo mě ta bolest zabije! Bryane, zabij mě! Hned!“ Žádala jsem ho, ale on jen kroutil hlavou.

„Na to zapomeň! Nezabiju lásku svého života! Nejsem takový a pokud on ano, měli by ho zabít! Bello, copak ty to nechápeš? Jsem tu ještě já! Chceš se mu pomstít? Já ti s tím pomůžu! Chceš to?“ ptal se mě omažitě a já se na něj dívala jako na blázna. Vždyt' on se tak chová!

„Já spala s jiným! Opustila jsem se tě kvůli němu! Pochopíš to? Takhle budu působit jako dolejzavá holka! Mysli na to! Chceš si zničit svou reputaci?“ ptala jsem se ho zběsile a můj mozek mi vypovídal službu.

„Jde ti o reputaci nebo o pomstu?“ ptal se mě a sedl si vedle mě.

„Nechci, aby sis zkazil pověst, když mi budeš pomáhat. Za to ti nestojím!“ řekla jsem mu naštvaně a on se jen usmál.

„Stojíš mi za víc než si myslíš!“ řekl mi a políbil mě. Byl to nečekaný, rychlý a dravý polibek. Přesně takový jako byly ty dřív. Pár sekund jsem je jen pasivně přijímala, ale po chvilce jsem se vzchopila a polibky mu vracela. Po chvilce mi začal rozepínat košili, ale to ne! Já s ním nechci spát!

„Bryane? Prosím přestaň,“ zašeptala jsem a on se na mě ublíženě podíval.

„Ublížil jsem ti?“ ptal se mě okamžitě a já se na něj usmála. Je tak starostlivý! Nezasloužím si ho!

„Ne, neublížil. Ale já to nechci! Ne ted'! Promiň mi to,“ žádala jsem ho a on se jen usmál.

„A polibky jsou povolené?“ ptal se mě okamžitě a já se na něj překvapeně podívala.

„Pane Smithi, polibky jsou přímo nakázané,“ řekla jsem mu laškovně a on se mi začal věnovat. Nakonec jsme oba uznali, že je docela pozdě jet domů, a tak jsem si ustlala na jeho posteli a Bryan si ustlal na zemi. Naštěstí doma neměl rodiče, takže mě nečekalo zpovídání, i když jsem dobrá lhářka.

„Dobrou noc,“ řekl mi Bryan a věnoval mi polibek na dobrou noc.

„Tobě taky dobrou noc,“ řekla jsem mu nazpět a natáhla přes sebe deku. Během pár minut jsem o sobě nevěděla. Byla jsem za celý ten den unavená, ale Bryan mi pomohl. Nikdy si neodpustím, že jsem se s ním rozešla. Noc mi utekla velmi rychle, možná díky mým snům. Poprvé v mém životě jsem ale nevěděla, co znamenají. Byla jsem v nich já a miminko, že by se ze mě stala máma? To je docela šílená představa. V pokoji už Bryan nebyl, ale slyšela jsem rozruch v kuchyni.

„Ahoj, udělal jsem ti snídani. Dáš si?“ ptal se mě jakmile mě zpozoroval ve dveřích.

„Ano, samozřejmě,“ řekla jsem jen a Bryan mi nabral jídlo.

„Bell, půjčím ti mou košili, ano? Ta tvoje je tak trochu poničená,“ řekl mi a smál se. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Jak to s námi je, ted'?“ Musela jsem se ho zeptat.

„Tuto otázku jsem čekal. No, já si myslím, že spolu chodíme, ne?“ zeptal se mě a políbil mě.

„Kde najdu tu tvou košili?“ Odtrhla jsem se od něj a on se na mě usmál.

„Na gauči,“ odpověděl mi a já se vydala do místnosti. Na gauči ležela modrá kostkovaná košile, mužská. Ten bude žárlit, že by se mi to povedlo? Jsem mrcha a těm se daří vše na co sáhnou! Vzala jsem ji s sebou do koupelny, kde jsem si našla svůj starý kartáček na zuby. On si ho tu nechal, jako kdyby něco takového tušil. Vyčistila jsem si zuby, a pak se rychle učesala. Najednou na dveře někdo zaklepal.

„Můžu dál?“ ptal se mě a po mém vyzvání vstoupil dovnitř.

„Co to udělat trochu důvěryhodnější?“ zeptal se mě a já se na něj nechápavě podívala.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se ho a ostražitě ho sledovala.

„Takto,“ řekl jen a vzal do ruky svou kolínskou. Podíval se na mě s otázkami v očích a po mém přikývnutí, to na mě napatlal.

„Fajn a ještě deodorant, lásko prosím!“ pořádal mě a po chvilce bylo i tohle za námi.

„Jaká se ti zdám?“ zeptala jsem se ho a svůdně se na něj usmála.

„Dokonalá,“ vydechl jen a jeho rty se přisály k těm mým.

„Budeme muset do školy,“ připoměla jsem mu, ale on se jen zasmál a pokračoval. Pak mu ale začal zvonit telefon a on se ode mě musle odtrhnout.

„Ano Miku? Už jedeme!“ řekl jen a smutně se na mě podíval. Já jsem jen kývla a šla si do pokoje pro tašku.

„Jakým autem pojedeme?“ zeptala jsem se ho v chodbě, kde jsme se srazili.

„No mým a pak tě sem hodím a ty si odjedeš domů tím svým,“ řekl mi okamžitě a já jen přikývla. Bylo to tak lepší. Jeho auto! To mě bude vždy děsit! http://www.bmw.cz/cz/cs/newvehicles/x/x5/2010/showroom/gallery/index.html# No neděsilo by vás? Zvlášt', když Bryan řídí jako šílenec? Jakmile jsem nasedla dovnitř, tak jsem se okamžitě poutala.

„Pořád se tak bojíš?“ zeptal se mě pobaveně a můj výraz mu musel stačit. Nastartoval a vyjel ke škole.

„Bojíš se?“ ptal se mě, když zabočoval ke škole a já jen kývla. Bryan zajel k místu, kde vždy parkoval a jako pravý gentleman mi přišel dveře otevřít.

„Všichni na nás zírají,“ upozornila jsem ho a on se jen usmál. Chytl mě za ruku a políbil mě jako dneska v koupelně. Po chvilce přestal a vedl mě ke škole. Jakmile jsme však procházeli kolem Mika museli jsme zastavit.

„Brácho? Co to znamená? Ty s ní chodíš?“ S touhle nickou?“ ptal se ho okamžitě a na Bryanovi bylo vidět, že mu dochází trpělivost.

„Ano, chodím a pokud ti to vadí! Tak si dej odchod, vlastně všichni, kterým to vadí!“ Varoval ho a ostatní a vedl mě do školy. Měli jsme společně hodinu, takže mě čekal klídek. Jakmile jsem si sedla, už u naší lavice byla Angela.

„Gratuluji k obnovení vztahu,“ řekla mi a objala mě.

„Díky moc. Jak dopadla večeře?“ ptala sjem se okamžitě a ona se rozmluvila. Bohužel mou pozornost neodvedla úplně. Sledovala jsem jeho, který zrovna přišel do třídy.

„A jak se to vlastně stalo? Bello?“ ptala se mě najednou a já se usmála.

„No, prostě jsme se k sobě vrátili, to se stává ne? Lidé se schází a zase rozchází,“ řekla jsem jen a věnovala jí upřímný úsměv.

Shrnutí =D

Autor: Adioma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je to jen hra! - 2. kapitola: