Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 12. Kapitola

27.03.2010 (21:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1776×

Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda?

12. Kapitola

„Dneska tě mám na starosti já,“ usmála se na mě Rose, když jsem sešla do kuchyně na snídani. Celým domem se nesla úžasná vůně palačinek a mé prázdné útroby volaly po nasycení. To už jsem se ale vrhala na tu dobrotu.

„Rose, jak je možné, že umíte tak dobře vařit?“ otočila jsem se na ni, když jsem odnášela prázdný talíř.

„Ani nevím,“ zasmála se a vytrhla mi z ruky talíř. „Tak nějak mě to baví, i když to příšerně smrdí. Bohužel jsem ještě neměla možnost to na někom vyzkoušet. Chutnalo ti to?“

„Že váháš, mám pocit, že něco tak dobrého jsem ještě nikdy nejedla,“ oplatila jsem jí úsměv, ale v hlavě spřádala plány.

Na chvilku jsem si sedla k televizi a pustila jsem film, u kterého jsem včera usnula v Edwardově náruči. No, o nic světoborného jsem nepřišla, navíc jsem se teď ani nemohla soustředit.

„Rosalie?“ otočila jsem se na ni, zrovna když pokládala už asi desátý časopis.

„Ano?“ stočila svůj zrak na mou osobu.

„Mohla bych ven?“ nasadila jsem ten nejprosebnější výraz, jakého jsem schopná.

„Ven? Jak ven? Samozřejmě, že můžeme ven,“ začala vstávat, ale já jsem ji zadržela.

„Víš, já bych chtěla jít sama. Co jsem u vás, neměla jsem moc možností, kromě nákupů, vzdálit se od domu nebo se jen tak projít v lese. Chtěla bych navštívit Forks,“ použila jsem psí oči druhého kalibru.

„Dobře,“ svolila po chvilce přemýšlení a já málem zavýskla. „Ale,“ dodala rychle, „nebudeš se bavit s cizími lidmi,“ upozornila mě.

„Jasně, jasně, já vím,“ skočila jsem jí radostně kolem krku.

„Tady máš klíče od mého auta,“ podávala mi je. „Postarej se o něj a vrať ho pokud možno v pořádku,“ dodala, když jsem při pokusu o rychle zdolání schodů málem zakopla.

Rychle jsem se převlékla, do kapsy strčila mobil a vběhla do garáže. Rosino autíčko tiše předlo a poslouchalo na slovo. Když jsem opouštěla příjezdovou cestu a vjížděla na silnici, před očima mi proletěla nějaká vzpomínka. Seděla jsem za volantem nějakého postaršího vozítka a snažila se zařadit jedničku za instrukcí zastřeného mužského hlasu.

Místo do Forks jsem se rozjela směr La Push. Doufala jsem, že tam trefím, ale vedla tam jen jedna, a to dost neudržovaná silnice. Nechtěla jsem vjíždět přímo do obydlené části, raději jsem zastavila u prvního domku, co jsem na cestě potkala. Zazvonila jsem a po chvíli mi otevřela dveře nějaká starší paní.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně. „Můžete mi prosím říct, kde bydlí Emily? Je zasnoubená se Samem Uleyem.“

„Ale samozřejmě, děvenko,“ usmála se na mne mile. „To musíš jet pořád po téhle cestě a třetí domek na levé straně je jejich.“

„Děkuji vám,“ zavolala jsem na ni a rychle nasedla do auta. Měla jsem přesně čtyři hodiny, než se Edward s ostatními vrátí ze školy.

Zaparkovala jsem před modře natřeným domkem a nejistě zaklepala na dveře. Ty se téměř okamžitě rozletěly a na prahu stála Emily: „Ahoj. Ty jsi ta neznámá z obchodu, že? Ráda tě vidím, pojď dál,“ otevřela dveře dokořán a na zjizvené tváři se jí objevil zářivý úsměv.

Nejistě jsem vešla a posadila se k obrovskému kulatému stolu, kam mi pokynula.

„Tak, co bys potřebovala?“ zeptala se přátelsky a přisedla si vedle mě.

„Já… no, ty víš, u koho bydlím, že?“ nejistě jsem se na ni podívala.

„Ano, Sam říkal, že u Cullenů,“ odpověděla a než jsem ji stačila zarazit, vyletěla ze židle přichystat nějaké pohoštění.

„Jo, ale víš, co jsou zač?“ tahala jsem z ní. Nerada bych, aby litovala, že mě pustila do domu.

„Samozřejmě, že vím. Jsou to upíři a navíc ani nepijí lidskou krev. Máme s nimi dohodu,“ přikyvovala a položila přede mne talíř s citronovým koláčem. „Nabídni si.“

„Ne, děkuji,“ odmítla jsem. „Abych pravdu řekla, ani nevím, proč jsem tady. Když jsme se poprvé potkaly, nevěděla jsem, co jsou zač, řekli mi to, až jsme se vrátili domů,“ začala jsem.

„Jestli od nich chceš odejít, mám tu jeden pokoj volný,“ nabízela hned, jak jsem se odmlčela.

„Ne, to opravdu nebude nutné. Jen… když mi Alice vyprávěla, co jsou ti kluci, co byli s tebou, vlastně zač, na něco jsem si vzpomněla. Na obrovského vlka,“ pokračovala jsem nejistě. Nebyla jsem si ani jistá, jestli to nebyl jen výplod mojí fantazie.

„Byl ten vlk velký jako kůň?“ zajímala se klidně.

„Ano, byl mnohem větší, než obyčejní vlci, a takový…“ Snažila jsem se tu vzpomínku oživit, ale nedařilo se.

„Děsivý,“ dokončila za mne Emily, musela jsem jen přikývnout, opravdu z něj šel strach. „Jakou měl barvu kožichu?“ zajímala se věcně.

„Nevím… Asi hnědou, ale ještě s něčím…“ namáhala jsem si hlavu, avšak bezvýsledně.

„Tak to mohl být třeba Quil, ten má čokoládový kožich, ale není sám, skoro všichni mají různé odstíny hnědé,“ zamyšleně ukusovala koláč. „Někdy mi dělá problémy je rozeznat, hlavně potmě. Sama bych ale poznala mezi tisíci,“ zasněně se zasmála a v očích se jí objevila láska.

„Miluješ ho asi hodně, že?“ poznamenala jsem s úsměvem.

„Já? Já ho miluju z celého srdce, ale on… S tou jeho láskou je to trochu komplikovanější. U vlků funguje otisk, což znamená, že jakmile potkají člověka, který je jim předurčen, na první pohled se do něj zamilují. Nemají na výběr,“ povzdechla si, ale oči jí vesele zářily. Očividně Sama nelitovala.

„Asi je to ode mě netaktní, ale,“ pokynula jsem rukou k její pravé tváři, „jak se ti stalo tohle?“

„To byla jen taková nehoda, nic vážného,“ bezstarostně se zasmála. „Nechceš ještě kousek koláče?“

„Ne, já jsem před hodinou snídala,“ odmítla jsem s úsměvem.

Emily je báječná, optimistická. Na všem dokázala vidět to dobré. Seděla jsem v její kuchyni snad víc než dvě hodiny a stále jsme si měli o čem povídal. Vysvětlila mi všechno, co se týče vlků, a já jsem jen žasla. Stále jsem však měla podivný pocit, jako bych tohle už někde slyšela. To ale není možné, tajemství zná jen opravdu málo lidí. Dokonce jsem jí vyprávěla o své nynější rodině, o tom, jak jsem šťastná. Připadalo mi, jako bychom se znali roky, což ovšem nebylo možné. Pochopila i mou vzpomínkovou bariéru.

„To bude Sam!“ vyskočila najednou do židle, když se ozvaly podivné rány.

„Miláčku, už jsem doma!“ ozval se odněkud ze dvora mužský hlas. „Máš navařeno? Já jsem je nechtěl, ale oni se ke mně přidali sami.“ To už se ale ve dveřích objevila mohutná postava Emilyna snoubence, oděná pouze do ustřižených kalhot.

„Ty?!“ vykřikl, když mě spatřil, podivně se přikrčil a začal vrčet.

„Same, ráda bych ti představila mou novou kamarádku Bellu,“ pravila klidně Emily, přešla k němu a políbila ho na uvítanou.

„Tvoje kamarádka?“ nedůvěřivě si mne měřil pohledem. Ani jsem se mu nedivila, já bych na jeho místě asi jednala stejně. Vždyť žiju s bandou upírů.

„Ano, přijela mne navštívit. Moc dobře si rozumíme a žádné nebezpečí mi nehrozí,“ položila mu na uklidněnou ruku na paži.

„Asi bych už měla jít,“ začala jsem se zvedat a nejistě sledovala Sama, který si sedl ke stolu naproti mně.

„To ať tě ani nenapadne, musíš zůstat na oběd,“ zatlačila mne Emily rozhodně zpátky do židle. „Kdo všechno je tady? Udělala jsem pečeni, snad jí bude dost,“ otočila se na svého nastávajícího.

„Jen Jared a Paul s Quilem. Jo, a ještě Jacob, ale ten bude muset první najít kalhoty, co po cestě vytrousil. Seth mu překousl šňůrku,“ uchechtl se a stále si mne nedůvěřivě měřil pohledem.

„Jo, tak to by mělo vyjít, jen poslední bude mít trošku menší porci,“ usmála se a začala nakládat na talíře neskutečně voňavou pečínku. Pomalu se mi začaly sbíhat sliny.

„Emily, opravdu si myslím, že by bylo lepší jít,“ snažila jsem se namítnout, ale ani se neotočila. „Každou chvíli skončí škola a nechtěla bych, aby Edward začal zmatkovat. Nikdo z nich neví, kde vlastně jsem.“

„Ty pijavice neví, že seš tady?“ otočil se na mne Sam. „Tos jim jako utekla?“

„Ne, neutekla, jen jsem se jela provětrat, alespoň tak jsem to řekla Rose,“ odpověděla jsem mu upřímně.

„Tady máte, nechte si chutnat,“ postavila před nás talíře. „Ostatní dostanou, až se objeví.“

„Mluvil tady někdo o jídlu?“ ozvalo se a do kuchyně se nahrnuli tři kluci, oblečení stejně jako Sam. Emily mi vysvětlila, že vlkům zima nebývá, ale přesto to vypadalo tak… nepřirozeně.

„Co tady dělá ona?“ ukázal na mne jeden z nich.

„Moje kamarádka Bella,“ protočila Emily oči a násilně je posadila do židlí. „Tady máte a bez komentářů!“ přikázala a postavila před ně vrchovatě naložené talíře.

Nově příchozí se po sobě jen nejistě podívali a přisedli si ke stolu. Ani jsem se nenadála a nádobí se lesklo čistotou.

„Nechali jste mi něco?“ uslyšela jsem další mužský hlas a následně se ve dveřích objevila rozesmátý obličej, následován svalnatým tělem. „Tady to tak krásně vo-,“ začal, ale když se jeho zrak stočil ke mně, brada se mu svezla až ke kolenům.

Nechápavě jsem se rozhlédla po svých sousedech. Co to má proboha znamenat? Je v pořádku?

11. Kapitola

Shrnutí

13. Kapitola

Omlouvám se za případné pravopisné chyby a upozorňuju, že všechno nemusí být takové, jaké se to na první pohled jeví =D

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 12. Kapitola: