Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 13. kapitola

26.07.2010 (20:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1171×

13. kapitola

„To není pravda,“ šeptal nevěřícně nově příchozí. „To vážně nemůže být pravda!“

„Co není pravda?“ zeptala jsem se ho nejistě. Určitým způsobem ve mně vzbuzoval důvěru, připadal mi povědomý. To přece ale není možné! Nebo ano? Ta tvář, ty rysy… jako bych je opravdu někde viděla. Někde… Nevím.

„Is, jsi to ty? Je to pravda? Ty ses vrátila!“ vykřikl a okamžitě mě sevřel v medvědím objetí, až mi kosti zapraštěly. „Smrdíš jako pijavice! Jak je to možné?“ vyjekl a prudce se ode mne odtáhl.

„Já… co se děje? Kdo jsi?“ vyděšeně jsem od něj uskočila. Já ho znám! uvědomila jsem si znenadání. Ten hlas… ty oči… To jsou moje oči! Já je mám přece stejně zbarvené.

„Ty mě jako nepoznáváš?“ nevěřícně si mě prohlížel. „Nepoznáváš svého jediného milovaného staršího bratříčka Jacoba Blacka?“

„B-b-bratříčka?“ vykoktala jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Bratříček… bratříček… Ne! To není možné! Já přece nemůžu mí bratříčka… Ach!

Najednou se mi před očima začaly odvíjet vzpomínky, jako v nějakém němém filmu.

Malá holčička, sotva sedmiletá, drží za ruku devítiletého chlapce a vesele poskakuje po horké, sluncem zalité pláži. Asi desetiletá dívenka sedí schovaná ve křoví a zadržuje smích při pohledu na svého o dva roky staršího bratra, snažícího se o svůj úplně první flirt. Moc mu to tehdy nešlo. Teď té dívce mohlo asi být patnáct. Seděla za volantem stařičkého červeného náklaďáčku a pokoušela se plnit všechny příkazy staršího chlapce sedícího na sedadle spolujezdce. Moje první řidičská zkušenost. Zase já, možná šestnáctiletá, hledící s otevřenými ústy na obrovského červenohnědého vlka, který byl ještě před několika vteřinami mým bratrem…

„Ne!“ vykřikla jsem nahlas. Ale věděla jsem, že je to pravda. Věděla jsem, že tento mladý muž je až moc spjatý s mojí zakalenou minulostí. Mlžný opar se však poslední dobou vytrácel. „Já… Já… To přece není možné,“ vydechla jsem užasle.

„Proč by to nebylo možné? Hele, Is, nedělej, že mě nepoznáváš. Neviděli jsme se jenom několik měsíců, a tak sklerotická zase nejseš. Jak si to jako představuješ? Víš, jak jsem se o tebe bál? Měla jsi přijet už před čtyřmi měsíci! Nezvedáš telefony, nikdo neví, kde jsi, nikdo o tobě neslyšel. A naráz se tu objevíš a smrdíš jako nějaká hnusná pijavice,“ kroutil nevěřícně hlavou a podezíravě si mě prohlížel. Ten pohled jsem znala…

„Já jsem měla přijet?“ vytřeštila jsem na něj nevěřícně oči. „Před čtyřmi měsíci? Proč?“

„Proč? Hele, Bello, miluju ty tvoje vtípky, ale tohle už trošku přeháníš. Prej proč,“ odfrkl si a posadil se ke stolu. Nikdo ani nedutal, jen jejich oči klouzaly ze mě na něj a naopak.

Na jazyku mě pálila spousta otázek a nějaké to peprné slovo určené mému znovunalezenému bratrovi, ale raději jsem se rozhodla začít od začátku. „Před čtyřmi měsíci mě přivezli do nemocnice ve Forks s vážným poraněním hlavy. Ztratila jsem paměť a zatím se mi vybavily jen nějaké detaily,“ informovala jsem ho lehce podrážděným tónem a posadila se zpátky na své místo.

„Ztratila paměť?“ vyrazil ze sebe Jacob a spodní čelist se mu svezla až do talíře, který před něj Emily postavila. „Jak to myslíš, ztratila paměť? To si jako nic nepamatuješ?“

„Jen pár detailů,“ pokrčila jsem rameny. „Třeba své jméno. Vím, že se jmenuju Isabella. Také tebe… možná. Ty jsi ten červenohnědý vlk.“

„Jo, Není to tak dávno, co jsem za tebou do Phoenixu přijel, abych ti to ukázal. Zírala jsi tehdy jako tele na nová vrata,“ uchechtl se, ale připadalo mi to nějaké křečovité. Ale ani se mu nedivím.

„Já to nechápu,“ zašeptala jsem a zavřela oči ve snaze o navrácení nějakých dalších vzpomínek, ale marně. Jen jednu vzpomínku, neostrý záblesk, cokoliv… Má mysl mě však opět nechala na holičkách, stejně, jako to dělala poslední čtyři měsíce.

„Já taky ne,“ přitakal Jacob a narval si plnou pusu, div mu to nevylézalo ušima. Ano, tohle se mi opravdu zdá nějak povědomé.

Nervózně jsem se rozhlédla, abych shledala, že na mě všichni upřeně a šokovaně zírají. Tváře se mi zbarvily do nachova, když jsem ze svého bratra tahala podrobnosti.

„Říkal jsi, že jsem měla přijet. Proč jsem měla přijet? Jak často jsem sem jezdila, když mě tady nikdo nezná?“ položila jsem několik z toho milionu otázek, co mi vířily v hlavě.

Jacob hlasitě polkl a nejistě se rozhlédl kolem.

„Co kdybychom se na to šli projít?“ navrhl a kývl hlavou směrem k zadnímu východu, kterým všichni přišli. Přikývla jsem a beze slova ho následovala na malý dvorek, který přímo sousedil s lesem.

„Tak, začnu úplně od začátku,“ začal a upřel svůj zrak k lesu. „Narodila ses zhruba před osmnácti lety tady v La Push. Já jsem o dva roky starší, nedávno jsem oslavil dvacetiny. Táta se s mámou začal hádat a dospělo to až k rozvodu. Máma si sbalila kufry a odjela do Phoenixu za tetou, její starší sestrou. S tátou se dohodli, že ona si vezme tebe a já zůstanu tady. To ti nebyly ani čtyři, nebo tak nějak. Každý rok jsme trávili Vánoce tady a letní prázdniny v Phoenixu, ale kvůli neshodám s tátou jsi raději zůstávala doma, takže jsem cestoval jenom já. Před necelými dvěma roky jsem se poprvé proměnil. Musel jsem ti o tom hned říct, věděl jsem, že udržíš tajemství a Sam mi povolil. Prý, že rodinní příslušníci to vědět můžou. Byli jsme šťastní a měli jsme se rádi,“ povzdech si, jako by vzpomínal na staré časy.

„Co bylo potom?“ Skoro jsem šeptala, protože jsem nechtěla přerušit podivnou atmosféru této chvíle.

„Potom?“ opakoval zahořkle. „Potom, asi před pěti měsíci, jsem zabil upíra, respektive upírku. Byl to tehdy dobrý úlovek, měla nějakou zvláštní schopnost a celé smečce dala poměrně zabrat. Já osobně jsem jí utrhl hlavu. Ale nějak jsme si neuvědomili jednu věc: upíři skoro nikdy nechodí sami. I ta upírka měla druha, pořádně zákeřného hajzla. Chtěl se pomstít a pronikl téměř až do města, ale stačili jsme ho zastavit, bohužel však ne zabít. Když pochopil, že tady nemá šanci, nejspíš začal hledat někde jinde.

Opravdu nevím, jak se mohl dozvědět, že mám rodinu ve Phoenixu. On…“ polkl, „nějak našel váš dům… Tys myslím nebyla doma, ale mamka tolik štěstí neměla. Prý jsi ji našla ty a…“ nedořekl větu, ale to mi nevadilo. Nechtěla jsem slyšet víc, já si to pamatovala.

Na ten pohled nikdy nezapomenu. Mihl se mi před očima na pouhou sekundu, ale vím, že na něj už nikdy nezapomenu. Útok divokého zvířete. Kusy těla rozházené po celém pokoji. Cákance krve na zdi ještě nebyly zaschlé.

Brrr! Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vyhnala ten příšerný obrázek, při kterém se mi svíralo srdce a zvedal žaludek, a svou pozornost opět věnovala Jakovi.

„Když jsem se to dozvěděl, chtěl jsem pro tebe přijet, ale mysleli jsme si, že to byl jen manévr na odvedení naší pozornosti. Předpokládali jsme, že jeho hlavním cílem je proniknout do rezervace, ale nejspíš jsme se mýlili. Navíc, když jsi zmizela ty… Teta tě chtěla nahlásit jako pohřešovanou, ale na policii jí řekli, že když sis na cestu, kterou bys zvládla letadlem za několik málo hodin, vzala auto a sbalila si všechny věci, nejspíš jsi prostě odešla z domova. Jako plnoletá a navíc po takovém traumatizujícím zážitku, na to máš prý plné právo, říkali. Nedali si vysvětlit, že máš panickou hrůzu z létání a která se potom, cos našla mamku, ještě zhoršila. Vyčítám si, že jsem tam pro tebe nepřijel osobně. Nikdy si to neodpustím,“ podíval se mi do očí s takovým výrazem, že jsem měla na krajíčku. Věřila jsem mu. Každé slovo. Jen co jsem si představila letadlo, žaludek se mi sevřel úzkostí a vyschlo mi v krku. Nemohl lhát.

„A ten upír?“ zeptala jsem se po chvíli. Jestli tady ještě někde běhá…

„Zmizel, nejspíš se už pomstil,“ pokrčil Jacob rameny, ale na čele se mu utvořila starostlivá vráska. „Nebo tady ještě někde je a čeká, až uděláme nějakou chybu,“ dodal hořce.

Na tohle se nedalo nic říct. Nevím, jací jsou upíři, kromě Cullenů už – doufám – žádné neznám, ale jistě se nevzdají tak lehce. Neodkázala bych si představit, co by se stalo, kdyby třeba Emmettovi zabili Rose. Ten by se nespokojil pouze se zabitím příbuzného, ale přinejmenším celé rodiny, ne-li všech přátel. Uf, tohle není zrovna pěkná představa.

„Říkala jsi, že tě přivezli do nemocnice se ztrátou paměti,“ přerušil Jake moje ne zrovna optimistické úvahy. „Proč? Co se ti stalo?“

Nejistě jsem pokrčila rameny. „Prý jsem vyběhla z lesa přímo pod projíždějící auto. Měla jsem pár pohmožděných kostí, vymknuté zápěstí a slabé krvácení do mozku. Na tohle jsem si však ještě nevzpomněla, takže opravdu nevím, proč jsem to udělala.“

„Možná ti jen došel benzín, tak ses rozhodla jít pěšky a prostě jsi zakopla. Stali se ti už horší nehody,“ nabízel mi Jake ne zrovna pravděpodobnou alternativu.

„Říkal jsi, že jsem měla přijet autem. Kdyby mi došel benzín, nechala bych ho stát u silnice, ale pokud vím, nikde v okolí se žádné auto nenašlo. Kde tedy je?“ otočila jsem se na svého bratra, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Ostatně, existuje ještě možnost, žes ho zaparkovala někde na nepoužívané lesní cestě a ze silnice není moc vidět. V rezervaci to ale určitě nebude, tady si na něco takového dáváme pozor a nic nám neujde. Tohle ale můžeme vyřešit později, jestli to auto nemá benzín, nikam neuteče.“

„Jasně,“ přikývla jsem a snažila si své auto vybavit. Samozřejmě marně.

„Měli bychom jít za tátou, moc se o tebe bál,“ ozval se znenadání Jacob, z hlasu mu přímo sršel znovuobjevený optimismus. Takového jsem si ho pamatovala. Dvě hnědé oči a dvě řady silných bílých zubů.

Už jsem chtěla přikývnout, že půjdu ráda, ale znenadání mi v kapse zapípal mobil. SMSka od Rosalie:

Bello, kde, prosim, tebe jsi? Rekla jsi, že se na chvilku projedes, ale uz jsi venku vic, jak tri hodiny. Za chvilku prijde Edward ze skoly a pokud nebudes tady a v bezpeci, prinejmensim me zpopelní. R.

„Nemůžeme tu návštěvu podniknout až zítra? Já teď opravdu nemám čas,“ otočila jsem se na Jaka prosebně. Jestli Edward zjistí, že jsem tady, okamžitě nasedne do auta a přijede sem, čímž poruší smlouvu. Nechci si ani představovat, jaké by to mělo následky.

„Proč už musíš jít? A kam vlastně musíš jít? Když už jsme u toho, kde vlastně bydlíš? V nemocnici tě přece nemohli nechat čtyři měsíce na vlastní útraty,“ vyslýchal mě, když jsem se otočila a vracela se zpátky do domu.

„Když ti slíbím, že zítra zase přijedu, přestaneš se vyptávat?“ otočila jsem se na něj a nasadila stejné psí oči jako na Rose. A opět se mi to povedlo.

„Dobře, ale musíš mi to odpřísáhnout na vlastní život,“ přikývl, ale stále se mračil. Tušil něco, co se mu rozhodně líbit nebude.

Emily byla v kuchyni sama a dávala zrovna nádobí do myčky. Poděkovala jsem jí za pohostinnost a skvělý oběd, ona však jen mávla rukou, že se nic nestalo a ať prý zase co nejdřív přijedu. To jsem jí slíbila moc ráda. Jacob zase nedal jinak, než že mě doprovodí k autu. Nic jsem nenamítala, ale co bylo hlavní, jednu věc jsem si neuvědomila.

Jakmile Jake spatřil auto, jen se zamračil, ale nic neřekl. Když však k němu přišel blíž, najednou vykřikl: „Bello, to si snad děláš srandu!“

Leknutím jsem nadskočila několik centimetrů do vzduchu a vylekaně jsem se na něj otočila. „Co se děje?“

„Co se děje?! Ty se mě ještě ptáš, co se děje?! Kde jsi vzala to auto, co smrdí jako nějaká ubohá pijavice? A proč ty sama smrdíš jako pijavice?“ řval až Emilyn domek nadskakoval. Tvář se mu zkřivila do vzteklého, téměř nepříčetného výrazu a tělo se začalo třást, jakoby měl zimnici. Tohle rozhodně nevěstí nic dobrého.

„Chtěla jsem ti to v klidu vysvětlit až zítra, ale když jinak nedáš, řeknu ti to teď. Už tři měsíce bydlím u Cullenů. Carlisle mi to nabídl, když jsem neměla kam jít a já jsem přijala. Že jsou upíři, jsem se dozvěděla teprve nedávno, ale nevadí mi to. Vím, že by mi za žádných okolností nedokázali ublížit!“ zasyčela jsem na něj vztekle a založila si ruce na prsou. O Edwardovi jsem mu raději neřekla, nejsem sebevrah.

Jacobovi došel dech. Zíral na mě s otevřenou pusou neschopen slova. Emily, která vyděšeně vyběhla před dům, mi za jeho zády naznačila, že teď je nejlepší chvíle vypadnout a já se ji rozhodla poslechnout. Jenže Jacob měl zřejmě jiné plány.

Rychle se vzpamatoval, a když jsem vytahovala klíčky, prostě mi je vytrhl z ruky. Vztekle jsem se na něj otočila a chtěla si klíče vzít zpět, on si je ale strčil do zadní kapsy.

„Nikam nepůjdeš!“ zavrčel vztekle. „Co myslíš, že udělají, až zjistí, že jsi moje sestra? Tobě je to možná jedno, ale mě ne!“

„Cullenovi by mi nikdy neublížili.“ Před očima se mi objevil Edwardův zjihlý pohled, Alicin rozzářený obličejík, Emmettův škleb od ucha k uchu, Rosalinino decentní uchychtávání, Jasperův poslední dobou již uvolněný úsměv, Carlisleův zaujatý výraz, když mě pozoroval při jídle a Esmin pohled plný lásky ke svým dětem, ke kterým teď řadila i mě. „Nikdy!“ zakřičela jsem na něj, odhodlaná se s ním klidně i porvat. Možná bych… určitě bych nevyhrála, ale o to tady nejde.

„Ale já jsem se tě neptal. Prostě zůstaneš a hotovo!“

12. kapitola

Shrnutí

14. kapitola

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je všechno, co se stane, opravdu jen náhoda? 13. kapitola: