Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 11. Kapitola

18.03.2010 (13:45) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1483×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda?

11. Kapitola

„Myslím, že ti půjdu najít něco na oblečení,“ zhodnotila Alice jedním pohledem moje pyžamo zčásti ukryté pod županem. „Až dojíš, bude na tebe čekat na posteli,“ křikla ještě přes rameno a zmizela nahoře.

„Uděláš pro mě něco?“ naklonil se ke mně Emmett s ďábelským úsměvem.

„Podle toho, co by to bylo,“ odpověděla jsem neurčitě, ale mé nitro se svíjelo zvědavostí. Co zase vymyslel?

„Prostě se budeš celý den držet co nejblíže Alice, aby nemohla vidět moji budoucnost,“ pokrčil klidně rameny, ale já jsem tomu jeho pohledu já-nic-já-muzikant neuvěřila ani na chvíli.

„Ona nevidí tvou budoucnost, když jsem s ní?“ otázala jsem se nechápavě a marně si lámala hlavu s tím, co má zase za lubem.

„To ti neřekli? Na její vize funguješ jako rušička. Vidí nás jako šedou mlhu s rozmazanými skvrnami, nebo tak nějak, jakmile je blízko tebe. To je od ní podlý, že ti to neřekla!“ rozčiloval se, ale cukání koutků ovládnout nedokázal.

„Dobře, ale za nic nemůžu,“ mrkla jsem na něj a nervózně poposedla, jak jsem se nemohla dočkat, co vyvede.

„Tak za tohle mě zabiješ a spálíš, Alice Cullenová, ale bude to stát za to. Tohle bude pomsta za všechny vyzrazené žertíky,“ zamumlal si pod vousy a v očích se mu objevil zvláštní lesk. „Teda… doufám, jestli se to podaří,“ malinko znejistěl.

„Už jdeš?“ ozvala se Alice netrpělivě.

„Jasně!“ hodila jsem poslední pohled směrem k Emmettovi a vyběhla po schodišti do druhého patra, pouze s jedním malým nedorozuměním s posledním schodem. Já přece nemůžu za to, že je víš jak ostatní!

„Šlo by to někdy bez modřin?“ otázala se se smíchem a ukázala na hromádku podezřele barevné látky. „Tohle si obleč, pojedeme nakupovat,“ prohlásila rozhodně.

„Vždyť jsme byli včera!“ zděsila jsem se a udělala na ni psí pohled. „Alice, já jsem člověk, potřebuju trochu odpočinku, a to nejen fyzického, ale i duševního,“ snažila jsem se vykroutit, ale její odhodlaný výraz nepřipouštěl námitek.

Najednou se zdola ozvaly podivné rány a následně Emmettovo oznámení: „Musím si něco zařídit, hned jsem zpátky!“ zařval a už jsem slyšela jen zvuk motoru.

„Co zase vymýšlí?“ otočila se na mě Alice nechápavě.

„Nemám tušení,“ pokrčila jsem rameny a raději se bez dalších protestů začala oblékat.

***

„Přece to nebylo tak hrozné, nebo ano? Já jsem si to teda pořádně užila a jak to vidím, budu muset požádat Esme, aby ti nechala zvětšit šatník, protože tohle všechno do něj určitě nenarveme,“ cvrlikala a vesele poskakovala kolem mě, když jsme nastupovali do auta po dalším z několikahodinových nákupů. Naštěstí jsem Alici přemluvila jen na Port Angeles, nebylo to tedy zas tak hrozné.

„Alice, klid,“ mírnila jsem ji, když jsem se snažila nasoukat na sedadlo spolujezdce. „Mohli bychom už jet? Za chvilku budou ze školy doma,“ nahodila jsem nejprosebnější výraz, jakého jsem schopná.

„Tak dobře, ale jenom proto, že by mě Edward zabil, kdybych tě moc utahala,“ rezignovala po chvíli přemýšlení.

Jakmile přiložila nohu na plynový pedál, byla velmi malá pravděpodobnost, že by ji odtáhla a za nedlouho už vjížděla na odbočku ke Cullenovic rezidenci. Měla jsem neblahé tušení, že Emmett už bude mít vše přichystané a při pohledu na jeho Jeep nedbale zaparkovaný před domem jsem se netrpělivě zavrtěla na sedadle.

„Ahoj, vy už jste doma?“ přivítal nás Emmett, jakmile Alice zajela do garáže. „Ať jde první!“ šeptl mi důrazně do ucha, když nedávala pozor, a já měla co dělat, abych zachovala vážnou tvář.

„Nachystala Esme něco k obědu, nebo si mám uvařit?“ otočila jsem se na Alici.

„Já ti uvařím!“ zavýskla vesele. „Emmette, budeš prosím hodný bratříček a odneseš Belle tašky do pokoje? Prosím,“ dodala, když nasadil ublížený výraz.

„Co já bych pro svou nejmladší sestřičku neudělal,“ zašklebil se a sledoval, jak jde Alice ke dveřím. Šla jsem za ní, ale raději jsem si udržovala dvoumetrový odstup. U Emmetta nikdo neví, jistota je jistota, mám se ještě ráda.

Jakmile Alice otevřela vchodové dveře a vstoupila do předsíně, na hlavu se jí převrhl kbelík s podivnou lepkavou hmotou podezřele připomínající med. V momentě začala chrlit takové nadávky, jaké jsem nejspíš za celý svůj život nikdy neslyšela, a vletěla do koupelny, aby zachránila, co se dalo. V koupelně ji však taky čekalo ne zrovna příjemné překvapení: tentokrát byl kbelík naplněn peřím.

Opatrně jsem překročila nadělení u dveří a obezřetně se vydala za ní. Jak znám Emmetta, tohle ještě ani zdaleka nebyl konec. Alice se ze sebe snažila obrat peří a slibovala Emmovi tolik druhů různého mučení, jaké jsem si ani nedokázala představit, všechna zakončena krutou smrtí v plamenech.

„Jdu se umýt a potom ho zabiju!“ vyhrožovala zuřivě a vydala se směrem ke svojí ložnici.

Koutkem oka jsem zahlédla Emmettovo mrknutí a pochopila jsem, že tohle ještě není ani zdaleka konec. Rychle jsem se vydala za Alicí, která, kdyby mohla, by byla rudá vzteky, a v půli schodiště mě málem porazil její zoufalý řev.

Jakmile jsem překonala zbývající metry a vběhla do její ložnice, klesla jsem na zem v záchvatu smíchu. Celý pokoj, který sdílela spolu s Jasperem, byl postříkán všelijaký barvami a nábytek rozmlácený na třísky. V jednom roku byly pohozené prázdné plechovky od barev a různé spreje, jež byly nejspíš použity k zdevastování místnosti. Alice zrovna zoufale stála před dveřmi do šatny a vypadala, že se rozhoduje, jestli má ten pohled riskovat nebo ne. K mé nezměrné radosti se odhodlala a dveře pomalu otevřela. Jestli byla ložnice v dezolátním stavu, šatna se nedala popsat slovy. Všechno oblečení, a že ho nebylo zrovna málo, protože šatna byla pomalu větší než místnost, ke které byla připojená, bylo rozstříháno na velmi malé kousky a nalepené všude po stěnách, strop nevyjímaje. Všechny police a regály byly naskládané uprostřed a pokryté zářivě růžovou barvou.

„Emmette Cullene, tohle bude tvoje smrt!“ zařvala, až mi málem praskly ušní bubínky a vztekle vyběhla z místnosti svou upírskou rychlostí.

Než jsem stačila seběhnout schody, už se válela s Emmettem v prachu před domem. Bylo jasné, že proti němu nemá nejmenší šanci, ale nejspíš jí stačilo uštědřovat mu jednu ránu za druhou, málem jsem je ani nestačila pořádně sledovat.

Zrovna v nejlepším se na příjezdové cestě za hlasitého skřípění brzd objevilo stříbrné Volvo, načež z něj vyskákalo celé jeho osazenstvo. První se vzpamatoval Jasper a vrhl se své lásce na pomoc. Edward se starostlivě rozběhl ke mně, ale když viděl, že jsem úplně v pořádku, tedy až na to, že smíchy nemohu popadnout dech, začal hlasitě povzbuzovat Alici. Za chvíli se k nám připojila i Rosalie, která zase provolávala Emmettovo jméno.

Souboj nakonec skončil remízou, tedy alespoň podle Emma, protože prohlašoval, že tohle mělo prý být střetnutí svalů a ne schopností, přičemž se zuřivě díval na Jaspera. Alice mu vyhrožovala, že tohle ještě není konec a že mu pořádně osladí život.

„Jdu ti něco uvařit, abych se odreagovala,“ nakrčila Alice uraženě nos a za rukáv mne odtáhla do kuchyně.

Snažila jsem se ji nějak rozptýlit, aby se už nezlobila. „Kdo vlastně byli ti kluci, kteří na nás vrčeli v Seattlu?“ pohupovala jsem nohama na barové stoličce, zatímco na rozpálené pánvi prskal olej.

„Ti? To byli…“ na chvilku se odmlčela, ale pokračovala, „eh, vlkodlaci.“

„Vlkodlaci?“ vytřeštila jsem oči a přestala houpat nohama.

„No, ne vlkodlaci jako takový, spíš bych řekla měniči. Víš, dokážou se přeměnit na obrovské vlky. Žijí tady nedaleko v rezervaci La Push. Jsou to naši přirození nepřátelé,“ pokrčila rameny, jako by se nic nedělo. „Máme s nimi dohodu a stanovené hranice, které žádní z nás nepřekročí. Dalo by se říct, že se tolerujeme, ale k ostatním upírům tak shovívaví nejsou. Největší sranda na tom je, že před nedávnem zrušili v rezervaci školu a místní jsou nuceni docházet do Forks,“ zamyšleně se uchechtla a hodila na syčící omastek na nudličky pokrájené maso. „Někteří mladí se ještě nedokážou ovládat a náš pach je vydráždí, jeden z nich musel dokonce utéct z hodiny, aby se neproměnil.“

Její vypravování bylo zvláštní, takové… povědomé? Zmocnil se mne neodbytný pocit, že jsem tohle už někdy slyšela.

„Víš, dokážou se měnit na obrovské vlky,“ honilo se mi hlavou po celou dobu, co jsem jedla. Vlci. Před očima se mi objevil obrázek, snad rozmazaná vzpomínka. Obrovský červenohnědý vlk, velký jako kůň, sklánějící se nade mnou. Necítila jsem strach, jen… nevím. Už zase nevím. Zrovna teď, když si potřebuju vzpomenout! Ne, raději o tom nepřemýšlet, nechat tomu čas. Ale jak dlouho budu muset ještě čekat? Kolik dní, týdnů, měsíců?

Najednou mě něco napadlo.

„Alice?“ zajímala jsem se jako by zvědavě, snažíc se v hlase potlačit vzrušení.

„Ano?“ otočila se na mne a uklidila můj talíř do myčky.

„Ta holka, co s nimi byla, kdo to je?“

„Myslíš Emily?“ zeptala se, a když jsem přikývla, pokračovala. „Ona je zasnoubená se Samem Uleyem, vůdcem celé smečky. Žijí spolu někde v rezervaci. Proč se ptáš?“

„Ale jen tak, vypadala sympaticky,“ pokrčila jsem s hraným nezájmem a šla si umýt ruce.

V hlavě mi uzrával ďábelský plán… No, ne zrovna ďábelský, ale rozhodně se nikomu z Cullenů líbit nebude. Kdo ale říká, že musí všechno vědět?

10. Kapitola

Shrnutí

12. Kapitola

P. S. Jakákoliv kritika ani sebeobyčejnější smajlík nikdy neuškodí =D

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 11. Kapitola: