Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je to jen hra! - 5. kapitola

13.08.2010 (07:30) • Adioma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3902×

Tentokrát dílek věnuji Míše - prosím dej mě do té povídky! A pak ještě Niki - díky za to, že jsi tu pro mě. =)

„Proč to chceš udělat?“ zeptala jsem se ho a stěží zakrývala ve svém hlase strach. Jeho pohled mluvil ale za vše. Nezáleželo mu na tom, že mě pošpiní! Že mě zničí! Zlomí!

„Protože mi patříš a já ti to ted' dokáží!“ vykřikl a strhl ze mě košili. Z mých očí se spustily slzy. Proč to dělá? Po košili následovala podprsenka a kalhoty. Už jsem jen brečela a štkala. Bolelo to, i přestože je to jen tuto. Zatím. Zrovna když se chystal i na kalhotky, tak na dveře někdo prudce zaklepal.

„Edwarde? Pust' mě dovnitř! Okamžitě!“ křičela za dveřmi Alice a dožadovala se vstupu do svého pokoje. Edward jen zakroutil hlavou a dál je ze mne strhával.

„Alice, pomoz mi!“ zašeptala jsem potichu a moje prosby asi byly vyslyšeny. Do pokoje vrazil Emmett, následován Alice a Jasperem. Ten ode mne odtrhl Edwarda, ale vzhledem k tomu, že mě držel za ruce, letěla jsem s ním. Byl by to hezlý let, kdyby mě Edward nepustil a já neskončila uprostřed skleněného stolku. Ten mou váhu neunesl a rozlomil se, k mému štěstí se do mě některé střepy zařezaly. Všem v místnosti najednou zmavly oči a Jasper rychle Edwarda odvedl. Emmett odešel hned za nimi a do pokoje vstoupil doktor. Hned byl u mě a prohlížel mě. Styděla jsem se, ale on se věnoval mým zraněním.

„Je to moc zlé. Alice, dones mi tašku!“ Začal ze mě postupně ty střepy vyndavat, ale to bylo ještě horší. Má kamarádka se po chvilce vrátila a podávala brašnu doktorovi.

„Bell, vím, že to bolí, ale vydrž to!“ podporovala mě Alice, ale moc jí to nešlo. At' si zkusí tu bolest zažít sama, když je tak chytrá!

„Alice, znervózňuješ ji! Zavolej mi Esmé, budu potřebovat její pomoc,“ řekl jí jen a ona opět zmizela.

„Bell, jakmile tě ošetřím, budu tě muset odvézt do nemocnice, ztratila jsi moc krve!“ Při tom ošetřoval má zranění. Do pokoje najednou vstoupila Esme.

„Alice říkala, že mě tu potřebuješ,“ řekla okamžitě a stoupla si za doktora.

„Jdi ji držet, teprve ted' to bude bolet,“ řekl jí a ona ho na slovo poslechla. Když mi doktor začal vyndavat ty střepy, tak mě hladila po vlasech a šeptala mi do uší slova útěchy. Z očí mi již tekly slzy bolesti. Nevím kolik času uběhlo, ale doktor si oddechl a usmál se na mě.

„Hotovo,“ řekl mi a dovazoval rány.

„Co bude ted'?“ ptala jsem se ho zesláblým hlasem, který mi nebyl ani známý.

„Bell, vnímáš mě?“ zeptal se Carlisle, ale když jsem mu neodpověděla, okamžitě zjišt'oval mé životní funkce. Po chvilce svět zčernal a já upadla do černoty.

Esmé

„Co je s ní?“ ptala jsem svého manžela vyděšeně, ale ten byl příliš zaneprázdněný. Sakra!

„Znič tu krev!“ rozkázal mi a já s kývnutím odběhla do jeho pokoje, kde byla desinfekce. S ní jsem se potom rychle vracela zpět. V pokoji již byla Rose.

„Tati? Bude v pořádku?“ ptala se ho vyděšeně a sledovala obvazy na ní. Ačkoliv působí jako ledová královna, tak realita je trochu jiná.

„Snad, ted' ji do nemocnice odvézt nemohu,“ řekl si sám pro sebe a opatrně ji vzal do náruče. V ordinaci ji opatrně položil na lehátko. Svou upíří rychlostí připravil vše, co potřeboval a my s Rose zatím sledovaly Bellu. Vypadala jako by spala, ale nebyla to pravda.

„Bolí ji to?“ zeptala jsem se opatrně svého manžela a on se na mě podíval. Jeho oči mi řekly vše, co jsem chtěla vědět. Carlisle jí píchl do žíly jehlu a napojil na to umělou výživu. Do druhé pak zavedl krev. Bylo to k nevydržení, ale vzhledem k tomu, že jsem již pracovala v nemocnici a Rose taky, takže jsme byly schopny to vydržet.

„Rose? Budu tu potřebovat tvou pomoc,“ řekl jen a ona byla u něj. Carlisle jí zadal úkoly a ona je jako voják vykonávala. Dole se najednou otevřely dveře. Tázavě jsem se pdoívala na svého manžela a po jeho kývnutí, jsem se vydala dolů za ostatními. Jakmile mě Alice zpozorovala, tak byla u mě.

„Jak je na tom?“ ptala se mě okamžitě a její pohled byl vyděšený.

„Omdlela, Carlisle a Rose se o ni starají.“ Podívala jsem se po nich a oni jen kývli.

„Myslím, že budeme chtít vědět odpovědi,“ promluvil Jasper k Edwardovi a ten jen přikývl.

Edward

Bylo to jako kdybych byl na pranýři. Aspoň tak jsem se cítil.

„Já nevím, co mě to popadlo. Bylo to jako kdyby mě ovládl démon ve mně a chtěl ji. Bylo to jako kdyby mě ovládlo mé druhé já, to upírské. Nešlo to zastavit! Já nevím, proč se to dělo!“ vykřikl jsem a v ten okamžik se na schodech objevila Rose.

Esmé

Nebyla to naše Rose, tahle se tvářila jako bohyně pomsty v Athénách.

„Jak jsi si to mohl dovolit? Ty hajzle! Ona je jen člověk! Znásilnit ji? Jsi ubohý!“ vykřikla na něj rozzuřeně a najednou byla u něj a zaútočila na něj. Edward se nebránil, protože věděl, že má pravdu. Nakonec vše přerušil Emmett, který si Rose od Edwarda odtrhl.

„Nenávidím tě!“ vykřikla Edwardovi do očí a on jen kývl.

„Já to vím!“ ujistil ji a sledoval ji, jak se pere s Emmettem.

„Emmett, pust' mě! Ona kvůli němu trpí! Musím ji pomstít, rozumíš? Pust' mě!“ křičela kolem sebe a Emmett ji opatrně odváděl do jejich pokoje.

„To snad není možné!“ zašeptal zděšeně Carlisle a my všichni se odebrali k němu.

„Co se děje?“ ptala jsem se ho vyděšeně a on se na mě jen rychle podíval a sledoval jeden přístroj. „Co s ní je?“ vyjela na něj Rose a Carlisle jen prudce vydechl. Něco se tu děje! A určitě to není moc dobré!

„Ona je těhotná!“ řekl nám opatrně a my zamrzli. To není možné! To nejde!

„Jak to?“ ptala se ho zmateně Rose a vytrhla se Emmetovi z rukou. Věděla jsem, co se jí motá hlavou. Kdyby to šlo, každý pár by měl již pár dětí, ale vždyt' toi nejde.

„Já nevím, ale možná je to proto, že ona je člověk a Edward upír. Já tomu nerozumím!“ Pokrčil bezradně rameny a my na něj jen koukali.

„To dítě bude upír?“ ptala se ho Rose vyděšeně. Pokud bude upír, tak ji zničí! Nemůže to být upír! Nesmí!

„Jeho matka je člověk, takže plnohodné upírství je nepravděpodobné. Já bych to spíš tipl na poloupíra, ale nevím,“ řekl nám a dál ji sledoval.

„Edwarde? Je ti jasné, že se musíš s Bellou udobrit? Chci, aby byla tady s námi! Je mi jedno, jak to uděláš, ale uděláš!“ rozkázala mu Rose a odešla do svého pokoje.

„A radu, jak to udělat, bys neměla?“ křikl za ní a z jejího pokoje se ozvalo zavrčení.

„Musíš si poradit,“ řekla mu Alice a odešla k sobě do pokoje uklidit tu spoušt'. Jasper ji následoval jako poslušný pejsánek svého pánička.

„Ani ty mi neporadíš, mami?“ zeptal se mě a v očích měl jiskřičky doufání.

„Edwarde, já bych ti poradila, ale nevím jak. Bella bude v tomhle hodně nerozhodná a pokud se dozví, že je těhotná, tak to bude ještě horší,“ řekla jsem mu a on souhlasně přikývl.

„Musíme zavolat jejím rodičům, že dneska domů již nepřijde. Esmé, mohla bys?“ zeptal se mě můj manžel a já s úsměvem přikývla.

„Já tu s tebou zůstanu,“ řekl Edward Carlisleovi a sedl si na židli, kterou si přitáhl k lůžku.

„Mám jí to tedy říci? To o tom těhotenství?“ ptal se ho Carlisle zmateně. To bylo vše, co jsem uslyšela, protože potom jsem vytočila číslo její matky.

„Swanová?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Dobrý den, tady je Esmé Cullenová. Vaše dcera dnes přespí u nás. Spolu s mými dcerami mají neplánovanou dámskou jízdu a vzhledem k tomu, že zítra je sobota, tak to chtějí mít přes celý víkend. Doufám, že vám to nevadí,“ řekla jsem tím nejsladčím hlasem a po chvilce se ozvalo souhlasné slovo. Jakmile jsem telefon položila tak jsem šla zpět do ordinace.

„Musíme mlčet!“ vykřikl Edward potichu a sledoval její tvář. Byl zamilovaný!

Autor: Adioma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je to jen hra! - 5. kapitola: