Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 1. kapitola

08.02.2010 (22:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1498×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 1. kapitola

Podivné probuzení

„Slečno, slyšíte mě? Slyšíte? Pane doktore, už se konečně probírá,“ozval se nade mnou nepovědomí ženský hlas. Nedokázala jsem ho nikam zařadit.

„Výborně, už bylo na čase, začínal jsem o ni mít strach,“ odpověděl jí nějaký muž, zřejmě doktor, jak jsem po delším uvažování pochopila.

Hlava mi pulzovala bolestí, ale i přesto jsem pomalu pootevřela oči. Zprvu jsem nad sebou spatřila jen rozmazaný černý stín na bílém pozadí, po zaostření se však stín proměnil v obličej neznámého, ale velice pohledného muže.

„Slečno, že jste si dala na čas, co? Už jsme si mysleli, že se neproberete. Jste v nemocnici, ve městě Forks. Přivezli vás sem po autonehodě, pamatujete?“ Na jeho tváři se zračil úsměv. Nechápala jsem, co je na mé situaci směšného, popravdě, v tu chvíli jsem nechápala vůbec nic.

Pomalu jsem se rozhlédla kolem sebe. Skutečně jsem ležela v nemocničním pokoji, na jedné ze tří postelí. Ostatní dvě, postavené blíže ke dveřím, byly prázdné. Víc jsem neviděla, teda až na ten rozesmátý obličej nad sebou.

Doktor mluvil o autonehodě… Autonehoda? Co to je? Aha, už vím, to je, když dvě auta narazí do sebe. Ale já a autonehoda? Já přece nejsem žádné auto, já jsem… já jsem… sakra, kdo vlastně jsem?

„Nevypadá úplně při vědomí, pane doktore,“ ozvala se znovu ta žena, nejspíš sestra. „Myslíte, že ta poranění hlavy byla vážnější, než jsme předpokládali?“

„To nevím, Polly, ukáže až čas,“ odpověděl doktor a znovu se otočil na mě. „Tak, slečno, jestli mě slyšíte tak třeba zamrkejte.“

„Slyším vás,“ skoro neslyšně jsem zakrákorala. Hrdlo jsem měla úplně stažené.

„Výborně, to je víc, než jsem čekal. Asi bych se měl představit, jsem váš ošetřující lékař, jmenuji se Carlisle Cullen. A vy jste? Nechci být nezdvořilí, ale nenašli jsme u vás žádné doklady.“

„Já jsem…“ zamyslela jsem se. Zatraceně, to přece není možné, vždyť já přece musím někdo být! Každý přece někdo je, nebo snad ne? Ach bože! „Já nevím… nevím, kdo jsem!“

„Žádný strach, však si jistě brzo vzpomenete. Měla jste těžký otřes mozku a nějaká lehčí zranění, není se čemu divit. Budu už muset jít, čekají na mne další pacienti. Kdybyste něco potřebovala, zavolejte sestru,“ řekl, vrhl na mě ještě jeden okouzlující úsměv a odešel, následován sestrou.

Říkal, že jsem v nemocnici ve Forks. Kde je Forks? Existuje vůbec? Nezdá se mi to? uvažovala jsem pomalu a nakonec únavou usnula.

„Tak, jsme tady, tohle je můj dům,“ nadšeně vykřikl Carlisle a šel mi pomoct vystoupit z auta. Což o to, dům byl docela pěkný, celý prosklený, vypadal obrovský.

V nemocnici jsem byla celý měsíc, zranění se téměř dokonale vyléčila, ale ztracená paměť ne a ne znovu naskočit. „Déle tady už bohužel zůstat nemůžeš,“ řekl mi včera k večeru Carlisle, se kterým jsem si začala tykat. „A protože sis ještě nevzpomněla, nemůžu tě jen tak pustit, to by mi moje svědomí nedovolilo. Navrhuju, abys nějakou dobou bydlela u mě, máme velký dům se spoustou pokojů a moje manželka Esme se o tebe s radostí postará, nemusíš se bát, že budeš na obtíž.“

Zprvu jsem nevěděla, co mu na to mám odpovědět. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že jednoho dne budu muset z nemocnice odejít, vždyť ani neví, jestli jsem pojištěná, nenapadlo mě ale, že to bude tak brzy. Skutečně jsem nechtěla dělat Carlislovi kouli na noze, hlavně když mě vůbec nezná, ale přemluvil mě. Prozradil mi, že jeho manželka nemůže mít děti, ale nadevše je miluje, proto si prý adoptovali dvě holky a tři kluky.

„Všichni chodí na střední tady do Forks, do stejného ročníku. Nějak se jim podařilo napárovat se, jen Edward chudáček zůstal sám,“ odpověděl se smíchem, když jsem se ho na ně zeptala. „Víš, jestli máš ráda nákupy, tak si budeš rozumět s Alicí. Ona je hrozná shopaholička, obléká celou rodinu. Obávám se, že obleče i tebe. Chodí s Jasperem, přibyl k nám teprve nedávno… No, však uvidíš, dneska mám ještě noční, tak ráno pojedeš se mnou, ano?“

„Dobře, jak chceš,“ vyrazila jsem ze sebe a začala se modlit, abych se jim líbila.

Ze zamyšlení mě vytrhl Carlislův hlas: „Ty nevystupuješ?“ zeptal se a roztáhl koutky rtů do veselého úsměvu.

„Jo, jasně, jen jsem se zamyslela…“

Najednou se otevřely vstupní dveře a stanula v nich překrásná žena, mohlo jí být stejně jako Carlislovi, možná trochu míň. Zářivě se usmála a zamířila k nám. To bude nejspíš Esme, protože ostatní musejí být touhle dobou ve škole, pomyslela jsem si. Vypadala hrozně sympaticky, asi stejně vysoká jako já, s hnědými vlasy a očima podivné zlaté barvy, stejné, jako Carlislovi. Takové oči jsem ještě nikdy u nikoho jiného neviděla.

„Zdravím, já jsem Esme,“ přivítala mě žena s napřaženou rukou, kterou jsem okamžitě stiskla. Udivilo mě, jak je studená, ale to přece není nic divného. „Ty musíš být ta záhadná neznámá, Carlisle nám o tobě povídal. Je mi líto, co se stalo, ale doufám, že se ti přes to všechno bude u nás líbit. Můžeš tu zůstat tak dlouho, jak jen budeš chtít.“ Díky jejímu milému chování jsem se celkem uklidnila a znovu se rozhlédla kolem.

Carlisle zatím políbil Esme na přivítanou a zaparkoval auto do garáže, ve které, kromě dvou dalších parkovacích míst, stál stříbrný Jeep. Ani mě nepřekvapilo, že mají tolik aut, vždyť dům sám o sobě prozrazoval bohatství. Jen mě trochu udivilo, že si tak krásnou rezidenci postavili uprostřed lesů, vždyť tady přece nemůže zasvítit slunce. No co, nejspíš mají rádi soukromí, jejich věc. Já jsem jenom ráda, že se mám kam uchýlit, protože představa, že někde zmatená sedím na ulici a nevím kam jít, mi zrovna moc lákavá nepřipadala.

„Tak pojď dovnitř, ukážu ti tvůj pokoj. Máš ho úplně nově zařízený, jsem totiž bytová návrhářka a strašně mě baví zkrášlovat svůj dům. No nic, tudy.“ Vzala mě okolo ramen a odváděla po schodech ke dveřím a dále do haly, která zevnitř vypadala ještě větší než  venku. O zavazadla jsem se starat nemusela, žádná jsem neměla.

Shrnutí

2. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 1. kapitola: