Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 10. kapitola

11.03.2010 (10:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1408×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda?

10. Kapitola

„Tak jak to tedy je?“ zeptala jsem se ho klidně, když jsme vyšli před dům. Už jsem se přestala bát, Edward by mi přece neublížil, tím jsem si byla jistá.

„Myslím, že znám lepší místo, kde ti to vysvětlím,“ vesele se uchechtl a už jsem seděla na jeho zádech. Neskutečnou rychlostí se vrhl do lesa, chladný vítr mi svištěl kolem uší.

„To je nádhera!“ zalapala jsem po dechu, když mě vysadil na nejhořejší větev až neskutečně vysokého stromu. Díky tomu, že byl měsíc v úplňku, jsem viděla úplně všechno.

„Tohle je Forks,“ ukázal k větší kupě světel. „A tohle,“ kývl k několika roztroušených světýlkům, „je rezervace La Push.“

„Tohle je tvoje… eh, oblíbené místečko?“ zajímala jsem se a křečovitě svírala větev. Při své šikovnosti jsem schopná zabít se na rovině, natož nejištěná v korunách stromů.

„Ano, sem chodím přemýšlet. Seděl jsem taky tu noc, co jsem tě přišel navštívit a poprvé tě políbil. To ale nebylo plánované, probudila ses,“ rozhlížel se zamyšleně kolem.

„Ta návštěva asi nebyla první, že ne?“ hádala jsem podle jeho výrazu.

„Ne, to rozhodně nebyla. Chodil jsem za tebou každý den. Jsi roztomilá, když spíš, někdy mluvíš ze spaní,“ usmál se a přitáhl si mě k sobě.

„Já mluvím ze spaní? A co říkám?“ zděsila jsem se.

„Nic, co bych nerad slyšet,“ zašeptal mi do ucha a zmocnil se mých rtů. Nějak jsem si uvědomila, že to ani nepotřebuju vědět…

„Alice měla pravdu, jednou mě udusíš,“ lapala jsem po dechu, ale odmítala se ho pustit, což mu evidentně nevadilo.

„Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo,“ políbil mě na krk.

„Jak je to tedy s tím vaším upírstvím?“ zajímala jsem se po chvíli, když jsme v objetí seděli na větvi.

„Nepijeme lidskou krev, jestli se ptáš na tohle. Naše rodina se živí jen krví zvířat, proto máme zlaté oči,“ vysvětloval a pozoroval mé reakce. „Nejím, nespím, mám obrovskou sílu a zbystřené smysly. Také ohromnou rychlost, jak jsi sama viděla.“

„A to nemáš chuť mě… zakousnout?“ nedalo mi to a zeptala jsem se.

„Ani si nedokážeš představit, jak moc bych chtěl,“ odpověděl, ale když vyděl můj vylekaný výraz, rychle mě uklidňoval. „Nemusíš se bát, ovládám se,“ zašeptal a políbil mě do vlasů. „Všichni se ovládáme, nikdo ti neublíží.“

„Já ti věřím. Kdyby sis mě chtěl dát k večeři, už bys to udělal,“ zasmála jsem se klidně. Ne, on by mi nikdy nedokázal ublížit, tím jsem si stoprocentně jistá.

„Všichni ale nejsou jako my. Moje, teď už i tvoje rodina je v tomhle hodně odlišná. Máme přátele v Denali, kteří také žijí jako vegetariáni, ale jinak jich moc není. Když někde potkáš upíra, raději vezmi nohy na ramena,“ šeptal mi do ucha a přitom mi přejížděl rty přes ušní lalůček. Nedalo se odolat, musela jsem se k němu otočit a opětovat mu polibky.

„Co bys ještě chtěla vědět?“ zajímal se po chvíli bohulibé činnosti.

„To ti není zima?“ choulila jsem se jenom v tričku, vystavená ostrému větru.

„Budeš se divit, ale ne,“ zasmál se a vzal mě na záda.

„Hyjé!“ neodolala jsem a lehce stiskala kolena.

„Tak to jsi neměla dělat,“ zavrčel a prudce seskočil dolů, až jsem leknutím vykřikla. Jakmile dopadl na zem, vyběhl k domu takovou rychlostí, že jsem nedokázala vnímat, kde je les a kde není. Na nohy mě postavil až v obývacím pokoji, který byl stejně plný jako před naším odchodem. Svět se se mnou zatočil a já padla na nejbližší sedačku.

Carlisle okamžitě vyskočil. „Proboha Edwarde, co to děláš? Chceš jí ublížit?“ vyjel na něj.

„Ona mi řekla hyjé,“ obhajoval se Edward a sotva se v záchvatu smíchu držel na nohou. Emmett to nevydržel a odpadl úplně.

„Vám se to směje,“ snažila jsem se o uražený tón, ale moc mi to nešlo. Avšak ani Carlisle není z kamene a za chvíli se pokojem nesl nejen smích, ale i řehot a podobné projevy veselí.

„Měla bys jít spát,“ pohladila mě Esme po rameni. „Dneska byl dlouhý den, plný překvapení.“

„Asi máš pravdu,“ zívla jsem si. Chtěla jsem vstát, ale to už jsem byla uvězněná v Edwardových pažích. „Nemusíš to zas tolik přehánět,“ vrtěla jsem se, avšak nebylo mi to moc platné, ani jsem se nenadála a už jsem stála ve svém pokoji.

„Děkuji za odvoz,“ usmála jsem se na něj, navštívila šatnu za účelem najít pyžamo a poté se uchýlila do koupelny. Když jsem vyšla, Edward na mě čekal na posteli.

„Dobrou noc,“ zašeptal mi do vlasů a políbil na spánek. Nenechala jsem se dlouho pobízet a téměř okamžitě usnula, stulená v jeho náruči.

***

Znovu jsem běžela ztemnělým lesem, znovu jsem utíkala před neuvěřitelně rychlou tváří, ke které se přidalo i tělo. Tělo oděné v černém vlajícím plášti. „Isabello!“ křičela postava a já věděla, že je to určeno mě. „Isabello, počkej! Mě jen tak neutečeš!“ pokračovala, ale já jsem běžela stále dál. Zoufale jsem vyběhla z lesa na silnici, kde jsem zahlédla světla a ucítila náraz…

S výkřikem jsem se prudce posadila. V první chvíli jsem se ve tmě nemohla zorientovat, ale pevné a chladné paže, které se omotaly kolem mého těla, mi dodaly pocit bezpečí. Edward je tady, nic se mi nestane. Hlasitě jsem si oddechla.

„Zdálo se ti něco strašného?“ ozvalo se těsně vedle mého ucha.

„Ani ne, už jsem si vzpomněla, jak se jmenuju,“ zamumlala jsem stejně tiše, ale přece to někdo slyšel.

„Ty sis vzpomněla?“ rozrazily se dveře a dovnitř vpadl Emmett, jen v kalhotách. „Je to pravda? Jak se teda jmenuješ?“ vyzvídal a skočil za námi na postel, kdyby mě Edward neposunul, zůstala by ze mne jenom placka.

„Muselo to být?“ zavrčel na něj výhružně Edward.

„Si piš, brácho,“ zachechtal se Emmett a otočil se na mě. „Kdo teda jsi, sklerotičko?“

„Já jsem – asi – Isabella,“ zašeptala jsem nejistě. „Ale… spíš Bella,“ zamyslela jsem se. To jméno mi opravdu připadalo velmi povědomé. Ano, jsem si jistá! Jmenuju se Isabella!

„Wow! Tak to je-,“ začal, ale nestačil to dopovědět.

„Emmette Cullene, můžeš mi říct, co tam nacvičuješ?“ vletěla do pokoje Rosalie a funěla jako furie. V rámci zachování vlastního života jsem se raději přitiskla těsněji k Edwardovi.

„Eh, Rose, zlatíčko…“ snažil se Emmett o podlézavý tón, ale přes záchvat smíchu se mu to moc nedařilo.

„Já ti dám zlatíčko! To je nemůžeš nechat chvíli na pokoji?“ vyjela na něj, ale sama měla co dělat, aby se nezačala smát.

„Když ona si vzpomněla,“ vymlouval se, ale to už ho Rose chytila za kotník a za hlasitých protestů táhla přes chodbu až do jejich ložnice, odkud se po chvíli začaly ozývat neokomentovatelné zvuky. Co říct, prostě Rosalie a Emmett.

„Tak, a je chvilku klid,“ zavřel Edward dveře a vrátil se ke mně. „Isabello,“ zašeptal mi do ucha. „Máš moc hezké jméno.“

„Díky, Edwarde, ty taky,“ oplatila jsem mu lichotku a stulila se do jeho náruče, když tu mě najednou něco napadlo. „Není tady nějak… tepleji?“

„Esme zatopila,“ šibalsky se na mě usmál.

„Proč by Esme topila v domě plném… Kvůli mně?“ zkusila jsem, přestože jsem znala odpověď.

„Ne, kvůli tomu, abychom se k sobě mohli tulit,“ políbil mě na krk.

„Hmm, to není zas tak špatné,“ přitiskla jsem se k němu. Začal mi potichu broukat nějakou melodii, ale to už jsem nic nevnímala.

***

„Isabella? Je to pravda, že jsi Isabella?“ vybafla na mě Alice, jen co jsem se ráno objevila ve dveřích kuchyně. „To se musí oslavit, jedeme nakupovat!“ zavýskla nadšeně a poskakovala kolem mne.

„Jat to víš?“ otočila jsem se na ni nechápavě. „Emmette!“ zařvala jsem směrem nahoru.

„Ahoj, Bello!“ seskočil Emmett ze schodů s nevinným výrazem. „Jak ses vyspala?“ zamrkal očima s vážným pohledem, ale koutky mu cukaly záchvatem smíchu.

„Dobře, jakmile jsi odešel. Kde je vůbec Edward?“ rozhlížela jsem se kolem, jako by mohl vyskočit zpoza rožku.

„Ve škole s ostatními,“ zazubila se Alice.

„A kde je Carlisle s Esme? Proč nejste taky ve škole?“ zatvářila jsem se nechápavě.

„Carlisle je v nemocnici, Esme odevzdává nějaké plány a my jsme tě dostali na starost,“ zazubil se na mne Emmett a zhnuseně si přičichl k mým cereáliím. „Jak to můžeš jíst?“

„Vy mě máte na starost?“ zděsila jsem se.

„Bingo! A užijeme si spoustu legrace!“ vykřikl Emmett nadšeně.

9. Kapitola

Shrnutí

11. Kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 10. kapitola: